Americký deník

S cvokem ve Washingtonu (Americký deník I.)

Nedočkavě jsem otevřel dveře humidoru. Těšil jsem se na tu chvíli několik týdnů. Až si v malém obchůdku na ruzyňském letišti budu moci koupit krabici svých oblíbených doutníků. Protože od loňského května, kdy je Česko členem EU, vám na Ruzyni prodají kvalitní doutník pouze v případě, že letíte za hranice naší nové vlasti.

"Bude to takový hezký začátek mé cesty do Ameriky," řekl jsem své ženě, která doutníky nemá ráda, protože po nich smrdím. "Jako mrtvola," říká. Ale protože je laskavá a hodná, tak mi už několik let kupuje k narozeninám či výročím svatby výhradně doutníky. "Konečně letím někam daleko," řekl jsem.

Vzal jsem do ruky krabici pětadvaceti doutníků značka Cohiba a chvíli jsem se s tím množstvím kuřiva polaskal. Pal do humidoru vstoupila prodavačka. "Kam letíte?", zeptala se. "Do Ameriky," odpověděl jsem s převahou muže, který ví, co činí. "Aha. A letíte přímo?", zeptala se. "Ne," odpověděl jsem. "Přestupuju v Paříži." "Ale to je mi líto," řekla. Vypadala, že je jí to opravdu líto. "To vám nic z humidoru prodat nemůžeme. Jedině kdybyste letěl bez mezipřistání mimo EU."

Mohla by to být praktická ukázka lekce euroskepticismu. Ale nejsem malicherný. Koupil jsem si dva doutníky značky Partagas u pultu a řekl, že se nedá nic dělat.

Let do Paříže byl příjemný. Zrovna tak let z Paříže do Washingtonu. Stevard v mé části letadla vypadal přesně jako Joey ze seriálu Friends. Málem jsem mu to řekl. Ale zarazilo mě, že nerozuměl mé dokonalé angličtině. Když jsem si objednal Jima Beama, nalil mi sekt. Vyvodil jsem z toho, že je stejně natvrdlý jako skutečný Joey. Možná to byl opravdu on.

Sedmihodinový let jsem na své sedačce u nouzového východu zvládl bravurně. Kdyby přes uličku vedle mě neseděla Číňanka s dítětem, které se chovalo jako protřelý zlomyslný parchant (a nejspíš jím skutečně bylo), tak by se dalo říct, že let byl přímo vynikající. Čím to je, že Číňani obvykle nezvládají svoje děti? Anebo jde o další z mnoha kulturních rozdílů mezi západní a východní civilizací? Znamená to, že mi ze Západu nemáme pochopení pro malé hajzlíky, kteří vydrží šest hodin v kuse hlasitě ječet, anebo se smát (střídavě), případně vás čas od času kopnou do hlavy? Nevím.

Ve Washingtonu mě zarazilo klima. Když jsem se poprvé na schůdkách letadla nadýchl amerického vzduchu, byl to šok, jako bych vylezl z letadla v rovníkové Africe. Rtuť teploměru se vyšplhala na 93 stupňů Fahrenheita. Nevím takhle z hlavy, kolik to je stupňů Celsia, ale tak přibližně se dá říct, že je to "horko jako kráva".

Nijak zvlášť mě nepřekvapilo, že mi aerolinky ztratily jeden kufr. Bohužel ten důležitější, do kterého mi má pečlivá žena naskládala všechno oblečení. Nepřekvapilo mě to proto, že se mi to v Americe už jednou stalo. "Ano, váš kufr tady není," řekl mi černoch na přepážce. "Ale to vím. Proto jsem tady," namítl jsem. "Pravděpodobně ho přiveze příští letadlo z Paříže. Někdy kolem půlnoci," oznámil mně. "Mám v tom kufru důležité věci!", zvýšil jsem hlas. "Ano," řekl černoch. "Ale problém je v tom, že ten kufr tady není." Mohli jsme v naší konverzaci pokračovat v kruhu, ale asi by to nikam nevedlo.

V hale letiště čekala postarší dáma s cedulí: "Cvok Čermák".

"To jsem já," řekl jsem rezignovaně. "Nezlobte se, že jdu tak pozdě. Ale ztratili mi kufr."

"Vy jste Čermák?", zeptala se radostně. A než jsem stačil odpovědět, ukázala na brýlatého plešouna: "Tohle je pan Cvok. Z Chorvatska."

"Takže my jsme dva?," zeptal jsem se.

"Ano," odpověděla. "A já vás teď odvezu do hotelu." Jak se ukázalo, Vilim Cvok je reportér z chorvatského deníku 24 Sata.

To také udělala. Byli jsme v hotelu v pět hodin místního času. V Česku byla půlnoc. Napsal jsem ženě esemesku: "Rikej mi Krystofe Kolombe, prave jsem pristal v Americe. Je tu horko jako v Africe." Za půl minuty mi přišla odpověď: "No to je bajecne. Ja jsem prave pristala v posteli. Rikej mi Ruzenko."

Večer jsme šli se Cvokem na pivo a vypili čtyři. Washington je krásný. Kufr ještě nedorazil.

(13/6)

Cvok (vlevo) a Yves z Jižní Afriky

Bezdrátový černoch a řeka Potomac (Americký deník II.)

Konečně mi dobře funguje Internet na hotelovém pokoji. Nebylo to jednoduché. Ještě před cestou jsem si na webové stránce hotelu zjistil, že pro hosty je k dispozici rychlé bezdrátové připojení. Normálně se v Praze přes "bezdrát" nepřipojuju, takže jsem se těšil, že svému notebooku udělám radost a že si konečně taky tenhle druh připojení vyzkouší.

Neměl jsem po příjezdu práci s vybalováním (ztratili mi kufr), takže jsem hned zapnul počítač a zkusil se připojit. Samozřejmě to nefungovalo.

Když počítače začínaly, nefungovalo nikdy nic. Člověk byl zvyklý, že když si koupil nějaký nový kus hardwaru, tak s tím byly jenom potíže. Málokterá věcička fungovala hned napoprvé. Musel jste volat kamarády (nebo v tom horším případě technickou podporu výrobce) a zjišťovat, jak to udělat, aby fungovat začala. Bylo to dobré v tom, že když náhodou něco fungovalo, anebo to po dlouhých problémech konečně fungovat začalo, byl to důvod k mimořádné radosti.

Teď je naopak. Vůbec nevím, proč jsem tak nějak automaticky předpokládal, že mi připojení bude fungovat hned. Nefungovalo. Nejdřív vůbec, pak tak napůl, pak po mně různé webové stránky chtěly peníze (deset dolarů za den), a nakonec zase vůbec. Asi pětkrát jsem telefonoval na recepci, než mi to zprovoznili.

Když jsem večer přišel na pokoj, Internet zase nešel. Zavolal jsem na recepci. "Pošlu vám tam inženýra," řekla paní unaveným hlasem. Chtěl jsem namítnout, že jsem taky inženýr, ale zavěsila.

Asi za dvě minuty zaťukal na dveře černoch v montérkách a s baterkou. Napadlo mě, že mně ta dáma špatně rozuměla a že si myslela, že mám ucpanou toaletu, ale on řekl: "Nejde vám Internet?"

"Přesně tak," odpověděl jsem.

"Tak se na to podíváme," odpověděl. Zkušeně zamířil ke stolu, kde jsem měl notebook a kde je také výstup wi-fi. Taková malá škatulka na stole. Zalezl pod stůl jako automechanik pod automobil. Asi pět minut se v něčem šťoural a polohlasem si zpíval. Sedl jsem si na postel a začaly se mi klížit oči. Časový posun o sobě dával vědět. Ve Washingtonu bylo něco po jedenácté, ale v Praze už bylo ráno.

Najednou vylezl, zhasnul baterku a vesele řekl: "Mělo by to fungovat."

Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a zkusil internetový prohlížeč. Nefungovalo to, samozřejmě. Zalezl pak pod stůl ještě asi třikrát. Usínal jsem ve stoje. Když jsem mu chtěl říct, že je to stejně jedno, protože už pracovat nebudu, zase vesele vyskočil a řekl: "Teď to zkuste."

Dával jsem mu tak jednoprocentní šanci. Ale fungovalo to.

Hned jak odešel, jsem usnul. Probudil jsem se ráno v pět. Internet šlapal jako hodinky. A to je druhá věc, která se s technikou stává. Nejdřív nefunguje a vás to nekonečně irituje, protože máte pocit, že se bez toho neobejdete. A pak vám to fungovat začne a vy - když pomine ta první radost - najednou nevíte, k čemu byste ji honem použili.

Ale to se mě tentokrát netýkalo. Pohrdlivě jsem na stole odsunul informační hotelové brožurky a s výrazem světáka otevřek webovou stránku hotelu. Potřeboval jsem zjistit, kam si jít zaběhat. A bylo to tam.

Vyběhl jsem z hotelu a asi po pěti minutách jsem se ocitl u řeky Potomac. Po nábřeží už supěli první běžci se sluchátky na uších. Bylo asi půl sedmé, nebe bez mráčku, a začínalo být horko. Prostě nádherné ráno.

(14/6)

Co médiím vzkázal mistr hrůzy (Médiář, LN)

Reportérka lotyšské státní televize vypadala velmi pohoršeně. „Panebože,“ řekla. „Viděli jste dnešní Washington Post? Mají na titulní straně Michaela Jacksona. Jako první zprávu!“ Nastupovali jsme zrovna do autobusu, který nás měl odvézt do washingtonského Národního tiskového klubu. Konala se tam panelová diskuse o prvním dodatku americké ústavy.

To je velmi ušlechtilé téma. Na rozdíl od bizarního příběhu popové hvězdy, která už léta vykazuje všechny známky šílenství. Ale můžou ho média ignorovat, zvlášť den poté, co porota po čtrnácti týdnech trvajícím procesu vynese nad zpěvákem osvobozující rozsudek?

V autobuse se mě reportérka zeptala: „A co vaše noviny? Mají dneska na titulní straně také Jacksona?“ Odpověděl jsem, že nevím. Ale dodal jsem, že si nedokážu představit noviny, které by ji na titulní straně neměly. Po pravdě řečeno mi to nijak zvlášť nevadí. Ovšem abych před kolegyní z východu nevypadal jako bulvární novinář, doprovodil jsem svá slova výrazem štítivého opovržení.

Zase tak moc jsem se nemýlil. Z celkového počtu 249 amerických novin, jejichž titulní strany jsou každý den vystaveny na webové stránce Newseum.org, jich 228 mělo Jacskona i s fotografií na první straně. Zbylých jedndvact byly – až na dvě výjimky – malé lokální publikace.

Podobné to bylo i s novinami jinde ve světě. Těch je sice na stránce Newseum jen omezené množství (a v nijak reprezentativním výběru), zprávu o osvobozujícím rozsudku nad Michalem Jacksonem však měly na první straně všechny.

Málokterý den v minulosti si byly noviny tak podobné. Někteří analytici to dokonce srovnávají se zpravodajstvím den po teroristických útocích v New Yorku a ve Washingtonu. Ale ani tehdy nebyly první strany tak uniformní, protože editoři měli na výběr více fotografií. Zato v úterý téměř všechny uveřejnily snímky bledého Jacksona v tmavých brýlích. Byť samozřejmě nebyly všechny stejné, tak aspoň vypadaly podobně. A deníky New York Post a Daily News, které jsou největšími bulvárními konkurenty v New Yorku, dokonce měly stejný palcový titulek: „BOY, OH BOY!“ Pamtníci tvrdí, že se to nestalo desítky let.

Večer předtím byl konec procesu s Michaelem Jacksonem pochopitelně hlavní zprávou televizních zpráv, a to na všech třech hlavních stanicích ABC, CBS a NBC. Každá z nich věnovala osvobozujícímu rozsudku déle než sedm minut, což je v dynamickém večerním zpravodajství celá věčnost. Ale mohlo být hůř, tvrdí mediální kritici. Upozorňují na to, že i když šlo o proces s největším počtem akreditovaných novinářů (více než dva tisíce), v porovnání s procesem s O.J. Simpsonem před deseti lety se mu na obrazovkách dostalo nesrovnatelně méně prostoru.

Zatímco tři zmíněné televize odvysílaly o tři čtvrtě roku trvajícím soudu s O.J. v průměru 43 minut týdně, v procesu s Jacksonem to bylo za celých čtrnáct měsíců dohromady pouze 39 minut. Důvod? Televize tentokrát nesměly být přímo v soudní síni. A pak asi také hrálo roli to, že vražda manželky je celkem „běžný“ zločin nevybočující z žánru hollywoodského thrilleru. Což se nedá říct o podezření ze zneužívání malých dětí. To už může odrazovat diváky, a není zas tak důležité, že Jackson je mnohem větší hvězdou než O.J.

Ale i tak se to mnoha lidem zdálo moc. Jeden z největších expertů na úchylky lidské duše, spisovatel hororů Stephen Kimg, za to média ve svém sloupku v časopise Entertainment Weekly tvrdě kritizoval. Zpravodajství o Jacksonovi byla podle něj „freakshow“, která zabírala místo jiným, důležitějším zprávam, například z Iráku, Severní Koreji či Washingtonu. „Tisk možná odpoví: Dáváme lidem to, co chtějí. Na to odpovídám: Já dávám lidem to, co chtějí. Michael Jackson jim při natáčení ve studiu dává to, co chtějí. Ale vaší prací je dávat lidem to, co potřebují,“ vzkázal novinářům King.

Jemu se to řekne. Když si horory pouze vymýšlí. My musíme informovat o těch, které se skutečně dějí. Večer jsem se v hotelu podíval na Internetu, co měly Lidové noviny v úterý na titulní straně. Ale to vy přece víte.

(15/6)

Sweet Sexteen Again (Americký deník III.)

Asi dvacetiletý kluk ve žlutém tričku mi zastoupil cestu. I když se našponoval, co to jen šlo, tak mi stále byl jen po krk. Ale bicepsy měl velikosti středně velkých dýní. To je na bicepsy hodně.

"Musím vidět vaše aj-dý," řekl rezolutně.

Přeloženo do češtiny chtěl vidět mou občanku. Zdálo se mi to hodně legrační, protože paní Pekárkové v hospodě Na Velehradě (na roku Veletržní a Letenského náměstí, dnes je tam čínská restaurace) mi nalévala desítku Staropramen od patnácti. Už tehdy jsem vypadal mnohem starší. A to bylo před dvaceti lety.

Nikdy by mě nenapadlo, že mně v sedmatřiceti zastoupí ve dveřích baru dvacetiletý cápek cestu a bude chtít vidět mou občanku.

"Asi si děláš srandu," řekl jsem. Ne že bych mu nějakou průkazku ukázat nechtěl. Ale nerad bych byl v sobotu hodinu před půlnocí ve Washingtonu za debila. "Nedělám si srandu, šéfe. Musím vidět vaše aj-dý," řekl maník. Ještě trochu se našponoval. S přimhouřenýma očima mi byl asi tak po bradu. Ale na bicepsech mu naběhly modré žíly.

"No tak dobře," řekl jsem. Neměl jsem u sebe pas, tak jsem z peněženky vylovil český řidičák.

Vzal ho do ruky a konečně se odšponoval. Najednou mi byl jen po ramena. Ukázal jsem na datum narození. Rok 1968. Dvakrát řidičák otočil v ruce a pak mi ho podal.

"Omlouvám se, šéfe. Každý musí ukázat aj-dý," řekl skoro omluvně. Překvapilo mě to. Vážně jsem si myslel, že se jen tak baví. Že vyprskne smíchy (a s ním celá partička maníků u dveří baru), protože mu prďola jako já skočil na špek.

Ne. Chtěl opravdu vidět mou občanku. Pomalu mi začal docházet význam události, která se právě stala. Že jsem po víc jak dvaceti letech musel ukázat občanku, abych si mohl dát pivo! Zdálo se mi to fascinující. Původní rozladění vystřídal pocit uspokojení.

"To je ou kej," řekl jsem. V duchu jsem si dal za úkol, že to hned zítra ráno nesmím do telefonu říct ženě. Jakého má za muže mladíka!

"Omlouvám se šéfe, ale takovej je zákon," řekl maník a konečně mi ustoupil z cesty.

Sedli jsme si s Cvokem z Chorvatska na bar a objednali si "posledni pivo".

To je taková tradice, kterou jsme zavedli první večer ve Washingtonu. Normálně se s Cvokem bavíme anglicky, ale nějak jsme se shodli na tom, že "last beer" je "posledni pivo". Vedeni podivnou intuicí jsme objevili nejlepší bar v okolí hotelu.

Od té doby tam každý večer chodíme na "posledni pivo". Většinou si dáme dvě nebo tři, někdy čtyři. Naučili jsme ten výraz také ostatní kolegy z naší skupiny.

Takže až někdy potkáte muslima z Pákistánu nebo budhistu z Butánu, kteří si s vámi budou chtít dát "posledni pivo", a kromě těchto dvou slov vás na něj pozvou perfektní angličtinou, tak se ničemu nedivte. Je to tradice, která se zrodila počátkem horkého června ve Washingtonu.

Sobota byla poklidná a příjemná. Ráno jsem strávil asi hodinovým během podél řeky. Dlouho se mi neběželo tak příjemně a lehce. Do sluchátek jsem si z iPodu pouštěl Simona a Garfunkela. Je to hudba, která se k Washingtonu hodí. Má v sobě něco až naivně amerického, co by mi normálně připadalo legrační, ale když tuhle muziku posloucháte na nábřeží řeky Potomac a na dohled máte Lincolnův památník, tak vám běhají brabenci po zádech. Neptejte se proč.

Cestou do hoteli jsem zabloudil (později jsem při pohledu do mapy zjistil, že jsem udělal fatální chybu na křižovatce Pensylvania Avenue a 21. ulice), takže jsem nakonec uběhl ještě o dva kilometry víc, než jsem měl v plánu. Celkem asi třináct kilometrů.

Po pozdní snídani jsem asi hodinu psal v hotelovém pokoji a pak jsem vyrazil do města. Na rozdíl od ostatních z naší skupiny jsem neměl v úmyslu navštívit žádné muzeum. Ne že bych zdejší muzea nepovažoval za vynikající. Všichni, kdo ve Washingtonu kdy byli, tvrdí, že jsou tu nejlepší muzea v Americe. A vstup zadarmo! Ale nemám zkrátka muzea rád. Vždycky, když do nich vstoupím, mě rozbolí hlava. Normálně mě hlava nikdy nebolí.

V knihkupectví jsem si koupil knížku Arogance od Bernarda Goldberga. Tenhle bývalý korespondent televize CBS se před několika lety proslavil knížkou Zaujatost (Bias), ve které tvrdí, že většina hlavních médiíí v Americe je levicová a prodemokratická. Knížka Arogance je pokračováním téhož. Má podtitul "Jak zachránit Ameriku před mediální elitou". Goldberg píše mimořádně vtipně a svižně. Nedokážu posoudit, jak věrně zachází s fakty, ale například kapitola o New York Times je naprosto vynikající.

Líbí se mi konec kapitoly, kde Goldberg píše: "Jistěže New York Times tisknou spousty oprav. Bohužel vypadají obvykle takto: ´Robert L. Jones, o kterém jsme včera psali v článku na straně A12, měl být správně uveden jako Robert S. Jones. Omlouváme se za chybu.´ Víte, kdy Timesy opravdu pochopí, jak se věci mají? Až otisnou opravu tohoto znění: ´Robert L. Jones, o kterém jsme včera psali jako o zlém, rasistickém, homofobním a sexistickém magorovi, ve skutečnosti nikým takovým není. Je pouze konzervativec. Omlouváme se za chybu.´"

Asi ve tři hodiny se mi na trávě v parku před Bílým domem zavřely oči a asi na půl hodiny jsem usnul. Probudil mě vítězný pokřik asi dvaceti teenagerů, kteří na trávě asi sto metrů ode mě hráli baseball. Bylo nádherné sobotní odpoledne. Dusno a horko pominuly. Bylo teplo, ale od východu vanul svěží většík.

Cestou do hotelu jsem se zastavil na kafi ve Starbucks a asi hodinu psal na notebooku. Na Internet jsem se nepřipojil, protože se mi nechtělo platit šest dolarů za hodinu. Když mám navíc Internet v hotelu zadarmo.

V sedm jsem se v recepci sešel s Cvokem. Přišel také Jihoafričan a Alenka ze Slovinska. Rozhodli jsm,e se, že si na večeři zajdeme do Georgetownu na stejk. Nemohli jsme se rozhodnout, jakou restauraci vybrat. A znáte to: jakmile jednou zaváháte a začnete si vybírat, tak nakonec skončíte v tom nejhorším podniku ve městě. Netvrdím, že to byl tenhle případ. Ale stejk jistě mohl být lepší.

No a pak jsme šli Cvok a já na "posledni pivo". Dali jsme si tři. Cvok mi popisoval, jak jeho deník 24 Sata v Záhřebu dá konkurenci na zadek. Po posledním pivu (ano, po tom opravdu posledním) jsme šli spát.

"Ještě jednou se omlouvám, šéfe. To je zákon. Já vím, že nevypadáte na jednadvacet," řekl mi svalovec u vchodu, když jsme z baru odcházeli.

To si mohl odpustit.

(17/6)

“Posledni pivo” aneb Kostin z Rumunska (vlevo) a Oystein z Norska

Kaťuša v Georgetownu (Americký deník IV.)

Existují prý lidé, kteří Washington milují. S několika z nich jsem před odjezdem mluvil. Tvrdili, že Washington je jediné americké město, které se dá „snést“. Nevím přesně, co tím mysleli. Snad že se snobská čtvrť Georgetown podobá Dublinu nebo některému z hezčích předměstí Londýna, anebo že ve Washingtonu není tolik mrakodrapů jako jinde v Americe. Vlastně tam nejsou prakticky žádné.

Jenže já mám mrakodrapy rád.

Slyšel jsem také, že se Washington vzdáleně podobá německému Bonnu, tedy v době, kdy ještě v Bonnu sídlila německá vláda a diplomatické úřady. S tím souhlasím. Ba co víc, myslím si, že je to velmi trefný postřeh.

Byl jsem v Bonnu na konci jeho éry a zažil jsem ho jako milou díru, kde se dají dělat procházky, vysedávat v kavárnách nebo popíjet v hospodách, ale to je asi tak všechno, co se zde dá dělat. Washington je samozřejmně mnohonásobně větší a stokrát rušnění, ale něco z té atmosféry rovněž má. Nevylučuju, že někomu se to může líbit, zvlášť když si uvědomí, že zdejší provinčnost jde ruku v ruce s tím, že se tu den co den rozhoduje o osudu světa.

A uvědomuje si to prakticky stále. Například když se zácpou s ohlušujícím houkáním prodírá kolona luxusních vozů, kterou zepředu i zezadu doprovází několik policejních aut a hejno motorek, a za temnými skly jedné z limuzín nejspíš sedí nějaký premiér, prezident nebo aspoň ministr zahraničí.

Ale to je jen ta viditelná část moci, která je očekávaná a kterou lze pozorovat v kterémkoliv hlavním městě světa, byť pochopitelně v menší míře. Ale moc je ve Washingtonu doslova součástí vzduchu, který tu dýcháte. Nejen v okolí notoricky známých budov obcházených turisty, jako je Bílý dům nebo Kapitol, které navíc můžete vidět jen zdálky.

Ovšem když jdete po Pennsylvania Avenue nebo jiné velké třídě, kde každý čtvereční meter (či čtvereční stopa, jak by řekli Američané), je osídlena lobbistickými firmami, think tanky a agenturami všeho druhu, u kterých spíš jen tušíte než znáte jejich skutečnou moc, tak je ten pocit blízkosti moci mnohem intenzivnější. A když do vás omylem vrazí chlápek v tmavém obleku a kelímkem kávy v ruce, tak nemáte nejmenší tušení, jestli zrovna v kanceláři firmy Clara Evaluation Institute (vymyšlené jméno) podepsal tajnou zpravodajskou operaci na Blízkém východě, anebo se jen celý den šťoural tužkou v nose na ministerstvu dopravy.

Ano, tahle blízkost a tušení moci mohou být pro někoho opojné. Ale většinu času je to celkem nuda.

Překvapením je celkem vysoká kriminalita, s kterou se Washington potýká. Podle statistik je tu jedna z nejvyšších ve velkých amerických městech. Vysoký je především počet násilných trestných činů včetně vražd. O víkendu údajně zastřelili člena rodiny jednoho z číšníků, kteří nám v hotelu servírovali snídani. Ale to mám jen z druhé ruky, a už vůbec ne „potvrzené ze dvou nezávislých zdrojů“.

Na pohled působí Washington klidně a spořádaně. Ale je to zřejmě jen dojem. Či se to lépe řečeno týká pouze malé oblasti ve středu města a v Georgetownu. Směrem na jih a na východ už začínají čtvrti, kam místní lidé radí nechodit.

Druhým překvapením pro mě bylo, že Washington je historkicky de facto jižanský stát. Či lépe řečeno leží na území jižanského státu. Než se tu otcové zakladatelé rozhodli vybudovat celkem nevzhledné stavení nazvané (a nazvali z nedostatku invence Bílý dům), byly na území dnešního Washingtonu bažiny. To si matně pamatuju z domácího tisku v sedmdesátých a osmdesátých letech. Komunističtí korespondenti metaforu washingtonské „bažiny“ úplně zbožňovali.

Washigton – nebo aspoň některé jeho části – je jižanský i architekturou či typickými červenými chodníky. A nepochybně leží hodně jižně, přibližně na stejné rovnoběžce jako San Francisco či v Evropě jih Itálie a Řecka. Nevím proč, ale Washington jsem měl ve své „mentální“ mapě vždycky mnohem víc na severu.

Tolik překvapení a zklamání. Jako turista bych asi ve Washingtonu nevydržel déle než pár dní. Kromě práce se toho v tomhle městě moc dělat nedá. Nebo to tak aspoň pro krátkodobého návštěvníka působí. Trvalí nebo dlouhodobější obyvatelé města se jistě dokážou zabavit. Ale těch možností je nepoměrně míň než v jiných velkých městech.

Najdete tu skvělá knihkupectví (mé oblíbené je opět v Georgetownu na hlavní třídě), kde stejně jako v Londýně nebo New Yorku můžete strávit několik hodin … a pořád je to málo. Ve Washingtonu je slušný počet kaváren, barů, hospod i restaurací, a to od levných až po nestoudně drahé. Vyzkoušel jsem jich několik, hlavně těch levnějších. Ale ani v nich nedostanete slušný čtvrtkilový stejk levněji než za pětadvacet dolarů. V našem hotelu byla restaurace Shula´s, která se pyšní tím, že patří k nejlepším steakovým podnikům v Americe. Steak tu stál necelých čtyřicet dolarů. Pár jsem jich zahlédl na stolech jiných lidí a vypadaly ohromně (v obou významech slova). Chtěl jsem tam také zajít, ale pak jsem si to rozmyslel. Přece jen to je hodně peněz. Když se připočítá ještě deset dolarů za pití, plus daň a spropitné, znamenalo by to sedmdesát dolarů za večeři.

Ve čtvrtek jsme byli v přírodním divadle Wolf Trap (asi dvacet mílí za Washingtonem) na koncertu, který byl součástí údajně vyhlášeného jazzového koncertu. Byla velmi dobrá návštěvnost, hráli slušnou muziku (zvlášť předzpěvák a hráč na ukulele). No a v neděli večer jsme šli do National Theatre na muzikál Mamma Mia založený na písničkách ABBY. Kdo by to byl řekl, že se ve Washingtonu v roce 2005 vrátím čtvrt století zpátky do atmosféry diskoték na pionýrských táborech? Nevím, kolik dalších divaků prožívalo podobné déjà vu (asi moc ne), ale já jsem si to moc užil.

Po představení jsme šli na steak do restaurace (kde jinde než) v Georgetownu. Obsluhovala nás hezká blondýnka, která se ukázala být dcerou ruských emigrantů z počátku devadesátých let. Steak tu stál o polovinu méně než v Shula´s a možná nebyl tak delikátní, ale v každém případě byl ohromný (minimálně v tom kvantitativním významu slova). Než jsme odešli, zazpíval jsem servírce několik taktů z Kaťuši. Cestou domů jsem ještě několikrát zazpíval celé dvě sloky.

Nikdy by mě nenapadlo, že si budu pamatovat slova. Byl to takový pěkný retronormalizační večer.

Za příznivé shody okolností je Washington celkem snesitelné město.

(21/6)

Kaťuša z Georgetownu (vlevo), manažer restaurace a Ilse z Lotyšska

Na jazzovém koncertu ve Wolf´s Trap. Zleva: Oystein, Ilse, já a Yves

Poprask na názorových stránkách (Médiář, LN)

Pokud jste to ještě neudělali, nalistujte si v dnešních novinách stranu dvě. Jako každý den najdete ve sloupci vlevo krátké komentáře vyjadřující názor listu. Pro hodně lidí představuje tento žurnalistický útvar malé mystérium. Copak je možné, aby si tak složitý organismus jako noviny mohl něco myslet? A znamená to, že všichni reportéři a redaktoři mají stejný názor?

Samozřejmě vůbec ne. Ve velkých amerických novinách je to dokonce tak, že autoři těchto komentářů (zvaných „editorials“) do redakce vlastně vůbec nepatří. Komentátoři sedí obvykle v jiné části budovy než ostatní redaktoři. Jejich vedoucí není podřízen šéfredaktorovi, nýbrž přímo vydavateli. „Prakticky se spolu nebavíme. Vidíme se občas na nějaké schůzi. A pak taky v jídelně,“ říká John Fairhall, šéfredaktor deníku Baltimore Sun. Z tak trochu kyselého výrazu na jeho tváři lze odhadnout, že nemá komentáře nijak zvlášť v lásce.

Ptám se ho, zda mu nevadí, že jsou názorové stránky v jeho novinách takovým „státem ve státě“, nad kterým nemá kontrolu. „Nevadí mi to vůbec. Ba naopak,“ ujišťuje mě. „Považuji to za dobrý systém. Aspoň můžu říct, že s názory našich novin nemám nic společného.“ A dodává tak trochu s despektem: „Byznysem nás novinářů jsou informace. Ne nějaké názory.“

Jako kdyby komentátoři nebyli skutečnými novináři. Ale v americkém chápání této profese to tak možná je. Novináři sami sebe popisují nejraději jako dokonalé stroje na popisování reality. Ani na mučidlech by nepřiznali, co si skutečně myslí nebo – nedej Bože! – jakou stranu volí. Dvojnásob to platí nyní, kdy je Amerika politicky polarizovaná a oba tábory se navzájem obviňují ze zaujatosti.

Mít na něco názor a říct ho nahlas se v novinářském světě bere jako projev slabosti. „Vy jste musel zešílet. To byla profesionální sebevražda,“ zavrtěl hlavou jeden z komentátorů Baltimore Sun, když jsem mu řekl, že jsem před časem v jednom komentáři napsal, kterou stranu budu ve volbách v Česku volit. „Ale já jsem přece placený za to, že mám názory. Tak proč bych je nemohl napsat?“, řekl jsem. „Vy jste placený za to psát názory listu. S vašimi osobními to nemá nic společného.“

Těžko v tom hledat logiku, byť tam nepochybně nějaká je. Komentáře listu vycházejí v amerických i britských novinách tradičně bez podpisu autora, což z nichž činí hlas nikoliv jednotlivce, ale instituce. Paradox je ovšem v tom, že se tato instituce od svého hlasu demonstrativně distancuje. Historicky vznikly tzv. editorialy v době, kdy noviny byly často motorem politických ambicí svých majitelů. Ale dnes už většinu novin vydávají velké korporace. A ty rovněž tvrdí, že jsou politicky neutrální. Má tedy ještě smysl tisknout, co si „myslí noviny?“

Deník New York Times už před třiceti lety zavedl tzv. op-eds, což je zkratka pro „opposite the editorial page“. Jde o texty, které jsou podepsané konkrétními autory a které mají být určitou protiváhou komentářů listu. Tento model později převzala většina deníků. Názorové stránky tak plní dvě funkce: jednak sdělují názor novin a jednak dávají prostor pro další názory. Mnozí tvrdí, že se ta první funkce přežila.

Na rozdíl od šéfredaktorů s tím šéfkomentátoři samozřejmě nesouhlasí. A byť žijí tak trochu v žurnalistickém vyhnanství, patří k nejvlivnějším lidem v profesi. Například v nedávné minulosti New York Times se hned dva šéfové názorových stran stali později šéfredaktory celých novin.

Anebo je to i naopak. Názorové stránky v deníku Los Angeles Times převzal loni na jaře Michael Kinsley, v devadesátých letech úspěšný šéfredaktor několika časopisů a také zakladatel internetového magazínu Slate. Mají názory listu v novinách stále své místo? Kinsley říká, že to záleží na jediné věci. Totiž zda zajímají čtenáře.

Minulý pátek přišly právě LA Times se zajímavým experimentem. Umožnily čtenářům, aby na webové stránce společně „přepsali“ jeden z editoriálů listu, a to po vzoru encyklopedie zvané Wikipedia. Každý její čtenář je zároveň autorem a editorem. Přímo v internetovém prohlížeči lze v textech provádět jakékoliv změny. Wikipedia funguje podle přísloví „víc hlav víc ví“ - a nabízí někdy kvalitnější a často aktuálnější informace než encyklopedie psané klasickým způsobem.

Může společné autorství fungovat také u politických komentářů? Michael Kinsley si tím nebyl jistý, ale jak řekl, za pokus to stálo. Nazval nový žurnalistický útvar „wikitorial“. Ten první se hned týkal velmi choulostivého tématu: totiž budoucnosti amerických vojenských sil v Iráku.

Není to lákavá představa? Neměli jste i vy při čtení redakčního komentáře Lidových novin na straně dvě sto chutí vzít do ruky tužku a přepsat ho? Čtenáři LA Times tuto možnost měli. Zpočátku se experiment vyvíjel víc než slině. Na webu se zaregistrovala asi tisícovka on-line komentátotrů a výsledky jejich společné práce vůbec nebyly nezajímavé.

Ale pak se to nějak zvrtlo. V noci se sobotu na neděli se v textu začaly množit obscénní pasáže, které už internetoví „hlídači“ nestačili likvidovat. A někdy kolem půlnoci se v politickém „wikitorialu“ objevily pornografické obrázky. Ve čtyři ráno šéf internetové divize LA Times pokus ukončil.

Kinsley tvrdí: „Znovu to promyslíme a pokud to bude jen trochu možné, v nějaké formě budeme pokračovat.“ Jak dodává, minimálně se prokázalo, že lidé mají o komentáře zájem. A že to skončilo hanbatými obrázky? Možná je něco pravdy na tom, že politická vyhraněnost a pornografie mají něco společného. Premiér Paroubek by měl radost.

(25/6)

Před redakcí Baltimore Sun. Kde tady máte komentátory?

Ze života čestného občana města Hermann, Missouri (Americký deník V.)

Jahodový jogurt, který jsem si koupil v Hermannu u benzínové pumpy, byl v plastovém kelímku. Už když jsem ho platil u pokladny, zdálo se mi na něm něco divného. Později jsem na to přišel. Jogurt se otvíral a jedl z opačného konce. Z toho užšího.

Když jsem to u snídaně řekl svému spolubydlícímu Bobovi, tak se podivil. „A vy v Československu jíte jogurty jinak?“

„Ano,“ řekl jsem. „Jíme je z té širší strany. Zdá se mi to logičtější. A hlavně je to pohodlnější.“

Zamyslel se. „Ale ty naše jogurty jsou zase stabilnější. Když stojí na stole tou širší stranou.“

„To je pravda,“ řekl jsem. „Možná to bude tím, že vy Američani dáváte v poslední době přednost stabilitě před pohodlím.“

Co se týče stability, je Hermann přímo vzorovým městen. Nebo spíš městečkem. Americká pořádkumilovnost se tu snoubí s německou důkladností. Město na pravém břehu Missouri totiž v devatenáctém století založili přistěhovalci z Německa. Mnohé ulice i podniky mají dodnes německá jmena. A taky většina rodin. I když německy prý mluví už jen pár lidí.

Naše sedmadvacetičlenná skupina dorazila do Hermannu v sobotu brzy po poledni, čímž se počet obyvatel rázem zvýšil o jedno procento (Kontrolní otázka: Kolik obyvatel má Hermann?).

Cesta z Columbie trvala autobusem asi hodinu a půl. Zhruba v polovině se prakticky všem odmlčely mobilní telefony. Bylo v tom cosi zlověstného, byť vysvětlení je jednoduché. V oblasti lze používat pouze jednu mobilní síť, která funguje na méně obvyklé frekvenci. Ne všechny mobilní telefony, zvláště ty koupené jinde než v Americe, si s tím umějí poradit.

Mohli jsme telefony vypnout a uložit na dna kufrů. Za normálních okolností na tom není nic tragického. Tři dny se bez telefonu dají docela dobře vydržet. Prý se tomu říká NTS („No Telephone Situation“) a špičkoví manažeři jsou údajně ochotni si za dovolenou v oblasti bez telefonního signálu připlatit.

Ale v Hermannu byl pocit izolace téměř absolutní. V celém městě byl pouze jeden veřejný telefon (ano, u benzínové pumpy). A samozřejmě ani žádný Internet. Potřeboval jsem poslat pár emailů, tak jsem se byl dokonce zeptat na místní radnici. „Internet?“, řekla „Nevím, nevím ...“, zakroutila hlavou, ale pak radostně řekla: „Ale ano, Internet mají v knihovně!“. Zeptal jsem se, kde knihovna je, a srdečně poděkoval. Když jsem byl ve dveřích, žena řekla: „Ale dneska tam nechoďte. Přes víkend mají zavřeno.“ Zatracená smůla! „Co se dá dělat. Musím vydržet do pondělí,“ řekl jsem. „Ale v pondělí mají také zavřeno,“ řekla tónem, z kterého bylo jasné, že se mnou začíná ztrácet trpělivost. Jakoby nebylo víc než zřejmé, že víkend v Hermannu trvá až do úterního rána. „Samozřejmě,“ řekl jsem omluvně a rozloučil se.

Ukázalo se, že v pondělí je v Hermannu zavřené všechno. Včetně téměř všech (ano, obou) slušných hospod. Ale to zas tolik nevadí, protože i ve dny, kdy mají hospody otevřeno, zavírají už v osm nebo v devět. Kromě soboty. To byla v jedné z nich Karaoke Party. Přišla hermannská mládež uvězněna v pasti amerického maloměstského života a německých genů. Byl to velmi smutný večírek.

V pondělí ráno přijal celou naši skupinu cestujících novinářů starosta a všechny nás jmenoval čestnými občany. Bylo to moc pěkné. Ceremoniál pokazil pouze Kola z Kambodži, který vypadá jak Pol Potův synovec, a svou legrační kdákavou angličtinou se zeptal: "Co to znamená, že jsme teď čestní občané?" Starostu to poněkud zaskočilo (ano, je především politikem, tedy mužem z lidu, což v Hermannu znamená, že není žádný duševní tryskáč), ale nakonec celkem pohotově odpověděl: "To znamená, že budete v Hermannu vždy vítáni."

"A kolik je čestných občanů?", nedal se odbýt Kola. "Dobrá otázka," řekl starosta. Ale to říkají Američané vždycky. Zamyslel se. "Já jsem ve funkci dva roky a jmenoval jsem jich zatím asi padesát."

Kolovi to udělalo radost. "To je pěkné," řekl skoro jako malé děcko. "Takže můžeme kdykoliv znovu přijet?"

"Samozřejmě," řekl starosta.

"A když jako čestní občané přijedeme, dostaneme něco zadarmo?", dostal se Kola konečně k jádru věci.

Trvalo dlouho, než starosta pochopil, jak to Kola myslí. Pak jen řekl: "Ne, to bohužel ne."

Odpoledne pak došlo k malému incidentu, který bizarnost ranního ceremoniálu jen podtrhl. Tři novopečení čestní občané z naší skupiny si zašli na oběd do místního čínského bistra. Shodou okolností byli dva z nich černoši (z Ghany a Zimbabwe) a jeden velmi snědý (z Malediv). Asi po půl hodině přijela místní policie, všechny tři důkladně prohledala a zkontrolovala jim doklady. Jak se ukázalo, tři černí ... pardon ... čestní občané připadali jednomu regulérnímu občanovi jako teroristé, tak pro jistotu zavolal policii. To je teď v Americe takový zvyk.

V úterý ráno jsme nasedli do autobusu a odjeli do St. Louis na letiště. Černé nebo bílé, při bezpečnostní prohlídce nás tam málem svlékli do naha. Prý to dělají vždycky, když nějaký cizinec má letenku jenom jedním směrem. Když nemá zpáteční. Teroristí v září 2001 totiž také neměli zpáteční letenky.

Když mě policista přestal lehtal nějakou tyčí po těle a dovolil mi, abych se znovu obul, řekl skoro s úsměvem: Děkuji, pane. A omlouvám se za nepohodlí."

"Já to chápu. Jde o bezpečí. A taky stabilitu," vzpomněl jsem si.

”Přesně tak,” řekl. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli má rád jogurty, ale raději jsem mlčel. Třeba by to bral jako provokaci a já bych musel po čtvrté zapnout a zase vypnout notebook.

(28/6)

Vítejte v Hermannu!

Kola (Kambodža) stále neví, jaké výhody znamená titul “čestný občan” …

… ale každopádně mu to nebrání v tom si pěkně zatancovat!

Krize médií mezi čtvrtou a pátou whiskey (LN, Médiář)

Když jdete na oběd s americkým novinářem, obvykle mezi hlavním chodem a dezertem přijde řeč na takzvanou krizi médií. Nezdá se, že by to byl jev, který v lidech od novin vzbuzuje skutečné obavy. Spíš je to dobré téma k akademické diskusi. Žurnalisté se ji účastní ochotně a s jistým masochismem.

Krize spočívá v tom, že klesá prodej novin i sledovanost večerních zpráv v televizi. No a pak taky novináři lezou Američanům čím dál víc na nervy.

Proč? To je těžká otázka. Nikdy v minulosti nedbali američtí žurnalisté na etiku své profese tak jak dnes. Nikdy se tak intenzivně nezabývali sami sebou a svými problémy. A nikdy nepracovalo v redakcích tolik lidí s dobrým vzděláním.

Často s titulem z některé prestižní univerzity, jako je například slavná žurnalistická fakulta v Columbii ve státě Missouri. „Je to paradox,“ říká mi její děkan Dean Mills. „Vzděláváme stovky špičkových žurnalistů. Ale jejich prestiž ve společnosti klesá.“ Jak dodává, může to být částečně tím, že se novináři sami stali elitou, která je životním stylem i názory odtržená od většiny společnosti.

Novináři jsou dnes zkrátka bílými límečky neboli inkousty. Zatímco v počátcích žurnalismu bylo povolání reportéra považováné za v podstatě dělnickou profesi. Etiketa a vzdělání byly to poslední, co novinář potřeboval. Spíš dobré boty, blok s tužkou a trochu důvtipu.

Dnes nosí novináři obleky a používají notebooky. Ti mladší se na univerzitě naučili, jak pracovat s databázemi a najít informace na Internetu.

Vzpomínání na staré dobré reportérské časy je další oblíbené konverzační téma. Ovšem už nikoliv před dezertem, ale minimálně mezi čtvrtou a pátou whisky.

O dva dny později mám schůzku s reportérem Donem Krusem z Hermannu. Je to prošedivělý šedesátník, kterému zkušenosti a rutina přímo koukají z očí. Ale na oběd nemá čas. A na dezert nebo whisky už vůbec ne.

Dopoledne byl navštívit rodinu Erika Heldta, který byl minulý čtvrtek zabit v Iráku. Ta zpráva otřásla celým městem a Krus napsal, že jde o „prvního padlého z Hermannu od druhé světové války“. Rodina chtěla reportérovi poděkovat za články, které o jejich synovi napsal do minulého čísla. Odpoledne musí Don Krus udělat pár fotografií na turnaji v místní škole. A večer se zúčastní zasedání městské rady. Kdepak čas na oběd.

Hermann je jen dvě hodiny autem od Kansas City, ale těžko by se našla dvě odlišnější města. Zatímco Kansas je průmyslová metropole s více než miliónem obyvatel, Hermann je malé městečko založené v polovině devatenáctého století německými přistěhovalci. Má necelé tři tisíce obyvatel a chcíp tu pes.

Jednu věc mají ovšem obě města společnou. Vycházejí v nich pouze jedny noviny. Ty v Kansasu ovšem zaměstnávají více než stovku reportérů a vycházejí každý den. List Hermann Advertiser-Courier vychází pouze ve středu. Zaměstává jediného člověka. Dona Kruse. Je reportérem, komentátorem i šéfredaktorem. A když onemocní řidič náklaďáku, musí v úterý večer zajet pro noviny do sedmdesát mílí vzdálené tiskárny.

„Jak se potýkáte s klesajícím nákladem?,“ ptám se.

„Nijak,“ odpoví. „Nám náklad neklesá. Drží se.“

Prodej hermannských novin činí přes čtyři tisíce kusů, což je víc, než žije ve městě obyvatel. Ale to je u malých novin tohoto typu běžné. Kupují je všechny rodiny a další výtisky putují k těm, kteří v Hermannu už nežijí, ale nechtějí s rodným městem ztratit kontakt.

Zpočátku jsem bral setkání s Donem Krusem na lehkou váhu. Co se můžu dozvědět od člověka, který dělá lokální plátek pro pár tisíc venkovanů? Ale čím déle jsme se bavili, tím víc mi bylo jasné, že je jedním z mála novinářů tělem i duší, kteří tuhle profesi ještě dělají. A že k ní přistupuje s pokorou, ale i vnitřní důstojností.

Například jsme se bavili o tom, jaké to je být zároveň reportérem a komentátorem, což většina novinářů ve „skutečných“ novinách považuje za smrtelný hřích. Řekl jsem hloupou poznámku v tom smyslu, že dobrý komentátor se pozná tak, že ho nikdo nemá rád.

„Ale já tady s těmi lidmi musím žít,“ řekl tiše. A pak dodal: „Ale to neznamená, že píšu to, co chtějí číst. Jen myslím na to, že s nimi musím žít.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, kde jsou možná kořeny takzvané krize médií. Nejen v Americe.

Don Krus mi řekl: „Taky jsem dělal ve velkém deníku. Před patnácti lety. Je to ohromný pocit napsat o nějakém politikovi, že je hlupák a dělá špatně svou práci. Ale zkusil jste to někdy napsat o svém sousedovi?“

Hrome, chlape!, napadlo mě. Umíš snad číst myšlenky, anebo co?

(29/6)

Don Krause je reportérem tělem i duší ... a taky šéfredaktorem, komentátorem, korektorem a občasným závozníkem.

Jak se krade Internet (publikované texty, Reflex)

Prošel jsem Hermann křížem krážem, ale nenašel jediný počítač připojený k Internetu. Nebylo divu. V tomhle dvouapůltisícovém městečku na pravém břehu Missouri na americkém středozápadě dávají lišky dobrou noc. A to rozhodně ne emailem. Jenže já si právě elektronickou poštu potřeboval nutně vyzvednout.

Ze zoufalství jsem zaťukal na dveře malé realitní firmy a zeptal se muže v obleku, jestli by pro mě neměl aspoň radu. Náhodou měl. „Budete si muset kousek Internetu někde ukrást,“ řekl. Plácl jsem se do čela. Že mě to nenapadlo dřív?

Ale abych to vzal od začátku.

Připojit se k Internetu je v severní Americe snadné jako lusknout prsty. Vlastně ještě snadnější. Jen zapnete notebook a za několik vteřin se vám na monitoru objeví slastný vzkaz shůry: Připojeno. Ještě nemáte vyhráno. Váš notebook se připojil k „nezabezpečené bezdrátové síti“, ale není jasné, zda je tato síť provozována bezplatně, anebo za poplatek. Ten činí kolem tří dolarů na hodinu, deseti dolarů na den anebo šedesáti dolarů za měsíc. Zaplatit můžete přímo on-line bankovní kartou – a teprve pak vás síť pustí na nedozírné lány Internetu.

V tomto případě ovšem víc než jindy platí přísloví: „Proč stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko“, neboli: „Proč vytahovat kreditku z peněženky, když vám tutéž službu někdo nabídne grátis.“ Kdekoliv ve velkých amerických městech vyhledá váš notebook (samozřejmě pokud je vybaven příslušným hardwarem, ale ten je u nových strojů už standardem) dvě nebo tři, ale někdy i deset bezdrátových sítí. A skoro vždy se vám podaří najít nějakou bezplatnou. I když to samozřejmě není pravidlo.

V pokrytí bezdrátovými sítěmi se dnes americký kontinent asi liší nejvíc od toho evropského. Bezdrát neboli wi-fi nepokrývá území plošně, ale nabízí signál pouze v určitých přípojných bodech, takzvaných hotspotech. Pokrytí těmito „horkými fleky“ je však více než uspokojivé. Pyšnou cedulku s nápisem „rychlé bezdrátové připojení“ najdete v recepcích všech amerických hotelů od tří hvězdiček výš (ale i v řadě obyčejných motelů), pokrytí bezdrátovou sítí se považuje za samozřejmě na letištích, v obchodních centrech, v restauracích a pak samozřejmě v kavárnách.

Tam mimochodem bezdrátová kultura začala, či se spíše poprvé objevila na očích veřejnosti. Obchodní model se ukázal být jednoduchým (koupíte si kafe a můžete si na přinesenením notebooku surfovat, jak dlouho si chcete) a fungujícím. Kavárny v celé Americe zaplavili pijáci kávy se zapnutými počítači. Z kavárenských povalečů se tak jako švihnutím bezdrátového proutku stali workoholici. V porovnání s nazelenalou absintovou múzou v kavárně Slavia je to nepochybně méně tajemné a romantické ... ale zase si můžete vyřídit maily.

Vysedávání v kavárnách s notebooky se stalo tak populární, až to některým provozovatelům kaváren začalo vadit, a tak například v hlavním americkém městě kávy Seattlu dnes mnozí kavárníci vypínají bezdrát aspoň na víkendy. „Úplně by to zkazilo kulturu pití kávy,“ vysvětlil jeden z nich deníku Financial Times. „Když člověk pije kávu, tak si má povídat, číst si noviny anebo se koukat do blba. Tedy minimálně o víkendu.“

Jestliže kavárny byly před dvěma lety takovými „vlajkovými loděmi“ bezdrátového Internetu a dnes začínají couvat zpátky, znamená to, že se z původně exkluzivního konceptu stává masová záležitost. Dokazuje to úspěch, který s nabídkou bezdrátového Internetu slaví v Americe společnost T-Mobile. Kvartálně zaznamenala doslova exponeciální růst, a to jak měřeno objemem přenesených dat, tak i příjmů.

Ovšem jakkoliv je ve městech a v jejich okolí víc hotspotů než fleků na levhartovi, problém může nastat v městečku jako Hermann. Provozovat komerční hotspot se v malých městech a na venkově nikomu nevyplatí. To ovšem neznamená, že nenajdete žádný hotspot nekomerční. Hodně lidí si dnes bezdrátový Internet zavádí domů, aby nemuseli za svým notebookem vláčet dráty, případně se s ostatními členy rodiny přetahovat o modem. A protože bezdrátovou síť neudržíte mezi stěnami bytu, uteče vám „váš“ Internet i mimo ně. Někdy jen pod okna a za dveře, ale může se stát, že signál bude dostatečně silný ještě několik bloků od vašeho domu.

Co dělat, když jste v cizím městě a svůj Internet nemáte? Musíte si „cucnout“ nějakého cizího. A přesně to měl na mysli chlápek v obleku, když mi v Hermannu poradil: „Budete si muset kus Internetu ukrást.“

Ovšem pozor, není to úplně bez rizika! Byť v této věci neexistuje žádný precedens, americké úřady mohou používání cizí bezdrátové sítě posuzovat opravdu jako krádež. Přesvědčil se o tom letos v dubnu na Floridě jistý Benjamin Smith, kterého policie zatkla právě za tento přečin. Nájemník jednoho z bytů v městečku St. Petersburg si všiml, že na ulici v autě před jeho domem sedí muž s otevřeným notebookem. Když ho viděl po třetí nebo po čtvrté, zavolal na něj policii. A zjistilo se, že byl připojen k jeho bezdrátové síti. Teď v červenci by o vině a případném trestu měl na Floridě rozhodnout soud.

Většina lidí však svůj bezdrátový signál dává „do placu“ s otevřeným srdcem. Občasní bezdrátoví paraziti je nijak neobtěžují, ba naopak, a navíc mohou mít pocit, že přispěli k bezdrátovému socialismu. Každému nechť se Internetu dostane podle jeho potřeb (a každý ať svým vlastním Internetem přispěje podle možností).

Přesně takový hotspot jsme nakonec našli v Hermannu na rohu Shillerovy a Třetí ulice. Ne že by to byl jednoduchý lov. Chodit s notebookem napříč městem a hledat signál není nic moc. Až příště pojedu do Hermannu (nebo jiné díry), koupím si speciální hledač signálu. Prý se prodává jako přívěšek na klíče a pípne pokaždé, když nějakou bezdrátovou síť najde.

Je to jako zázrak: celé hodiny hledáte Internet a on vám pak spadne do klína (kde máte otevřený notebook) přímo s nebe. Přímo v hotspotu stála stará dřevěná lavička. Zapnul jsem počítač a do jeho útrob začal proudit ukradený Internet. Odpusťte patos, ale po třídenní internetové abstinenci mi ta náhla datová hojnost připomněla téměř sexuální akt. Kdybych o tom uměl napsat povídku, nazval bych ji: Bezdrátový orgasmus na lavičce v Hermannu.

Můj přítel Bob stahuje maily na nečekaně objeveném hotspotu před naším pensionem.

Město hříchu na exitu číslo 13 (Americký deník VI.)

„Dobře se dívej. Tohle je největší americká vlajka v Renu. A kde vlaje? Nad obchodem s pornografií,“ řekl s vítězným úsměvem na tváři Tracy. Jedeme po dálnici číslo osmdesát směrem k indiánskému jezeru Tahoe. Obchod s pornografií mijíme po pravé ruce.

Koho v prvním odstavci zarazila dvě neznámá jména, zde je vysvětlení. Reno je druhé největší město ve státě Nevada. A Tracy je náš řidič, který nás vozí tři dny po Renu a okolí.

Lidé milující metafory by řekli, že Reno je takové „oduševnělé Las Vegas“. Na rozdíl od metropole hazardu nejsou v Renu žádné obskurní repliky pyramid, středověkých hradů ani Eifellovy věže. Místní architektura je celkem uměřená, tedy pokud za uměřené považujete to, že střed města vypadá v noci jako jeden obří a neustále blikající neon. Stejně jako ve Vegas jsou i v Renu kasina, legální nevěstince a svatební kaple. Reno je mnohem menší než Las Vegas a na rozdíl od něj více připomíná normální fungující město. Je v něm dokonce univerzita. Ale do Rena jezdí lidé stejně jako do Vegas rychle prohrát peníze, rychle se pomilovat, rychle se oženit nebo provdat a případně se i rychle rozvést.

Pro většinu návštěvníků je Reno městem na jedno použití. Málokdy zůstanou déle než několik dní. Turisty potkáváte v Renu na každém kroku. Poznáte je podle toho, že ve tvářích mají vepsané odhodlání dělat několik dní to, na co celý rok šetřili, a o čem budou celý následující rok mluvit. Anebo mlčet, to záleží na okolnostech.

Je to k nevíře, ale i v městě na jedno použití žijí lidé. Tracy je jedním z nich.

Čtyřiačtyřicetiletý chlápek s pleší a se zbytky vlasů spletenými do dlouhého copu na první pohled nevypadal jako normální řidič. Ti se tváří otráveně a většinu času mlčí, nebo kouří. Tracy od první chvíle mluvil. Měl dokonalý přehled o místních restauracích, barech i nočních klubech. Když jsme měli volné odpoledne, zavezl nás na nejlepší plaž na jezeře Tahoe. A znal spousty lidí, které jsme potkávali.

Není divu. V Renu se narodil a vyrostl. Jak řekl, takových lidí moc není. Hodně lidí Reno po škole opouští, protože je to jediná příležitost, jak začít žít normální život. To je ve městě plném kasín a nočních klubů těžké. Pokušení je příliš mnoho. Neřesti je lákavé přitom nejen konzumovat, ale také spoluvytvářet. Kdo by chtěl pracovat v kanceláři nějaké firmy, když si v kasinu může vydělat několikrát tolik? Nemluvě o dalších podnicích? A slyšel někdo o šťastné a fungující rodině, ve které otec je krupiér a matka tanečnice ve striptýzovém baru?

Ale není to tak úplně nemožné. Tracy v podobné rodině vyrostl. Jeho matka byla v Renu číšnice a otec hrál jako muzikant na saxofon. Ale jako špičkový muzikant. Několik desítek let se živil jako studiový hudebník v San Francisku. To je od Rena vzdálené asi tři hodiny jízdy autem.

Tracy je také hudebník. I když sám říká, že o několik tříd horší, než byl jeho otec. Hraje na klávesy v reggae kapele a jednou týdně moderní vlastní pořad v místním FM rádiu. Pouští v něm reggae hudbu, co jiného.

Jaké to bylo vyrůstat v Renu? Když se na to Tracyho ptám, chvíli se zamyslí. Pak se usměje: „Pretty cool.“ To je sousloví, které používá často. Vlastně skoro všechno, co ty tři dny děláme nebo o čem se bavíme, je „pretty cool“. Ale od člověka vyznávajícího reggae hudbu vlastně nemůžete čekat nic jiného.

Tracy má dva starší sourozence, bratra a sestru. Jak říká, teď už jsou v pohodě a jejich životy jsou „pretty cool“. Ale oba za sebou mají asi desetileté období, kdy je jejich rodné město málem zdecimovalo. Drogy, alkohol, deprese. Tracy říká, že jemu se to vyhnulo. Asi díky reggae.

Mimochodem, Tracyho otec ještě žije, ale na saxofon už nehraje. Nemá totiž už ten pravý nátisk. Je mu devadesát pět a žije v malém domku v klidné části Rena. Na stromě má velkou třešeň, která byla zrovna při naší návštěvě obsypaná červenými plody.

O otci vyprávěl Tracy historku, která se mi líbila. Asi před pěti lety našel v antikvariátu v Berkley starou vinylovou desku z roku 1939. Na obalu bylo mimo jiné jméno jeho otce. Desku samozřejmě koupil a nahrávku vypálil na cédéčko. Pak uspořádal pro otce večírek a desku pustil. Ne nijak nahlas, jen na pozadí konverzace. Zpočátku otec nic nezaregistroval. Přece jen od nahrávky uplynulo šedesát let. Tracy se ho proto zeptal: „Tati, co říkáš té hudbě?“ Otec se zaposlouchal. „Není špatná.“ Ale zpozorněl a začal poslouchat. „A ten saxofon? Je to dobře zahrané?“ „Celkem to ujde,“ řekl otec. To už ale bylo vidět, že poslouchá velmi pozorně. Asi za další tři minuty tu nahrávku konečně poznal. Přesně si na ni pamatoval. Dokonce si vzpomněl na jména některých spoluhráčů. Do očí mu vyhrkly slzy.

„To muselo být docela dojemné,“ řekl jsem, když Tracy historku dokončil.

„Hm,“ pokýval hlavou. „Bylo to pretty cool.“

Píšu o tom proto, aby bylo jasné, že i ve městě na jedno použití se odehrávají silné a pozoruhodné příběhy. S neónově blikajícím světem kasín a sexshopů často nemají nic společného. Ale můžou mít.

Minuli jsme po pravé ruce pornoshop, nad kterým vlaje největší americká vlajka ve městě. „Víš, co je zvláštní?“, zeptal se mě Tracy. „Podívej na tu ceduli.“ Ukázal na vyznačenou odbočku s nápisem EXIT 13.

„Co je na tom zvláštního?“, zeptal jsem se.

„Ta třináctka. Že zrovna do města, kam většina lidí jede zkusit štěstí a vyhrát velké peníze, vede exit číslo třináct. Pak se nemůžou divit, že o všechny peníze přijdou.“

„Máš pravdu. To mě nenapadlo,“ řekl jsem. A dodal: „To je pretty cool.“

Tracy se na mě podíval se zkoumavým výrazem v tváři. „Hm, to máš zatraceně pravdu. Je to pretty cool.“

Vzpomněl jsem si na tu konverzaci pozdě v noci v hotelovém výtahu. Jako ve většině hotelů v Americe (a asi nejen tam) neměl náš hotel třinácté patro. Po dvanáctce následovala hned čtrnáctka. Jako by to ve městě na exitu číslo třináct nebylo jedno.

A teď řekněte, jestli to není pretty cool.

(2/7)

Chvilka štěstí u jezera Tahoe …

… které je ledově chladné, ale na hladině prohřáté sluncem.

Po koupání následuje malý výklad od Tracyho (vlevo). Ukazuje, kde jsou nejlepší “tajné” pláže, kam se jezdí koupat krásky z rena. Samozřejmě nahé.

Když novináři chtějí jít za mříže (LN, Horizont)

Americkým zpravodajským týdeníkům se lepí smůla na paty. Aspoň těm dvěma nejznámějším. Před několika týdny musel týdeník Newsweek anulovat svou zprávu o tom, že američtí vojáci na základně Guantánamo splachovali korán do záchodu. A minulý se týden týdeník Time rozhodl, že vydá soudu poznámky svého reportéra, a to proti jeho vůli. Prozrazení jména svého zdroje se přitom napříč americkými médii považuje za jeden ze „smrtelných“ novinářských hříchů.

Většina reportérů by raději šla do vězení, než aby před soudem prozradila, od koho a za jakých okolností nějakou informaci získala. Někteří novináři v posledních desetiletích skutečně ve vězení byli, a ti ostatní vehementně prohlašují, že by neváhali ani vteřinu. „Samozřejmě, že bych šel radši za mříže,“ říká reportér Frank Mullen z deníku Reno Gazette-Journal. „Nikdy bych svůj zdroj neprozradil. To je otázka cti. Taková jsou prostě pravidla.“

Mullen patří k nejlepším investigativním reportérům v Nevadě. Získal řadu novinářských ocenění, například za sérii článků, které upozornily na zvýšený výskyt leukémie u dětí, které se narodily v blízkosti leteckých základen. Mnoho článků mohl podle svých slov napsat jen proto, že mu jeho zdroje důvěřovaly, že je nikdy neprozradí. „Vlastně by mě nevadilo, kdybych šel do vězení. Udělal bych si kopii rozsudku a dokonce života bych ji každému ukazoval. Vidíte? Na mě se můžete absolutně spolehnout,“ říká. „Ale rok a půl je hrozně dlouhá doba,“ namítám. Právě tolik hrozí dvěma reportérům z Time a New York Times. „To je pravda,“ říká. „Ale kdybych prozradil svůj zdroj, nemohl bych už tuhle profesi dělat. To by pro mě bylo horší než vězení.“

Frank Mullen má štěstí, že žije a pracuje právě v Nevadě. Existuje zde totiž zákon, který výslovně říká, že novináři své zdroje soudu prozradit nemusí. Není to zas tak výjimečné. Tzv. shield laws neboli zákony dávající novinářům speciální privilegia existují v jednatřiceti státech USA. Na federální úrovni však žádný podobný zákon neexistuje. A v tom je problém. Když je reportér předvolán před federální soud, žádný „shield law“ mu není nic platný. Když odmítne svědčit, může ho soudce poslat do vězení. Jako se to stalo Judith Millerové z deníku New York Times.

Její případ je kuriózní už od samého začátku. Vyšetřování začalo poté, co média zveřejnila, že manželka jednoho z amerických diplomatů je agentkou CIA. Vyzrazení takové informace je federálním zločinem. Zmíněná reportérka (a také novinář Matthew Cooper z časopisu Time) tuto informaci získala, ovšem nikdy nepoužila. Ve skutečnosti ji zveřejnil komentátor Robert Novak, ale ten nikdy vyšetřován nebyl a soud po něm svědectví ani nechtěl. To je záhada, které mnozí nemůžou přijít na kloub. Cooperovi a Millerové to však není nic platné. Hrozí jim až osmnáctiměsíční vězení. Poslední šancí bylo odvolání k Nejvyššímu soudu, ten však v pondělí minulý týden rozhodl, že se případem vůbec nebude zabývat.

Prakticky všechna média to kritizují a tvrdí, že neochota soudu garantovat novinářům právo neprozradit své zdroje bude mít negativní dopad. Komentátoři říkají: Nežádáme privilegia pro sebe, ale pro své čtenáře. Je v jejich zájmu, aby byli co nejlépe informováni. A některé informace nelze získat jinak než od zdrojů, které budou mít jistotu, že je média nikdy neprozradí.

Veřejnost si ovšem není tak jistá. Hodně to souvisí s celkovou atmosférou, která je v posledních letech vůči médiím čím dál víc nepřátelská. Novináři v tzv. velkých médiích jsou obviňováni ze zaujatosti a politické nevyváženosti. Pověst novin poškodila také celá řada skandálů s částečně či úplně vymyšlenými články, které se nevyhnuly ani nejrenomovanějším deníkům jako New York Times či USA Today. Lidé mají zkrátka novinářů plné zuby a nejsou nijak zvlášť ochotni úsilí médií získat větší privilegia podpořit. To se celkem logicky projevuje i v postoji soudů.

Mnohá média se přitom snaží své renomé napravit a profesní i etické standardy jsou ve většině z nich přísnější než kdykoliv v minulosti. Například společnost Gannett, která vydává deník USA Today a desítky dalších novin v celé zemi (včetně Reno Gazette-Journal), svým novinářům prakticky zakázala citovat nejmenované zdroje, kromě zcela výjimečných případů. „Necitoval jsem žádný takový zdroj minimálně dva roky,“ říká Frank Mullan. Ale hned dodává, že to neznamená, že nejmenované zdroje nepoužívá. „Od nich se dozvídám o těch nejzajímavějších kauzách. A teprve pak se je snažím ověřit a získat citace od lidí, kteří budou ochotni mluvit a zveřejnit své jméno. Ale když se mi to nepovede, tak jde článek k ledu,“ říká.

Budou se muset novináři bez nejmenovaných zdrojů obejít, anebo se pobyt za mřížemi stane součástí profese, mnohem běžnější než teď? Hodně záleží na tom, jak dopadne současná kauza. „Je to velmi složitá situace,“ získá Jake Highton, profesor žurnalismu na Univerzitě v Nevadě. „Jedinou možností je, že Kongres přijme federální zákon, který novináře ochrání. Ale to je málo pravděpodobné. Politici mají novináře ještě méně rádi než soudci.“

Právě v den, kdy se Time rozhodl soudu vyhovět a vydat mu poznámky svého reportéra, přednáší Highton novinářskou etiku pro studenty letního kurzu. „Kdo z vás by byl ochoten jít do vězení?“, ptá se. Zvedne se les rukou. Vlastně všechny kromě tří. Profesor se teď zaměří na ně. „Vážně byste svůj zdroj zradili? Třeba i s rizikem, že tomu člověku zničíte život?“, zeptá se útočně. Následujících deset minut jsou všichni tři „odbojní“ studenti pod palbou nepříjemných otázek. Jejich argumenty jsou slabší a slabší. „Takže ještě jednou,“ říká učitel. „Kdo by v téhle třídě byl ochoten jít do vězení, kdyby musel prozradit zdroj?“

Ruce teď zvednou všichni. Na tváři starého profesora se rozhostí spokojený úsměv.

(3/7)

Na Franka Mullena si jen tak někdo nepřijde. To je jeho mapa se znázorněnými vesnicemi, kde je vysoký výskyt dětské leukémie. Kdo mu to řekl? Frank své zdroje nikdy neprozradí!

Momentka z redakční porady (LN, Médiář)

Reportér Frank Mullen se omluvně usmál. „Snad vás to moc nevyděsilo. Vždycky to takhle nevypadá,“ řekl.

„Vůbec mě to nevyděsilo,“ ujistil jsem ho. „Ba naopak. Připadal jsem si jako doma.“

V deníku Reno Gazette-Journal právě skončila dopolední redakční porada. Trvala asi třicet minut od jedenácti do půl dvanácté. Ale to nebylo zdaleka jediné, čím mi připomínala porady, jak je znám z českých redakcí.

Teoreticky slouží redakční porada k tomu, aby její účastníci zhodnotili poslední vydání novin (nebo časopisu) a domluvili se, jaká témata a články zpracují do vydání dalšího. Mělo by to být jednání krátké a věcné, protože v zájmu všech je odvést tu nejlepší práci. Tak to aspoň funguje ve většině profesí.

Ne však v novinách. Možná je to tím, že novináři jsou křehké bytosti, které sžírají pochybnosti o kvalitě jejich práce (a čtenáři jsou tak daleko!), ale na druhé straně jsou poháněny osobními ambicemi a ješitností. Vytváří to velmi výbušné pracovní prostředí. Když obchodník s nábytkem dostane od svého manažera pokárání, že minulý týden prodal málo manželských postelí, tak je to nepříjemné, ale dá se to překousnout. Ale zkuste komentátorovi vytknout, že včera napsal pěknou pitomost! Buď se nervově zhroutí a týden nenapíše vůbec nic, anebo svého šéfa rovnou fyzicky napadne.

Řídit redakci je zkrátka bruslením po tenkém ledě.

Porada začala tím, že sekretářka rozdala všem přítomným kopie titulních stran novin z okolních měst. Všichni si je zběžně prohlédli a slovo si vzal zástupce šéfredaktora. „Myslím, že naše titulka je jednoznačně nejlepší.“ Ozvalo se souhlasné mručení. „Dobrý výběr fotky. A nic důležitého nám nechybí,“ pokračoval. Mručení ještě zesílilo. „Viděli jste titulku těch mamlasů z Vegas? Mají na otvíráku brouky!“, říká šéf místního zpravodajství. Otvírák je hlavní článek na stránce a přemnožení brouci jsou momentálně velkým problémem Nevady. Zatímco noviny z Las Vegas se broukům věnují na víc než polovině titulní strany, noviny v Renu je zmiňují pouze článečkem velikosti jednoho sloupce.

Těžko říct, který z obou zvolených přístupů je lepší. Účastníci porady se však vzájemně přesvědčují, že samozřejmě ten jejich (a zároveň není pochyb o tom, že o několik set kilometrů jižněji v Las Vegas se na obdobné poradě všichni ujišťují o opaku). „Myslím, že to jejich broukaření hodně vypovídá o tom, jakou žurnalistiku chtějí dělat. Jsem rád, že my jdeme jinudy,“ uzavírá debatu vedoucí vydání.

Mlčím, ale srdce mi plesá. Jako bych byl na redakční poradě doma! Jen si místo „brouků“ dosadím „dopravní nehodu“ (nebo cokoliv jiného) a místo „mamlasů z Vegas“ konkurenční český deník. Ale jinak je to úplně stejné.

Následuje hádka. To když skončí sebechvála, tak se šéf místního zpravodajství neopatrně zmíní o tom, že zpravodajství z Washingtonu dostalo větší prostor, než si zasloužilo. „To jen na okraj,“ zdůrazní. Ale šéf celonárorního zpravodajství vyskočí jak čertík z krabičky. „No to se mi snad jenom zdá! Taková nehoráznost!“ Porada pokračuje prudkou výměnou názorů, ve které se oba obviní z diletantství. Ten psychicky silnější roztrhá jeden výtisk novin, zatímco ten slabší místnost opustí a vzápětí místo něj nastoupí náhradník. Pravděpodobně zástupce.

Tím hodnocení novin končí. Vzhledem k okolnostem těžko říct, s jakým výsledkem. Ale poradu opět opanuje dobrá nálada.

Během dalších tří minut všichni vedoucí oddělení a rubrik stručně vychrlí témata, která budou zpracovávat do zítřejších novin. Vedoucí vydání si je pečlivě zapisuje. Poslední je na řadě sport.

Pak se ozve vedoucí místního zpravodajství. „Mimochodem, máme tam také malou zprávu o nově otevřeném nevěstinci.“ V Nevadě je totiž legální prostituce. „A víte, co jedna z těch holek říká? Že se jí splnil její dětský sen!“ Účastníci porady vyprsknou smíchy. Rozpoutá se debata o tom, jaké zmíněná slečna měla asi dětství, a všichni se trumfují, kdo vymyslí vtipnější parafrázi zmíněného výroku.

To je další typický znak redakční porady (asi kdekoliv na světě): Nejvíc času se věnuje debatě o tématu, kterému je v zítřejších novinách věnován dvacetiřádkový prostor na straně patnáct ve druhém sloupci vlevo.

„Tak to by stačilo. Musíme začít dělat noviny,“ řekne zástupce šéfredaktora. Je přesně půl dvanácté a porada skončila.

Frank vypadá spokojeně, i když trochu nejistě. Říkám mu: „Vždycky jsem si myslel, že takhle vypadají porady jen u nás. Ale asi jsem měl o amerických novinách falešné představy z filmů.“

„To je možné,“ říká. „Profesionální novinářské porady jsou jenom ve filmech. A pak ještě v New York Times.“ Pak se zamyslí a dodá: „I když po pravdě řečeno ... moc bych si na to nevsadil.“

Ohňostroj pana reverenda (Americký deník, VII.)

Kde jinde by člověk měl být 4. července když ne ve Filadelfii?

Samozřejmě, že 4. července můžete být kdekoliv. Ale když už jste v Americe a máte "z vyšších míst" naplánováno zúčastnit se oslav Dne nezávislosti, pak je samozřejmě nejlepší Filadelfie. Protože tady se americká demokracie oficiálně narodila.

Dopoledne jsme se zúčastnili slavnostního shromáždění v parku u Zvonu nezávislosti. Začalo úderem desáté a společně s asi dvěma tisícovkami dalších lidí jsme se pekli pod spalujícím dopoledním sluncem. Projevy střídaly projevy, samozřejmě se zpívala hymna a na závěr udělil starosta města Filadelfie vůbec poprvé ocenění "Brotherly Love" neboli "bratrské lásky". Jeho prvním držitelem se stal obtloustlý zpěvák jménem Elton John, kterému se od sluncem zmoženého publika dostalo ovací ve stoje.

No a pak jsme šli do hotelu, kde na nás už čekali pohostinní Američané, přidělení filadelfským centrem pro zahraniční návštěvníky. Cíl: zúčastnit se "pravých" oslav Dne nezávislosti v amerických domácnostech. Hlavní atrakcí je opékání masa následované zapalováním ohňostrojů.

Mně, Alence ze Slovinska a Cvokovi z Chorvatska připadla rodina evangelického kněze.

"Trochu se toho bojím," svěřil jsem se Bobovi, když jsme šli pěšky po filadelfské třídě Market Street zpátky do hotelu. "Přece jen je to kněz. Abychom celé odpoledne nemuseli poslouchat pobožné řeči."

"To je fakt," souhlasil Bob. "Tihle lidé jsou někdy trochu moc upjatí."

"Napadlo mě, že bych jako dárek koupil láhev vína. Abychom v nejhorším měli aspoň co pít."

"To není špatné. A druhou láhev si dej do baťohu. Pro jistotu."

Nakonec jsme víno nekoupili, protože alkohol se v Penslyvánii prodává pouze v obchodech se státní licencí. A ty všechny byly ve sváteční pondělí zavřené.

"Třeba nějaký alkohol mít budou. Kněží někdy pijou jako duha," snažil se mě uchlácholit Bob.

"Hlavně aby aspoň měli jídlo. To by byl pech trpět dneska hlady."

"Snad jo. I když někteří reverendi bývají pěkní asketové," řekl Bob.

Úderem jedné jsme se dole v hotelu sešli s Mary. Asi šedesátiletá mamča vypadala přesně tak, jak by si člověk asi reverendovu manželku představoval. Trochu vyplašeně, starostlivě a dobrácky. "Frank čeká venku v autě," řekla. "Tak rychle pojďte. Ať nedostane pokutu. Stojíme totiž na zákazu zastavení."

"No nazdar," zašeptal jsem Cvokovi. A dodal jsem: "Taky mohl ten svůj zadek zvednout a jít nás přivítat do recepce."

Nemohl. To jsme pochopili, když jsme přišli k autu. Frankův zadek byl rád, že sedí. Dvousetkilový reverend byl tak tak napasovaný v dodávce značky Toyota a navzdory naplno puštěné klimatizaci mu po hlavě stékaly velké kapky potu. Ale přivítal nás stejně srdečně a dobrácky jako Mary.

Prokličkovali jsme filadelfskými jednosměrkami na dálnici a zmířili ven z města. Frank nám vysvětlil, že jedeme na oslavu do domu jeho syna a že cesta bude trvat slabou hodinku. "Ale bude to stát za to!", slíbil.

Za normálních okolností by to od reverenda znělo trochu výhrůžně, ale při pohledu na Frankovu rozteklou postavu bylo jasné, že asketismus nepatří mezi jeho vlastnosti. Což se také potvrdilo.

Frankův asi pětatřicetiletý syn byl mladší kopií svého otce. Jen o něco méně tlustý, se stejnými kapkami potu na čele a bojující s nástrahami života (například chůze do schodů nebo soukání se do automobilu) s podobným funěním jako jeho otec.

"To je Miloš z České republiky," řekl Frank a píchl do mě prstem. "Jestli pak víš, kolik v České republice stojí sklenice Pilsner Urquell?" Což byla informace, kterou ode mě získal v autě během cesty. Nic jiného než ceny piva v různých zemích ho nezajímalo.

"Sedmdesát centů," řekl syn.

"Jak to víš?", řekl zklamaně Frank.

"Přece jsem v Praze před pěti lety byl. To je to město, jak jsem tam za večer vypil dvanáct piv."

"To je to město?", rozzářil se Frank. "Tak to máme štěstí, že tady Miloše máme. Dáš si pivo?", zeptal se mě.

"Dal bych si raději kapku vína," řekl jsem. Zahlédl jsem na kuchyňské lince baterii několika velmi slušných láhví.

"On nepije pivo?", zeptal se trochu zklamaně syn.

"Piju pivo," řekl jsem omluvně. "Ale myslel jsem, že když je taková slavnostní příležitost, že by se sklenička vína hodila víc."

"Ale samozřejmě vám dáme víno," řekla Mary a popadla jednu z láhví. "Nic si z těch jejich pivních řečí nedělejte. Oni se o ničem jiném než o pití piva bavit neumějí."

Syn a otec se spokojeně rozřehtali. Reverend pak začal vyprávět historku o tom, jak se společně se synem asi před měsícem ukrutně opili a on pak dostal ve dvě v noci hlad ("Asi znáte ten hlad po půlnoci, ten je ze všeho nejhorší," řekl mi, a já ze slušnosti odpověděl: "Ano, hlad po půlnoci je opravdu hrozný"), našel v lednici dvoukilogramový kyblík arašídového másla a snědl několik polévkových lžic. Pak zase kyblík zavřel, a povedlo se mu to udělat tak, že obal vypadal neporušeně. No a když pak syn se svou ženou arašídové máslo otevřeli, tak jim přišlo divné, že už z něj někdo jedl. A šli si stěžovat do supermarketu. "To byla náramná švanda," plácal se reverend do tlustých stehen. A manželka jeho syna, podobně "stavěná" jako zbytek rodiny, se taky smála.

Byl to tak trochu hororový výjev. Rodina kněze se směje, až se popadá za svá tlustá břicha, jak tatínek sežral ve dvě ráno tři lžíce arašídového másla.

Ano, obavy z asketismu se ukázaly liché. Reverend ještě před večeří spořádal dvanáct čtvrtek grilovaného kuřete (ano, to jsou tři kuřata), osm opečených párků a dva litry bourbonu. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho zkomzumovat tolik jídla a alkoholu. Ne že by se reverend opil. Byl v dobré kondici a těšil se na večeři.

"A jaké to je být knězem?", zeptal jsem se, abychom také dělali něco jiného než jedli.

"Ale to je fajn věc," řekl Frank.

"To bych řekl, že je to fajn. Když pracuje jen hodinu týdně," vložil se do toho jeho syn. "V neděli dopoledne."

"Nezáviď. A najdi si taky nějakou takovou práci," řekl Frank. Pak mi vysvětlil, že syn pracuje jako manažer ve velkoobchodě s nábytkem, což je náročná a namáhavá práce. Zvlášť když máte jako koníčka pití piva, chtěl jsem dodat. Ale samozřejmě jsem mlčel.

"Ono být farářem taky není jednoduché. Například já mám ve farnosti dost alkoholiků. A tak musím hodně pít, abych měl pro jejich problémy pochopení," řekl Frank.

Zkoumavě jsem se na něj podíval, protože jsem si nebyl jistý, zda žertuje anebo mluví vážně. Každopádně se zase rozřehtal.

Vysvětlil mě, že jeho církev je velmi liberální. Což nemusel zdůrazňovat. To jsem pochopil.

Po večeři se reverend, jeho syn, manželky a tři vnuci přesunuli před dům, kde začali odpalovat ohňostroje. Byly to spíš takové nedůstojné prskavky, ale jejich výkony vzbuzovaly v celé rodině výbuchy nadšení. Částečně to bylo proto, že si tak trochu pochutnávali na zakázaném ovoci. Jak mi totiž vysvětlili, odpalování ohňostrojů je v Pensylvánii zákázané a pokud si chcete udělat ohňosttoj, musíte si na to pozvat odborníka s licencí.

"Ale my se na nějaké povolení můžeme vykašlat," řekli mi.

Po ohňostroji jsme snědli něco málo sladkého (čtyři dorty s krémovou náplní) a začali se sbírat k odchodu. Lépe řečeno odjezdu zpět do města. "V jedenáct večer končí koncert Eltona Johna. Měli bychom být ve městě dřív, abychom se vyhnuli zácpě," řekl Frank.

Mary se mě zeptala: "Tak jak se vám líbila oslava Dne nezávislosti?"

"Bylo to ... velmi zajímavé," řekl jsem.

"Velmi americké," řekla s úsměvem. "Dokážu si představit, že vás hodně věcí překvapilo."

"To určitě," řekl jsem souhlasně.

Asi v jedenáct jsme začali nastupovat do dodávky. Trochu jsem se bál, že Frank navzdory všemu vypitému alkoholu sedne za volant a bude řídit. Ale za volant si sedla Mary. Frank se začal soukat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to však jednoduché. Buď během odpoledne přibral několik dalších kilo (nebylo by to vyloučené), anebo jen nastupoval do vozu ze strany, na kterou nebyl tak zvyklý, ale každopádně se ve dveřích vzpříčil. Podobně jako Medvídek Pú v jednom z jeho klasických příběhů. Nemohl tam ani zpátky.

"Já jsem tady zaseklej. Panebože, vidíte to všichni? Já jsem zaseklej?", řičel Frank nadšením. Celá rodina se seběhla u vozu a smáli se.

Pak se z Frankových kalhot ozval hlasitý pšouk. Frank řekl: "Tak to byla největší prda z celého ohňostroje." A všichni se znovu rozesmáli. Frank se konečně vyšplhal na sedadlo a Mary nastartovala. Ze tváří si utřela slzy. "To byla ale povedená oslava. Už se těším, až se tu celá rodina zase za rok sejdeme."

(5/7)

Na oslavě Dne nezávislosti jsme americkou realitu pozorovali skrz růžové brýle. Zleva: Alenka ze Slovinska, Cvok a já.

Tajný muž Boba Woodwarda (Médiář, LN)

Ve středu se v amerických knihkupectvích začala prodávat knížka s názvem Tajný muž. Nebyla sice tak napjatě očekávaná jako další pokračování Harryho Pottera (to vyjde až za týden), přesto se však těší enormní publicitě. Recenze vyšly ve všech velkých denících a ve speciálním pořadu se knížce ve středu věnovala také televize NBC. Reportér Bob Woodward zkrátka drží opratě „své story“ zase pevně v rukou.

Před pěti týdny se mu málem vysmekly, a to když měsíčník Vanity Fair otiskl článek odhalující identitu slavného nejmenovaného zdroje z aféry Watergate. Až do té doby se předpokládalo, že jeho jméno zveřejní právě Woodward se svým kolegou Carlem Bernsteinem, a to poté, co muž známý pod přezdívkou Hluboké hrdlo zemře. Ale jednadevadesátiletý Mark Felt, či spíše jeho rodina, reportéry převezli. Jedno z největších tajemství americké politiky se rozhodli zveřejnit sami a o napsání článku poprosili rodinného právníka Johna D. O´Connora.

Ale Woodward se rychle vzpamatoval. Už o pět dní později otiskl v deníku Washington Post dlouhý článek o tom, jak Felta poznal a jak od něj získal klíčové informace, které nakonec vedly až k rezignaci prezidenta Nixona. A v rekordně krátkém čase napsal knížku, kterou vydavatelství Simon & Schuster stejně rychle vytisklo a dodalo na trh. V nákladu 750 tisíc výtisků.

Knížka se čte lehce a rychle jako dobrá detektivka. Slavný příběh popisuje z jiného úhlu a najde si čtenáře jak mezi těmi, kteří tuhle historii znají z knihu či filmu Všichni prezidentovi muži, tak i mezi těmi, pro které je neznámou kapitolou. Ovšem kdo čeká, že se dozví, jak oba reportéři s Feltovými informacemi pracovali a proč jim je někdejší druhý muž FBI vlastně poskytl, bude zklamán. Buď to Woodward říct nechce, anebo to ani sám neví.

Kniha Tajný muž není analýzou, ale barvitým vyprávěním. Proto se tak dobře čte. A jsou v ní zajímavé postřehy, například když Woodward píše, že Felt slavnou větu „Follow the money“, neboli volně přeloženo „Posviťte si na to, kam jdou peníze“, nikdy přesně takto neřekl. To byla práce až hollywoodského scénáristy.

Ovšem sám Woodward se touto radou řídil. Díky aféře Watergate zbohatl a stal se slavným. Na rozdíl od Marka Felta. Když před pěti týdny časopis Vanity Fair článek o Feltovi zveřejnil, chvíli se zdálo, že slavný zdroj pojmenovaný po neméně slavném pornografickém filmu nakonec na sklonku života ještě svou roli v téhle velké americké kauze zpeněží. Ale má to typický konec: na Felta nakonec zbydou jenom drobné.

Noviny psaly o miliónové záloze na knížku, podle všeho však Feltova rodina dostala jen 75 tisíc dolarů od nezávislého vydavatelství PublicAffairs. Jistě, existuje možnost, že se „Feltova verze“ stane bestsellerem a že podle ní Hollywood natočí film, ale není to moc pravděpodobné. Mark Felt je totiž dementní a nepamatuje si ani to, kolik mu je let. V televizním rozhovoru pro NBC – dobře načasovaném na den vydání knihy - to zdůraznil sám Woodward. Asi ví dobře, proč to dělá. Knížku založenou na Feltových vzpomínkách tak dopředu diskvalifikuje – a má tak zaručeno, že autorem „oficiální verze“ zůstane on sám.

Pro americké novináře – hlavně ty z generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků, tedy lidí, kteří v médiích mají právě teď rozhodující slovo - je Watergate událostí, která nejvíc ovlivnila jejich profesionální životy. K Woodwardovi a Bernsteinovi má většina z nich rozporuplný vztah, kterému Němci říkají „hassliebe“ a Američané „love-hate relationship“. Neboli je milují, ale zároveň nenávidí. Milují proto, že jim kdysi Watergate ukázal sílu žurnalistiky a že celý život usilovali o svůj „vlastní“ Watergate. A proč Woodwarda a Bernsteina (nazývané někdy souhrnně „Woodstein“) nenávidí? Protože se to už nikomu dalšímu nepovedlo.

Shodou okolností prožívá Watergate svůj comeback právě nyní, kdy „nejmenované zdroje“ bojují v americké žurnalistice o své místo na slunci. Všichni kritizují časopis Time za to, že „vydal“ soudu jméno jednoho ze zdrojů svého reportéra. A že se tento reportér nakonec rozhodl vypovídat před soudem. Nejmenovanému zdroji v této kauze hrozí nejen to, že bude prozrazen (podle některých informací je to Bushův blízký poradce Karl Rove), nýbrž že skončí ve vězení.

To jsou paradoxy. Ale třeba na rozdíl od Marka Felta aspoň napíše knížku, na které vydělá majlant.

(7/7)

Bosé nohy na letišti (Americký deník VIII.)

Sundal jsem si boty a dal je do přepravky. Letištní radar rozevřel svou velkou tlamu a boty spolkl. Po měsíci cestování v Americe mi už nepřišlo divné, že stojím na studených dlaždicích jen v ponožkách a v ruce držím pas s palubní vstupenkou. Pochopil jsem, jak se divné a legrační věci můžou rychle stát běžné a normální.

Když jsem procházel bezpečnostním rámem, tak se ozvalo podrážděné zapískání.

„Pojďte prosím stranou,“ řekl mi černoch v uniformě.

„Samozřejmě,“ řekl jsem.

Když se mě před necelými čtyřiadvaceti hodinami úřednice amerického ministerstva ptala, co mě během mého měsíčního pobytu v Americe nejvíc zaujalo, vzpomněl jsem si jen na to ťapkání v ponožkách v letištní hale.

Ale bylo by hloupé jí to říct. Zvlášť když mi to nijak zvlášť nevadilo. Jen to vždycky bylo legrační. Jestli to někomu muselo vadit, tak úředníkům u obrazovek radaru. Ve čtyřicetistupňových vedrech se nohy potí víc než jindy a z čerstvě sundaných bot se kouří jako z pistole po výstřelu. Jistěže jen obrazně řečeno.

Kouřící boty na rozdíl od pistole mít na letišti můžete.

Jen jednou to byl nervák, když jsem se na letišti ve Washingtonu zeptal ženské na druhém konci jezdícího pásu: „Kde je, prosím, můj notebook?“ „Tohle je váš notebook, pane!“, řekla a ukázala na počítač v jedné z přepravek. „To není můj notebook. Můj je značky Hewlett-Packard, zatímco tenhle je IBM!“ Podívala se na mě, jako bych mluvil čínsky. „Tohle je váš notebook,“ opakovala. „Není,“ řekl jsem tvrdohlavě. A dodal jsem: „Ten můj si musel někdo vzít omylem. Tenhle notebook není můj.“ Pokrčila rameny, jako že jí detaily týkající se notebooků moc nezajímají. „V tom případě jste si měl svůj počítač lépe hlídat, pane!“ Měl jsem na jazyku tisíc nadávek a taky plačtivou námitku, že jsem to přece nebyl já, kdo mně poručil notebook vyndat z batohu a dát ho separátně na jezdící pás, a že to rozhodně nejsem já, kdo je na letišti proto, aby věci hlídal. Ale neřekl jsem nic, protože se mi hrdlo sevřelo úzkostí. Nemohl jsem si dovolit ztratit notebook se všemi daty a soubory! Navíc takhle hloupě! A tak jsem popadl postarší notebook značky IBM, rozběhl se do letištní haly a začal se vyptávat ostatních cestujících, jestli náhodou nemají můj počítač. Dopadlo to dobře. Můj notebook měl Angelo z Filipín.

Ale jinak jsem si navykl zouvat si boty bezmyšlenkovitě a bez protestů. Skoro jako většina Američanů. Ano, mohl jsem pokaždé – podobně jako většina zahraničních turistů – udělat malou scénu a dovolávat se hlasitě lidské důstojnosti, ale věděl jsem, že to není nic platné.

Úřednice čekala na mou odpověď, aby ji mohla zanést do papírů, a z nich aby další úředníci vypočítali, jestli grant ve výši šesti a půl tisíce dolarů určený na mé poznávání americké žurnalistiky byl pro americkou administrativu dobrou investicí.

Třeba stejně dobrou jako za všechny ty bezpečnostní rámy, kvalitnější radary a pracovní místa pro uniformované strážce.

Co se mě týče, byly to po pravdě řečeno vyhozené peníze. Tedy z pohledu amerického daňového poplatníka, kterému může být celkem jedno, že jsem strávil v jeho zemi příjemný měsícdoslova přetékající schůzkami se zajímavými lidmi na pozoruhodných místech.

Měl jsem Ameriku rád předtím a mám ji rád i po tom měsíci. Dokonce mám Ameriku rád, i když stojím v ponožkách vedle bezpečnostního rámu a pečlivě mě šacuje černoch v uniformě.

Ale přece to nebudu vykládat nějaké úřednici.

Ani tomu černochovi.

„Můžete se obout,“ řekl. Pak ještě mrkl na palubní vstupenku a dodal: „Hezký let domů, pane.“

(8/7)

KONEC

(USA, 13.6. – 8.7.2005)

ZPĚT (hlavní stránka Extra.cz)

CHCETE REAGOVAT?