Měl jsem sen ... jmenoval se Internet

Tohle je bomba. Hodný čtenář mi poslal oskenovaný článek z Reflexu z roku 1995. Tehdy jsem "objevil" web a napsal o něm první článek. Trochu pitomé a trochu roztomilé, musím říct.

Celebrity se nazývají menšinou? To přece nemůžou myslet vážně

Jakkoliv jsou čtenost či sledovanost bulvárních médií vysoké, tak přesto platí, že většina lidí v této zemi je ignoruje. Nezajímá se o ně a jejich svět se s pseudosvětem celebrit nijak neprotíná. Na rozdíl od těch, kteří teď s bulvárem a jejich konzumenty vytáhli do halasného boje. Všichni se však v minulosti s bulvárem sami zapletli, a tak teď potřebují pomyslné tranpsarenty, aby dali najevo, že bulvár nečtou a že jím pohrdají.

I proto je jejich tažení tak teatrální, podivné a legrační.

Není pravda, jak tvrdí spisovatel Michal Viewegh, že špatný je bulvár všude na světě. Ano, anglosaský tradiční bulvár je stejně tvrdý, bezohledný a možná i lživý. Ale navzdory tomu všemu má v sobě zakořeněný určitý morální princip. Ten spočívá v tom, že bulvár je "zlý" na ty, kteří to z různých důvodů "unesou", tedy na bohaté, slavné a mocné.

Pýchou tradičního bulváru je, že stojí na straně slabších. To bylo to první a základní pravidlo, na kterém první bulvární listy v druhé polovině devatenáctého století vznikly. Mimochodem ho formuloval Joseph Pulitzer, vydavatel bezskrupulózního a sprostého plátku, který si později "vykoupil" černé svědomí tím, že veškerý majetek odkázal na založení první novinářské školy a také prestižní žurnalistické ceny.

Na těchto principech bulvár dodnes funguje, a to i v Česku. Žije na okraji společnosti, není však mimo ni. Nabízí lacinou a dostupnou zábavu masám. Pro městského intelektuála střední či mladé generace je snadné opovrhovat těmi, kteří si bulvár každé ráno v trafice kupují. Ale nemyslím si, že by měli právo je za to peskovat či morálně popotahovat.

Bulvár je nevkusný a neetický. Spisovatel Viewegh se však plete zásadně v tom, když ho dělí na "tvrdý" a "měkký". Ten druhý celebrity fotografuje v jejich hezky zařízených bytech a nechává je tlachat hlouposti. Rozumíme, proč se to právě celebritám líbí. Ale pardon, tenhle druh žurnalistiky je přece stejně nepravdivý a lživý jako ten, který do života známých lidí vsunuje neexistující milostné aféry či jiné skandály.

Z čistě profesního, novinářského hlediska je obojí podvod. Ten druhý se od prvního liší jen tím, že je takzvaným celebritám nepříjemný.

Je vrcholem drzosti, vydávají-li se celebrity slovy svých mluvčích v inzerátu za jakousi "menšinu", jejíž lidská práva jsou porušována "za asistence státu". Je to výsměch problémům skutečných menšin a skuečnému porušování lidských práv.

Z textu petice i ze všech rozhovorů, které její iniciátoři poskytli, plyne jediné: oni neprotestuji proti bulváru jako principu. Oni chtějí mít bulvár zkrocený a ochočený, který bude zastupovat jejich zájmy. Jsou jako politici, kteří dělí média na dobrá a špatná, ale tím jediným kritériem pro ně je, jak právě o nich píší.

Skoro všichni, kteří zatím petici podepsali, si s tím zlým bulvárem v minulosti více či méně "zadali". A teď chtějí hodnověrně přemlouvat společnost, aby ten samý bulvár začala bojkotovat a vytlačovat jako nepřijatelný? To přece nemůže fungovat. A rozhodně nejde o dobrý způsob, jak česká média kultivovat. A že by to bylo třeba! Ovšem tohle je tak nějak laciné, průhledné ... a poněkud bulvární.

(Psáno jako polemika pro LN).

Nejsem žádný "twitteroman", držím se zpátky

Na Twiteru si víc čtu, než píšu. Tolik k častým obviněním, že jsem grafoman, blogoman, facebookoman či twitteroman. Jak ukazuje graf, netwiteruji zdaleka ani jednou denně. Dosud se nestalo, aby počet tweetu za měsíc překročil počet dní. Namále to bylo v dubnu, kdy se obě čísla vyrovnala, tedy 30 tweetů. Z dalších údajů (via Tweetstats): nejčastěji píšu ve tři odpoledne (to je právě teď!), v úterý a ve čtvrtek. Nejmíň v sobotu. Reakce na jiné tweety tvoří necelou třetinu všech mých tweetů a nejčastěji reaguji na Adama Javůrka, Petra Koubského a Martina Pánka. Co z toho plyne, není jasné.

Ale no tak, pánové?!

Dvě zvláštní shody okolností.

První: Ve 12:52 jsem na tomto blogu uveřejnil odkaz na článek na webu NY Times o projektu Romana Galla. Ve 13:56 se na blogu Česká média objevila "vlastní zpráva ČM a NY Times" (není to hezké, spolupracovat na "vlastní zprávě" se světovým deníkem?), která rovněž přináší tento odkaz.

Druhá shoda okolností: můj odkaz je zvláštní tím, že za zkratkou html obsahuje ještě otazník a další symboly, které ukazují, jak jsem se k článku na dotyčné adrese propracoval (tedy ze sekce Technologie, kterou mám v oblíbených adresách). Česká média mají stejný odkaz jako já ve svém zápisku na blogu, což znamená, že ho a) buď převzaly ode mě, anebo b) dostaly se k němu stejnou, poměrně složitou cestou.

Můj závěr: redaktor Českých médií si vzal můj zápisek a udělal z něj "vlastní zprávu". Nevadí mi to, slušnost a zaběhnutá tradice však říkají, že uvádím zdroj, odkud něco beru.

Česká média hojně publikují mé texty, které vycházejí na mém blogu či jinde. Ani to mi nevadí, ba naopak. Bývá za nimi douška, že tak činí s "laskavým svolením autora". Tímto jim vzkazuji, že výše citované právě vypršelo.

O velké veverce a malé veverce

Moc hezké video z YouTube (via Metafilter).

Byl jsem v talkshow ...

... a natáčel jsem tam kamerkou Flip. Byla to jediná obrana, které jsem byl schopen.

Jak vnést do politiky ... trochu té lidskosti

Provokace a dobrý nápad, které způsobí skandál. To je, zdá se, dnes asi nejjistější umělecká metoda ve výtvarném umění. Zeptejte se na to třeba Davida Černého. Čtyřiadvacetiletá americká malířka Justine Lai ze San Franciska poutá pozornost svou sérií olejů na plátně, kde realisticky zachytila sama sebe při sexu s bývalými americkým prezidenty.

Absolventa Stanfordu na svém webu tvrdí, že si uvědomuje, jak je jednoduché je označit tento cyklus nálepkou pornografie, ale že ve skutečnosti chtěla udělat "něco hravého, choulostivého a možná i trochu mnohoznačného". No, upřímně řečeno, ty obrázky vypadají hodně jednoznačně, ale každopádně zajímavě. Češti exprezidenti mohou jen závidět.

Výrok týdne

V sobotním rozhovoru Mirka Topolánka s Lidovými novinami mi úplně unikla věta, ve které zmiňuje úspěchy své vlády při evropském předsednictví. Povšiml si jí pozorný Miroslav Macek na svém blogu. Topolánek řekl: "Vyřešili jsme skutečně mnoho problémů, o kterých nikdo ani neví a netuší je." Není to geniální?

Nikomu neříkejte, kdy jste vydělali první milión

Můj kamarád je úspěšný podnnikatel. Investuje do internetových projektů a daří se mu dobře. Bude teď vystupovat dokonce v jednom televizním pořadu. Na internetových stránkách televize jsem v jeho profilu našel větu, že "první milión vydělal už na vysoké škole".

Zatelefonoval jsem mu, že se to nehodí. V devadesátých letech byla zmínka o prvním vydělaném miliónu jedním z poznávacích znamení raného veksláckého kapitalismu. Stejně jako nagelované vlasy a ojetý vůz Opel Vectra. "Jasně, že by bylo lepší napsat, kdy jsem vydělal první milardu," řekl můj kamarád. "Ale tu jsem ještě nevydělal," dodal smutně.

S miliardáři je to těžké, aspoň tedy s těmi dolarovými. V minulém roce jich podle časopisu Forbes ubylo nejvíc v historii. Je jich dnes na světě sotva osm set. Jejich celkový majetek se smrskl téměř na polovinu a tvoří dnes asi 2,4 biliónu dolarů.

Amerika se s úbytkem miliardářů vyrovnává po svém. Četl jsem, že chudnutí se stalo novou módou. Milionáři a miliardáři se demonstrativně uskrovňují. Jídlo v luxusních restauracích si zatím neodepřeli, ale objednávají si k němu vodu z kohoutku. Při jejím usrkávání se trumfují, kdo prodělal vinou krize víc peněz.

Jak to jde dohromady s americkou mentalitou adorující naopak úspěch? Prý celkem dobře. Když se totiž někdo veřejně chlubí, že přišel o pořádný balík, znamená to, že ještě větší balík musel původně mít. A jestliže o tom takto veřejně mluví, tak to zároveň znamená, že mu ještě nějaké peníze zbyly. Aspoň na kaviár, šampaňské a soukromé letadlo.

Minimálně jsem přišel na to, jak vyřešit problém mého kamaráda. Psát o prvním vydělaném miliónu je tak předpotopní! Zavolám mu, ať do svého profilu napíše, kdy svůj první milión prodělal. Půjde s dobou a udělá dojem.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Odpočívejte v pokoji

Nikdo nepochybuje, že se blíží konec novin. Může za něj několik desítek let trvající úpadek zájmu čtenářů, uspíšený v posledních deseti letech nástupem Internetu a kombinovaný navíc ztrátou inzerce způsobenou ekonomickou recesí.

Deník Boston Globe uveřenil nedávno fotoseriál nazvaný "Obrázky z krize", který mimo jiné ukazuje i sanfranciské "pohřebiště" pouličních automatů na prodej novin. Fotografie rozlítostnila mnoho blogerů, kteří ji převzali, mimo jiné i známý blog BoingBoing.net.

Ukázalo se však, že v tomhle případě - ostatně jako v mnoha dalších - je v tom krize nevinně. Novinové automaty opustily ulice už před několika lety, kdy je zakázala radnice. No vida!

Oko, do duše okno ... nebo taky kamera

Jednooký je podle českého rčení králem mezi slepými, může být však také pozoruhodným režisérem a zároveň kameramanem dokumentů. Kanaďan Rob Spence bude točit film o ztrátě soukromí a invazi bezpečnostních i jiných kamer do moderního světa.

Bude natáčet rozhovory skrytou kamerou, a to skrytou opravdu dokonale. Nechá si ji totiž voperovat do svého umělého oka. Jak informovala agentura AP, Spence přišel o oko při nehodě v dětství a před třemi roky mu ho lékaři nahradili okem umělým. Pak však dostal nápad, že by do něj bylo možné umístit kamerou podobnou té, které dnes má například většina mobilních telefonů.

Experti mu nakonec doporučili speciální lékařskou kameru, která se používá při interních vyšetřeních pacientů. Bude vybavena baterií a malým vysílačem pro bezdrátový přenos. Spence představil svůj projekt na tiskové konferenci v Bruselu a očekává se, že k implantaci "kamerového oka" dojde zhruba do měsíce. Hned pak začne natáčet, a to v tomto případě opravdu "na vlastní oči". Lépe řečeno na vlastní oko.

Nohy mi nesmrdí zas tak moc

Písničkář Karel Kryl kdysi o Miloš Zemanovi řekl, že by kvůli bonmotu prodal vlastní babičku, já mám zase pocit, že jsem za pointu prodal své vlastní nohy.

Ve sloupku pro iDnes nazvaném "Nepoužívejte Facebook, budou vám smrdět nohy" jsem minulý týden napsal o tom, jak má žena zašpičkovala o mých nohou. Čí nohy také po dlouhém a povinostmi zaplněném dni voní, ne? Odezva je strašlivá.

Mám pocit, že i lidé, kteří mě mijejí na ulici a nemají nejmenší ponětí o tom, že jsem nějaký takový blábol napsal, znepokojeně krčí nosy. Když někam přijdu na návštěvu, hostitelé mě v předsíni přemlouvají, abych se hlavně nezouval.

Nic proti tomu, teta vždycky říkala, že zouvání hostů do ponožek je bolševický zvyk, ale nemohu se zbavit dojmu, že náhlá benevolence hostitelů nemá s politikou nic společného.

Chci vydat jasné a jednoznačné prohlášení: Mé nohy jsou naprosto v pořádku!

Proč je ekonomická krize horší než rozvod?

Protože kvůli ní sice taky přijdete o všechny peníze, ale navíc vám ještě zůstane manželka.

To je podle mě zatím nejlepší vtip o krizi, který jsem četl nebo slyšel. Druhý: "Jak se definuje optimista? Odpověď: Je to bankéř, který si v neděli žehlí pět košil."

Znáte další? Napište je, prosím, do komentářů. Rozhodl jsem se je sbírat. Když už tu krzi máme, tak ať nás aspoň pobaví.

Simpsonovi jsou od víkendu v HD. A změnili znělku (podruhé v historii)

(Někteří) doktoři vám dají křídla

Je zábavné sledovat, jaká videa se na YouTube stávají hity. Jedním z posledních jsou například záběry sedmiletého kluka, kterého "zfetoval" zubař kvůli trhání zubu. Video vidělo přes šest miliónu lidí, a další přibývají.

Připomíná mi to můj vlastní zážitek před třemi lety, kdy mě anesteziolog podobně oblažil před operací zlomeniny. Zvolil jsem variantu bez narkózy, se spinální anestezí dolní poloviny těla. A udělal jsem dobře (byť bych si to po druhé asi rozmyslel). Připadal jsem si jako vystřelený na oběžnou dráhu. Říkal jsem si, jak skvělý zážitek taková operace je a že mě vlastně nic lepšího než otevřená zlomenina kotníku nemohlo potkat.

Ležel jsem přikrytý prostěradlem na sále, flirtoval se sestřičkami a nahlas uvažoval o msyslu života. Zastavila mě až věta doktora Čecha, který řekl: "Mohl byste být prosím chvilku zticha? Budu teď muset operovat."

Hi, Mirek, I am in the middle of something. Could you call me later?

Každému se to někdy stalo (mně například, když jsem byl za svědka na svatbě), takže ten pocit všicni známe. Trapas a ostuda! Ano, pokud jste trdla a nevypnete si (nebo aspoň neztlumíte) mobilní telefon, může vám klidně zazvonit ve velmi nevhodnou dobu. Jako třeba britskému premiérovi Gordonu Brownovi během projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Na otázku ze sálu, kdo volal, odpověděl: "To vám neřeknu." Ale klidně to mohl být český premiér Topolánek. Jak od něj víme, ten si volá a esemeskuje se všemi důležitými lidmi světa.

Moje oblíbené "novinářské" filmy. Máte je taky rádi, případně některé další?

Noviny (The Paper, 1994)

Možná nejlepší film o novinářské profesi. Popisuje jeden den šéfa zpravodajství newyorského bulvárního deníku (Michael Keaton). Musí se rozhodnout, jak psát o kontroverzním případu, kdy byli - zřejmě neprávem - obviněni dva mladí černoši z vraždy. Zároveň se musí rozhodnout, jestli nastoupí do deníku The New York Sentinel (zjevně New York Times) a nastoupí tak kariéru "seriózního" novináře. Do toho musí být kolem své velmi těhotné ženy a absolvovat společně s ní večeři s rodiči. Je to film nesmírně vtipný, ale zároveň dojemný, který s až neuvěřitelnou přesností popisuje tu zvláštní kombinaci cynismu a idealismu, ktgerou zná každý novinář, který svou profesi bere vážně.

Všichni prezidentovi muži (All The President´s Men, 1976)

Legendární novinářský film o aféře Watergate. Reportéři Bob Woodward (Robert Redford) a Carl Bernstein (Dustin Hoffman) se od zpravodajství o vloupání do sídla Demokratické strany dostanou k největší kauze své kariéry, ale asi i dějin moderní žurnalistiky. Pečlivě získávaná a ověřovaná fakta vedou k politické krizi a posléze i k rezignaci prezidenta Nixona. Aféra a nepochybně i samotný film změnily to, jak se veřejnost dívá na novináře, ale i jak novináři hledí sami na svou profesi. Nastartovaly módu investigativní žurnalistiky se všemi pozitivními i negativními dopady.

Muž, který věděl příliš mnoho (The Insider, 1999)

Film natočený podle skutečné události vypráví příběh bývalého manažera tabákové firmy (Russel Crowe), který se rozhodne promluvit o tom, jak tabákový průmysl tajil data o negativních důsledcích kouření. Navazuje složitý vztah s producentem známého televizního pořadu 60 minut Lowellem Bergmanem (Al Pacino). Nakonec souhlasí s rozhovorem, ale televize se rozhodne natočený materiál neodvysílat. V pozadí jsou komerční zájmy a obava ze ztráty vlivných inzerentů. Bergman z televize odchází a jeho největším zklamáním je, že respektovaný a slavný moderátor pořadu (jde o Mika Wallace) se s postojem televize smíří.

Rozbité sklo (Shattered Glass, 2003)

Přelom století byl ve znamení kauz, které otřásly důvěrou v renomovaná média. Deník New York Times musel odhalit svého vlastního reportéra Jaysona Blaira, který si v letech 2000 až 2003 vymýšlel fiktivní zdroje i citáty do svých článků. Skandál vedl nejen k jeho výpovědi, ale i rezignaci šéfredaktora a jeho zástupce. ve stejném roce měl premiéru film Shattered Glass, který popisoval méně známou, ale podobnou kauzu reportéra Stephena Glasse z časopisu New York Republic. Vyšetřování ukázhalo, že si vymýšlel nejméně ve 27 ze 41 článků publikovaných v letech 1995 až 1998. často postupoval velmi rafinovaně a snažil se vytvářet důkazy, který by se kryl.

Intimní detaily (Up Close and Personal, 1996)

Film isnpirovaný osudem reportérky NBC Jessiky Savitchové. Ta měla ovšem problémy s alkoholem i drogami a byla lesbické orientace, což se ovšem příliš nehodilo pro romatický film. Vznikla tak fiktivní mladá reportérka (Sally Atwaterová), která se televiznímu řemeslu učí u zkušeného reportéra a novináře Warrena Justice (Robert Redford). Samozřejmě se do něj zamiluje. Film pršpikovaný romantickým balastem nebyl příjat příliš pozitivně kritiky, nabízí však realistický a zajímavý pohled na americkou televizní žurnalitiku.

Bez zlého úmyslu (Absence of malice, 1981)

Úniky informací jsou pro novináře požehnáním i rizikem. Někdy se média mohou stát součástí hry, které nerozumějí. Přesně to se stane mladé ambiciózní reportérce (Sally Fieldová), která od agneta FBI získá informaci, že obchodník s alkoholem a syn dávno mrtvého mafiánského bosse Michael Gallagher (Paul Newman) je vyšetřován jako podezřelý z vraždy odborářského šéfa. Není to pravda, agent FBI si od toho však slibuje, že tím obchodníka přiměje ke spolupráci. Článek má však mnohem větší dopad: nejenže ohrozí Gallagherovu bezúhonnou kariéru, ale vede nepřímo i k sebevraždě jedné dívky. Je to složitý příběh novinářských ambicí, důvěry ke zdroji i touhy zjistit pravdu.

Capote (2006)

Brutální vražda v Kansasu zaujme v listopadu 1959 spisovatele Trumana Capoteho (Philip Seymour Hoffman), který se již proslavil jako autor knížky Snídaně u Tiffanyho. Tentokrát se však pouští do literatury faktu a postupně si získává exkluzivní přístup k usvědčeným vrahům Perrymu Smithovi a Dicku Hickokovi. Touha napsat velký příběh a blízký vztah k jeho aktérům nastolují otázku, zda existuje objektivita a jaký má tento tradiční novinářský termín vlastně obsah. Film popisuje sedmileté období od vraždy po vydání knížky Chladnokrevně (1966), která Capoteho proslaví, ale zároveň i zničí.

Interview (2007)

Někdejší politický reportér se zkaženou pověstí (Steve Buscemi) je vyslán šéfredaktorem, aby udělal rozhovor ze seriálovou herečkou (Sienna Millerová). Je to práce, kterou dělá jen s největším sebezapřením, a když ho navíc nechá příliš dlouho čekat v restauraci, dá jí to najevo. K interview však nakonec přece jen dojde, a to u herečky v bytě. Novinář je nepřipravený, ona psychicky nestabilní. V komorním prostředí se rozehrává velká hra na pravdu a důvěru, která má překvapivé rozuzlení. Film je americkým remakem filmu zavražděného nizozemského režiséra Theo van Gogha z roku 2003.

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1998)

Satira o politice, showbyznysu a médiích ukazuje, jak je snadné manipulovat veřejné mínění. Nenabízí pohled do zákulisí novinářské profese, nýbrž vysoké politiky. Zkušený poradce (Robert De Niro) najme úspěšného hollywoodského producenta (Dustin Hoffman) a společně s prezidentovou poradkyní (Anne Hecheová) hledají způsob, jak před volbami odvrátit pozornost médií od prezidentova sexuálního skandálu. Vymyslí proto válku v Albánii, kterou však "rozpoutají" jen ve filmových studiích a přeneseně pak na televizních obrazovkách a stránkách novin.

Napište mi tipy na další (plus proč je máte rádi) do komentářů. Rád seznam rozšířím, tohle byly nejlepší, na které jsem si vzpomněl.

Evropa bez bariér ... na bariérách

Blogeři jsou nadšení z loga českého předsednictví "Evropa bez bariér", které se objevuje ... na bariérách. "Jestli to není podvrh, pak je to asi letos má nejoblíbenější fotka," napsal Mark Frauenfelder na populárním blogu Boingboing.net.

Hany se přestěhovaly. Hledejte je na iDnesu

Hana (ta s modrými vlasy) i Hana (ta s většími prsy) skončily v Reflexu. Neodcházejí dobrovolně, ale ani "svinským krokem". Jsou v pohodě, hlavně proto, že mají nepotvrzené zprávy, že by se Dýdžej mohl rozejít s Hildou.

Že nebudou na papíře? To je jim jedno. Důležité pro ně je, aby byly stále slavné, protože pak je budou balit kluci a budou si moci kupovat nové věci v obchodním centru.

"Matčin přítel říkal, že papírový noviny jsou stejně v krizi," řekla dokonce Hana (ta s modrými vlasy).

"To jako ten taxikář?", zeptala se Hana (ta s většími prsy).

"Ale ne," zavrtěla hlavou Hana (ta s modrými vlasy). "S tím taxikářem už matka nežije. Teď se k nám nastěhoval jadernej fyzik."

"A ten jako rozumím novinám?", zeptala se nevěřícně Hana (ta s většími prsy).

Hana (ta s modrými vlasy) pokrčila rameny. "Matka říkala, že je děsně chytrej. Ale možná není úplně objektivní, protože má od něj slíbený, že nám úplně předělá koupelny."

"Aha," odpověděla Hana (ta s většími prsy).

Ale to jsme odbočili. Proč Hany v Reflexu skončily? To je jednoduché. Protože se tak v redakci rozhodli. Samozřejmě, tyhle věci jsou často osobní. Nedá se vyloučit, že například Hana (ta s modrými vlasy) nepozdravila dostatečně slušně a uctivě Zeleného Raoula, anebo že Hana (ta s většími prsy) je příliš sexy, takže šéfredaktor dospěl k závěru, že příliš rozptyluje redaktory od pilné a plodné práce. Ale to bychom spekulovali, a to se nemá.

Každopádně teď každý čtvrtek hledejte nový strip na iDnes. Hany (ta s modrými vlasy i s většími prsy) zde mají zřízenu speciální stránku, kde by se časem mohl objevit celý archív a další zajímavé věci. Záleží na tom, jak se jim bude dařit. Do té doby můžete archiválie, ale i další zajímavosti "lovit" ve fanklubu na Facebooku. Už má přes 700 členů, takže si myslím, že tisícovku se nakonec podaří pokořit.

Miloš (ten větší), což jsem shodou okolností já, byl v iDnesu na chatu. Všichni tam na mě byli milí, dostal jsem kávu a vodu s bublinkami. Odpověděl jsem na něco mezi dvaceti a třiceti dotazy. Prý byly na běžné poměry nadprůměrně inteligentní. To mě z jedné strany těší, protože to znamená, že komiks má chytré čtenáře. Na druhou stranu ... vyvolává to ve mně pocit nejistoty, jestli jsem je svými hloupými odpověďmi neotrávil.

Ale co, intelekt není všechno, nejdůležitější věcí na světě je vzhled. Aspoň ve světě, ve kterém žijí naše kreslené hrdinky. A v tomto ohledu jsem na tom dobře, protože Miloš Gašparec mě nakreslil krásného a charismatického.

Zrodil se novinář - aktivista. A Facebooku vzkazuje: na bradavkách není nic obscénního!

Neměl jsem nejmenší ponětí, že na Facebooku jsou zakázány bradavky. Ano, řeč je o té milé části ženského těla, která na vás vykoukne nejen v létě na každé pláži, ale obvykle i při prolistování libovolného časopisu. Včetně těch pro dospívající děti.

Provozovatelé známé sociální sítě (a zároveň největšího webového fotoalba, které loni v listopadu překročilo hranici deseti miliard publikovaných snímků) mažou všechny fotografie, na kterých se ženské bradavky objeví. Jestli na jejich vyhledávání a potírání najímají speciální bradavkové detektivy (jsou ještě volná místa?), anebo to obstarají softwaroví roboti, není známo.

Jisté je, že tyto fotografie z Facebooku mizí. Jejich autoři či protagonisté s tím nemohou nic dělat, protože ve smluvních podmínkách pro používání Facebooku je závazek, že nebudou publikovat nic obscénního.

Provozovatelé mažou i fotky, na kterých matky kojí své děti. Když to zjistily, vyvolalo to velké pozdvižení. Vznikla stránka nazvaná: „Hej, Facebooku, na kojení není nic obscénního.“ Podepsalo ji už přes sedmdesát tisíc lidí a vzhledem k mediální publicitě bude jejich počet jistě stoupat. Předminulou sobotu se dokonce před sídlem firmy v kalifornském Palo Alto uskutečnila „kojící“ demonstrace, které se zúčastnily desítky žen.

Matky chtějí pro své bradavky výjimku, Facebook se zatím k protestům nevyjádřil. Jakkoliv je mi protivný aktivismus, rozhodl jsem se tentokrát stanout na pomyslné barikádě. Třeba i v palebné linii! Budu bojovat s kojícími ženami. A zároveň jim roztomilým dvojmyslem vzkazuji: Nebuďte úzkoprsé!

Proč bojovat jednu bitvu, když můžeme vyhrát celou válku? Nic obscénního přece není jen na kojení, ale ani na samotných bradavkách. Spojme svoje síly. Můžeme založit protestní skupinu, vyloučena není ani demonstrace, na které to cenzorům z Facebooku všechno ukážeme. Tedy … některé z nás.

Dobrovolnice nechť se mi laskavě hlásí.

PF 2009

Vzhledem ke světové ekonomické krizi proběhne odstávka tohoto blogu, a to do 2. ledna 2009. Hezké svátky a hodně radosti v novém roce.

NY Knicks vs. Utah Jazz

Americká hymna před zápasem Knicks s Jazzem v Madison Square Garden v neděli odpoledne. Hezká atmosféra, před halou prodavači nabízeli trička a kondomy s Obamou. Knicjs nakonec vyhráli a Utah odjel s první porážkou v letošním ročníku NBA. Ne že bych tomu rozuměl, ale psali to druhý den v novinách.

NBA v Paříži

Video z rozcvičování a nástupu základní pětky New Jersey Nets na zapáse NBA minulý týden v Paříži (9. října). Natočil digitálním foťákem a sestříhal syn Vavřík.

Historka z pařížského letiště

Pilot pouští motory na plný výkon, letadlo se začíná rozjíždět po startovací dráze. Syn točí start z okénka digitálním fotoaparátem. "Jestli havarujeme, tak to bude unikátní svědectví," říkám. "Jestli se nezničí SD karta, tak jo," souhlasí syn. Nabíráme rychlost, mačká nás to do sedaček. Najednou se od podvozku ozve rána a letadlo se zatřese. "Ty vogo," říkám. Začínáme okamžitě prudce brzdit. Naštěstí úspěšně a letadlo zpomaluje. Tam končí záznam.

Taková je historka z přerušeného startu našeho letu z Paříze do Prahy se společností Sky Europe. Nic než malá nepříjemnost. Letadlo nakonec z dráhy odbočilo a zastavilo na ploše. Zajímavé bylo, ajk málo se člověk v takové situaci dozví od posádky. Letušky seděly stejně jako my připoutané, několik minut se vůbec nic nedělo. Pak k letadlu přijelo hasičské auto a kapitán incident vysvětlil tím, že start musel přerušit, protože se na vzletové dráze objevilo neautorizované vozidlo. Hasiči a technici údajně kontrolují brzdový systém. Kapitán slíbil znovu odstartovat po patnácti minutách, nakonec se to protáhlo na více než hodinu.

Zajímavé bylo, že tomu většina cestujících nevěřila. Každého napadne, že letadlo má nějaké blíže nespecifikované potíže. Podaří se je odstranit? Bude další start bezpečný? Někteří cestující spekulovali i o tom, že raději vystoupí. Ale zůstali všichni. Druhý pokus o start i celý let proběhly hladce. Ale radši už jsme to netočili.

Odvážná školačka aneb "Babi, jseš jednička!"

Blog BoingBoing odkázal na snímek indonézské amatérské fotografky. Autorka spekuluje, co asi školačka staré žebračce ukazuje a co se jí ve skutečnosti honí hlavou. My to díky premiérovi Topolánkovi víme. Přece to znamená: "Babi, jseš jednička!"

Poznámky svátečního cyklisty

Česko je velmocí svátečních cyklistů. Silnice kolem Prahy i jinde jsou o víkendech přeplněné cyklisty, hospody a bufety zase obložené jízdními koly. Mnohé z nich jsou špičkové modely v ceně slušného ojetého vozu. Cyklisté jsou navlečeni do značkového oblečení a trumfují se počtem ujetých kilometrů.

Ale tohle okouzlení bicyklem začíná v pátek odpoledne a končí v neděli večer. Zpátky do města se vyznavači tohoto sportu vrací zase auty. Postavte se v neděli v pět odpoledne ke kterékoliv pražské výpadovce: každé druhé auto má na střeše nebo v kufru jízdní kola.

Kam se tihle všichni lidé ztratí přes týden? Sedí za volantem v nekonečných zácpách nebo se mačkají v hromadné dopravě. To je jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů české současnosti: kolo není považováno za dopravní prostředek, nýbrž jakýsi nástroj rozptýlení a zábavy. Jízda na kole do práce je příjemnější, levnější a ve většině případů také rychlejší. Přesto ji téměř nikdo z nadšených víkendových cyklistů nepraktikuje. Neznámo proč.

Není to tak všude. V zemích jako Dánsko nebo Holandsko jezdí pravidelně do práce téměř padesát procent lidí. Ale stále populárnější způsob dopravy je to i v dalších zemích, například v Německu nebo Británii. A dokonce i ve Spojených státech.

Tam lidi do sedel postrkuje „neviditelná ruka“ trhu, tedy vysoká cena benzínu. Čteme, že ujetí jednoho kilemetru na kole vyžaduje průměrně 120 kJ energie. V přepočtu na klasické pohonné hmoty to je „spotřeba“ 0,4 litru benzínu na 100 kilometrů. To činí jízdu na kole nejefektivnějším způsobem dopravy. „Palivem“ ranní cesty do práce je přitom snídaně, kterou většina z nás sní tak jako tak.

Tím se dostáváme k dalším benefitům, kterým je nejen levnější a k přírodě ohleduplnější, ale také zdravější životní styl. Podle studie Washington University jsou za nárůst obezity v USA spoluodpovědné nízké ceny benzínu v osmdesátých letech. Vysoká cena ropy tak může být pro ekonomiku i běžné lidi celkem pozitivní, píše překvapivě v hlavním článku v jednom z posledních čísel americký časopis Businessweek.

Používání kola jako dopravního prostředku je jen kamínkem z mozaiky, která v důsledku může přinést nastartování technologického rozvoje a zvýšení produktivity. A také bude znamenat, že západní civilizace zmenší svou závislost a tedy i nepřímou finanční podporu podezřelým státům, které s ropou obvykle obchodují.

Proč změnu chování zatím nepozorujeme v Česku? A proč má nebývalá obliba cyklistiky zatím pouze onu zmíněnou, poněkud dekadentní "víkendovou" formu? Výše cen paliva zřejmě pro lidi používající auta k cestě do práce není ještě dostatečně bolestivá. Ale má to i jiné důvody, z nichž některé jsou skutečné a některé iluzorní.

K těm iluzorním patří to, že česká města a konkrétně Praha nejsou pro cyklisty vhodná. Není to tak, což vím z osobní zkušenosti. Jistě chybí cyklostezky a infrastruktura, ale není to kritické. Cesta po pražských ulicích není ani nebezpečná, jak mnozí tvrdí. Právě proto, že většina Čechů sama na kole jezdí, tak je i za volantem k cyklistům překvapivě ohleduplná.

Stát či spíše obce by měly pozměnit strategii. Cyklostezky se u nás staví jako dálnice. Stojí milióny a otvírají se s velkou pompou, ale pak se ukáže, že je to několikakilometrový úsek vedoucí odnikud nikam. Za stejné peníze by šly dělat méně viditelné, ale přínosnější opatření. Třeba kreslit na pražské vozovky pruhy, kde by se cyklisté cítili aspoň psychologicky lépe, nebo investovat do stojanů na kola v ulicích.

Ale netřeba spoléhat jen na stát. Stejné stojany mohou instalovat také majitelé obchodů či restaurací pro zákazníky a také firmy nebo instituce pro své zaměstnance. Když můžou myslet na kuřáky a stavět jim kuřárny, mohly by zrovna tak myslet na cyklisty. Ale nemyslí. Drtivá většina zaměstnanců nemá k dispozici sprchu ani prostor, kde kolo přes den bezpečně uložit.

Chybí i vzory. Máme řadu politiků, kteří jsou aktivnímio cyklisty, ale opět toho víkendového druhu. Třeba i ministra životního prostředí. Navléct se do dresu a nechat se vyfotografovat, na tom není nic moc ekologického. Naproti tomu konzervativní bouřlivák Boris Johnson, který byl letos zvolen londýnským starostou, jezdí na bicyklu po Londýně dlouhé roky. V obleku a s kravatou.

Nehledě na to, že všechny překážky - snad s výjimkou kopcovitého terénu, ale ten víkendovým jezdcům zjevně nevadí - lze odstranit. Cyklisté by mohli být ještě silnější a vlivnější lobby než pověstní myslivci. Jsou jich milióny a všichni svá kola milují. A stojí je spousty peněz. Většinou jde o členy střední třídy, o které obě nejsilnější strany aspoň verbálně tak moc usilují. Udělají pro ně, co jim na očích uvidí.

Potřebná infrastruktura se vytvoří snadno a rychle, vždyť kolem cyklistiky je profitující a trvale rostoucí byznys. Dnes se soustředí na ty, pro které je ježdění na kole zábavou. Ale stačí, aby nasedli do sedel i ve všední dny, a obchodníci se rychle přizpůsobí. Jistě se objeví i služby, které dojíždění do práce na kole učiní příjemnější a neproblémové.

Možná cyklisté čekají, až bude benzín stát sto korun za litr. Ale možná je zatím jen nenapadlo, že na kolech lze nejen kroužit po kopcích, ale také se dopravit z místa na místo. Dávám jim to ke zvážení.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Pushing Fifty

Je mi čtyřicet. Ještě včera jsem byl třicátník, ale necítím žádnou změnu. Angličané by prý řekli, že už "tlačím padesátku", což je v den čtyřicátin zvlášť depresivní idiom. Ale kdo by se divil, když jim pořád prší ...

Pozor, ten člověk se potí ... a sahá si na nos!

Po teroristických útocích v roce 2001 byl populární vtip o muži v turbanu, kterému letuška na palubě letadla nabídne drink. „Děkuji, jste laskavá,“ odpoví zdvořile muž. „Ale já budu za chvíli řídit.“

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem v časopise New Scientist četl článek o testování nového systému, který má na palubách letadel odhalovat teroristy. Jde o projekt EU nazvaný „Letecká bezpečnost v budoucím evropském prostředí“, což zní samo o sobě podezřele.

Systém předpokládá instalaci průmyslových kamer do každého sedadla a dále šesti širokoúhlých kamer, které umožní zabírat uličky mezi sedadly. Byl testován letos v lednu na palubě Airbusu A380, a to údajně s uspokojivými výsledky.

Záznamy kamer jsou vyhodnocovány počítačem. Speciální software si všímne všech různých druhů „podezřelých aktivit“, jako jsou například příliš časté návštěvy toalety, postávání v blízkosti pilotní kabiny, ale také třeba nadměrné pocení nebo nervózní pohyby pasažéra.

Žádná jednotlivá zmíněná aktivita nespustí poplach, ale příslušná kombinace už může. Když jde třeba muž na sedadle 7D během letu z Prahy do Londýna šestkrát na záchod, má propocenou ošili a od startu na Ruzyni si zuřivě mne nos, pak nejspíš ochranka dostane od počítače zprávu: „Muž na sedadle7D je potenciální terorista!“

Má to samozřejmě háček. Nervozita, pocení či návštěvy toalety nemusí znamenat bombu v baťohu, ale docela obyčejný strach z létání. Něco o tom vím. Před časem jsem v tramvaji potkal cizí starší dámu, která se ke mně velmi hlásila. „Vy si mě asi nepamatujete,“ řekla po pravdě, „ale před pěti lety jste mě v letadle do Stockholmu držel za ruku.“

Už vím, co mi řekne za pár let. „Vy si mě asi nepamatujete, ale nedávno jsme spolu letěli a zatkli vás jako teroristu.“

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Penny Lane

Neděle večer, Liverpool. Klasická Penny Lane ("Taky jedno místo kousek odtud"), zhruba v polovině koncertu, zpívá plus mínus 35 tisíc lidí. Zážitek.

Tygři, nebo Tiger? Steve Ballmer zůstal ztracen v překladu

Nejvtipnější a zároveň nejtrapnější překladatelská chyba v historii? Samozřejmě slavná věta "Zavolejte generála Attorneyho!" ve filmu Skála, která zazněla v českém dabingu, ovšem původně zněla "Call the General Attorney!"

Pozor, to ovšem platilo pouze do včerejšího poledne. Simultánní překlad přednášky Steva Ballmera, který si lze poslechnout na webu iHned.cz (a který zřejmě zajistili organizátoři, tedy VŠE), překonává asi všechno, co v tomto oboru kdy na světě zaznělo. Nebylo by divu, kdyby se dodatečným vyšetřováním zjistilo, že najatý tlumočník vůbec anglicky nemluví, anebo byl původně angažován jak Ballmerův osobní strážce, ale kvůli zmatkům v organizaci skončil na tlumočnickém stanovišti.

Přeložená přednáška vůbec nedává smysl, je v ní spousty nepřehlédnutelných a vážných chyb (z nichž některé se dostaly i do zpravodajství, třeba ta o telefonu "s hi-fi kamerou"), drtivá většina bonmotů a vtipů přednášejícího zůstává nepřeložena, a zbytek je přeložen špatně. Fantastická je zejména část, kdy Steve Ballmer líčí svou vizi, jak se do deseti let změní technologie a jak se to projeví například při sledování televize. Tlumočník si golfistu Tigera Woodse plete s jakýmsi týmem Tygrů (snad fotbalistů?), patování se skórováním gólu a internetový nákup čtyřiadvaceti golfovch míčků s přepnutím na 24. kanál. Je to skandální a neuvěřitelné, ale je to tak.

Zde je stručný a přibližný obsah toho, co SKUTEČNĚ zaznělo. Ballmer fantazíruje, jak sedí v křesle a dívá se na svého oblíbeného golfového hráče Tigera Woodse. Tomu se povede úder, konkrétně patování. Steve zakřičí: "Bille, viděls to?" Televize jeho výkřik zaznamená a vyhodnotí. Dojde k závěru, že "Bill" je Bill Gates, a zjistí, zda je Bill Gates zrovna k dispozici. Ten se shodou okolností také dívá na televizi. Ta ho vyruší s tím, že mu Ballmer chce něco ukázat - a přehraje mu zmíněný úder. Ballmer si pak ještě prostřednictvím vyhledávače a rozpoznání obrazu nechá zjistit, jakými míčky se hraje. Televize se ho zeptá, jestli si jich chce dvanáct koupit, a Ballmer řekne: "Ne, koupím si jich čtyřiadvacet, Billovi se dvanáct bude taky hodit." Tím historka končí.

A zde je doslovný přepis blekotání tlumočníka: "Budete sedět ... dívat se na televizi ... nějaký zápas ... já na něj zařvu ... Hele, viděl jsi, jak dali Tajgři gól? ... on říká, hele, Bille ... Je Bill available, aby se na to taky podíval? Je k dispozici? ... najde to Billa, možná, že se bude dívat na nějakou přednášku z fyziky ... Hele, Bille, viděl jsi, jak tam Tajgři dali gól? ... a okamžitě se mu to na tý obrazovce objeví a on se bude moct podívat na to, na co se dívám já. A bude moct říct ... hele, Steve, to bylo dobrý, tohle ... jak to hráli ... teďka ... já vemu dálkový ovládač, dám si vyhledač na Internetu ... řeknu mu, co on chce .... chce čtyřiadvacátý kanál."

Prokristapána, to je snad ještě větší pecka než vajíčka v Budapešti.

Omezte své emise, proboha!

Před pár lety jsem se na jedné webové stránce dozvěděl, že kdyby každý žil stejným životním stylem jako já, tak by lidstvo potřebovalo kromě Země ještě dalších 6,9 planet.

Chápu, že účelem webu bylo, aby se lidé hýčkaní civilizací chytili za nos a začali například třídit odpadky, ale na mě to působilo spíše opačně. Pamatuju se, že mě celkem naštvalo, když kolegovi v kanceláři vyšlo, že by potřeboval ještě o čtvrt planety víc.

Také proto mě pobavilo, když loni publikoval jeden anglický vědec článek, že lidé jezdící do práce na kole přispívají k emsiím tolik obávaného kysličníku uhličitého úplně stejně jako ti, kteří jezdí autem. Na rozdíl od nich totiž víc jedí, více se myjí a ušpiní také víc prádla. To vše se vyrábí a dělá průmyslově, a tedy znečišťuje přírodu.

Vzbudilo to velký rozruch, zejména na internetových blozích. Debata byla dlouhá a její závěr zněl, že pravda je to jen v některých případech. Například když cyklisté jedí kvalitní hovězí nebo tropické ovoce, což jsou produkty, které se obvykle dovážejí přes půl světa.

Trochu se bojím, kde to skončí. Už brzy mi možná někdo vyčte energii, kterou jsem vynaložil při napsání tohoto sloupku. Půl hodiny jsem nervózně chodil po bytě a promýšlel téma, a pak ještě další hodinu seděl u počítače. Kolik přírody mohlo být ušetřeno, kdybych jen ležel na gauči!

To ani neberu v úvahu vás čtenáře. Musím volit témata nekonfliktní a nudná, protože případné rozčílení rovněž ubírá energii. Prosím dýchejte zhluboka a pokud možno zavřete oči. Nebudu v tomto sloupku psát žádnou pointu, takže klidně můžete usnout …

A když náhodou ve spánku zemřete, dostanete plaketu ministra životního prostředí. In memoriam, samozřejmě.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník SME).

Fotky z Krumlova

Byla asi hodina po půlnoci, když jsem periferním viděním zahlédl něco znepokojivého. "Fujtajbl, to jsem se lekl, měl jsem pocit, že vidím Škromacha!", zvolal jsem. Nebyl to pocit, nýbrž místopředseda ČSSD osobně. Posadil se k baru, kde ho později kolega Aust z LN vyfotografoval. Usmívalo se a vypadal spokojeně. "Jestli se tu objeví ještě Paroubek, jdu pryč!", řekl jsem mu varovně, ale nezdálo se, že jím to nějak otřáslo. I taková byla jedna z momentek českokrumlovské mediální konference, kterou už po několikáté pořádala firma Česká média. Tentokrát to byla další variace na obehranou písničku jménem "média veřejné služby. Moderoval jsem jeden z panelů věnovaný České televizi, a obsazený mimo jiné šéfem Rady ČT Baumrukem, generálním ředitelem Janečkem, ředitelkou programu Fričovou či ředitelem zpravodajství Fridrichem. Myslím, že nepadlo mnoho nového, ale můžete si to ověřit shlédnutím videozáznamu. Seriózně se výstupům konference věnovali například mediální reportér Ondřej Aust v LN, místopředseda Snydikátu novinářů a rozhlasový redaktor Jan Punčochář nebo třeba poslední pořad Média a svět na ČT24. Já se jim věnuji neseriózně, a to výstupům nočním na svém "českokrumlovském" fotoalbu na Flickru.

"Držte se vpravo a po sto metrech nabourejte v plné rychlosti do stromu!"

„Odbočte vlevo a hned pak dorazíte do cíle cesty,“ říká příjemný ženský hlas. Parkuju na prvním volném místě u chodníku. Zvoní mi telefon. Volá kamarád. „Neruším? A kde jseš?“, ptá se. Odpovídám: „Jsem ...“, a pak se zarazím. Kde to vlastně jsem?

Vezu syna na basketbalový zápas. Je neděle, vstali jsme brzy ráno a byli dvě hodiny na cestě. Strčím do syna. „Kde to jsme?“ Vzhlédne od mobilu, na kterém hraje nějakou hru. Vypadá stejně překvapeně jako já. „V Poděbradech?“, řekna. Pak se zamyslí. Nebo v Plzni?“

To mě rozčílí. „Vydrž chvilku,“ říkám kamarádovi do telefonu. Zatvářím se přísně. „Tak v Poděbradech, nebo v Plzni?“ Čtrnáctiletý syn udělá ublížený obličej. „Jak to mám vědět?“ Odpovídám: „Přece víš, s kým hrajete zápas.“

To je dobrý argument, ale syn přechází do protiútoku. „To snad ty bys měl spíš vědět, kam jsme dojeli, ne?“ To se lehce řekne. Pamatuju si jen, že jsem ráno naťukal adresu do navigace v autě. Vzpomínám si dokonce na jméno ulice. Ale zaboha si nemůžu vzpomenout, v kterém městě je.
Nakonec se mi to zčistajasna vybaví. „Jsme v Pardubicích,“ říkám ulehčeně kamarádovi. „Tak to tě nebudu rušit,“ říká a pokládá telefon.

„Jsme v Pardubicích!“, oznamuji synovi, který už strčil mobil do bundy a vystupuje z auta. „To slyším,“ oznámí mi, a s taškou v ruce mizí v tělocvičně.

Zůstávám v lehkém šoku v autě. Je to důkaz toho, jak vlivem moderních technologií lehce zakrňují naše smysly. Třeba mobilní telefony. Do poloviny devadesátých let jsem si pamatoval většinu čísel, která jsem pravidelně používal. Dnes je mám všechna uložená v paměti mobilu, a to včetně dalších stovek čísel, která nepoužívám prakticky vůbec.

Stejné je to se satelitní navigací. Než jsem si ji koupil, měl jsem vždy celkem dobrý přehled o ujeté trase i průběhu cesty. Teď „odbočuji“, „držím se vpravo“ nebo se případně „otáčím, hned jak je to možné“. Ale často nemám nejmenší ponětí, kudy jedu.

A i daleko méně vnímám vše, co se děje mimo silnici. Brzdím, když přístroj na palubní desce zapíská, že projíždíme místem, kde se často měří rychlost. Ale když u silnice prodávají česrtvé jahody, musí mě na to upozornit spolujezdec.

Svého času budil mezi diváky hrůzu Hitchkockův horor Ptáci. Ale někdy si říkám, že to nebylo nic proti tomu, než kdyby se teď proti nám spikly naše satelní navigace. To bychom byli úplně v háji.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Měl bych jeden dotaz ...

A ten zní: "Jsem grafoman?" Nebo lépe řečeno: "Máte pocit, že píšu víc, než bych měl?" Myslím to vážně, byl bych rád, kdybyste mi odpověděli. V komentářích pod tímto postem, anebo v mailu, to je fuk. V poslední době mně čím dál víc lidí říká, že moje články jsou všude. Znáte to ... "otevřeme plechovku z lančmítem, a vyskočí z ní Čermákův komentář." To bych byl nerad. Jistěže jsem grafoman a egoman, protože - jak jsem už napsal (a citování sama sebe je průvodním znakem obou dysfunkcí) - grafománie a egománie jsou základní stavební kameny novinářovy mentality. Píšu rád a je to můj koníček i práce. Ale nemám pocit, že bych psal moc. Věnuju se psaní tak dvě, maximálně tři hodiny denně. Spolupracuji se třemi médii, pro které píšu průměrným tempem jeden až dva příspěvky týdně. Nemyslím si, že to je moc. Ale možná jo. Napište mi to. Jsem z toho nervózní.

Pojmenovat ulici po zavražděné ruské novinářce nedává smysl. Ale i tak to může být dobrý nápad ...

Pražští radní budou zřejmě zanedlouho schvalovat návrh společnosti Člověk v tísni, aby byla jedna z ulic v hlavním městě pojmenována po zavražděné ruské novinářce Politkovské. Jak ovšem vyplývá nejen z internetových diskusí, mnozí Češi jsou po několika vlnách přejmenovávání, které jsme prožili ve dvacátém století, k takovému nápadu spíše skeptičtí.

Například Miroslav Macek napsal na svém blogu, že doufá, že se tak nakonec nestane. „Vždyť co má, proboha , tato novinářka společného s ulicí, která má být po ní pojmenována?“ Odpověď je jednoznačná: nemá s ní společného nic, konec konců ani není jasné, která ulice by to měla být. Navíc je pravděpodobné, že zatímco nyní je mnoha lidem jméno Politkovské minimálně povědomé (přece jen jsme ho slýchali často z médií), za pár let neřekne nikomu nic.

Tak jako jméno Jana Palacha v městě Curepipe na ostrově Mauritius. Curepipe je malé, asi osmdesátitisícové město ve vnitrozemí ostrova. Je ovšem vyhlášeným cílem těch, kteří chtějí dobře a levně nakoupit. Platí to zejména pro textil. Řada vyhlášených značek šije ve zdejších továrnách své zboží, a to lze pak koupit levně ve firemních prodejnách. Dobře se tu prý nakupují také diamanty a perly.

Nakupovat se dá i v centru města v obchodních centrech. To největší se jmenuje „Galerie Jana Palacha“. Nemá moc dobrou pověst, protože jsou zde vyšší ceny. Taxikáři to aspoň tvrdí, ale není vyloučeno, že jen proto, že v malých firemních obchodech na okraji města dostávají za dovedené zákazníky provize.

Nedaleko od Galerie je také autobusové nádraží. Ani to nemá dobrou pověst. když jeho jméno naťukáte do internetového vyhledávače, jako první se vám zobrazí článek o tom, že toto nádraží je pověstné špínou, zmatky a šváby v autobusech.

Ať se v Curepipe či na celém Mauritiu, který má všeho všudy milión a čtvrt obyvatel, ptáte kohokoliv, nikdo Jana Palacha nezná. Ivan Přkryl před časem na blogu iDnes popisoval, že se dokonce v Curepipe vydal do městského archívu, aby zjistil, proč zde nádraží po Palachovi pojmenovali. Ale ani tam o něm nenašel ani zmínku: kromě toho, že „šlo o občana Československa“.

Okolnosti jsou zřejmé. Palach se upálil o něco málo víc než rok poté, co Mauritius získal nezávislost, tedy v době, kdy se přejmenovávalo i pojmenovávalo hodně. Tehdejší politici měli jistě spousty možností, jaká jména volit. Vybrali Palacha, což nebylo špatné rozhodnutí, a nejen proto, že byl Čech. Vzdali hold hrdinovi, kterého zřejmě už tehdy nikdo neznal. To dává dobrou naději, že i kdyby se v budoucnu třeba změnil místní režim, nebude třeba nádraží ani galerii přejmenovávat.

Obyvatelé Mauritia jsou mimořádně vřelí a milí lidé. Jsou pyšní na to, že žijí na překrásném ostrově, který je navíc ekonomicky vzato takovým africkým Švýcarskem. Jsou také překvapivě vzdělaní. Prodavači perel na plážích často umí několik vět česky, byť pro naše tujristy jistě není Mauritius běžnou destinací. A skoro každý chlap i kluk znají jméno nějakého českého fotbalisty: překvapivě nejčastěji poborského, pak také Kollera či Čecha. Když jim řeknete, že Čech byl i ten člověk, po němž se jmenuje místní nádraží, potěší je to. nebo se tak apsoň tváří.

Podobně jako Miroslav Macek neznám jediný racionální důvod, proč by se nějaká pražská ulice měla jmenovat po odvážné ruské novinářce. Ale na základě toho zvláštního, těžko popsatelného pocitu, který jsme měl při pohledu na ceduli Jan Palach v malém hlučném městě, si troufám tvrdit, že by to nemusel být špatný nápad.

Tak to prasklo. Šlouf a Jakl podplatili Google!

Roztomilý screenshot mi poslal jeden čtenář. Dokazuje, že mechanická inteligence má stejný korupční potenciál jako ta lidská. Jinak si totiž lze jen těžko vysvětlit, že po zadání dotazu do vyhledávače Google "Zeman i Klaus byli schopni drsných věcí" (doslovný přepis názvu článku z časopisu Euro) se vyhledávač zdvořile zeptal: "Měli jste na mysli ´Zeman a Klaus byli schopni krásných věcí´?". Že by v kalifornském Mountain Vew, kde jedna z nejúspěšnějších firem světa sídlí, věděli víc než my? Anebo je algoritmus slavného vyhledávače utajeným příznivcem opoziční smlouvy? Nevíme. I počítače jsou někdy schopny drsných skutků. Nebo jsem měl na mysli "krásných"?

Ručičku, nebo stehýnko?

Je to delikátní otázka, ale možná už vás také napadla. Kolik kanibalů byste svým tělem nasytili? Samozřejmě záleží na mnoha okolnostech. Zaměstnanci jatek by jistě poradili. Důležitá je hmotnost, stáří a také kondice vybraného kusu. A jak je to s vámi? Všechny požadované údaje vyplníte v krátkém dotazníku na webu a dozvíte se výsledek. Co se mě týče, byl bych vítanou hostinou pro osmnáct kanibalů. To už je celkem hezky rozvětvená divošská rodinka. Přeju jim dobrou chuť … a nikoliv, v nejbližší době se nechystám na žádné dobrodružné cesty.


Created by OnePlusYou

Psí hrdina mého dětství má sochu

Byl to takový typický "ruský sen". Ještě v polovině padesátých let pobíhala bezprizorně po moskevských ulicích a v psím útulku jí říkali Kudrjavka neboli Kudrnáček. Ale pak si ji vybrali sovětští inženýři, dali jí důstojnější jméno Lajka a vyslali ji do vesmíru. Stala se prvním živým tvorem, který Zemi viděl z oběžné dráhy. Je asi také jediným psem v historii, kterému byl věnován hlavní článek na titulní straně New York Times. Do vesmíru ji vystřelili v listopadu 1957 ve Sputniku 2, pouhý měsíc poté, co Sovětský svaz šokoval svět prvním satelitem Sputnik 1. Lajka létala kolem země asi sedm hodin a dokonce snědla speciální svačinku. Že se pak uškvařila k smrti? Inu, takové už jsou "ruské sny". Hrdinné fence vztyčili minulý týden v Moskvě její první sochu.

Jsem zpět

V půl páté odpoledne mi zazvonil telefon. "Nechci rušit. Asi jsi ještě v cizině," ozval se jeden z mých přátel.

"Ale ne," odpověděl jsem. "Vůbec nerušíš. Přiletěl jsem už včera."

Nastala poměrně dlouhá pauza. "Včera?", zeptal se.

"Ano, včera," odpověděl jsem.

"Ale na blogu máš pořád napsáno, že jsi pryč."

Ach ano, můj blog. Ne že bych na něj zapomněl. Ale jsem typ člověka, který žije denní rutinou. Například od roku 1998 každý den běhám. Vynechal jsem tři měsíce v roce 2006, když jsem si nadvakrát zlomil kotník a dokotoři mi ho dočasně vylepšili několika šrouby, a deset dní v roce 2004, když jsem měl zánět sedacího nervu. Strašná bolest! Jinak ani den.

Pravidelnost je můj zákon. Když mi Václav Havel loni na podzim vyhodil můj čtvrteční sloupek z Hospodářských novin, přestal jsem ho psát úplně. Zdálo se mi, že na přetrženou nit nemá cenu navazovat. Mnozí to považovali za přemrštěnou až hysterickou reakci. Ale s tím nesouhlasím.

Blogoval jsem nadšeně už v roce 2005. To byl ten rok, kde jsem strávil dva šťastné měsíce v Americe a napsal tam blogerský Americký deník. Ale pak jsem někdy na podzim na pár týdnů z blogování vypadl ... a už zpátky nenaskočil. Ne že bych nechtěl. Ale když píšete blog, který aktualizujete každý den, tak pak má několikadenní výpadek doslova zhoubný účinek. Říkáte si: "To ale nemůžu znovu začít jen tak." Odkládáte ten okamžik a čekáte na příležitost, která však nemusí přijít. A pak už je příliš pozdě.

Restart blogu Extra.cz nastal až na podzim 2007.

Blogování mě baví. Možná víc než co jiného. Mám radost z každého komentáře i z každého mailu, který mi čtenáři pošlou. Ale když mi okolnosti odepřely přístup k Internetu (ano, těmi "okolnostmi" myslím jinak bezchybnou desetidenní dovolenou), pustil jsem blogování z hlavy. A až do telefonátu jednoho z mých přátel ho nepustil zpátky.

O.K., znovu tu "blogerskou káru" začnu tlačit před sebou. Mohl bych napsat, že tak činím "na základě stovek prosebných dopisů a několika petic nespokojených čtenářů". Ó nikoliv, kromě zmíněného přítele se nikdo jiný neozval. Ale já jdu do toho.

Jsem zpět.

Pomaly tyden na mem blogu

Co udela mauritijsky taxikar, kdyz jede po uzke silnici, chysta se predjet tri krivolace jedouci cernochy na kole a v protismeru se objevi traktor? Ano, pokud si myslite, ze pouze zatroubi, mate pravdu. Kupodivu to funguje. Blogera trpiciho uzkosti z docasneho opusteni blogu vsak do internetove kavarny doveze ve stavu, kdy neni schopen nic smysluplneho napsat. Samozrejme s tim pocital, a tak ma tri kratke texty pripravene na pametovem kolicku. V internetove kavarne v Mahebourgu vsak nemaji pocitac s USB konektorem. "Ale muzete si pripojit svuj notebook!", navrhuje hodna zena, ale ten ma bloger v hotelu, a predstava dalsi cesty tam a zpatky po uzke silnici ho zaplavi jeste vetsim pocitem uzkosti nez neaktualizovany blog. Neni vylouceno, ze se to v dalsich dnech zlepsi. Ale kdyby ne, tak toto je vysvetleni, proc na mem blogu prave zacal pomaly tyden.

No dobře. Ale jak je to doopravdy?

Určitě jste to zažili. Jste v supermarketu u regálu s polévkami v pytlíku a při pohledu na obaly se vám sbíhají sliny. V bramboračce plavou opravdové brambory s lákavě vyhlížejícími hříbky, zelňačka je tak hustá, že by v ní stála lžíce, a hrachovka má svěží barvu fotbalového trávníku. Hážete pytlíky do košíku a doma vaříte vybranou krmi na plotně.

Ale ouha! Barvy jsou mdlé, konzistence spíše řídká a brambory mají s dotyčnými plodinami společné pouze jméno. Ovšem není to zdaleka problém jen instantních polévek. Úplně jinak než na obalu vypadají také sledi v tomatu, čokoládové croissanty či karamelový nanuk s oříšky. Zkrátka všechno, co je v takovém průměrném obchodě ke koupi. Říkáte si: jak to ti výrobci dělají? Že všechny ty potraviny vypadají na obalech tak báječně a chutně? Možná si pomáhají imitacemi z umělé hmoty, možná fotky falšují na počítači.

Těžko říct. Jisté je, že když si cokoliv v průměrném obchodě koupíte, tak to bude vypadat úplně jinak než na obalu. Jaké ty rozdíly jsou, hezky ukazuje projekt na německém serveru Pundo3000, který se jmenuje „reklama versus realita“. Jeho autoři si koupili sto produktů a porovnávají fotky z obalu s tím, co našli uvnitř. Hodí se na to hezké české přirovnání: „nebe a dudy“.

Kolik čísel si pamatujete?

Nedávno jsem v jakémsi testu na Internetu dostal otázku: „Kolik telefonních čísel si pamatujete?“, s malým upozorněním, že čísla na policii, hasiče a hlasovou schránku se nepočítají.

Poctivě jsem se zamyslel. Výsledek byl děsivý! Dopočítal jsem se asi pěti. Přitom do roku 1998 jsem si všechna čísla pamatoval. Ale pak jsem začal poprvé používat telefon, kde bylo možné si ukládat čísla do paměti. Myšleno té elektronické, samozřejmě. A jakmile přestanete vytáčet, hlava si nová čísla už nezapamatuje. Kupodivu si stále pamatuju ta stará. I uprostřed noci dokážu odříkat číslo k nám domů, když jsem byl malý, a pamatuju si i telefon Kláry z béčka. Miloval jsem ji v sedmé třídě.

Minulý týden jsem si koupil nový telefon. Vložil jsem do něj nedočkavě svoji SIM-kartu, ale zapomněl si přetáhnout telefonní seznam z toho starého. Celý den mi volali cizí lidé, kteří se ukázali být mými kolegy, dětmi nebo manželkou.

Nejdřív jsem se nemohl dočkat, až doma „napumpuju“ své čtyři stovky čísel do paměti, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť. A tak jsem se rozhodl, že to nechám být. Ukládám si čísla těch, kteří mi sami zavolají. A když někomu „neuloženému“ chci zavolat já, najdu si jeho číslo „postaru“ v papírovém nebo internetovém telefonním seznamu.

Je to něco jako úklid. Zbavuji se kontaktů na lidi, jejich čísla jsem někdy v minulosti, třeba i přd mnoha lety ulložil, ale nikdy jim pak už znovu nevolal. Večer jsem nadšeně své ženě líčil, že si připadám, jako bych začal úplně nový život. A že se běz těch závaží starých čísel cítím volný jako pták.

Podívala se na mě skepticky. „Jestli ti už nezačíná krize středního věku.“ Mávl jsem rukou, že tomu nerozumí. Já a nějaká krize! Jestli to řekne ještě jednou, zavolám Kláře z béčka.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Než nastoupíte do vagónu metra ...

... dobře se rozhlédněte, jestli se v něm někde neválí opuštěné zavazadlo. A také se ujistěte, jestli mezi spolucestujícími není nějaký inženýr. Obojí je potenciálně nebezpečné.

V tašce by mohla být časovaná bomba, zatímco inženýři zase bývají častěji než zástupci jiných profesí nebezpečnými extrémisty. Vyplývá to aspoň ze studie dvou oxfordských sociologů, která byla publikována loni v říjnu a vzbudila zaslouženou pozornost. Práce nazvaná "Inženýři Džihádu" vychází ze statistických dat a hledá souvislost mezi inženýrským vzděláním a angažmá v militantních teroristických skupinách.

Profesoři Diego Gambetta a Steffen Hertog zkoumali minulost 404 známých militantních extrémistů ze 31 zemí. Z nich 178 prokazatelně získalo nějaké akademické vzdělání, zdaleka největší podíl však měli absolventi inženýrských oborů. Za ty autoři považují například počítačové odborníky, programátory, elektroinženýry, chemiky nebo třeba architekty. Bylo jich 78, v porovnání s 34 islamisty, 14 lékaři či 12 ekonomy.

Autoři se na začátku ptají: je to tím, že militantní skupiny inženýry častěji a raději rekrutují, protože pak mohou využívat jejich praktických dovedností (například při výrobě bomb)? Anebo je to tím, že lidé inklinující k inženýrským profesím mají sklon k extrémismu nějak zakódován ve svém myšlení?

Chvilka napětí … a ano, kdo dočte devadesátistránkovou studii do konce (anebo kdo ji aspoň tamtéž rychle prolistuje), se dozví, že existuje cosi jako „inženýrský způsob uvažování“, jehož důsledkem je častější zaujímání extrémně konzervativních či náboženských postojů. Autoři zmiňují i další indicie, například výsledek průzkumu, který ukázal, že mezi inženýry ve Spojených státech je mnohem víc lidí hlásících se k pravici než v kterékoliv jiné profesi.

Je to aprílový žert? Tak reagovala většina blogerů, kteří loni zveřejněnou studii komentovali. Odpověď zní: ne, není to žádná legrace, a výsledky této práce už cituje celá řaeda seriózních publikací. Například respektovaný časopis Foreign Policy letos v lednu napsal: "Usáma bin Ládin studoval inženýrství. Stejně jako hlavní únosce z 11. září Mohamed Atta, mozek těchto teroristických útoků Chalid Šejk Mohamed a Ramzi Usef, autor bombového atentátu na Světové obchodní středisko v roce 1993. Vyjímky potvrzující pravidlo? Těžko. Většina důležitých islámských teroristů má kvalitní vzdělání. A podle nového výzkumu z Oxfordské univerzity je většina z nich inženýry."

Mnozí kritici studie reagují popudlivě, jiní se snaží hledat skuliny v její argumentaci. Je jich celá řada: už například v tom, co autoři definují jako "inženýrské" vzdělání. V anglosaských zemích neexistuje na rozdíl od Česka a řady evropských zemí titul inženýr, za "inženýrské" se považují všechny technické směry a obory. Ale těch je tolik a jsou často tak odlišné, že je spojuje jen velmi málo - a je proto těžké mluvit o nějakém "inženýrském způsobu myšlení". Ano, lidé zabývající se technikou mají smysl pro exaktnost, snaží se každý problém vyřešit a krásu hledají v jednoduchosti. Zkratkovitý pohled na tyto paušální vlastnosti může vést k identifikaci jisté podobnosti s uvažováním teroristů. Ale to zní jako příliš velký žert, než abychom to vůbec brali vážně.

Výsledky bizarní studie lze odbýt humorem ("o teroristech bez inženýrského vzdělání nevíme, protože jejich bomby naštěstí nefungují"), ale i tak je těžké se ubránit pocitu nespravedlnosti. Ať chceme nebo nechceme, žijeme v éře inženýrů, z nichž však ani ti nejvýznamnější nikdy neměli takové uznání a prestiž jako třeba slavní vědci nebo umělci. Vlastně je nikdo ani nezná. Inženýři byli vždycky považování za podivíny zalezlé v dílnách nebo u monitorů počítačů. A teď jsou navíc ještě extrémistickými magory.

Hele, až budete dnes odpoledne nastupovat do metra nebo do autobusu, podívejte se, jestli nejedu taky. Jsem inženýr a jsem pěkně vytočenej.

Kde jsou moje brýle? To přece ... tamty!?

Kdysi jsem četl výsledky jedné studie, podle které člověk v průměru jedno procento svého života něco hledá. Myšleno nikoliv obrazně (mnozí z nás například takový rozum hledají celý život), ale prakticky. Řeč je o klíčích, peněžence nebo lichých ponožkách.

Výsledek mě zaujal, byť podle mě by to číslo mohlo být klidně vyšší. Ale zajímavý byl i způsob, jakým vědci ten výzkum provedli. Rozdali několika desítkám dobrovolníků malé elektronické krabičky s tlačítkem, které každý musel zmáčknout vždy, když něco hledal. Jednoduché! Jsem rád, že jsem mezi dobrovolníky nebyl, protože bych tu krabičku stoprocentně ztratil.

Mám s hledáním věcí problémy celý život. Také proto jsem se hned zamiloval do mobilních telefonů. Ty se hledají snadno, protože si na ně můžete z vypůjčeného mobilu zavolat. Jen nesmíte mít ten svůj vypnutý ani ztlumený. To je pak k vzteku.

Zkoušel jsem takové ty klíčenky, na které můžete zapískat a ony se vám ozvou, ale nikdy mně to moc nefungovalo. V jednom článku jsem potenciálním zájemcům o zbohatnutí nabídl nápad vyrábět klíčenky, do kterých by bylo možné vložit SIM-kartu. Jejich jedinou funkcí by bylo, že by vydávaly nějaké zvuky, když byste na její číslo zavolali. Ta představa, že můžete volat nejen manželce nebo kamarádům, ale také ztraceným klíčům, mě fascinovala. Ale nikdo se jí bohužel nechytil.

Japonci teď představili prototyp brýlí, které jsou vybaveny malou kamerou, mikrofonem a procesorem. Po krátké době „učení“, kdy brýlím ukážete, jak vypadají kritické předměty (klíče, peněženka, atd.), se je naučí rozpoznávat a ukládat do paměti jejich polohu. Pak stačí, když nahlas řeknete například „klíče!“, a brýle vám je samy najdou.

Tolik energie kvůli sklerotikům! Ale když uvážíme, že hledáním strávíme více než čtrnáct minut každý, se to možná vyplatí. Kolik užitečného lze za ten čas udělat! Například přemýšlet, jestli jste doma nezapomněli zapnutý vařič.

(Psáno jako sloupek do slovenského deníku SME).

Aport! Hodnej pejsek

Není pravda, že psa baví aportovat nekonečně dlouho, ale každopádně to vydrží dělat déle, než jeho majitele baví aportovaný předmět házet. Z tohoto nepoměru bychom mohli vyvozovat, že psi s námi lidmi nemohou být nikdy doopravdy šťastní a že se logicky musí spokojit s málem. Ovšem pozor, recept na psí aportovací štěstí existuje! Jmenuje se automatický odpalovač tenisových míčků. Stačí psa naučit tento přístroj správně používat (nebo aspoň dávat tenisové míčky tam, kam patří), a jeho plnému uspokojení nic nebrání. Dobře sledujte jezevčíka na videu: tohle tenisové blbnutí ho baví určitě víc než nějaké norování s liškou.

Promiň, Dirku!

V neděli dopoledne vběhl ke mně do pracovny čtrnáctiletý syn. Namířil na mě mobilní telefon a řekl: "Usmívej se!". Odpověděl jsem: "Nemůžu se usmívat. Píšu seriózní komentář do Lidových novi a padá na mě tíha světa." "Aha," řekl syn. "Tak se klidně tvař blbě." A vyfotografoval mě.

Za deset minut za mnou přišel s potěšující zprávou. Jsem přibližně z 57 procent podobný americké basketbalové hvězdě Dirku Nowitzkimu, z 55 procent Clintu Eastwoodovi a z 53 procent Kevinu Costnerovi. Lépe řečeno tyto tři sympatické chlapíky vybrala izraelská stránka MyHeritage.com ze své databáze celebrit, že jim jsem nejvíc podobný.

Samozřejmě jsem nemohl dát najevo, že mě podobnost se známými muži nějak vykolejila. "To je pro ty tři chlapíky celkem dobrá zpráva. Že jsou mi podobní," řekl jsem, a místo práce na komentáři jsem se zanořil do hlubin zmíněného webu. Využívá překvapivě jednoduše a zároveň impozantně fungující software. Jistěže nejde o to, že vás připodobní ke známým lidem, ale dělá to rychle a přesvědčivě. A výsledky umí prodat: třeba tak, že vás promění ve vybranou celebritu v elegantní videosekvenci. Zkuste si to.

Řekl jsem synovi, že by se měl raději učit. "Teď nemůžu. Nahrávám tam další fotky. Potřebuju zjistit, jestli jsem podobnej víc tobě, nebo mámě." Následovalo několik minut mučivé nejistoty. "O sedm procent víc tobě," oznámil mi. V ten moment se z druhého dětského pokoje ozvalo zaječení. Oba jsme vyběhli zjistit, co se děje. Ale nedělo se nic. Dcera zjistila, že je ze 72 procent podobná Ashlee Simpsonové.

MyHeritage: Celebrity Morph - Vintage photos - Family tree layout

Ten kluk má něco do sebe

Barack Obama vysvětluje svým příznivcům, proč odmítl nabídku Hillary Clintonové kandidovat jako její viceprezident. Někdo vás chce napálit. Somebody is trying to BAMBOOZLE you. Hezké slovo.

Nechtějte zbohatnout. Budete pak jenom uklízet

"Vyhledávač Centrum je neuralgickým bodem mé novinářské kariéry." Touhle větou jsem začal moderování NetClubu (jednou měsíčně pořádaná beseda s osobnostmi českého Internetu), jehož hostem byl jeden ze zakladatelů firmy NetCentrum Ondřej Tomek. Čerstvý majitel řádově několika set miliónů korun, které získal prodejem podílu v této firmě nové investorovi.

Zajímalo mě, jak vysoká ta suma je (to jsem se nedozvěděl), jakým způsobem se vyplácí (převodem na účet, což je celkem očekávané - zklamalo mě, že Ondřej Tomek nemá aktivovanou službu, která majitele informuje o změně zůstatku esemeskou na mobil), jak se získání takových peněz oslavuje (pozdě v noci v hotelu vypitím celého obsahu minibaru) a jaké emoce náhle zbojatnutí vyvolá (nejdřív prázdno, to když peníze ještě nejsou na účtě, a pak uspokojení), případně jak se prakticky projeví v životě (Ondřej Tomek vzhledem k náhlému nadbytku volného času doma stále uklízí).

Proč je Centrum neuralgickým bodem mé kariéry? Protože jsem se ve všech komentářích týkajících se tohoto vyhledávače pletl. Když vznikl, tak jsem se vysmíval tomu, že byl založen pozdě a že se cpe na zaplněný trh. Když o mnoho let později zakládal zpravodajský server Aktuálně, tak jsem suverénně psal, že jde o "mrtvě narozené dítě", případně o "blog Sabiny Slonkové" (dnes Tomek odhaduje, že Aktuálně tvoří více než třetinu hodnoty celého Centra - tedy minimálně stovky miliónů). A kdyby se mě někdo před pár měsíci zeptal, tak určitě nepředpovím, že nový investor zaplatí za majoritní podíl tolik peněz, kolik nakonec zaplatil. Jak jsem řekl již na zmíněné diskusi: pro Centrum (a možná i pro další webové projekty) bych měl velkou cenu jako "negativní vizionář".

Přesné a přehledné shrnutí celé diskuse lze číst v textu Daniela Dočekala na blogu Inside.cz. Pokud vím, tak Daniel blogoval "živě" přímo z NetClubu. Je to svým způsobem nová a v poslední době také velmi oblíbená žurnalistická forma. Na každé větší konferenci se najdou blogeři, kteří online zachycují její průběh. Na webu jsem dokonce našel příručku pro živé blogování z konferencí (PDF). Možná to taky někdy vyzkouším.

Bezplatné čištění monitoru

Podle jedné starší, ovšem stále hojně citované studie obsahuje klávesnice průměrného počítače v kanceláři víc baktérií než záchodové prkénko. Občas na své klávesnici obědvám, což a) její čistotě nepřidá a b) upřímně řečeno nepomáhá ani příjemnému pocitu z konzumace jídla. Jak je na tom monitor, s vědeckou jistotou tvrdit nemůžu. Ale každopádně vypadá pěkně upatlaně. Máte-li stejný problém, je k včištění monitoru určena jedna elegantní bezplatná služba. Po otevření stránky zmáčkněte pro větší efekt klávesu F11. Jen doufejte, že zrovna na ní nesedí nějaký streptokok.

Udělejte si svou slideshow!

Pátek je den jako stvořený pro neseriózní práci - a tak jsem si celé odpoledne hrál se sympatickou, byť poněkud puberťáckou aplikací Slide.com. Překvapivě jednoduché ovládání, možnost nahrávání fotek i videoklipů - a poměrně působivý výsledek. Tedy pokud máte rádi barevné, hlučné a mile nevkusné věci. Můžete vložit na blog (to jsem udělal, ale po půl hodině raději zase "sundal" - přeci jen píšu seriózní blog!), anebo nechat na serveru Slide.com k nahlédnutí. Tak se podívejte, pokud máte odvahu.

Vyvolat bouřlivou debatu ...

… na Internetu dokáže jen pár témat. Například prezidentské volby (ať už v Česku, nebo v Americe), válka v Iráku … nebo třeba používání středníku. Když minulý týden vyšel v americkém deníku New York Times krátký článek o tomhle interpunkčním znaménku, nikdo nemohl tušit, jakou odezvu to způsobí.

Článek byl o tom, že se středník objevil ve sloganu, který provozovatel newyorského metra umístil na plakáty ve vagónech. Konkrétně šlo o žádost, aby cestující nenechávali přečtené noviny na sedačkách, ale aby je vyhazovali do odpadkových košů. „Prosím vyhoďte je do koše; to bude dobrá zpráva pro všechny.“

Slogan zaujal reportéra New York Times, který vyhledal jeho autora a kontaktoval také specialisty na angličtinu. Všichni s povděkem kvitovali, že středník je ve zmíněném sloganu použit správně. V literatuře, v médiích a v reklamě se totiž prý středníky téměř přestaly používat. Nahradily je tečky nebo čárky, protože všichni experti na styl radí, že věty musí být co nejkratší.

Dlouhá souvětí jsou považována za stylistickou neobratnost. A když je v nich středník, bere se to jako anachronismus. Každý středník totiž může nahradit tečka. To ovšem platí v próze. V akademických textech se dlouhými větami stále píše, a tedy se v nich objevují také středníky. Někteří lidé proto považují správné používání středníků za projev vzdělanosti.

Známým nepřítelem středníků byl spisovatel Kurt Vonnegut, který kdysi poznamenal: „Když se Hemingway zabil, jakoby za svým životem udělal tečku. Stáří je naproti tomu jako středník.“ A jak kdysi napsal spisovatel John Irving, kterého Vonnegut učil na univerzitě, svým studentům říkal: „Nepoužívejte středníky! Jsou to hermafroditní transvestité, kteří neznamenají vůbec nic. Vypovídají o vás jen to, že jste chodili na vysokou."

Jsou středníky opravdu tak protivné a ještě navíc pokrytecké? Článek v New York Times vyvolal nečekanou reakci čtenářů a především blogerů. Všichni začali najednou počítat, kolik středníků ve svých textech v poslední době použili. A kladli sami sobě i svým čtenářům otázku: je tohle znaménko opravdu anachronismus?

Asi ano, protože většina blogerů přiznala, že středníky dělá ve svých větách jen minimálně. Mnozí však s lítostí: a většina z nich aspoň demonstrativně středník ve svých textech o sředníku použila.

Fascinující téma! Už kdysi jsem o středníku sám napsal článek. Odmítl jsem ho jako protivné znaménko, které rytmus textu zpomaluje a navíc je ošklivě asymetrické. Jistě, kdysi dávno v pubertě jsem měl své „sředníkové“ období, kdy jsem středníky umísťoval skoro v každé své větě. Ale netrvalo dlouho: bezy ho vystřídalo období „dvoutečkové“. A jak vidno i z tohoto Notebooku, s dvoutečkami to více či méně táhnu dodnes.

Beru dnes středníky spíš jako matematický nebo technický symbol. Používám je sem tam, když někdy výjimečně programuji nebo třeba upravuji HTML kód. Prohledal jsem své starší texty a nenašel středník ani jeden. Má to však i praktické důvody: když chci napsat středník na klávesnici na svém notebooku, musím ji přepnout z české na anglickou. A to je příliš mnoho práce.

Bylo by mi však líto sředník úplně odepsat. Je škoda, když něco úplně zmizí nebo vyhyne. Hrozí to tomuhle znaménku? Zatím snad ne, vždyť středník je například životně důležitý například ve smajlíku s jedním přimhouřeným okem.

Napište, jak jste na tom se středníky vy. Rád se k tmuto důležitému a strhujícímu tématu vrátím. Proto na závěr nedělám tečku … ale pomyslný středník.

Tečka.

Politici ve při

Česká a asi i většina světových médií od víkendu informují o incidentu, který měl francouzský prezident Sarkozy na zemědělském veletrhu v Paříži. Jakýsi muž v davu mu odmítl podat ruku, na což ho měl Sarkozy "poslat do háje" a počastovat silnějším výrazem (česká média ho překládají nejčastěji jako "vole" nebo "kreténe", BBC použila podle svých slov jemnější překlad v podobě: "Get lost then you bloody idiot, just get lost!"). Upřímně řečeno, na videu celá událost vypadá mnohem méně dramaticky, než když si o ně člověk čte v novinách.



Se zemědělci měli politici problémy vždyky, a to pravicoví i levicoví. Bývalý místopředseda britské vlády John Prescott byl kontroverzním politikem v mnoha ohledech, nejvíc se však proslavil svou rvačkou s devětadvacetiletým farmářem v roce 2001. Ten ho z blízkosti zasáhl vajíčkem do hlavy a zavalitý Prescott mu okamžitě dal jednu pěstí do zubů. Ochranka i kolemstojící pak oba museli od sebe odtrhávat. Ani jeden z nich nakonec nebyl obviněn, podle průzkumů veřejného mínění však lidé s politikem sympatizovali.



No a my máme jen toho Macka s Rathem.

Bez komentáře

Něco ze seriózního iDnesu. Hlavní zprávy. A taky pohlavní.

Na co myslíme, když umírá naše postava. V počítačové hře

Kočka má devět životů, počítačový hráč nekonečně. Pouze teoreticky, samozřejmě. Bohužel až koncem devadesátých let mě napadlo, že by bylo zajímavé počítat, o kolik životů člověk u počítače přijde. Myšleno za svůj jediný lidský život. Odhaduje se to těžko. Jsou to tisíce, statisíce, nebo milióny?

V té době jsem to vydržel počítat asi dva měsíce. Dělal jsem si čárky do notýsku vedle počítače. Došel jsem k číslu kolem tří set, a pak mě to přestalo bavit. Ale odhadem mi vyšlo, že za celý život to určitě budou desetitisíce. Samozřejmě musíme uvážit, že ne v každé počítačové hře jde o životy (jsou i mírumilovné, například sportovní hry) a že ne celý život hraje člověk stejně intenzivně. V každém případě je to zajímavý problém.

A pak je tu otázka, co tahle inflace smrtelnosti se smrtelníkem udělá. Už jsem několikrát popsal svou oblíbenou historku o kamarádu Láďovi, kterému jsem po noci strávené u počítače zachránil počátkem devadesátých let život - to když jsem ho v poslední chvíli strhl z vozovky před projíždějícím autem. "Co blbneš?", vykřikl jsem. A Láďa se na mě podíval a s úsměvem řekl: "To je v pohodě, ještě mám čtyři životy."

Ale to bylo v době, kdy počítače začínaly a kdy jsme z nich všichni byli užaslí. Dnes je hraní her běžnou věcí a na některých herních konzolích se dokonce blíží virtuální realitě. Například známé Wii umožňuje hrát tenis a cítit přitom zpětný ráz odpalovaných míčku. Na druhé staně zabíjení je stále zabíjení. Mnoho psychologů a také aktivistů je znepokojeno hrami, které obsahují násilné a krvavé zabíjení. Přispívá hraní těchto her k násilnému chování v realitě?

Mnozí si to myslí a média nám to často sugerují. Například když čteme o incidentech, při kterých nějaký vyšinutý student pozabíjí spolužáky, tak se dočteme nebo dozvíme, že hrál náruživě počítačové hry. Ale už se nedočteme ani nedozvíme, že podobně náruživě je hrála i většina jeho spolužáků.

Seriózních průzkumů je překvapivě málo. O jednom takovém informovalo únorové číslo odborného časopisu Emotion. Finští vědci zkoumali chování šestatřiceti dospělých (ale mladých) hráčů videohry "James Bond 007: Nightfire". Zajímaly je především emoce, které zjišťovaly na základě výrazu tváře, přesněji řečeno svalových změn v obličeji. Došli k zajímavému zjištění: totiž že zabití protihráče je méně stresující než smrt vlastní postavy. A že "vlastní" smrt dokonce v hráči vyvolá spíše pozitivní než negativní emoce.

Blogeři diskutující o tomto výzkumu (via BoingBoing.net) to považují za překvapivé. Obecně se přece soudí, že likvidace protivníků by měla přinášet úlevu, zatímco smrt vlastního hráče (tedy ztráta života) naopak zklamání. Podle mě to zas tak překvapivé není. Soudím, že míra "identifikace" hráče se svou postavou je menší, než si myslíme. Člověk se do své postavy nepřevtěluje, ale sleduje ji spíše jako pozorovatel. Sice ovládá její zbraně, ale "morální odpovědnost" za zabíjení híže na její triko. A když přijde o život ona sama, nebere to nijak tragicky, ba to může považovat za svého druhu spravedlivý trest.

A navíc je jasné, že Láďa to tehdy s těmi životy nemyslel vážně, ale to auto prostě přehlédl.

Vyhlašuju soutěž: Strip o prezidentské volbě

Posledních pár dní si hraju s webovou stránkou Strip Generator, která umí přesně to, co napovídá její název: jednoduše vytvářet tříobrázkové komixové stripy. Tip na tuhle stránku jsem dal do internetové rubriky v časopise ABC (efekt je dobrý: mailovou schránku mám teď zahlcenou stripy od teenagerů, většinou neslušnými), patří však i na tento blog.

A mám nápad: vyhlašuju soutěž o nejlepší strip na téma prezidentské volby. Uzávěrka: pátek poledne. Všechny (publikovatelné) stripy budu publikovat na tomto blogu, vítěze vybere odborná porota složená ze všech redaktorů Extra.cz (ano, budu to já). Vítězi pošlu tři komixové knížky Hana a Hana. He? (Kdo se bojí, toho ujišťuju, že strip na Stripgeneratoru dokáže vytvořit každý. Zvládl jsem to i já. Nemusíte se registrovat, ale pouze vytvořit jeden komix a poslat ho na mou emailovou adresu. Hodně zdaru!).

Něco píplo ...

... a dvanáctiletá dcera se zvedla od nedojedeného talíře. Než jsem ji stačil zastavit, zmizela ve svém pokoji. "Kam šla?", položil jsem spíš už jen řečnickou otázku. "Přišla jí zpráva po Skypu," odpověděl syn, který pípnutí bezpečně identifikoval. "To je vrchol," řekl jsem. "Jestli si myslí, že se bude bavit s kamarádkama i při večeři, tak se plete."

Vrátila se s rozzářeným obličejem. "Vyřiď těm svým kamarádkám ...", začal jsem už jednou omletou písničku, ale dcera mě přurušila. "To byl matikář. Z tý pololetní písemky mám jedničku." Dojatě jsem pohladil své vzorné dítě po hlavě. Matikář samozřejmě může "skypovat" kdykoliv. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že světu kolem sebe přestává rozumět. Že stárne.

Když jsem chodil do školy já, dozvídali jsme se známky na hodinách. Neměli jsme ani nijaký zvláštní zájem na tom, aby to bylo jinak. Se spolužáky jsme se po obědě rozloučili, případně ještě zašli do mléčného baru na koktejl (a na gymnáziu na jednu nebo dvě desítky), a pak se až do druhého dne neviděli ani neslyšeli. Nevím, jestli si něco takového dnešní děti vůbec dokáží představit. Komunikují kdykoliv a kdekoliv. Posílají si esemesky, maily, vzkazy po ICQ nebo Skypu a někdy i přes Internet videotelefonují. Když si tenhle intenzivní sociální život transponuji do svého dětství, mám pocit, že bych se z toho musel zbláznit. Ale oni by se zbláznili bez něj.

Obě mé děti se narodily do světa proměněného Internetem a mobily. Obě tyto vymoženosti používaly bez jakýchkoliv rozpaků ještě dříve, než začaly chodit do školy. Vždycky jsem přemýšlel, jak je to poznamená a v čem se budou lišit od nás, kteří jsme vyrůstali s knížkami, černobílou televizí a časopisem Ohníček. Budou schopnější a chytřejší než my, protože technologie budou používat přirozeně a efektivně? Anebo naopak pod jejich vlivem zdegenerují a budou méně schopní než my, protože budou méně používat mozky? Oba názory se prolínají a střídají jak na sinusoidě. Těžko říct, který převažuje. A hlavně je minimum studií, které by tu či onu tezi nějak relevantně podpořily.

Jednu takovou nedávno zvěřejnili v Británii a podílela se na ni také British Library. Zkoumala dovednosti a návyky dětí narozených po roce 1993, nazýaných "generace Googlu". Výsledky jsou poměrně překvapivé. Ano, ukazuje se, že umějí používat nové technologie, ale nejsou takovými suverény, jak si někdy myslíme my starší. Jejich schopnost pracovat s informacemi je kupodivu stejná jako u předešlých generací (byť je nehledají v knihách, ale s pomocí Googlu). Nejsou ani víc roztěkaní a nesoustředěnější, jak se rovněž všeobecně soudí. A pod vlivem internetového světa se ani výrazně nezměnil jejich žebříček hodnot. Jeden z blogerů studii shrnul možná trochu zjednodušeně, ale rozhodně trefně: "zásluhou Internetu nejsou děti chytřejší ani blbější než dřív. Kdo byl blbý bez Internetu, je blbý i s ním." To je povzbudivé!

V čem se děti změnily a co lze zobecnit? Generace devadesátých let prý nepochybně preferuje vizuální před textovou informací. Tento trend byl zjevný už s nástupem televize, počítače však text ještě víc upozadily. Neznamená to, že v dohledné době lidé přestanou číst, ale role textu se mění. To může v dlouhodobě perspektivě změnit i způsob myšlení. Druhým nezpochybnitelným trendem je "multitasking", neboli schopnost dělat víc věcí najednou. Dnešní děti jsou víc než my dospělí zvyklí konzumovat naráz informace z víc zdrojů, a ještě přitom například komunikovat (znáte to: v pokoji hraje televize, na stole je rozevřená učebnice, na monitoru tři nebo čtyři webové stránky, ze Skypu mluví spolužáci a do toho začne drnčet mobil). Psychologové či neurologové se ovšem nemůžou shodnout, zda schopnost vnímat víc podnětů zároveň bude mít na vývoj mozku a myšlení spíše pozitivní, nebo negativní efekt. Čímž jsme zase tam, kde jsme byli.

A konečně: nepřehlédnutelný je sklon dětí pracovat s funkcí "kopíruj a vlož", tedy "vystřihávat" nejrůznější webový obsah a skládat z nich obsah nový. V tom jsou dnešní děti fenomenální a mnohé z nich ani netuší, že dělají něco neetického nebo nezákonného. Opisování z webu se podle odborníků stane největším problémem školství všude na světě v nejbližších letech.

Něco o tom vím. Vzpomínám si, jak si francouzštinářka mého čtrnáctiletého syna na posledních třídních schůzkách púochvalovala, jakou radost jí udělal svou poslední prací. "Měl ji nejlepší?", zeptal jsem se překvapeně. "Ne, nejhorší!," zvolala spokojeně. "Bylo tam tolik chyb, že jsem je ani nedokázala všechny opravit." Podíval jsem se na ni s podezřejním, že si ze mě tropí žerty. "Víte, podle toho jsem poznala, že ji na rozdíl od většiny ostatních psal opravdu sám."

Lego jako logo

Google měl v pondělí opět proměněné logo, a to na počest padesátiletého výročí výroby dětského lega. Populární plastovou stavebnici si v roce 1958 patentovala dánská firma, která do té doby vyráběla hlavně dřevěné hračky. Za padesát let výroby firma údajně prodala 400 miliard plastových dílů a ročně prý děti stráví jejich sestavováním pět miliard hodin. (Jak se lego vyrábí, ukazuje hezká flashová animace). Google připomněl změnou loga výročí "dobrovolně" a nedostal za to nic zaplaceno. Zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brinn jsou známi jako fanoušci stavebnice a mimo jiné z ní vyrobili také skříně, do kterých umístil v roce 1996 své první servery.

Re: Velká gesta aneb malí politici s velkou hubou

Předseda ČSSD Jiří Paroubek na svém blogu na Aktuálně reaguje na můj článek v Reflexu, ve kterém jsem komentoval to, že změnil názor na výzvu některých osobností k neplacení poplatků u lékaře ("z jeho prosincového gesta zůstal v lednu jen navoněný pšouk"). Obvykle na reakce na své články už nereaguji (z praktických důvodů, chci čtenáře uchránit reakcí na reakce na reakce, na které by případně mohly navázat ještě další reakce), ale tentokrát bych výjimečně rád uvedl na pravou míru dvě drobnosti.

Jiří Paroubek píše, že mé "krátké působení v České televizi na projektu Bez obalu je dodnes provázeno nevysvětlenými spekulacemi", a na to navazuje, že jsem "ve svých názorech poznamenán podezřením", že za zrušením pořadu stojí on sám. Nechme stranou, že "působení na pořadu" je opravdu divná vazba (chtěl pan předseda napsat o mé "spolupráci na pořadu"?), ale rád bych naspal, že toto "působení" trvalo tři roky (podle mě nikoliv krátká doba, například jen o pár měsíců kratší, než je Jiří Paroubek ve vysoké politice) a osobně bych řekl, že ho žádné "nevysvětlitelné spekulace" neprovázejí.

Důležitější ovšem je, že jsem nikdy explicitně netvrdil, že Jiří Paroubek stojí za zrušením pořadu, a ani si to nemyslím. Ostatně jsem v tomto smyslu také hned v prosinci 2004 napsal článek, myslím do Hospodářských novin. A už vůbec není zrušení tohoto pořadu nějakým mým bolavým místem či osobním traumatem. Ba naopak. Ty tři roky byly ve znamení velmi perné práce - představovaly týden co týden psaní spousty textů a přípravy mnoha materiálů. Navíc nejsem člověk "televizní", nýbrž "novinový" - práce pro tisk mně přináší největší radost a potěšení. Spolupráce na televizním pořadu byla zajímavá a zábavná, ale určitě nebyla ničím, na čem by stál či s čím by padal můj život. Proto taky nijak zvlášť jejího konce neželím, ba bych skoro rouhačsky řekl, že na kvalitu mého života měl blahodárný vliv.

Jiří Paroubek tvrdí, že bych měl své "nenávistné" texty o něm doplňovat prohlášením, že jsem "neobjektivní a závislý". V tom má možná pravdu, jako komentátor jsem nikdy ani svou objektivitu neinzeroval, ale má "závislost" rozhodně nepramení ze zrušení nějakého televizního pořadu. Ne, jsem neobjektivní proto, že hluboce nesouhlasím s většinou veřejně proklamovaných názorů předsedy ČSSD a že se mi také velmi protiví jeho politický styl (a to od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal - shodou okolností jako člen štábu pořadu Bez obalu jeho první den ve funkci ministra). Ale na druhou stranu uznávám, že je úspěšným politikem a v tomto ohledu k němu mám respekt. Kdyby to tak nebylo, nestálo by mě za to o něm psát.

Odhalení! Děsivá pravda o stranických sekretariátech unikla na veřejnost. Čtěte!

Mirek Topolánek v rozhovoru s Českým rozhlasem, Rádio Česko, 23. ledna, cca 15:55: "Ta veřejná volba, ať už si o tom myslím, co chci, že to ústava umožňuje, je jedna věc, přece jenom trochu nabuzuje tu dobu minulou. Prostě ty stranické sekretariáty si zkontrolují, jak ty jejich ovečky prostě mávají rukama jako na spartakiádě. Ta tajná volba přece jenom umožňuje těm lidem se rozhodnout."

Jiří Paroubek v rozhovoru s Českým rozhlasem, Radiožurnál, 23. ledna, cca 17:45: "Tak podívejte, já myslím, že z těch stranických sekretariátů by se neměli dělat strašáci. (...) Jinak na tom stranickém sekretariátu já mám jenom sekretářky, aspoň v tom mém sekretariátu, takže ty to asi tak moc nezajímá."

Idioti

Béďa měl smůlu, že se narodil v padesátých letech. Když jsem ho jako malý kluk poznal, bylo mu kolem dvaceti. Bydlel v naší ulici, rád se procházel a povídal si nahlas sám se sebou. „Je to idiot,“ řekla mi babička a také mi vysvětlila, že se mu nemáme smát, protože za to nemůže. Stejně jsme se mu smáli, protože jsme byli ještě větší idioti než on.

Béďu koncem osmdesátých let zabilo auto. Byl zřejmě uprostřed jedné z těch bouřlivých a nekonečných debat, které vedl sám se sebou, a nevšiml si přijíždějícího náklaďáku.

Technologické devadesátých let se nedožil. Jaká to je škoda, jsem si uvědomil, když jsem na ulicích začal potkávat čím dál víc lidí, kteří mluví sami se sebou. Žádný z nich přitom není idiot, aspoň v tom smyslu, jak mi to vysvětlila moje babička. Má pouze v uchu hands-free sadu od mobilního telefonu.

Koupil jsem si ji před lety také a občas ji používám při řízení v autě, ale na veřejnosti na ulici nikdy. Možná je to z piety k Béďovi, možná prostě cítím úzkost z toho, že bych mohl být ostatnímu považován za idiota. Každopádně jsem sí na to vzpomněl, když jsem teď nedávno četl, že vědci na Univerzitě ve Washingtonu vytvořili kontaktní čočky, na které je možné „promítat“ obsah displeje mobilního telefonu.

Až vám bude zvont telefon, nebudete pro něj muset sahat do kapsy, ale jméno volajícího prostě uvidíte před sebou. Zrovna tak text esemesky. S větším rozmachem videotelefonie možná uvidíte také člověka, který vám volá. Geniální! Má to samozřejmě i druhou stranu mince. kromě lidí, kteří si povídají sami se sebou, budeme potkávat i ty, kteří mají vytřeštěné oči někam do blba. Prostě kompletní idioti.

Nehledě na to, že je téměř stoprocentně jisté, že vás s tímto zařízením dřív nebo později zajede auto.

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme.)