Už slyším hvízdat kulky

Možná si z nás Vláďa dělá jen "dobrý den" ... ale člověk nikdy neví. Můj oblíbený ekonomický žurnalista ve svém sloupku píše, že v Praze má chuť střílet cyklisty. Ano, ani já nemám radost, že v Praze jsou - měřeno náklady na postavený kilometr - nejdražší cyklostezky v Evropě (a zřejmě i na světě), a i já chápu rozčílení řidiče, který například v úzkém prostoru mezi tramvajovým pruhem a chodníkem čas od času musí - kvůli nám cyklistům - jet pár desítek metrů nikoliv komfortní padesátkou, ale třicítkou. Na svou obranu uvádím, že se vždycky snažím šlapat jako drak. Jsou to nepříjemné pravdy, a to ani nebereme v úvahu estetické kritérium, totiž smutný fakt, že pohled na tučná těla nacpaná do cyklistických dresů je skutečně příšerný. Ale Vláďo, zatraceně, přece hned nebudeš vytahovat bouchačku?



Chci ještě podotknout (a rozhodně bych byl nerad, aby to kdokoliv chápal jako vyhrožování), že podle neurologů je automatická obranná reakce rychlejší než akt, který ji vyvolá. Přeloženo do češtiny to znamená, že chlápek, který vytahuje bouchačku, bývá pomalejší než ten, na koho ji vytáhl. Tím se někdy vědecky zdůvodňuje hollywoodské klišé, podle kterého obvykle správní chlapi v přestřelce na hlavní třídě westernového městečka zastřelí padouchy. Ano, podle posledních experimentů to ještě trochu komplikuje reakční doba, ale mé stanovisko je takové, že zkrátka budeme připraveni.

No a na závěr chci prohlásit, že my cyklisti budeme držet při sobě, tak jako lovečtí psi drží s kachnami. Narážím tak na aktuální zprávu z Kalifornie, podle které pes postřelil svého pána na lovu. Možná se k nám přidají i chodci. Čímž končím krátký výlet do světa kulek a jdu si připravit kolo na jarní sezónu.