Tajnosti, slabosti a úchylky těch druhých

Není mi ani trochu líto řidiče tramvaje, který dostal výpověď kvůli šále, kterou v den procesu s Dělnickou stranou podporoval tuhle odpudivou partu. Prozradila ho fotografie publikovaná na Facebooku. Už když jsem ji v pondělí poprvé uviděl, vyprovokovalo mě to k neférové a povrchní paušalizaci na adresu této profese. Coby chodec a řidič totiž nemám tramvajáky rád. Odjakživa si myslím, že v ulicích zneužívají svého práva silnějšího. A od doby, kdy mají zákonem potvrzenou přednost na přechodech, si své frustrace z nelehkého zaměstnání léčí ještě navíc na chodcích. Co se někdy děje například na křižovatce Vodičkové s Václavským náměstím, by byl dobrý námět pro studii psychiatrů.

Ale to neznamená, že bych s výpovědí dotyčného řidiče souhlasil. Naopak, považuji ji za hloupé a nedomyšlené gesto podniku, který vystrašila negativní publicita. Nikoho přece nediskvalifijují jeho názory, a to pro jakékoliv povolání. Některé názory jsou hloupé a některé i potenciálně nebezpečné, ale pokud zůstávají pouze názory, tak je nelze trestat. Společnost by se měla vyhozeného řidiče zastat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože názory mohou být nepřijatelné společensky, ale nikoliv institucionálně. To bychom se pak snadno dostali tam, čemu Angličané říkají "slippery slope". Tedy kluzká šikmá plocha, kde si jde jednoduše natlouct nos.

Čteme a slyšíme, jak bylo od řidiče hloupé, že svou "extrémistickou" šálu vystavil na palubní desce tramvaje. Ale copak je většina nás ostatních lepších? Jako bychom zapomněli, že žijeme v době, kdy soukromí oficiálně skončilo, lépe řečeno už není sociální normou, jak hezky řekl tento týden Mark Zuckerber, zakladatel komunitní sítě Facebook. Shodou okolností to byl právě Facebook, kam kdosi fotografie řidiče s šálou Dělnické strany publikoval. Teprve odtud se pak rozšířila do dalších médií. Ale je to opět Facebook, kde své intimity prozrazujeme sami na sebe a dobrovolně. Přiznáváme se k nim na svém profilu, ve svých statusech či prostřednictvím fotografií.

Je jen otázkou času, kdy mladí novinářští dravci v redakcích sednou k Facebooku a začnou hledat například příznivce neonacistů. V půldruhém miliónu českých uživatelů jich najdou stovky či spíše tisíce, to je zkrátka matematická jistota. A mnozí určitě pracují ve státních institucích či respektovaných soukromých firmách. Co budou zaměstnavatelé dělat, až se v novinách objeví fotografie jejich hajlujících zaměstnanců? Budou s ním chtít rychle skoncovat, podobně jako pražský Dopravní podnik s řidičem s šálou?

V tom je onen precedens nebezpečný. Teď vadí náckové, zítra mohou začít vadit stoupenci iluminátů, popírači globálního oteplování nebo třeba ti, kteří věří, že mezi námi tajně žijí mimozemšťané. Rychle a ochotně jsme se smířili s tím, že v éře moderních technologií ztrácíme velkou část svého soukromí. Naše úchylky, tajnosti a slabosti se staly veřejnými. Ale ještě nevíme, jak se postavit k úchylkám, tajnostem a slabostem těch druhých. Můžeme je ignorovat, odsuzovat je nebo jim opovrhovat.

Ale jakmile je začneme zakazovat, staneme se nebezpečnými především sami sobě.

(Komentář pro deník e15).

Pro někoho "dekáda z pekla", "nulté" nebo "Velká nula". Račte si vybrat

Někdy v průběhu tohoto roku mně při kontrole na letišti v Ruzyni objevili v příruční tašce velkou lahvičku kolínské. Její objem přesahoval limit stanovený nějakým nařízením EU. Policistka za rentgenovým rámem mi ji měla zabavit, ale nakonec na mě jen přátelsky mrkla a lahvičku mi nechala. Vzhledem k tomu, že lahvička byla skoro plná, ušetřila mi odhadem dva tisíce korun.

Samozřejmě jsem ji velebil za projev "zdravého rozumu". Zároveň mě však ta zkušenost naplnila určitou nejistotou. K čemu jsou všechny ta nařízení a pravidla, když se z nich tak snadno činí výjimky? Neměl bych být spokojenější, kdyby mě policistka kolínskou nemilosrdně zabavila? Případně mě přitom ještě výstračně šťouchla pendrekem do žeber? A brblání pohrozila potrestat zatčením, protože i na to se zcela jistě vztahuje nějaká regulace nebo paragraf?

Myslím, že tahle má zkušenost celkem dobře shrnuje dilema, v kterém většina "euroameričanů" (neznáte tenhle výraz? i ten je produktem právě končícího desetiletí) žije od podzimu 2001. Zouvání bot, odevzdávání voňavek a pojídání kuřete plastikovým přiborem - tyhle všechny atributry moderního cestování - považujeme za zbytečné a ponižující. Ale zároveň chceme cestovat bezpečně a bez rizika. Když se stane nějaký incident, podobný tomu na Štědrý den letošního roku, jsme právě rozčíleni a pobouřeni. Co dělaly bezpečnostní složky? Kde byly tajné služby? Jak je možné, že životy poctivých a slušných lidí byly v ohrožení?

Odpověď na tyto otázky neexistuje. A bez ohledu na to, zda byly vyřčeny nahlas, nebo jsme si je jen mysleli, budeme za ně spravedlivě potrestáni. Jak? Pokud budeme cestovat do USA právě teď, můžeme si být jisti, že na letišti absolvujeme ještě mnohem víc ponižující a nepříjemnou proceduru než dosud. Že si možná během letu nebudeme moci ani pustit hudební přehrávač nebo notebook. A že poslední hodinu strávíme připoutáni v sedadle, s prázdným klínem i rukama. Není vyloučeno ani to, že po nás letušky a tajní maršálové budou vyžadovat i úsměv. Kdo se netváří spokojeně, bude preventivně spoután a po přístání předán příslušným orgánům.

Ona to není legrace. Nová bezpečnostní pravidla jen potvrzují starý bonmot, že se vždycky připravujeme jen na ty války, které už byly. Není moc pravděpodobné, že se nějakým teroristům někdy v budoucnu podaří přepadnout piloty v kokpitu a nabourat do mrakodrapů. A zrovna tak se nemusíme bát, že si teď tisíce muslimských pasažérů bude vyrábět bomby stejným způsobem, jako to udělali synové bohatých nigerijských bankéřů na konci roku 2009. Ale je téměř jisté, že se dočkáme zase nějakého nového, a nepochybně překvapivého typu teroristického útoku. A že po něm se zase odpovídajícím způsobem sníží náš civilizační komfort.

Je symptomatické, že právě takhle končí desetiletí, pro které ani nemáme jméno (nultá léta? to zní přece hrozně). Časopis Time o něm ve velkém článku v prosinci napsal, že bylo "dekádou z pekla". A komentátor Paul Krugman ho zase v deníku New York Times toto pondělí nazval "Velkou nulou". Napsal: "Bylo to desetiletí, ve kterém se neodehrálo nic dobrého a ve kterém se žádné z optimistických věcí, ve které jsme věřili, neukázaly být pravdivé."

Z naší perspektivy se to může zdát zbytečně kňouravé. My v Česku i jinde ve východní Evropě jsme prožili určitě lepší desetiletí, než byla většina těch ve dvacátém století. Chce se protestovat, na co si vlastně západní svět stěžuje. Ani v prvním desetiletí jsme neprožili žádnou velkou válku ani katastrofu. Vše, čeho se bojíme, se zdá být vzdálené a navíc lehce zpochybnitelné, počínaje již zmíněnou hrozbou terorismu a konče hypotézou globálního oteplování. Jenže to je právě na dnešní době zrádné. Ohrožují nás příšerná rizika, v která však ani pořádně nevěříme.

Nenechme se mýlit, tohle končící desetiletí opravdu bylo hrozné. Nemá na pomyslném účtě desetimilióny mrtvých, ale něco mnohem horšího. Totiž rozpad hodnot světa, který existoval a byl pro nás zdrojem naděje v té hrozné druhé polovině století dvacátého. Ekonomická krize nepřinesla konec kapitalismu, ale konec důvěry v něj. Všimněme si, že všichni ti "slavní" teroristé první dekády - počínaje těmi ze září 2001 a konče neúspěšnými vánočními atentátníky roku 2009 - nebyli žádnými temnými abasadory islámského světa. Byli bez výjimky lidmi, kteří získali vzdělání, postavení a také nenávist ve světě západním. Atentátník Abdul Mutaláb měl nejlepší britské školy a bydlel v luxusním bytě v centru města. Neučinilo to z něj lepšího člověka, než kdyby vyrůstal v chudé čtvrti v Nigérii nebo kdekoliv jinde v rozvojovém světě. Naopak, učinilo to z něj člověka bez víry a naděje. A teď myslíme "naději" a "víru" v tom smyslu, jak ji chápeme my.

Výhledy do budoucna se různí. Optimisté soudí, že se za pár měsíců ostražitost na letištích otupí a že se bezpečnostní opatření vrátí na tu úroveň, jak ji známe dnes. Tedy na úroveň civilizovaného světa. A pesimisté soudí, že za pár let už žádný takový svět nebude existovat.

Vítejte v druhé dekádě.

(Komentář pro e15).

Web pro Prahu za 160 miliónů? Někdo je tady magor ... ale já to nejsem

Bývalý ředitel pražské Zoo Petr Fejk pochválil pražský magistrát za volbu svého nástupce, upozornil však na zajímavou věc. Jak napsal v sobotní MF Dnes, Praha za výběr Miroslava Bobka zaplatila soukromé headhunterské firmě milión korun, což je podle něj více, než si dotyčný ředitel vydělá za rok a půl práce. Nejen Petru Fejkovi se to zdá přehnané a zejména neadekvátní. Buď úředníci platí příliš headhunterům, anebo je naopak nedostatečně placen ředitel zoologické zahrady. Obě sumy by však měly být vzájemně přiměřené.

Pražský magistrát se zdá být stižen zvláštním haurstvím. Spíš než jako veřejná instituce se chová jako úspěšná soukromá firma. Nezpochybňuji, že chce investovat, ostatně v době ekonomického útlumu jsou veřejné zakázky jednou z cest, jak pomoci soukromému sektoru. Jenže peníze tečou do poradenských a konzultantských firem, do reklamy, do marketingu. Není to tedy zrovna ten typ lokálního byznysu, který by potřeboval a zasloužil si podporu.

Milióny se na pražském magistrátu přesunují s překvapivou lehkostí. Nechci omílat nářky nad 888 milióny vydanými na prokaučovaný projekt Opencard ani si utahovat z motocyklového salta primátora Béma na akci, jejíž pořadatelé dostali od města shodou okolností milionovou dotaci. Nechci dokonce vytahovat ani desítky miliónů za reklamní kampaň s modelkami Němcovou a Kuchařovou, která je - opět shodou okolností - přítelkyně pražského radního pro kulturu Milana Richtera. Teď právě je ovšem v běhu další výběrové řízení na mostrzakázku, a to v hodnotě 160 miliónů korun. Magistrát očekává nabídky do příštího pondělí, předmětem zakázky jsou webové stránky propagující Prahu.

Pohybuji se kolem internetového byznysu od jeho počátků a zažil jsem mnoho, ale tato suma i samotný záměr magistrátu mi vyrazily dech. Považuji to za žert, výsměch a skandál. Zpochybňuji tento záměr hned dvakrát. Za prvé považuji sumu za přehnanou po všech stránkách. Vůbec si nedokážu představit, co by muselo být obsahem takové prezentace, aby se náklady daly ospravedlnit. V tiskové zprávě Milana Richtera se píše o propagaci pražských památek "s použitím originálních a atraktivních nástrojů a nápadů, které může Internet poskytnout". Chci upozornit, že atraktivita a originalita webových nástrojů tkví mimo jiné v jejich nákladové dostupnosti a efektivitě.

Ale i kdyby výše zakázky odpovídala reálným nákladům (představuji si tým s desítkami odborníků pracující po dobu několika let), pak zpochybňuji především účel takové investice. Veřejná isntituce nemá co utrácet za efektní webové stránky, nýbrž rozumně investovat do prezentace odpovídající danému účelu. V případě magistrátu je to komunikace s občany města a přiměřená propagace mezi potenciálními návštěvníky.

Zadání zmíněné veřejné zakázky do této škatulky nezapadá. Nehledě na to, že budování nákladných prezentací se mijí i se samotným trendem dnešního webu. Ten je především prostředím pro komunikaci. Základní poučkou je: „Jdi tam, kde už lidé jsou“. Cílem města by mělo být se této komunikace účastnit, a ne budovat nové megalomanské projekty. Výše utracených peněz není zárukou, že na webu získáte pozornost.

Pochybnosti jsou i nad specifikací zakázky. Na to už koncem listopadu upozornil Deník, který citoval názor, že zakázka je "ušita na míru" nějaké konkrétní firmě. V podmínkách totiž je, že musí mimo jiné zaměstnávat svého fotografa a publikujícího historika. To v segmentu firem zbývajících se tvorbou mediálního obsahu jistě není standard.

Ale to je jen dnes už bohužel běžný kolorit neprůhledné a nikým nekontrolované administrace města, nikoliv hlavní problém. Sama myšlenka vydat tolik peněz na webovou prezentaci Prahy je dostatečně vyšinutá, abychom měli právo žádat její přehodnocení.

(Komentář pro e15).

Pražská ODS si "na protest" zvolila Jančíka. Příště to bude Kačer Donald?

Klíčovým výsledkem pražských voleb v ODS není samozřejmě vítězství Pavla Béma na předsednický post, ale mohutná podpora Milana Jančíka na post místopředsedy. Toho člověka odmítá část vlastní strany, ale prostřednictvím preferenšních hlasů ho jasně odmítli v minulých volbách také voliči. Je symbolem politického "špatného chování", a to snad ve všech významech toho slova.

Politici jeho silnou podporu vysvětlili tak, že jí chtěli upoutat pozornost médií. Zbláznili se, anebo si z voličů dělají legraci? A co bude následovat? Dovolí do výkonné rady strany Kačera Donalda, aby špatný stav ODS byl ještě patrnější? Ne, tihle lidé nemají všech politických pět pohromadě.

Politické strany jsou živé organismy. Neexistuje žádný návod na jejich úspěšné řízení. Čteme teď například, že Topolánek udělal chybu, že vedle sebe nenechal vyrůst svého nástupce. Ale to se nedaří ani mnohem silnějším a charismatičtějším vůdcům, než byl Topolánek. Je dokonce skoro pravidlo, že silní politici přivádějí strany na vrchol, ale pak je zase svou vahou táhnou ke dnu.

Nemusí to být ani přímo jejich vinou, podívejme se na britské Konzervativce, kteří se ze sesazení Margaret Thatcherové vzpamatovávají skoro dvacet let. Snad až příští rok snad vyhrají volby a mají naději na dlouhou vládu, protože Labouristé se budou obdobně "otřepávat" z éry Tonyho Blaira. Oba přitom byli schopnými a úspěšnými politiky. Mluvíme přitom o stranách, které na rozdíl od těch našich mají zaběhnuté vnitřní mechanismy, tradici i kulturu.

ODS teď zcela jistě chybí lídr, v tom mají analytici i komentátoři pravdu. Ale to není ten nejhorší problém. Lídra není potřeba vychovávat ani hledat, on se vždycky někde objeví. A poznáme to, žádné strachy. Nebudeme muset čekat, až mu média dají lídrovskou nálepku, tak jak ze zoufalství připínají tu bezbarvému Gandalovičovi, tu unavenému Nečasovi. Na nich naopak na první pohled vidíme, že lídry nejsou ani nebudou.

Ale klíčové problémy ODS jsou dva. Ten první, že strana teď nemá ve své minulosti žádnou "velkou éru", ke které by se upnula a z které by čerpala energii. Ta poslední a jediná byla ta Klausova v devadesátých letech, ale od ní se ODS odstřihla. Ještě vážnější problém je totální ztáta idejí. ODS nemá žádné silné téma a drtivá většina jejích voličů by dnes asi nedokázala říct žádný konkrétní důvod, proč stranu podporují. Snad s výjimkou, že tím brání cestě k moci Paroubkovi, ale to je žalostně málo.

V Česku je slovo ideologie negativně podbarveno, ale pro politickou stranu je to zdravé jádro, které ji odlišuje od pouhého vehiklu k moci a prebendám. Nebo ještě jinak: program a ideály jsou tím, co i politickou stranu zmítanou problémy udržuje v chodu a umožňuje jí držet směr. Když ideologie chybí, pohybuje se jen setrvačností a dřív nebo později dojede.

Přesně to teď hrozí ODS.

(Komentář pro deník e15).

Někteří z nás chtějí vystoupit z EU. No a co?

Nechápu rozhořčení nad výrokem hradního úředníka Petra Hájka, který řekl, že by Václav Klaus mohl usilovat o vystoupení z EU. Naopak mi to přijde jako vyjádření poctivé a srozumitelné. Tak jako nelze být "tak trochu" těhotný, nelze být jen "tak trochu" odpůrcem sjednocenné Evropy.
¨
Požadavek na vystoupení Česka z EU je z nějakého důvodu politickým i společenským tabu. Když si vypomůžeme euroskeptiky tak oblíbenou analogii mezi EU a někdejším sovětským blokem, pak boj "proti Evropě v rámci Evropy" připomíná úsilí reformních komunistů, kteří si mysleli, že totalitní režim můžou svrhnout sami komunisté. Důsledkem takového postoje jsou nedorozumění a zbytečné slovní i názorové ekvilibristiky. Jak prý své zákazníky poučují čistírny a jak si coby motto vepsal Bohumil Hrabal do jedné ze svých knížek, "některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky". Teprve když si to přiznáme a jasně to řekneme, můžeme se posunout někam dál.

V referendu o vstupu do EU výrazně zvítězili ti, kteří hlasovali pro, ale jistěže byly i hlasy proti. Stejně tak nyní musí být nezanedbatelné procento lidí, kteří s naším členstvím v EU nesouhlasí. Bylo by nenormální, kdyby to bylo jinak. Společenský úzus či spíše mýtus nedotknutelnosti EU jim však brání, aby to přiznali. Místo toho se pak stylizují do role konstruktivních kritiků, která jim však nepadne a nesedí. Tahanice kolem ratifikace Lisabonské smlouvy či virtuální spor o národní suverenitu jsou pro většinu těchto lidí jen zástupnými problémy. Prospěje, když se možnost vystoupení z EU stane legitimním a normálně diskutovaným tématem. Třeba tak, že o něm bude mluvit nahlas úředník blízký prezidentovi. Je tedy hloupé ho okřikovat nebo si z něj dělat legraci.

Vždyť ono je to i poctivější. Získat si sympatie horlením o suverenitě či národních zájmech je snadné. Ale hledat mezi občany spojence pro myšlenku vystoupení z EU je naproti tomu obtížné a také odvážné. Když se totiž řekne A, musí následovat i B. Tedy co to konkrétně bude znamenat, jak by takový proces probíhal a co by normálním lidem přinesl. A i ti, které nepřesvědčí, by na tuto možnost neměli hledět jako na něco anomálního nebo svátokrádežného.

Opravdu nevíme, jestli projekt evropského sjednocení bude úspěšný. Před pár lety byla mantrou většiny politiků snaha o co nejrychlejší přijmutí Eura, a dnes ekonomové říkají, že s výjimkou exportérů nás právě koruna uchránila před horšími dopady ekonomické recese.

Dnešní podoba EU se svými nepřehlednými politickými a rozbujelými byrokratickými institucemi má mimořádně daleko k dokonalosti. Kritika a permanentní diskuse jsou nutné. Ale bude dobré vědět, kdo má zájem na tom, aby EU fungovala lépe, a kdo na tom, aby naopak zkrachovala. Kromě jedné nevýznamné strany a Petra Hájka to zatím nikdo neměl odvahu přiznat.

(Komentář pro e15).

Odkud jste se dozvěděli, že zemřel Michael Jackson?

Na nic lepšího se nezmůžou, nemají opravdové přátele a jsou sexuálně frustrovaní. Tak popsal v úterý večer na debatě se studenty žurnalistiky šéfredaktor jednoho českého deníku uživatele populární sociální sítě Facebook. Pravděpodobně v nadsázce, i když u lidí z médií nikdy nevíte. Jenže už ve středu přinesly webové stránky téhož deníku exkluzivní zprávu, že moderátor nedělního pořadu Partie na Primě rozvázal pracovní smlouvu, protože vedení televize zakázalo pozvat do pořadu jím vybrané hosty, tedy Topolánka a Zemana. Zdrojem této informace byl právě Facebook, konkrétně stránka zmíněného moderátora.

Dokazuje to stále rostoucí vliv takzvaných sociálních médií, a to i v kontextu s médii tradičními. Dotyčnou zprávu o podivném konci jednoho politického pořadu přinesly během středy všechny významné zpravodajské servery. Nebýt udílení státních vyznamenání, byla by to možná hlavní zpráva. A všechny měly společné jedno: autoři článků nemluvili se samotným moderátorem (třeba nebral telefon, kdo ví), ale s jeho facebookovou stránkou. Ta pro zájemce a hlavně uživatele této sítě nabídla jakousi mediální samoobsluhu: přesnou chronologii událostí, vysvětlení samotného aktéra i názorovou diskusi. Pro toho, kdo se o věci chtěl něco dozvědět, bylo zkrátka mnohem lepší zamířit na Facebook než na dotyčné servery.

To se ostatně týkalo i hlavní zprávy, kterou bylo rozdávání prezidentských medailí. Zpravodajské servery publikovaly seznamy oceněných, případně odkazy na své starší komentáře. Bylo to zejména státní vyznamenání pro Karla Gotta, které má pro mnohé - zvlášť dvacet let po změně režimu - velmi rozporuplnou symboliku a vyvolává tudíž diskuse. Málokoho však uspokojí ty diskuse, které jsou na zpravodajských serverch pod články. Ty i včera obsahovaly obvyklou směs psychopatie, exhibicionismu a netolerance. Ale kdo opravdu chce ostatním naslouchat a sám má co říct, toho dnes uspokojí opět spíše sociální média. Facebook sám o sobě zpravodajským médiem není, ale vy si ho v tomto prostředí můžete postavit jaksi "na klíč". V dvojjediné roli redaktorů i publika jsou vaši přátelé, které si volíte sami. Trefně to tento týden napsal - na Facebooku, kde jinde - publicista Daniel Dočekal: "Jaké přátele sis na Facebooku pořídil, takový Facebook máš." V éře sociálních sítí bude možná přesně to samé platit obecně i o médiích.

Jistěže zatím nevíme, jaký bude další vývoj. Fenomén Facebooku "cloumá" světem tak dva nebo tři roky a je těžké odhadnout, kam se bude dál vyvíjet. Papírové noviny určitě současnou ekonomickou krizi přežijí, ale mediální krajina už nebude nikdy jako dřív. Před několika týdny jsem přednášel právě o tomto studentům. V sále jich bylo asi osmdesát. A když jsem se zeptal, kolik z nich četlo ten den noviny, přihlásili se čtyři. A pak jsem se zeptal, jestli si pamatují, odkud se dozvěděli, že zemřel Michael Jakcson. Skoro polovina z Facebooku, třetina od známých nebo přátel, zbytek ze zpravodajských severů. Pouze dva tu zprávu slyšeli v rádiu, které jako jediné můžeme zařadit mezi tradiční média. Šéfredaktoři se třeba můžou postavit na hlavu, ale tak to je.

(Komentář pro e15).

Slušný, korektní a důstojný premiér Fischer se nám líbí. Ale jeho vládnutí je ztrátou času

Premiér Fischer to má jisté až do voleb koncem května. Muselo by se stát něco nepředvídaného a zásadního, aby ze Strakovy akademie odešel předčasně. Politikům to vyhovuje a pro většinu lidí to nepředstavuje problém, ba naopak. Devět z deseti vám řekne, že současný kabinet je pravděpodobně lepší než ten, který by vzešel z předčasných voleb. Můžou mít pravdu, to nezjistíme. Ale každopádně je to nepřirozená a tedy nedobrá situace.

Premiér mluvil ve středu ve sněmovně srozumitelně, jasně a důstojně. Ta důstojnost je důležitá, protože je to rys, kterému jsme v české politice odvykli. Můžeme proto lehce podlehnout dojmu, že ten současný model vlastně není špatný. Fischerovi úřednici jsou jako management najatý politiky na konkrétní práci, tedy řízení země. Jsou dělní a pracovití. Skoro v každém projevu premiéra Fichera slyšíme v druhému plánu ujištění, že se nemá čast zabývat politickým handrkováním, protože má na práci důležitější věci. Jsou nepochybně spousty porad, kterých se vládní úředníci musí zúčastnit, a spousty lejster, která musí podepsat. Naproti tomu politici v parlamentu maji teď času habaděj a tak můžou u řečnických pultů tropit kašpařiny či se častovat urážkami. Viděli jsme to ve středu a uvidíme to ještě mnohokrát. Je snadné vnímat tu jasnou čáru, která v řízení země odděluje poctivou práci od politického divadla. Ovšem je to iluze. Takhle to fungovat nemá a nemůže.

Ukazuje se, jak měli politici pro senbe šťastnou ruku, že vybrali právě Jana Fischera. Je inteligentní člověk s analytickým uvažováním, vzdělaný, korektní. Není náhoda, že tak dlouho řídil statistický úřad a že je to instituce fungující bezproblémově. Co Janu Fischerovi chybí, je umanutost vizí (jakoukoliv), schopnost získávat příznivce i dělat si nepřátele, jít za svým přes mrtvoly. Zkrátka chybí mu to, co odlišuje v dobrém i ve zlém běžného člověka od politika. Jan Fischer není politik, to víme a proto byl na nynější post vybrán. A proto nepřinese nic dobrého, že na něm bude tak dlouho.

Z komentářů teď slyšíme, že pozice Fischera a jeho vlády je silná a že je tedy ten pravý čas na důležitá, odvážná rozhodnutí. Potenciál vláda má. Taková rozhodnutí nemusí projít sněmovnou ale je spousta kroků, které kabinet či přímo premiér mohou udělat, aniž by k tomu politiky potřeboval. Jenže Jan Fischer je neudělá. Jednoduše proto, že nemá žádnou agendu. A protože je odpovědný, tak odvede svou práci, na kterou byl najat. Že ti, kteří ho najali, jsou sami nekorektní a nezodpovědní? Na to nehledí.

Vidíme to teď třeba i na tancích kolem Klause a Lisabonské smlouvy. Prezident udělal z premiéra šaška, když ho nechal ujišťovat Brusel, že Česko smlouvu ratifikuje co nevidět, a pak bez varování vytáhl z rukávu svou podmínku k Benešovým dekretům. Slyšeli jsme , že by Jan Fischer bouchl do stolu nebo se nějak vůči hlavě státu utržené z řetězu vymezil? Ne, na to asi ve svém pracovním nasazení nemá čas. A podobně v něm nenajde čas ani na spory s Paroubkem, Topolánkem i dalšími, kteří si během jeho vládnutí budou prosazovat své agendy a dělat politiku.

Věcně málo významným, ale vypovídajícím testem o odvaze a kreativitě vlády bude vybrání eurokomisaře. Ten sám o sobě není důležitý, a je celkem jedno, jestli to bude Špidla, Vondra nebo Hurvínek. Ale je to událost, do které politické strany projektují své ambice a které tudíž chápou jako test svého vlivu. Přitom je to však úkon plně v kompetenci vlády. Uvidíme, koho Fischer vybere, a hodně se tak dozvíme o tom, jak bude tuhle zemi řídit další měsíce.

Můj odhad je, že Česko dovede ke květnovým volbám bez větších problémů a skandálů. Tak nějak na úřednický, politiky trpěný volnoběh. Ale v důsledku to bude ztracený čas.

(Komentář pro e15).

O uctívání titulů ... a smůle "doktorů z Plzně"

My Češi jsme byli vždycky posedlí tituly. Jako bychom měli pocit, že když ke jménu přišpendlíme Ing. nebo JUDr., tak to jeho držitele činí jaksi automaticky lepším a důležitějším. Kořeny tohoto nesmyslu bychom nepochybně našli v rakouskouherské tradici uctívání autorit a institucí. A má to co dělat i s naší zkušeností s totalitou, vždyť titul byl něco, co vám na rozdíl od kariéry nebo postavení nemohl nikdo vzít. Akademickáý titul představoval určitou nezpochybnitelnou hodnotu, bez ohledu na režim. Což je komické, zvlášť vzhledem k tomu, že docenti mohli být v minulém režimu ve vrátnici a lidé se sotva dokončenou základní školou zase řídit ministerstva.

Možná je jedním z pozitivních důsledků plzeňského akademického masakru, že přestaneme tituly uctívat. Jsou země, kde "doktor" je pouze ten, kdo pečuje o lidské tělo, a neznamená to, že by v těchto zemích mělo ve společnosti vzdělání menší hodnotu nebo váhu. Ale akademické tituly mají smysl právě tam, kde se udělují, totiž na akademické půdě. Ať je používají vědci a vysokoškolští pedagogové. Ovšem je komické, když se jimi ohánějí manažeři, úředníci nebo politici. I proto mohla ta aféra na západočeských právech vzniknout. Aby si novodobí papaláši mohli dávat na vizitky a billboardy tituly. Aféry se "lžidoktory" Kalvodou a ostatními v devadesátých letech politiky naučili, že vymyslet si titul může být riskantní. A tak se rozhodli, že si ho budou obstarávat jinak.

Z Plzně v posledních dnech přicházejí spíše samé dobré zprávy. Zdá se, že bývalý ministr Pospíšil je opravdu rozhodnut ten nepořádek vymést a hlavně ukázat veřejnosti. To je na tom to nejpodstatnější. Abychom se dozvěděli, jak se to stalo a kdo všechno v tom má namočené prsty. Ona například ta jména rychlostudujících politiků zase nejsou tak překvapivá. Vlastně jsou to ti, které bychom čekali. Když v sobě má někdo tu nemravnost pobírat jako politik peníze v orgánech státních nebo polostátních podniků, tak proč by měl zábrany vystudovat bez práce vysokou školu? Nemusíme se tím nijak zvlášť rozčilovat, protože tihle politici jsou mizerní s tituly i bez nich.

Jedinými opravdu poškozenými jsou v této kauze běžní studenti plzeňských práv. Rozumíme jejich hněvu jak především na aktéry kauzy, tak i na média. Prý je s "rychlostudenty" dávají do jednoho pytle a tím poškozují. To je pravda. Ovšem nevěřím, že se jim samotným, exministru Pospíšilovi či komukoliv jinému podaří reputaci práv v Plzni napravit. Mám pro tyto studentu jedinou radu: jestli chtějí, aby nemuseli v následujícíh letech své vzdělání donekonečna nedůstojně obhajovat a vysvětlovat, tak ať změní školu. Je to pro každého jednotlivě lepší řešení, než bojovat ztracenou bitvu, kterou jim navíc prohrál někdo jiný.

Zde je další poučení z kauzy, totiž že není důležitý titul nebo papír, ale to, kdo ho vydal. Chytří personalisté to ostatně už dávno vědí. A podívejme se na Ameriku. To je země, kde se nepochybně dělá nejlepší věda a výzkum, což mimochodem opět prokázaly například letošní Nobelovy ceny. Ale zároveň je to země, kde si lze jakýkoliv titul jednoduše koupit. Nabízejí je stovky obskurních a různě certifikovaných vysokých škol. Proč ne? Kde je poptávka, je i nabídka. Papír jako papír, v kvalitním rámu vypadají na stěně kanceláře všechny stejně. Musíte si vzít brýle, abyste zjistili, jestli z Harvardu, anebo nějaké univerzity na malém tichomořském ostrově. Koho to zajímá a kdo to potřebuje vědět, ten si ty brýle vezme.

A to je smůla všech "doktorů z Plzně".

(Komentář pro e15).

Knížecí rady pro nového ředitele rádia

Veřejnoprávní rozhlas je z novinářského hlediska asi nejdůležitější mediální institucí v zemi. Politici i veřejnost obvykle přikládají větší význam televizi. Ta má přece velkou sledovanost a politici v ní jsou vidět, nikoliv jen slyšet. A tak se snaha politiků "být v obraze" v televizi často promítá do opatrnické dramaturgie a bezzubé žurnalistiky. I proto je paradoxně rozhlas tak důležitý. Dává prostor solidní a nezávislé novinářské práci. V době počínající krize tradičních médií, zejména novin, je proto role Českého rozhlasu nezastupitelná a významná. Nový ředitel Richard Medek by měl svou energii soustředit především tímto směrem.

Je povzbudivé a správné, že chce vytvořit novou stanici, která by čtyřiadvacet hodin denně vysílala mluvené slovo. Dobrá aktuální žurnalistika je dnes bezkoncepčně rozprostřena mezi tři stanice: Radiožurnál, Rádio Česko a Český rozhlas 6. Kvalita tamních programů je ovšem kolísavá. Rozhlas už dávno přestal být médiem, ve kterém by většina posluchačů ladila a vyhledávala oblíbené pořady. Nikoliv, rozhlas pro většinu lidí nabízí zvukovou kulisu. Mediální analytici někdy (jen napůl žertem) tvrdí, že rozhlas jako médium zachránily dopravní zácpy.

Mnoho lidí totiž rádio poslouchá právě v autě. Z hlediska prodeje reklamy je to lukrativní publikum: autorádia poslouchají lidé mladšího a středního věku, kteří do práce a z práce dojíždějí vlastním autem, tedy patří mezi skupiny obyvatelstva s vyššími příjmy. Jenže člověk si obvykle nevybírá, kdy zrovna v zácpě uvízne. Rádio Česko vysílá své zpravodajství a publicistiku dopoledne od osmi do jedenácti a odpoledne od jedné do čtyř. To upřímně řečeno cestuje jen málokdo. A Radiožurnál vysílá svou vlajkovou loď, tedy večerní Radiofórum, od šesti do sedmi večer. Jedete domů později nebo dřív? Máte smůlu.

Veřejnoprávní tozhlas by měl nabízet komfort, že ho zapnete v kterýkoliv čas, a během maximálně půl hodiny se dozvíte vše podstatné a důležité. Že to Český rozhlas umí, dokazuje ve vysílání Rádia Česko. Ovšem v nevhodný vysílací čas. Jistěže to má jakési racionální a historické důvody, ale to běžného posluchače nemusí zajímat. Neplatí koncesionářský poplatek proto, aby od šesti do devíti ráno - tedy v době, která je pro rozhlas jakýsi "prime time", srovnatelný s večerním vysíláním televize - zoufale točil knoflíkem, aby se vyhnul stokrát omletým populárním hitům (Rottrová, Filipová, Chinaski). A aby tím knoflíkem točil marně, protože v tu dobu prostě na veřejnoprávních vlnách nic jiného nenaladíte.

Možná by vůbec prvním krokem nového generálního ředitele mělo být, že zruší stanici Radiožurnál. Bývá nazývaná „vlajkovou lodí“ rozhlasu, ve skutečnosti je to však stanice bez jasné koncepce a definované cílové skupiny. Mladší a vzdělanější posluchače irituje (buď hudební dramaturgií, nebo žvaněním moderátorů), pro ty starší či méně vzdělané, kteří rozhlas poslouchají jako kulisu například při práci, je zase málo zábavná. Radiožurnál vysílá řidiči vyhledávané dopravní zpravodajství, byť to by z logiky věci mělo být spíše na stanici, která se věnuje zpravodajství (tedy Česko). To samé platí vlastně o jakémkoliv aktuálním zpravodajství. Radiožurnál v dnešní podobě nabízí kultivovanější a inteligentnější podobu toho, co vysílají celoplošné komerční rozhlasové stanice. Je otázka, jestli v době úspor mají do takového programu téct koncesionářské peníze.

Ať už bude nový ředitel šetřit peníze kdekoliv, neměl by vzít ani korunu publicistice a zpravodajství. Nemusí ani moc přemýšlet, jak je změnit nebo vylepšit. Novináři v rozhlase odvádějí slušnou práci. Jestli je v něčem problém, tak v koncepci a programové struktuře jednotlivých stanic. Jinak řečeno: Richard Medek dostal do ruky něco jako Rubikovou kostku. Má všechno, co potřebuje, ale teď to musí „pouze“ správně poskládat. Otázkou je, jestli zná správné tahy.

(Komentář pro deník E15).

Jak je to s tím "veřejným zájmem" ... a k čemu je dobrý ústavní "coming-out" našich politiků

Mnozí politici se v posledních dnech zaklínají "veřejným zájmem", zaštítil se jím ve svém prohlášení po setkání s předsedy stran i prezident Klaus. Jak řekl, je konání voleb v daném termínu dokonce "důležitým veřejným zájmem". Myslím, že by bylo čistší a poctivější, kdyby se mluvilo pouze o zájmu politickém.

Pravdou je, že se souslovví „veřejný zájem“ používá velmi často jako výmluva a alibi. Jinak řečeno, slyšíme ho vždy, když něco "smrdí".

My novináři to ostatně známe: když mluvíme o veřejném zájmu, je to vždy v případech, kdy porušujeme zavedená etická pravidla. Například víme, že je neetické při získávání informací lhát, případně uvádět ostatní lidi v omyl (třeba je natáčet skrytou kamerou). Nebo zasahovat do jejich soukromí. Ale zároveň ve svých kodexech máme napsáno, že v případech vážného veřejného zájmu lze takové chování akceptovat.

Jenže to je pravidlo zanačně gumové. Problém je v tom, že veřejný zájem je právně neurčitý termín, a to i v zemích, kde se s ním operuje v zákonech. Záleží pak na soudci, aby posoudil, zda se v konkrétní situaci o veřejný zájem opravdu jedná.

I proto má větší váhu, když Ústavní soud ve svém usnesení napíše, že se o veřejný zájem nejedná, než když o pár hodin začnou politici unisono tvrdit, že opak je pravdou. Ti jsou totiž v konfliktu zájmů, je přece jasné, že většině z nich se odklad voleb nehodí (anebo naopak hodí, jako v případě nevolitelných Zelených). Ale hlavně je tak trochu chucpe, že se zrovna politici teď ohánějí veřejností. Až doteď je totiž nezajímala.

Mluvil někdo o veřejném zájmu, když se patová povolební situace řešila nakupováním přeběhlíků? A staral se někdo o veřejný zájem, když sněmovna vyslovila nedůvěru vládě uprostřed evropského předsednictví? Dočasná, takzvaná úřednická vláda nevzešla z vůle veřejnosti, nýbrž dohodou politických stran.

To samé platí o říjnovém termínu voleb. Není to tak, že by byl stanoven s ohledem na veřejnost. Určili si ho politici, a to tak, aby si nekazili prázdniny a zároveň stihli připravit své kampaně. Upřímně řečeno není nikoliv proti veřejnému zájmu, ale spíše zdravému rozumu pořádat volby půl roku předtím, než by se konaly řádně. Ale politici se tak rozhodli, bez ohledu na to, že je to nepochybně dražší a pro voliče protivnější.

Ministr vnitra vysvětluje veřejným zájmem peníze, které stát už za přípravu voleb utratil. Pro člověka uvyklého počítat ve stovkách nebo tisících jsou to zdánlivě astronomické sumy, ale v zásadě jde o peníze, které stát utratí zhruba za sto metrů české předražené dálnice. Nikdy jsme neslyšeli, že by fakt, že se v Česku staví nejdražší dálnice v Evropě, byl proti věřejnému zájmu. Ale teď budou politici pištět, že jim Ústavní soud bere jejich volby a že dává všanc peníze veřejnosti. Neměli by místo řečí o veřejnému zájmu politici mlčet, protože tenhle kravál zavinili sami? Prostě tím, že předčasné volby zflikovali pochybným zákonem?

Je prý rovněž ve veřejném zájmu mít vládu s politickou podporou, protože ta bude lépe čelit ekonomické recesi. Jenže vůbec není jisté, že z voleb vzejde vláda, která sestaví přijatelný rozpočet. Co jsme zatím viděli z jednání o rozpočtu či četli v programech politických stran, tak žádná nenabízí jasný a srozumitelný recept. Neznamená to, že bychom kvůli tomu měli rušit volby. Ale ani to, že by ty předčasné, které jsou důsledkem politických naschválů a her, měly být ve veřejném zájmu.

Když politici tlačí na Ústavní soud a domlouvají rychloúpravu ústavy, zašťiťují se veřejností či dokonce lidem, jako třeba sociální demokrat Zaorálek, který komiky mluví o kauze „lid versus pan Melčák“. Ale ve skutečnosti jen bojují za zájem svůj.

Jedinou výhodou volební blamáže je to, že naše politiky vytrhla ze stereotypu jejich kamapní a my se teď z jejich výroků i činů můžeme dozvědět mnohem více než z vylepených billboardů. Ale nazývat nehle ústavní „coming-out“ veřejným zájmem je hodně přehnané.

(Komentář pro e15).

Když politici soutěží, kdo ze sebe na Facebooku udělá většího blázna

Sociální síť Facebook se novinám postarala o fotografie na titulní strany. Konkrétně je řeč o profilech Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Ten první je na fotkách v brankářské masce, ten druhý zase s „pistolkami“ ve zbrojovce. Nechme stranou, kdo z nich ze sebe dělá většího blázna. Ale každopádně to ukazuje, že se takzvané sociální sítě staly v Česku velmi rychle součástí života, i toho veřejného. A také to, že se s nimi všichni včetně politiků teprve učí pracovat a odhalují jejich možnosti, ale i rizika.

Když se novináři začali ptát na Topolánkovo video, ve kterém se ironicky představuje jako "muž s maskou", kterou má "nařízeno nosit", protože si sám na sebe objednává útoky, reagoval mluvčí ODS poněkud překvapivě. Prý nejde o žádný marketing ani součást kampaně, byl to prý nápad samotného Topolánka. "Je to určeno pro jeho přátele na Facebooku, nic víc za tím nehledejte," řekl Martin Kupka Lidovým novinám. Jenže to je nesmysl.

Takže ať si všichni zapíšou za uši: nic na Facebooku není určeno "jen pro přátele", vše se okamžitě stává součástí veřejného prostoru. Fotografii, na které se Jiří Paroubek přetahuje o kulomet se Zdeňkem Škromachem, z Paroubkovy facebookové stránky zmizela. Jenže mezitím ji publikovala prakticky všechna média. Video s Topolánkem sice na Facebooku zůstává, ale své diváky už sbírá také na YouTube či zpravodajských portálech. Jestli to tedy měl být vtípek pro kamarády, pak je zjevné, že to někdo ve volebním štábu nedomyslel.

Netýká se to ovšem jen politiků. „Facebookovou pubertu", kterou u nich pozorujeme, prožíváme skoro všichni. Sociální sítě především přestaly být okrajovou záležitostí. Za rok přibylo na Facebooku kolem miliónu českých uživatelů. Nejvíc jsou stále zastoupeni teenageři a dvacátníci, roste však podíl i v dalších věkových skupinách. A podobně jako politici většina jen málo přemýšlí o tom, co by měli či neměli na Facebooku publikovat a hlavně jaké to pro ně může mít důsledky.

Z médií k nám sem tam dolehnou anekdotické příběhy o zaměstnancích, kteří přišli o místo, protože na Facebooku pomlouvali svého šéfa, případně se vytahovali, že jsou na horách, a přitom měli ležet nemocní v posteli. Divíme se jejich naivitě. Ale na Facebook můžou doplatit i ti, kteří tak zjevné hlouposti nedělají. Renomovaná výzkumná firma Harris Interactive zveřejnila výsledky průzkumu mezi více než 2600 americkými personalisty a zjistila, že téměř polovina z nich hledá na Facebooku informace o potenciálních zaměstnancích. Co může překazit nabídku zaměstnání?

Nejčastěji provokativní fotografie se sexuálním podtextem (53 procent zaměstnavatelů takového člověka nezaměstná), dále obsah týkající se alkoholu nebo drog (44 procent) a pomlouvání bývalých šéfů či zaměstnavatelů (35 procent). Můžou to však být i zcela nevinné věci: 14 procent zaměstnavatelů necítí důvěru vůči kandidátům o místo, kteří v komunikaci používají příliš mnoho smajlíků.

O sociálních sítích by měly začít mluvit školy se svými žáky, ale také firmy se svými zaměstnanci. Je to téma, které patří do osnov i do programu firemních školení. Velmi rychle, téměř překotně se z Facebooku a spol. stal úžasný nástroj. Ale také asi zatím největší riziko pro naše soukromí. Využijme facebookových poklesků politiků, abychom o těchto věcech začali aspoň přemýšlet.

(Komentář pro e15).

Havel kritizoval Paroubka. Ale ještě před pár lety tvrdil, že by jim to spolu "klapalo"

Šéf ČSSD zase dostal za uši, tentokrát od bývalého prezidenta Havla. Tomu na Jiřím Paroubkovi podle rozhovoru, který poskytl deníku MF Dnes, vadí prakticky všechno. Manželka Petra možná napíše nějakou další úvahu, sám Paroubek si bude lízat rány lístostivým přirovnáváním k otloukánkům a pronásledovaným lidem. Už se ostatně v tomto ohledu pokusil o vtip, když napsal, že na Mikuláše budou místo čertů chodit Paroubkové. Jenže i z toho čouhá jako sláma z bot křečovitost a lopotnost. Tedy dvě z onoho dlouhého seznamu vlastností, které lidi na Paroubkovi tak iritují.

Šéf ČSSD nemá nadhled, smysl pro humor ani sebeironii, To je fakt. Ale zrovna tak je fakt i to, že Václav Havel je mužem bez politického instinktu a odhadu. Když odcházel z prezidentského úřadu, tak slíbil, že se bude kromě psaní a přemýšlení o osudu civilizace vyjadřovat také k české politice. Jenže když se na jeho aktivity v tomto směru podíváme, chybí jim konzistence i základní logika.

On se Václav Havel v konkrétnostech české politiky mýlil už jako prezident. Vzpomeňme, když například jmenoval politické talenty, kteří by mohli nahradit první popřevratovou generaci politiků. Byli to Pertra Buzková, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz nebo třeba Stanislav Gross. Kde jsou a co dokázali? A Stanislava Grosse, toho přičinlivého nádražáka proměněného pobytem v politice v zázračného obchodníka s akciemi, se zastával ještě dlouho poté, co odešel s ostudou z vedení ČSSD a strčil tam místo sebe právě Paroubka. „Jediné, co provedl, bylo, že neuměl říct, od koho si před lety půjčil na byt. Z Grosse přitom udělali zločince titíž, dík kterým byl ještě krátce předtím nejpopulárnějším politikem v zemi,“ řekl Havel v rozhovoru s časopisem Respekt v roce 2005.

Ve stejném roce se ostatně sešel i s Paroubkem na oné snídani v hotelu Four Seasons, kterou mu teď připomínají média. Prý to tehdy nebylo gesto podpory a jen bránil Paroubka před Václavem Klausem a ODS, kteří ho prý vydávali „za někoho lehce prašivého“. Jenže Václav Havel tehdy také říkal, že nemá „štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem“ a že si myslí, že by jim „to klapalo“.

Bývalý prezident musí trpět zvláštním druhem slepoty, když neviděl už tehdy to, co mu na Jiřím Paroubkovi vadí dnes. Protože šéf ČSSD se nezměnil ani o píď. On patří k politikům, které prokouknete během pár vteřin, a pak je buď nesnášíte, anebo obdivujete. A jen na okraj, je tak nějak nepřípadné vyčítat sociálním demokratům styl oblékání a prý „malé, tedy u krku nedopnuté košile“. Možná už Václav Havel zapomněl, že to byl on, kdo do politiky vstoupil triumfálně v kalhotech s krátkými nohavicemi. Působilo to tehdy tak dojemně a lidsky.

Ono asi je celkem jasné, kde se slepota Václava Havla bere. Jmenuje se „klausofobie“ a vmanévrovává bývalého prezidenta do nekonzistentních a neautentických postojů. Vyhraňování se vůči Klausovi vehnalo před čtyřmi lety Václava Havla do náruče Paroubkovi a zcela jistě bylo i důvodem, proč po rozkolu mezi Topolánkem a Klausem vzal letos na jaře na milost ODS.

Způsobil zděšení v části tvrdého voličského jádra této strany a zejména Václavu Klausovi tím nepochybně udělal škodolibou radost. Teď si tato část ODS může oddechnout, protože Václav Havel nebude ve volbách podporovat ani ODS, ani jeji „pražskou filiálku“ TOP09. Bude volit Zelené, protože se už jako dítě rozčiloval, že „fabriky špiní nebe svým kouřem“.

A taky proto, že Václav Klaus je přece pro Zelené Antikrist.

(Komentář pro deník e15).

Něco se chystá. Je to placaté … a víc nevíme

Oddělit nafouknuté bubliny od skutečných záměrů. To je asi to nejtěžší při přemýšlení o budoucnosti či chystaných produktech firmy Apple. Mlžení, vypouštění polopravdivých informací i jiné provokování uživatelů se vlastně stalo už součástí jejího marketingu. Platí to i o očekáváném zařízení jménem Apple Tablet.

Za měsíc, počátkem příštího roku, nikdy. Všechna tato tři "data" připadají v úvahu pro uvedení nového výrobku na trh. Má jít o jednoduchý počítač bez klávesnice, pouze s velkým dotykovým displejem. Svým způsobem to není zas tak velká novinka, tablet si lze představit jako "přerostlý" iPod Touch.

O parametrech se nic neví, můžeme tedy jen spekulovat. Na webu i v médiích se objevily také obrázky, ale ve všech případech jde o "umělecké ztvárnění", nikoliv fotografie skutečného prototypu. Desetipalcový displej by měl nabídnout pohodlné surfování, čtení či sledování videa. Připojení k Internetu bude bezdrátové. Neočekává se, že by tablet "uměl" zároveň telefonovat. I proto se bere spíš za nástupce iPodu než iPhonu.

S otazníky je také předpokládaná cena někde mezi 700 a 800 dolary. Minulé pondělí přinesl renomovaný ekonomický deník Financial Times další ze "zaručených" zpráv, a totiž že tablet od Applu by se měl objevit na trhu už v září. Mohl by se tak stát jedním z tahounů předvánočního trhu v segmentu spotřební elektroniky. Až dosud se braly za bernou mince spíše zprávy obvykle dobře informovaného blogu Apple Insider, podle kterého se uvedení na trh připravuje až na leden příštího roku.

Proč právě tablet budí takovou pozornost? Tak předně samozřejmě proto, že výrobcem je Apple. Ne že by tato firma za svou historii nikdy nepřišla s propadákem, ale v posledních letech se jí novými výrobky povedlo minimálně dvakrát způsobit revoluci. Tou první představoval iPod, který sice nebyl prvním hudebním přehrávačem MP3, ale zahájil éru masového legálního stahování hudby a proměnil hudební průmysl. S nadsázkou řečeno "zachránil hudbu", v internetovém obchodě iTunes se prodalo již přes šest miliard skladeb. Počátkem desetiletí by nikdo ničemu podobnému nevěřil.

Druhou revoluci znamenal samozřejmě iPhone. Můžeme proti němu mít tisíc výhrad a odmítat ho jako módní telefon s nepříliš přesvědčivými parametry, ale nelze popřít, že znamená nový koncept telefonu, kopírovaný dnes všemi výrobci. A "aplikační bazar" jménem App Store zase znamenal ohromný impuls pro vývojáře softwaru a her. Majitelé iPhonů už si z toho obchodu stáhli více než půldruhé miliardy aplikací.

Jakou revoluci by mohl přinést Apple Tablet? Po novém zařízení s největšími nadějemi "pošilhávají" zástupci odvětví, které současná recese výrazně poškozuje, a to z médií a knižního byznysu. Tak jako iTunes umožnily "rozřezat" hudební alba a prodávat hudbu po jednotlivých nahrávkách, mohl by podobný obchod pro noviny či knihy nabízet jednotlivé články či části knih. A hlavně by čtenáře přinutil za ně platit, což se asi na běžném webu nepovede, nebo to bude velmi obtížné.

Hlavním konkurentem tabletu tak budou elektronické čtečky, konkrétně v USA velmi populární Amazon Kindle. Rozměry se bude blížit tomu většímu Kindle DX, který Amazon uvedl letos. Nabídne však mnohem lepší parametry, zejména barevný displej a plné funkční surfování, včetně přehrávání videa. Nic z toho Kindle neumožňuje, anebo jen velmi omezeně. Na straně "mínusů" v téhle konkurenční válce ovšem bude vyšší cena (minimálně o 300 dolarů), z hlediska "čitelnosti" méně příjemný displej (ten na Kindlu s technologií E-Ink se blíží pocitově papíru) a také asi větší rozměry i hmotnost.


Tablet by však měl podle údajných plánů Applu také více rozhýbat trh s hudbou. Byly to opět Financial Times, které napsaly, že firma tajně spolupracuje se čtyři velkými hudebními společnostmi (EMI, Sony Music, Warner Music a Universal Music Group) na projektu s kódovým označením Cocktail. Poslouchání hudby by se na tabletu mělo stát více multimediálním zážitkem, s možností zároveň prohlížet fotografie, číst texty atd. Ne tedy hudba za pochodu do uší, ale spíš soustředěnější prožitek v sedě.

V tom by byla také revlučnost či novost chystaného produktu. Apple ho určitě nebude nabízet jako alternativu k notebookům či kapesním počítačům. Firma si dobře uvědomuje, že všechny předešlé pokusy o úspěšný tablet zklamaly, a to navzdory tomu, že koncept podpořil i Microsoft svým Tablet PC.

Ale většina lidí dřív nebo později zjistí, že hardwarová klávesnice dělá počítač počítačem a že její absence začne uživatele dřív nebo později iritovat. Tomu se musí Apple vyhnout, a proto bude svůj tablet nabízet jako "stroj na zábavu" nového typu. Jistě, i iPod nebo iPhon umožnovaly shlédnout video nebo číst knížku, ale obojí nekomforftně. Tablet naproti tomu nabídne příjemnou konzumaci vlastně všech typů médií.

Největší neznámou zůstává, jak zareaguje trh. Průzkumy mezi potenciálními zákazníky ukazují, že i vzhledem k těžkým ekonomickým dobám bude rozhodovat cena. Ta uvažovaná či spekulovaná v okolí 800 dolarů se zdá být příliš vysoká. Ale kdyby se ji naopak podařilo stlačit k 500 dolarů (kde jsou dnes nejlevnější notebooky čili netbooky), pak by asi tablet znamenal instantní úspěch.

Ono však nepůjde ani tak o bitvu mezi konkrétními značkami (Apple Tablet vs. Kindle Amazon), jako spíš koncepcemi. Budeme chtít zařízení "vše v jednom" (jako je iPhone), anebo si síš budeme kupovat zařízení, která umějí jen jednu konkrétní věc, ale zato perfektně (typickým příkladem je právě Kindle)? To se nikdo neodvažuje ani odhadovat.

Výhledy komplikuje i fakt, že pokud Apple tablet uvede, tak bude mít pravděpodobně ještě na letošním předvánočním trhu přímou konkurenci. Vlastní tablet totiž chystá také známý technologický blog TechCrunch, lépe řečeno jeho zakladatel a šéf (a bloger) Michael Arrington. Ten o jednoduchém placatém zařízení umožňujícím surfování na webu sní už přesně rok, kdy o něm napsal poprvé na svém blogu. A jak říká, jelikož se jeho myšlenky žádný z velkých výrobců nechopil, rozhodl se ji realizovat sám.

Deníku New York Times řekl, že v posledních šesti měsících věnoval projektu dvě třetiny svého času. Založil k tomu účelu samostatnou firmu CrunchPad, na vývoji samotného zařízení pracuje patnáctičlenný tým v Singapuru. Na rozdíl od tabletu od Applu víme jistě, že tento projekt existuje a že se CrunchPad na trhu objeví. Ale o parametrech může zrovna tak jen spekulovat. Zařízení bude nepochybně jednodušší, možná i menší a každopádně levnější. Cena se odhaduje někde kolem 300 dolarů. A to zní velmi lákavě.

Čeká nás zajímavý podzim.

Hledají se sympatizanti

Jistě jsou toho spousty, co českým politickým stranám chybí. Mohli bychom toho napsat celý seznam a byly by na něm položky jako zásadovost, čestnost či transparentnost. Ale pokud bychom to vzali více prakticky, tak českým partajím dnes nejvíc chybí sympatizanti.

To nejsou členové strany ani dobrovolníci, kteří roznášejí letáky či jsou členy "modrých" nebo jakýchkoliv týmů. A nejsou to obecně ani voliči, kteří pak straně ve volbách za plentou vhodí hlas do urny. Sympatizanti jsou ten specifický druh voličů, kteří své straně dlouhodobě a veřejně vyjadřují podporu. Nic víc a nic míň. Nemusí to dělat nijak okázale ani fanaticky. Ba naopak, čím klidněji stranu ve svých "mikrosvětech" podporují, tím lépe jí činí.

Jenže v Česku jakoby neexistovali. Všimněme si, že podle některých statistik patříme v Evropě k zemím s největším procentem politické venkovní reklamy. Kam se člověk podívá, tam visí billboard s politiky, hesly nebo aspoň nějakou parodií. Ale že by si někdo dal znak své oblíbené strany třeba na nárazník auta nebo za okno domu? Ne, nic takového v Česku neuvidíte. To by musel být hodně velký podivín.

Je to tím, že se v Česku k politice nehlásíme a bereme ji jako něco, čím bychom se mohli ušpinit. Koho volíme a proč, se s nikým moc bavíme. Jistěže volby jsou tajné a je to tak správné. V mnoha profesích i životních situacích je rozumné, když politika zůstane stranou. Ale my už o politice ani neumíme mluvit, jenom na ni nadávat. Málokdo vám řekne, že ve volbách volil své oblíbence. Nejčastěji uslyšíme, že si vybral "nejmenší zlo".

Je to výsledek politického stylu, který se v Česku praktikuje poslední roky. Co partajní stratégové umí opravdu dobře, je negativní kampaň. Stačí se podívat na hesla a slogany: v drtivé většině před něčím varují (ČSSD: "Nepřipustíme privatizaci důchodů") nebo straší před soupeři (ODS: "ČSSD + KSČM = sliby, populismus, neodpovědnost, závist a dluhy"). ODS program vůbec nepředstavila, ale svolala tiskovou konferenci, na které kritizovala průniky programů stran konkurenčních. No je to normální?

Strany neříkají: volte nás, my pro vás něco dokážeme, nýbrž: volte nás a my vás ochráníme před ostatními. Jenže tak se sympatie získávají těžko. Zrovna tak nekonečným rozebíráním prázdninových slídilských fotografií nebo hysterickým kvikotem bývalého ministra vnitra, že mu u policie odvolali kamaráda.

Dnes tak populární sociální sítě na Internetu jsou založeny na tom, že jejich uživatelé navazují vzájemné kontakty, a je jedno, jestli si navzájem říkají „přátelé“, „fanoušci“ či „podporovatelé“. Ono to celkem dobře kopíruje skutečný život, ve kterém jiné lidi často posuzujeme nejen podle toho, co říkají nebo jak se chovají, ale kým se obklopují a s kým udržují vztahy. Přesně to by také měly dělat ambiciózní politické strany. Mimochodem právě na Internetu k domu dnes mají velmi efektivní nástroje.

Obě největší – ČSSD a ODS – zveřejnily tento týden nové webové stránky. Po formální stránce jsou velmi dobré, tím víc je ovšem nápadná absence obsahu. ČSSD se ho snaží vyplnit bizarní nabídkou „filmů ke stažení“ (instruktážní video se cvičením pro těhotné ženy?), ODS zase volebním programem ve stylu „občane, napiš si sám“. Ale tohle není obsah politiky. Tím jsou ideje a především lidé. Slušní a rozumní lidé, kteří umějí říct: Tuhle stranu budu volit, protože mi mluví z duše. Ale v Česku to zní jako sci-fi.

(Komentář pro e15).

Úřednická vláda? Partička "usměvavých diletantů"

Kdy jste naposledy slyšeli někoho použít sousloví "vrcholní činitelé"? Pokud je to dlouho, promeškali jste dobrou šanci ve středu, kdy ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová poskytla rozhovor Českému rozhlasu. Bylo to těsně poté, co se společně s premiérem Fischerem setkala s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Ten se před časem zařadil mezi kritiky poměrů na Nejvyšším státním zastupitelství, které jsou špičkou ledovce problému, nazývaného mediální zkratkou "justiční mafie".

Rozhlasová moderátorka se velmi správně zeptala, zda se na zmíněné schůzce o tomto tématu mluvilo. Ministryně nemohla odpovídat udiveněji. Samozřejmě že ne, prokristapána, "oba vrcholní činitelé se pozdravili a informovali se navzájem". A co bylo tedy náplní schůzky? Pavel Rychetský vyprávěl premiérovi o Ústavním soudu, "zařadil ho do historických souvislostí a mezinárodních souvislostí", všichni tři se bavili "asi v těchto intencích o naší justici". V uvozovkách jsou přesné citace.

Proč se muž dočasně pověřený řízením vlády zabývá o "historické souvislosti" čehokoliv? K čemu mu to může být dobré a jaký prospěch z toho můžeme mít my? Úřednická vláda je tu proto, aby dovedla zemi k předčasným volbám a řešila provozní, případně bezodkladné problémy.

Fischer je v půlce svého krátkého mandátu, ale dělá si po republice výlety, jakoby měl zemi řídit ještě čtyři roky. A zatímco s Pavlem Rychetským se pohupoval na vlnách příjemné nadčasové konverzace, u "sousedů" na Nejvyšším soudu zase vyvolal zmatek a nejistotu. To když oznámil, že soudci možná nedostanou již slíbené peníze na rekonstrukci a jejich budova jim tak asi spadne na hlavu.

Normální člověk podivné politické hře jménem "justiční mafie" nerozumí a ani nemá chuť se jí zabývat. Nikdo nečekal, že ministryně úřednické vlády nepořádek v justici uklidí. Daniela Kovářová zaujala média dvěma věcmi: svými koníčky, za které označila "sex a jídlo, případně sex před jídlem nebo sex po jídle", a pak tím, že ji do funkce údajně dosadil někdejší ministr Pavel Němec. Ten byl ve funkci relativně krátce, zato seznam jeho kontroverzních rozhodnutí a skutků je znepokojivě dlouhý.
Pár položek na podobném seznamu má už i Kovářová, takže se nedá vyloučit Němcův vliv. I když zrovna tak to mohou být jen její neobratnost a neinformovanost. Ona je svým způsobem boží člověk, vždyť stačí připomenout jednu z jejích odpovědí pro média: "Nejsem nastavena na jednoduché otázky."

S dalšími kolegy v úřednické vládě, například Kohoutem, nepojí Kovářovou jen to, že byla na konci normalizace komunistkou. Oni nám ukazují, jak je koncept nepolitického vládnutí možná na první pohled sympatický, ale měřeno výkonem slabý a nefunkční. Je to parta takových usměvavých diletantů, kteří se naštěstí nepředřou. Teď například na dva týdny odjíždějí na prázdniny, asi aby po té několikaměsíční dřině vládnutí nepadli vysílením a trochu si odfrkli. Snad se jim počasí vydaří.

(Psáno pro e15).

Chvalme Paroubka a jeho populismus. Tedy pokud to přinese něco dobrého

Šéf ČSSD schytal výprask za svůj návrh, že by si politici měli snížit platy. Prý je to populismus. Možná ano, ale s tímhle pohledem si politici své prebendy nezruší nikdy. Kdokoliv přijde s nějakým takovým návrhem, obviní ho tisk i političtí oponenti, že nabíhá voličům. Obava z "laciného populismu" je konec konců hlavním argumentem poslanců, když se tu a tam objeví návrh na omezení jejich imunity.

Dobře vymyšleno! Politici bojující s populismem svých oponentů jsou tak nejspíš navěky odsouzeni zůstat ve své zlaté pasti. Možná právě s tím počítá Paroubek, když předkládá své návrhy. Nutno ovšem říct, že vyhmátl to podstatné a nabízí správná řešení. Zdanění poslaneckých náhrad, omezení imunity (zejména té přestupkové) a symbolické snížení platu jako projev solidarity v době krize. Není důvod, proč by toto nemohla schválit sněmovna ještě do předčasných voleb.

Chvalme Paroubka i populismus! Nekritizujme ho, když mluví rozumně, a naopak ho tlačme, ať své nápady promění v konkrétní návrhy. Nechceme ovšem sledovat diskusi, a to ani vnitrostanickou, ani napříč stranami, jak Paroubek navrhuje. Ta diskuse nás nezajímá, protože víme, jak dopadne. Chceme, aby přesně to, co Paroubek říkal na tiskové konferenci, někdo rozepsal do pár jednoduchých a srozumitelných paragrafů. A nechceme slyšet, že to už nestihnou, protože jim to nepovolí procedury, termíny či buhvíco. Máme z jiných případů potvrzeno, jak jsou poslanci tvořiví a jak dokáži prosoukat parlamentem doslova cokoliv. Ať ty paragrafy dle svého zvyku přilepí třeba k zákonu o rybolovu nebo nečemu podobně důležitému.

Další debata o platech politiků nemá smysl. Nevíme, kolik peněz je v tomto smyslu "hodně" nebo "málo". Nepomůže nám srovnání ani trh, protože žádné "konkurenční parlamenty" nemáme k dispozici. Diskuse o tom, zda by platy politiků měly být spíše vyšší (a chránily politiky před pokušením korupce), či naopak nižší (vždyť politika je služba), jsou akademické a plané. Berme jako fakt, že byly na nějakou výši nastaveny a tam zůstnou.

Jde skutečně jen o symboliku, a mluvíme-li o dočasném snížení platů v době krize, pak samozřejmě nejde o nějaké reálné úspory státních peněz. Je legrační, když šéf Zelených hned navrhuje, že by mohly jít do školství. Ať jdou, kam chtějí, to přece není podstatné.

Paroubek se v rámci lovu střední třídy rád ohání manažery, proto tedy možná ví, že v mnoha velkých firmách si zaměstnanci právě na manažerské úrovni platy snížili. Udělali tak dobrovolně a v různých případech od pěti do dvaceti procent. Ani v tomto případě nešlo o úsporný krok, ale gesto pokory vůči běžným zaměstnancům, které jsou nuceni propouštět nebo jim platy snižovat nedobrovolně.

Přesně to mohli poslanci udělat, a měli dobrou příležitost, když v dubnu začali správně kritizovat vysoké platy manažerů podniků se státní účastí. Můžou to udělat i teď, prostě si snížit plat o těch Paroubkových dvacet procent. Jistě, hned slyšíme místopředsedu ODS, který říká, že to přece nejde a že platy lze měnit pouze zákonem. A navrhuje, aby si na to politici "sedli" a zkusili to vymyslit. Mám jiný nápad, až brutálně jedndouchý. Ať si ty platy prostě sníží. Je to nezákoné? Vždyť mají imunitu. Aspoň ji jednou použijí na něco mravného.

(Komentář pro e15).

Program vybudovaný na závisti a omezenosti

Dvě pozoruhodné zprávy se sešly v sobotních novinách. Podle jedné chce ČSSD "zestátňovat" velkou část majetku těm, kteří sami neprokáží, že ho nabyli legálně. V hledáčku úřadů budou jen velmi bohatí lidé, konkrétně ti, kteří si v daném roce koupí nemovitost dražší než deset miliónů či jiné věci dražší než dva milióny korun.

Podle druhé zprávy zkrachovala cestovní kancelář Tomi Tour, která je významná nejen vysokým počtem klientů, ale také tím, že ji možná vlastní a možná nevlastní známý podnikatel Václav Fischer. Každopádně byl její tváří, řídil ji a svou obchodní strategií ji přivedl na buben.

Čím tyhle dvě zprávy souvisejí? Asi tušíme. Václav Fischer už před několika lety prodělal osobní bankrot. Prošel tím nejhorším, co může podnikatele potkat, protože za svůj byznys ručil osobním majetkem. Teoreticky by žádný neměl mít. Jaká je realita? Z malé cestovky od té doby vybudoval velkou a viditelnou firmu, jeho angažmá v ní je však nejasné. Média, ale i správce konkurzní podstaty se mohou jen dohadovat, případně naznačovat to, co je podle selského rozumu zřejmé. Totiž že ji ovládá i vlastnicky.

Ukazuje to, že kdo chce, může svůj osobní majetek lehce "rozpustit" v nepřehledné spleti právnických subjektů. Už dnes se tak děje, do budoucna to bude jen intenzivnější a důslednější. To je jediný prokazatelný dopad zákonů "proti bohatým", které prosazují socialisté. Totiž že se vlastnictví stává méně transparentní a zřejmé. Bohaté to stojí víc energie a peněz. Ale nejsou to peníze, které vybere stát na daních.

Nehledě na to, že i podezřelé příjmy lze legalizovat "dobrými obchody", podobnými třeba těm, které s akciemi dnes už zkrachovalé firmy Moravia Energo udělal bývalý předseda ČSSD Stanislav Gross. To je shodou okolností další zpráva ze sobotního tisku. Podle ní prodal Gross v roce 2007 svůj třetinový podíl v této firmě za 110 miliónů korun.

ČSSD navrhovanými zákony nezlepší státní rozpočet ani neučiní společnost spravedlivější. I kdyby šikanózní zákon, který pro bohaté zavádí "presumpci viny", začal platit (což podle ústavních právníků není pravděpodobné), dotkne se jen minimálního počtu lidí. Proč ho socialisté prosazují? Protože příjemně apeluje na spodní proudy lidské povahy.

Když někdo vlastní stokrát nebo tisíckrát víc než my, bereme to podvědomě jako nespravedlnost. A máme sklon přivítat zákony či opatření, které tyto lidi "skřípnou". Mají přece život o tolik snazší než my, tak ať se vyrovnají i s nějakým tím přísnějším zákonem. Když si toto přiznáme, zjistíme, že taková je taktika ČSSD. Jí navrhovaná legislativa nejde primárně proti podvodníkům, nýbrž bohatství a majetku jako takovému.

Není ostatně náhodou, že se „úhlavním nepřítelem“ Paroubka i jeho stranických přátel stal v posledních dnech Karel Schwarzenberg. Socialistům nevadí jím vedená strana, která bude brát voliče maximálně ODS a lidovcům. Ne, oni spoléhají na to, že že se trefí do „pifky“, kterou mají potenciální voliči ČSSD na bohaté, výjimečné a jinaké.

Je to program vybudovaný na závisti a omezenosti. Dobře, že se nám to znovu a znovu potvrzuje.

(Komentář pro e15).

"Sto osobností" ví, že konkurz na ředitele ČT je špatný. Ale nenabízejí žádné jiné řešení

Zase ti "obvyklí podezřelí". Mnohé ze stovky osobností, které poukazují na neutěšený stav České televize, evokují dobu takzvané televizní krize. Její protagonisté na přelomu let 2000 a 2001 dokázali zaplnit Václavské náměstí. Vzedmutí zájmu veřejnosti o svobodu slova však bylo ve skutečnosti jen projevem frustrace z politiky v době opoziční smlouvy.

České televizi jako instituci pomohlo málo, byť "pravda a láska" tehdy zvítězily. Jestliže jsou v textu dnešní výzvy popsány tristní poměry ve vedení ČT, pak by si její signatáři měli uvědomit, že jsou kmotry současného stavu. Tedy minimálně ti, kteří se v době televizní krize angažovali za vzbouřené zaměstnance, mimo jiné i současného ředitele Jiřího Janečka.

Jistěže to nic nemění na tom, že základní východisko dopisu osobností je správné. Ano, právě probíhající a vrcholící výběrové řízení na generálního ředitele ČT je parodií na skutečný konkurz. A ano, výběrové řízení by mělo být zrušeno. Tečka. Jenže co pak? V textu následuje obvykle nejasná formulka o "zahájení jednání", a to "za účasti profesních sdružení, organizací, odborů, odborné veřejnosti".

Nemůžu si pomoci, ale to samé všichni tvrdili už v roce 2001. Vágní, byť jakkoliv vzletné apely neposouvají ani o milimetr věcný a zcela konkrétní problém: jak zvolit a jak kontrolovat ředitele České televize? Je hezké volat po "společném a slušném dialogu", problém je v tom, že každý si ho představí jinak. Nejspíš jako dialog, ve kterém je on sám dobře slyšet.

Česká televize není kořistí, o kterou by se měl kdokoliv rvát podle předem daného vzorce. Nikoliv, Česká televize je mediální firmou, jejíž pozici na trhu celkem přesně určuje zákon. A právě na jeho dodržování by měli dohlížet členové Rady. Víc než osobnostmi by měli být odborníky a měli by se tím zabývat na plný úvazek. Podíváme-li se na složení současné, ale i předešlých Rad, tak toto základní zadání nesplňují.

O novinářské vyváženosti netřeba rozhodovat v hlasování. Na to jsou exaktní a přesně popsané odborné metody. Zrovna tak není nic politického na kontrole hospodaření a transparentnosti veřejných zakázek. V tom není Česká televize nijak výjimečná a neliší se od ostatních veřejných ani státních institucí.

Když přijmeme tyto premisy, zdá se najednou způsob volby členů Rady méně důležitý. Pohleďme na Ústavní soud: o jeho složení rozhoduje jeden člověk (prezident), byť se souhlasem Senátu, a jde o orgán nepoměrně významnější. Snižuje to jeho respekt? Byl by Ústavní soud kvalitnější, kdyby se na jeho složení podíleli třeba odboráři nebo advokátská komora?

Je to přesně naopak. Rada by byla kvalitnější, kdyby za jmenování členů převzal odpovědnost daný člověk (třeba premiér), a činil tak se souhlasem například sněmovny. Nezávislost zaručí délka mandátu (odlišná od délky funkčního období sněmovny) a to, že se bude periodicky obměňovat jen část Rady.

Nezdá se mi jako špatný nápad pověřit změnou zákona o České televizi současnou úřednickou vládu a vzniklou novelu se pokusit schválit ještě nynější sněmovnou. Široká společenská debata, po níž volají signatáři dopisu, by se nepochybně „překulila“ přes volby. Jenže jejich vítěz těžko odolá pokušení, aby byl nový zákon schválen v podobě, která bude nejvýhodnější pro něj. A za čas budeme zase tam, kde jsme teď.

Co se týče konkurzu na ředitele, měla by ho Rada zrušit a jeho opakováním pověřit některou z renomovaných personálních agentur. Vybírání ředitele ČT není hledáním Svatého grálu, nýbrž běžným odborným problémem. Nechť se ho ujmou profesionálové.

(Psáno jako komentář pro E15).

Vyberte si domeček, který se vám líbí. Pak v něm stačí bydlet ... a v případě potřeby vylézt na střechu

Zájem médií a hlavně ministra Michaela Kocába o osud squaterů ve vile Milada byl značně neadekvátní. "Vždy vstupuji do akcí, kde jsou v ohrožení lidská práva nebo lidské životy," vysvětlil ministr. Jistě mu nelze upřít dobré úmysly. Možná sám sebe vidí jako vládního Supermana, který v červeném trikotu zasahuje všude, kde musí zvítězit dobro nad zlem. My však vidíme muže, který má znepokojivý dar nechápat podstatu problémů, do jejichž řešení se po hlavě vrhá.

Takový je i případ zdevastované a zanedbané vily Milada, z které se její majitel rozhodl vystěhovat nelegální nájemníky. Chybou státu a úřadů je především to, že k této situaci vůbec došlo. Jakýkoliv ministr by se měl zajímat, kteří státní úředníci v této kauze selhali a co by se mělo stát, aby se podobné situace neopakovaly. Rolí ministra rozhodně není slibovat squaterům, že se jim u koleggů ministrů i dalších úředníků "poptá" po novém bydlení. Jeho rolí není ani zprostředkovávat takové bydlení od soukromníků. V době povodní, kdy o střechu nad hlavou přišly stovky, možná tisíce lidí, je to navíc nevkusné.

Stát selhal v téhle kauze hned dvakrát, a o to by se měl ministr zajímat. Zaprvé selhal jako majitel, protože se o vilu Milada ani další objekty nestaral, nechal je zchátrat a ignoroval problém s nelegálními obyvateli. Ale stát by selhal i v případě, kdy by dotyčný majetek byl soukromý. Jestliže obyvatelé Milady dlouhodobě porušovali zákony i vyhlášky, čímž poškozovali práva mnoha lidí žijících v okolí, měly zde úřady už dávno vynutit pořádek.

Nikdo nebere squaterům jejich idealismus ani právo na určitý životní styl. Ovšem to, že jeho středobodem je kultura, pořádání kocertů a život v harmonické pospolitosti, je pouze krásným mediálním mýtem. Všichni víme, že squateři dělají to, čemu se lidově a velmi přesně říká bordel.

Tvrzení Michaela Kocába, že nelegální obyvatelé udržovali hodnotu dotyčné vily, je bizarní. Přesný opak je pravdou, squateři likvidují cenu nejen nemovitosí, které obývají, ale i celých lokalit. V této souvislosti se těším na zveřejnění toho, kdo a proč, případně jakou nemovitost se rozhodl squaterům dobrovolně poskytnout.

Mluvčí squaterů je vyšinutý popleta, když tvrdí, že on a jeho kamarádi chtějí žít ve světě, kdy můžete přijít do lesa, porazit tam stromy a postavit si z nich dům. Prý to tak bylo možné tisíce let. Mluvčí si možná cestou na internetový chat četl Robinsona Crusoe či jinou pohádku, ale pravdou je, že naopak už tisíce let žijeme ve světě, kde soukromé vlastnictví je jednou ze základních hodnot.

Stejně tak nepřesný je odkaz na jistý "anglický zákon", podle kterého připadne nemovitost tomu, kdo ji aspoň deset let obývá, pokud se o svá práva skutečný majitel nepřihlásí. Ano, podobné zákony v některých zemích existují a historicky vznikly proto, aby umožnily využití nemovitostí, jejichž majitelé zemřeli bez dědiců. Dnes na ně často poukazují právě squateři, ale jejich prostřednictvím se téměř nikdy ničeho nedomůžou. Tyto zákony jsou totiž konstruovány tak, že opět velmi silně chrání práva především skutečných majitelů. A kdybychom vzali například ten anglický, tak by ho v kauze vily Milada nebylo možné uplatnit.

Squateři pochopili zákonitosti mediální pokrytectví a tak sami sebe prezentují jako ti, kteří poukazují na nesmyslné předpisy. Asi každému je jasné, že předpisy jsou právě jim ukradené, a to bez ohledu na to, jestli jsou smysluplné nebo nesmyslné. Ale pravda je, že problém reálně existuje.

V Praze i jinde jsou spousty objektů, které z různých důvodů jejich majitelé nespravují a které chátrají. Některé jsou i docela slavné a atraktivní, třeba barrandovské Terasy. Obvykle jde o nemovitosti, o které se vedou právní spory či které byly součástí spekulativních transakcí.

Kauza Milada ukazuje, jak mizerný je stát vlastník čehokoliv, a to dokonce i obyčejného baráku. Soukromým majitelům nelze zakázat, aby svůj dům nechali třeba i spadnout, ale nesmí tím omezovat ani ohrožovat ostatní. A to je zase role úřadů. Squateři takové riziko znamenají, zvlášť když už teď vědí, že nemovitost stačí zabydlet a v případě potřeby vylézt na střechu. Ministerský Superman je tam pak cobydup.

(Psáno pro deník E15).

Jakou cenovku má "jeden český Berlusconi"?

Svět kolem politiky žije konspiračními teoriemi. Chceme věřit tomu, že všechno má trochu jiný význam, než to vypadá, a že různé věci se dějí za jiným účelem, než by člověka napadlo. Takový byl i pohled na billboardy Olgy Zubové, kterými byla před eurovolbami oblepená celá republika. Všichni pro to hledali nějaký jiný, hlubší smysl.

Když se podíváme na volební výsledky a na dnešní rozložení politických sil, stále nevidíme žádný racionální důvod, proč byly ty peníze utraceny. Strana Olgy Zuboví zíkala bídných šest desetin procenta. Možná pár tisíc či spíše stovek hlasů ubrala Zeleným, ale rozhodně to nebylo nic fatálního. Bursík a spol. stejně neměli žádnou šanci, bez ohledu na billboardy Olgy Zubové.

Teď jsme se dozvěděli jakous takous odpověď, a to od člověka, který ty peníze zaplatil. S kampaní je spokojen, prý dosáhl "vysoké známosti značky". Rozumím tomu tak, že účelem bylo získat pozice před podzimními předčasnými volbami. Ale to je míněno seriózně? Tvář Olgy Zubové byla anekdotou kampaně i celých voleb. Může si někdo myslet, že právě to je odrazový můstek k úspěchu ve volbách do sněmovny?

Jaromír Soukup si myslí, že ano. Nebo to aspoň říká. On je tím mužem, který věc platil. Je úspěšný podnikatel, vybudoval mediální agenturu. Lidi mimo branži mají někdy problém pochopit, co vlastně tyto agentury dělají. Zjednodušeně řečeno jsou mezičlánkem mezi inzerenty a médii. Prodávají vliv nebo jeho iluzi. Zadavatelé reklamy musí mít pocit, že díky nim získají ta nejlepší místa v médiích, a média zase ty nejbohatší inzerenty.

Řekl bych, že nějak tak zatím Jaromír Soukup působí i v politice. Je přirovnáván k lidem jako Dalík nebo Tvrdík, kteří s vlivem obchodují na nejasném pomezí mezi politikou a byznysem. Často jsou velmi úspěšní. Ale nejsou skutečnými hráči, mezi které by asi chtěl patřit Jaromír Soukup. V rozhovoru v nejčtenějším seriózním deníku novinářce poradil: „Říkejte mi spíš Berlusconi.“

„Berlusconi“ jako typ či představitel určitého politického stylu, nikoliv konkrétní ideologie. Jaromíra Soukupa obsah politiky nezajímá, což lehce zjistíme, když se podíváme na webovou stránku strany, kterou platí. Kromě čtyř vágně formulovaných cílů tu není nic ani vzdáleně připomínající program. Ta strana je jako hokovzdušný balón: když „zatopíte“, tak stoupá nahoru. Ale nelze nijak ovlivnit, kam poletí. A pasažérům je to zjevně jedno.

Hlavím motivem zmíněného rozhovoru v MF Dnes jsou peníze, lépe řečeno jejich dostatek. "Nemám limit, sto miliónů může být," říká Soukup o sumě, kterou chce utratit za kampaň před sněmovními volbami, a dozvíme se i to, že si "mohl koupit pět baráků pana Bursíka". Je to celé poněkud laciné až legrační.

Ale to je asi ta celá konspirace za Demokratickou stranou zelených. Ambice jednoho muže, který zkouší, jestli si jde koupit místo v politice. Jestli se dá dělat politika bez obsahu, ideálů a posedlosti, které nás možná na politice často děsí a iritují, ale které dělají politiku politikou. A jestli politický úspěch leží někde na regálu s cedulkou „Jeden český Bersluconi“, a kdokoliv s patřičnou hotovostí si ho může dát do košíku a zaplatit u pokladny.

Je to zajímavý experiment, protože v něm nejde o nic menšího než důstojnost celé české politiky jako celku. Měli bychom doufat, že ta cena je proklatě vyšší než pouhých sto miliónů.

Jsem liberál, a kdo je víc ... nasáklý cigaretovým kouřem?

Byla to bizarní scénka. Poslanec za ODS obhajoval represivní postoj státu, zatímco ten komunistický horoval za svobodu volby a víru v trh. Tak to bylo ve středečních předpůlnočních Událostech a komentářích v České televizi. Až tam jsme se dostali v legislativním boji s cigaretovým dýmem.

Nový protikuřácký zákon je ve skutečnosti kuřácký, a to bez ohledu na další paragrafy. Postoj ke kouření v restauracích je v Česku i jinde symbolickou zkratkou postoje státu. A v tomto ohledu se čeští poslanci rozhodli, že posun Česka blíže k civilizovanému světu se nekoná.

A navíc je výsledek komický. Výsledek legislativního snažení sněmovny je přesně v tom prostoru mezi Kafkou a Švejkem, kterým jsme typičtí. Konkrétně jde o nedostatek odvahy kombinovaný s přízemním chytrolínstvím. Budeme proti kouření bojovat nálepkami? Kdyby aspoň zákon donutil restauratéry vybrat si buď mezi kuřáckou, anebo nekuřáckou variantou. Ale ponechání možnsti obojího - bez požadavku na neprodyšné oddělení - činí z celé té věci frašku. Všechno zůstane tak, jak to bylo.

Regulace kouření je pastí liberálů. Máme sklon věřit tomu, že intervence státu je zbytečná a že zvítězí volný trh. Ten by měl zajistit, že nekuřácké restaurace vzniknou samy, protože nekuřáků je dnes víc než kuřáků a jejich majitelé to budou brát jako konkurenční výhodu. Sám jsem ještě před pěti lety psal vášnivé články, kde jsem před regulací varpval skoro jako před novodobou totalitou, tentokrát importovanou ze Západu. Musel jsem si připadat jako novodobý Voltair ("Sám nekouřím, ale udělám všechno proto, abyste tu mohli smrdět"). Jenže se ukázalo, že jsem se mýlil.

Tenhle aspekt trhu prostě nefunguje. Ano, čas od času čteme články o restauracích či barech, ve kterých osvícení majitelé nebo sami návštěvníci rozhodli o nekuřáckém statutu, ale už podle toho, jakou pozornost tomu novináři věnují, je jasné, že jde o naprosté výjimky. Nekuřácký podnik ještě s velkým úsilím najdete v Praze či pár dalších velkých městech. Ale zajděte si na pivo na vesnici nebo menším městě, a máte garantováno, že si po hodince posezení budete muset nechat vše na sobě vydesinfikovat. Včetně snubního prstýnku.

No a na druhou stranu vidíme, že většina západoevropských zemí i Amerika kouření v restauracích zakázaly, a to s úspěchem. Psali jsme o tom, že londýnské puby či newyorské bary přijdou o zákazníky, atmosféru či bůhvíco dalšího. Ale nestalo se to. A neřekl bych, že by zákaz kouření nastartoval nějakou větší vlnu státního paternalismu, před kterým jsme my chytří komentátoři také varovali ("po kuřácích přijdou na řadu tlusťoši"). Prostě to funguje. Tečka.

Málokdy mají zákonodárci k rozhodnutí problém, který má možná ideologické kořeny (tak jako všechno), ale zároveň ozkoušené a fungující praktické řešení. Mohli bez dlouhého řečnění zákaz kouření v restauracích odsouhlasit. Jenže oni radši "vymysleli" nálepky. Prostě pohoda, teploučko a smrádek.

Zase ty řeči o "naivitě". Už mlčte, zatracení lháři

Ministerský kandidát Štefan Fule musí být velmi hloupý člověk. Buď proto, že v osmdesátých letech, v době normalizace, vstoupil "z naivity" do komunistické strany. Anebo proto, že si myslí, že mu to dneska budeme věřit.

Učím na vysoké škole a svým studentům říkám, že být chytrý v osmnácti nebo ve dvaceti není žádná přednost. Že to umí každý. Není to jen bonmot bez obsahu. V tom věku jsme skutečně na vrcholu duševních schopností. Možná nám chybí zkušenosti, ale intelekt a jasnost myšlení jsou na maximu. Neurologové tvrdí, že nedávné průzkumy zcela jasně prokázaly, že mentální schopnosti začínají ochabovat u lidí už mezi dvacítkou a třicítkou. Konečně ne nadarmo se neříká, že kdo v matematice nepřijde na nějaký významný objev do sedmadvaceti, tak už na něj nepřijde nikdy.

Kariérní diplomat a pravděpodobně budoucí ministr pro evropské záležitosti vstoupil v tomto věku do komunistické strany. Ne proto, že by mu to poradili rodiče nebo že by mu to usnadnilo kariéru. Prý nabídku na kandidaturu dostal už na konci gymnázia coby "nejlepší student" a "ve své naivitě" ji přijal.

Byl bych rád, aby se tohle jednou provždy ujasnilo. Také jsem studoval v osmdesátých letech a dobře si tu dobu pamatuju. Ať sklapnou o naivitě. myslí snad naivitou to, že si mysleli (tak jako ostatně většina z nás), že husákovský socialismus bude trvat ještě mnoho let? Pardon, ale to nebyla naivita, ale obyčejný kalkul, který nevyšel.

Z mé generace nebyl nikdo, kdo by si o dekadentním normalizačním režimu mohl dělat nějaké iluze. A už vůbec to nebyli nejlepší studenti. Mimochodem, studoval jsem v té době na dobrém pražském gymnáziu a nepamatuju se, že by nějaký nejlepší student dostal takovou nabídku. Dostali ji ti, o kterých se vědělo, že ji přijmou. Děti komunistických papalášů, případně ti, kteří se ani mezi námi netajili tím, že mají namířeno na velkou kariéru. Neopovrhovali jsme jimi, prostě jsme to vzali na vědomí. Taková byla doba.

Nikdy jsem ty lidi neodsuzoval, po převratu mi jich spíš bylo líto. Podepsat smlouvu s ďáblem těsně předtím, než sám ďábel vyletí komínem? Taková smůla! Měl jsem pár takových smolařů i mezi známými či bývalými kolegy. Nikdy bych jim to sám nepřipomněl a ani na to nezavedl řeč. Ale jsem citlivý na to, když někdo v téhle souvislosti mluví o naivitě. K čertu s vámi, zatracení lháři! Naivní lidé v naší generaci v té beznadějné a perverzní době chodili do kostela, podepsali Chartu nebo aspoň odmítli vstoupit do SSM. Tak to prostě bylo.

Nemám rád laciné moralisty. Dávám si pozor, abych se nad někoho vyvyšoval jen proto, že jsem měl to štěstí, že minulý režim skončil dřív, než jsem se s nim stačil zaplést. Nevím, co bych dělal později, až bych začal žít skutečný život a řešit opravdová dilemata. Ale vím jistě, že kdybych si s režimem začal v tom věku jako Štefan Fule, tak bych dnes mlčel a v duchu se propadal hanbou. A určitě bych nahlas nemluvil o naivitě.

Není to nějaká malá lež, ale nestoudnost a projev nedostatku vkusu. Takový člověk by neměl být ministrem, a to ani v tak slabé a bezvýznamné vládě, jako bude ta budoucí česká.

Musí se zbavit Čunka. Pak možná přestanou být spolkem klaunů

Lidovci prý jsou vůči vznikající vládě v opozici. Prohlásil to už několikrát jejich šéf Čunek. Ten kalkul je jasný: pravděpodobně nejmenší strana v budoucí sněmovně (pokud tedy vůbec překoná pětiprocentní hranici) chce těžit ze znechucení voličů politikou. Bude v kampani říkat: tohle jsme nezavinili, s tím nemáme nic společného. Volte nás, protože všichni ostatní jsou domluvení.

Je to nemravné hned z několika důvodů. Lidovci nesou plnou odpovědnost za současnou situaci, protože byli vládní stranou a významnou měrou se podíleli na upatlané rádobyreformě končící koalice. Měli svého ministra na jedom z nejvýznamnějších postů, a jakkoliv se dnes od Miroslava Kalouska odstřihávají, tak je to nezbavuje odpovědnosti.

Jiří Čunek vůbec budí dojem, jakoby vládní angažmá jeho strany bylo jakousi huráakcí opdpadlíků či nevýznamných členů strany. Zapomíná na dvě věci: že se sám křesla ve vládě zuby nehty držel a že se ho nakonec stejně neudržel. Ne kvůli nějakému spiknutí, ale jednoduše proto, že byl špatný a neschopný šéf resortu.

Tím se dostáváme ke klíčovému bodu. Jiří Čunek stejně jako někteří jeho spolustraníci rádi opakují, že lidovci jsou jediní, kteří se na pádu vládu nepodíleli. To je velmi zavádějící interpretace reality. Vlastně je to přímo lež. Ano, je pravda, že žádný z členů KDU-ČSL nehlasoval pro vyslovení nedůvěry vládě. Ale jestli někdo přispěl k úpadku právě končící Topolánkovy vlády, pak to byla KDU-ČSL.

Právě kvůli Čunkovi vláda morálně zbankrotovala, kvůli šéfovi lidovců přišel o svou politickou "nevinnost" i Karel Schwarzenberg. Nekonečný a dodnes nevyjasněný Čunkův případ učinil vládu nevěrohodnou, směšnou a nedůstojnou. V politice jsou víc než v kterékoliv jiné lidské činnosti důležité symboly. Ano, Topolánek postavil svou vládu na hlasech dvou přebéhlíků. Ale to ještě neznamená, že taková vláda nemohla být silná a reformní. To by ovšem musela mít nějaký étos a konzistenci. O obojí přišla tím, jak podivně a dlouho zachraňovala Čunka. Proto se stala tak slabou, až se nakonec proměnila ve snadnou kořist vyděračů z dalších dvou stran.

Voliči KDU-ČSL stojí před asi nejtěžším dilematem od listopadového převratu. Jejich strana dnes není nic víc než spolkem klaunů, který je vedený podivným vsetínským šíbrem. Pragmaticky vzato to není ansámbl, který by si zasloužil byť jedno procento hlasů. O pěti ani nemluvě.

Na druhou stranu je křesťanská konzervativní strana v české politice něčím, co by v ní chybět nemělo. Minimálně dokud budou mezi parlamentními stranami komunisté, jsou křesťanští demokraté víc než důležitým členem v povolebních rovnicích. Jistě, jejich program je tak nějak gumový a použitelný v jakkoliv orientované vládě. Ale zároveň platí, že lidovci mají své voliče, svou tradici a pak i své určité principy, za kterými si stojí. Kvůli nim jsou v politice důležití.

Ale fungující strana potřebuje ještě něco. Totiž vnitřní energii a schopnost generovat schopné lidi do svého vedení. Což jinak řečeno znamená zbavovat se z vedení těch neschopných. Přesně tohle se do voleb musí stát. Dečunkace je první a základní podmínkou, aby stávající voliči dali lidovcům opět svůj hlas. Jinak ho jen hloupě vyplýtvají.

Sázejí ředkvičky, okopávají rajčata. Budou "legislativně vymezení"

Je to paradox. V českých zákonech nenajdete žádnou definici toho, kdo je novinář. Ale možná už brzy budeme mít legislativně označeného zahrádkáře. Návrh takového zákona předložili socialisté, komunisté a jeden zelený. Komunista Kováčik k tomu řekl: "Jde o to, aby zahrádkářské hnutí cítilo nějakou podporu, nejen slovní, ale i vyjádřenou nějakou legislativní normou."

Toť přímo esence levičáckého uvažování. Záměrně píšu "levičáckého", protože bych se nechtěl dotknout těch, kteří uvažují levicově. Levicovost je pohled na svět daná životními hodnotami, zkušeností a situací konkrétního člověka. Levičáství je pak mechanické a tupé zneužívání těchto hodnot pro politický prospěch. Přesně to dělají proponenti podivného zahrádkářského zákona.

Zákony by měly být co nejjedušší a nejsrozumitelnější. Jejich cílem je vytýčit pravidla pro to, aby společnost mohla fungovat. Nejsou tu od toho, aby jakékoliv zájmové či jiné skupině poskytovali podporu. A není důležité, jestli v té skupině je půl miliónu nebo milión lidí, jak uvádějí politici. Někdo se rád rýpe v hlíně, jiný si zase třeba rád prohlíží pornografii. Pokud ta pornografie není dětská a pokud zrovna do země nezakopáváte souseda, není důvod, aby to řešily zákony.

Komunisté včetně těch mezi socialisty a zelenými neopustili ideu sociálního inženýrství. Chtějí psát zákon jen proto, že existuje koníček, který se dělá na zdravém vzduchu a má sociální i ekologické aspekty. To je naprosto bizarní, stejně jako odvolávat se na výzkum vědců, že zahrádky "bez nároku na energii zvlhčují a ochlazují prostředí". To mohli vymyslet jen Marťani, s kterými ČSSD beztak chce vládnout.

Samotným zahrádkářům může navíc být nějaký zákon ukradený. Pro ty je důležitější, aby v pravý čas pršelo a aby se jim nepřemnožily mšice. V tom jim paragraf nepomůže, stejně jako jim v ničem nepomohl ani sněmovní podvýbor, který má zahrádkaření na starosti. Spolu s myslivostí, rybářstvím a chovatelstvmí. Není to náhoda, tohle všechno jsou aktivity, které se v bývalém Československu staly populární, protože nabízely únik z normalizační reality. Být zahrádkářem nebo chovatelem, tak beru jako sprosťárnu, že si normalizační pohrobci dávají právě tyhle aktivity na svůj prapor.

Ale ono to není zas tak divné, když se podíváme, čím se levicoví zákonodárci zabývají ve volném čase (a že ho poslanci a senátoři mají dost!). Málokterá lobby je tak silná jako ta myslivecká. Václav Klaus kdysi tvrdil, že levicovými aributy jsou batůžek, plastová láhev a snowboard. V posttotalitním parlamentu to vždycky byly rybářský prut, nabitá dvojhlavňovka (s nezbytnými dvěma promile v krvi) a teď zřejmě i sazenička rajčat.

Zahrádkářům chtějí levičáci poskytnout legislativní podporu, na jiné koníčkáře se však dívají skrz prsty. Viz třeba Jiří Paroubek v debatě ke šrotovnému, když mluvil o majitelých starých aut či veteránů. Prý se ve starých autech "hrabou", protože nemají "co v sobotu a neděli dělat", prohlásil šéf ČSSD. Mezi řádky čteme, že kdo to má v hlavě v pořádku jako on, tak rozhodně co dělat o víkendech má.

Vzkaz je jednoznačný, jděte se zákonem pro zahrádkáře či o zahrádkářích do kytek. Samozřejmě těch legislativně neošetřených.

Všechno, co napíšete, může být a nejspíš bude použito proti vám. Řeč je o mailu

Mladoboleslavská Škoda podle médií propustí desítky, možná stovky lidí. Důvodem nebo možná záminkou je přeposílání pornografického videa pořízeného mobilním telefonem. Policie dokonce vyšetřovala, zda se nejedná o nezletilou školačku z místní základní školy, ale to se nepotvrdilo. Vedení firmy však trvá na tom, že jde o porušení pracovního řádu a etického kodexu.

Výpověď za přeposlání videa emailem je tvrdý trest. A nespravedlivý v tom smyslu, že něco podobného čas od času dělá většina českých zaměstnanců. Aspoň tedy z domácích firem a institucí, včetně těch státních. Pro ně je tedy aféra jakousi léčbou šokem. V zahraničí už podobné nkauzy proběhly před deseti i více lety. Zejména v amerických a britských společnostech je vztah zaměstnanců k služebnímu mailu až úzkostlivě opatrný. Jeho prostřednictvím si většinou ani nevyřizují žádné soukromé záležitosti.

Mnohé firmy maily svých zaměstnanců monitorují. Existuje software, který jejich obsah automaticky "pročesává" a dokáže odhalit například maily obsahující vulgarismy, zmínky o sexu či jiná "podezřelá" témata. Objevují se častěji, než si většina lidí myslí. Už téměř klasickým příkladem jsou maily zaměstnanců zkrachovalé firmy Enron, které v rámci vyšetřování zveřejnila v roce 2003 americká Federální komise pro energetickou regulaci. Jednalo se o zruba 1,5 miliónu jednotlivých mailů od 176 zaměstnanců včetně managementu. Jejich databáze je od té doby volně přístupná na Internetu. Dodnes je to dobrý materiál pro průzkum toho, k čemu se vlastně maily ve velkých společnostech používají.

Jistěže k práci, ale také k přeposílání vtipů, domlouvání večírků nebo flirtování. Firma Inboxer, která vyvíjí software pro monitoring emailů, zanalyzovala půlmiliónový vzorek a zjistila že více než 10 tisíc mailů obsahuje vulgarismy a více než 70 tisíc mailů nějaký obsah se sexuálním podtextem. Analyzovat se však dá nejen obsah, ale i to, jak a od koho ke komu maily ve firmách proudí. Specialisté tvrdí, že tak lze odhalit, jaká je ve firmě skutečná hierarchie a kdo má v týmech klíčovou roli, a to bez ohledu na formální postavení či funkce.

Šmírování vlastních zaměstnanců se nám může zdát neetické a nevkusné. Právníci dokonce mohou namítat, že je zároveň nelegální, protože představuje porušování listovního tajemství. Ale faktem je, že to firmy dělají a pragmaticky řečeno by byly hloupé, kdyby tento "materiál" nevyužily.

Skandál ve Škodovce bude zřejmě pro české zaměstnance podobným "budíčkem", jako bylo zveřejnění mailů Enronu. Neboli že do mailu, a obzvláště toho služebního, nepatří nic, co by nemohlo být v budoucnu zveřejněno. A že se to kdykoliv může stát. Nejspíš teď v našich mailboxech ubydou všechny ty přeposílané maily s hloupostmi v přílohách. I proto je ta škodovácká lapálie vlastně užitečná.

Počítače v nás nic temného neprobouzejí. Pouze si to na nás pamatují

Bojím se, že udělám něco ošklivého a policie prohledá můj počítač. V novinách se pak objeví zpráva: "Hrál takzvané střílecí hry, navazoval kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Policisté dokonce na jeho harddisku objevili fotografie nahých žen." Ale mám pocit, že něco takového by bylo možné napsat skoro o všech majitelích počítačů.

Tragédie v německém Winnendenu, kde sedmnáctiletý mladík postřílel patnáct lidí a nakonec zabil i sám sebe, prý opět oživí debatu o vlivu Internetu či hraní počítačových her na psychiku člověka. Dokážu si to celkem dobře představit.

Mladík údajně hrál předešlý večer téměř dvě hodiny jakousi akční hru, na počítači pak měl nainstalovány ještě další dvě. Kromě toho tam měl ještě pornografické snímky a ukázalo se, že se pod různými přezdávkami zúčastňoval internetových diskusí. Jestliže právě tyto informace média zdůrazňují a přinášejí jako novinky v celé kauze, je jasné, co mají evokovat: totiž že používání počítače má s šíleným činem nějakou souvislost.

Jasné je přitom jen jedno: totiž že dotyčný mladík byl magor a měl se léčit, ale rodiče, škola či obecně jeho okolí selhali v tom, aby se tak stalo. Není důležité, co dělal nebo nedělal na počítači. Před dvaceti lety by se pravděpodobně díval na filmy v televizi (což by rozlítilo aktivisty bojující proti násilí na obrazovce) a před padesáti lety by si listoval komiksy obsahujícími násilí. Před sto lety by možná četl některou z knih, které dnes označujeme za klasické.

Noviny a editoři by už konečně opustit to klišé, které představuje vytváření souvislosti mezi používáním počítače a kriminálním chováním. Každý z nás dělá v soukromí spousty věcí, kterými se nechlubíme a nemluvíme o nich veřejně. Čteme divné knihy, prohlížíme si pornografii, masturbujeme, vydáváme se za někoho jiného nebo třeba trháme mouchám nožičky. Počítače do toho vnesly jedinou novou věc. Totiž že si na nás tohle všechno pamatují a lze to z jejich paměti zpětně zjistit.

A tak víme, jakou hru hrál šílený vrah z Winnendenu večer před svým činem. Můžeme říct, že vrazi, násilníci a sexuální maniaci hrají počítačové hry obsahující násilí? Nepochybně. Stejně jako mnozí neurochirurgové, právníci nebo politici. Ale platí zároveň, že hraní násilných her vede k duševním poruchám nebo dokonce ke kriminalitě? Nikoliv, to ještě žádná studie neprokázala.

Vezměme si jiný příklad, kterým je dětská pornografie a pedofilie. Obojí jsou s Internetem spojeny. Každou chvíli čteme, že policisté dopadli díky Internetu nějakého pedofila nebo "rozbili" internetovou síť s dětskou pornografií. Znamená to, že děti používající Internet jsou více ohroženi? Samozřejmě to tak vypadá. Ale studie jasně ukazují, že počet zločinů páchaných na dětech vinou Internetu nijak nepřibyl. Jinak řečeno, že je celkem jedno, jestli pedofilové lákají své oběti na bonbóny před školou, anebo v diskusních serverech.

Tragédie jako ta ve Winnendenu jsou důsledkem lhostejnosti, selhání společnosti a obecně úpadku hodnot. Počítače ani Internet se na tomto úpadku však nepodílejí, jsou spíše jeho pečlivými kronikáři. Můžeme se na ně za to zlobit, ale nic tím nevyřešíme.

Obyvatelé Legerovy po desetiletém "boji" vyhráli jeden pruh magistrály. Proč se, sakra, raději už dávno neodstěhovali?

Říkají tomu "experiment", ale není jasné, co chtějí vyzkoumat. Magistrát povolil Praze 2, aby zúžila v Legerově ulici magistrálu ze čtyř na tři pruhy. Důvodem je snaha zlepšit životní podmínky lidí bydlících kolem magistrály. Podle médií je to přibližně 1200 lidí. Už dopředu je ovšem jasné, že to lepší mít nebudou. Stejně jako to, že pro mnohem ví lidí bude tenhle experiment znamenat komplikace.

Nikdo nezpochybňuje, že takzvaná magistrála je v úseku mezi Nuselským a Hlávkovým mostem perverzní stavbou. Hloupý byl už samotný nápad vést jednu z hlavních komunikací téměř centrem města, vrcholem pak bylo "odříznutí" Muzea od Václavského náměstí. Magistrála byla původně prý dočasné řešení, jako mnoho takových z dob minulého režimu se však změnila v řešení trvalé. A ani po změně režimu s tím nikdo nic neudělal.

Bydlení kolem magistrály nestojí za nic. Zvlášť v bytech s okny do ulice. Je tu hluk, prach a smrad. Kvůli tomu nelze otevírat okna, a to ani v horkých letních dnech. Není divu, že jsou obyvatelé naštvaní. Za zúžení čtyřproudé komunikace v Legerově ulici o jeden, příépadně dva pruhy prý bojovali přes deset let. Dokonce založili občanské sdružení. Teď si konečně vybojovali experiment.

Špatná zpráva pro ně zní, že nezískají vůbec nic. Zácpy v Legerově budou mít stejnou intenzitu, jen pravděpodobně budou trvat déle. Na kvalitě vzduchu se to neprojeví. Stejně na hlučnosti. Jedna z obyvatelek si v rozhlasovém pořadu v souvislosti se zúžením stěžovala na to, že v noci jezdí Legerovou ulicí více než stokilometrovou rychlostí. Ale to bude trvat dál, i když bude mít komunikace tři pruhy. Jestli je tohle opravdu problém, pak stačí dát do Legerovy označený měřící radar.

Odebrání jednoho pruhu prodlouží zácpy směrem ven z města. Dnes v ranní špičce začínají zhruba na úrovni Pankráce. Zúžení Legerovy ulice může prodloužit kolony až na Spořilov, Chodov či podle katastrofických scénářů až směrem k Průhonicím. To se prý ukáže v provozu. Dopravní provoz lze matematicky modelovat, ale je to obtížné a nespolehlivé. Na tom, jak se změní denodenní provoz, bude mít vliv rozhodování řidičů a samozřejmě i dopravní nehody.

Začne-li doprava na magistrále opravdu kolabovat, je možné, že to část řidičů odradí od používání auta a zvolí raději hromadnou dopravu. Ale bude to jen malé procento. Objízdné trasy volit nebudou, protože alternativa k jízdě po magistrále buď není, anebo jsou i tyto komunikace už dnes přetížené. To podstatné je následující: na bydlení 1200 lidí v Legerově se nic nezmění, ale kvalita života desetitisíců jiných lidí se prokazatelně zhorší. Jde tedy mnohem více o expeeriment sociální než dopravní.

Lidé z občanského sdružení mluví po zatarasení jednoho pruhu o satisfakci. Lze tomu rozumět, vždyť teď "zatopili" těm bezohledným řidičům, kteří celé ty roky stojí s nastartovanými auty v zácpě v jejich ulici. Je to ovšem pouze pomsta, ne řešení. Spíš nerozumím jiné věci. Jestliže je bydlení v Legerově takovým hororem, proč se už dávno neodstěhovali. Ano, Legerova kdysi byla dobrou adresou, kterou zničilo hloupé urbanistické rozhodnutí. Je lepší to přijmout a hledat pro nemovitosti kolem rušné silnice jiné využití než pro slušné bydlení. Boj s počtem aut je bojem s větrnými mlýny.

Praha musí nepochybně množství aut v centru regulovat. Centrum lze pro auta zcela uzavřít, ale to by vyžadovalo vybudování zcela jiné infrastruktury a také velkou politickou odvahu. Ale pořád je to schůdnější a racionálnější projekt než například plánování olympiády.

Méně drastickou a prokazatelně fungující cestou je zavedení mýtného. Peněženka je tím nejlepším regulátorem i policajtem. Ale nápad zatarasit jízdní pruh na důležité komunikaci je výplod chorého mozku a lokálního populismu. To nejzajímavější na celé věci je, jak tohle mohl někdo schválit.

Tady něco nehraje. Proč zrovna teď křičí Právo, že ho vydírají politici?

Šéfredaktor deníku Právo vyvolal rozruch svým obviněním, že mu "různá místa" vyhrožují ztrátou inzerce, pokud bude "pokračovat v dosavadním, údajně nepříznivém způsobu psaní o sociální demokracii". Nic konkrétního neuvedl, a to ani poté, co byl dotázán dalšími médii. Prý mu šlo o "veřejné pojmenování problému".

Když tohle ptydepe přeložíme, vypadá to tak, že Zdeněk Porybný komentářem ve svém listu (který zároveň vlastní) požádal o solidaritu a pomoc. Asi hlavně ostatní média a také konkurenční politiky, protože kdyby měl o popsaném vydírání hmatatelné důkazy, asi by se rovnou obrátil například na orgány činné v trestním řízení. Ale nic konkrétního nemá, a tak se spoléhá na to, že ve vypjaté politické situaci nezůstane jeho nářek nevyslyšen. Od ODS, konkrétně Jana Zahradila, se mu už podpory dostalo. Ale jde opravdu o "svobodu slova"? Instinkt a zdravý rozum vybízejí k opatrnosti.

Fakt jedna: Právo má k ČSSD jako jediný levicový deník mezi novinami nejblíže. O sociální demokracii píše konzistentně, ve stylu ani tónu k žádnému posunu v poslední době nedošlo. Fakt dvě: ČSSD je s tím, jak o ní Právo referuje, rovněž dlouhodobě nespokojená. Minimálně za celou dobu, co stranu řídí Jiří Paroubek (sám Právo už víckrát kritizoval). Je v tom určitý paradox, ale ne nepochopitelný. ODS za Topolánka zrovna tak kritizuje Lidové noviny a MF Dnes, které jsou zase blízké jí. Fakt tři: Jediné, co se v poslední době změnilo, je stav ekonomiky. Recese a krize nepřejí těm segmentům trhu, jejichž obchodní model stojí a padá s inzercí. Z toho plyne, že většina médií se potýká s úbytkem reklamy a tedy i příjmů.

Co z toho plyne? Vše nasvědčuje tomu, že jestliže má Právo nyní existenční problémy, pak jsou původu ekonomického, nikoliv politického. Spíše se ptejme, proč stejná varování nedostala také ostatní média. Anebo ještě jinak. Není vyloučeno, že firmy polovlastněné státem opravdu mohou k podobným metodám sahat. Ale pak se ptejme, proč to zkoušejí zrovna v Právu. Nezvykly si například, že obsah a inzerce jsou v tomto deníku propojeny těsněji než jinde?

Právo je novinářsky slušný a kvalitní deník. Má dobré zpravodajství a zajímavé komentáře. Obchodně však představuje dlouhou dobu záhadu, která je právě v osobě Zdeňka Porybného a jeho dvojjediné roli šéfredaktora i vydavatele. Vždycky si svůj byznys dělal po svém a dával najevo, že k tomu nikoho dalšího nepořebuje. Proč tedy teď?

A pak, všichni víme, jak čeští politici všechno "házejí" na média. O narážkách na "mediální virtuální realitu" se neobejde snad žádné prohlášení Mirka Topolánka a Jiří Paroubek zase chrlí aspoň jeden článek týdně o pravicovém mediálním spiknutí. Pan Porybný to teď zkouší opačně a obviňuje bez důkazů politiky. Zdá se mi to nevkusné.

Dopraváci nám vyhlásili válku. Už zase ... a zase to k ničemu nebude

České dopravní policii "došla trpělivost" a "výrazně přitvrdí", takzvaným pirátům silnic dokonce "vyhlásila válku". To jsou jen vybrané formulace z novinových titulků. Kolikrát jsme je slyšeli a četli? Mockrát. Bez valného výsledku. Proč je slyšíme znovu? Protože se nový policejní ředitel po sto dnech ve funkci chce zviditelnit.

Ono je to ošidné. Už samotý termín "silniční pirát" je tak nějak bez obsahu. Rozumíme mu intuitivně tak, že je to ten druh řidiče, který jezdí agresivně, bezohledně a proti předpisům. Kdo řídí, tak každý den na silnici nějaké potká. Jsou to ti idioti, co nás z dálky problikávají na dálnicích, nebezpečně předjíždějí a zácpy objížději po tramvajových kolejích nebo odstavnými pruhy.

Iritují nás, o tom není sporu. Jiná otázka je, zda způsobují dopravní nehody. Obvykle jsou to zkušení řidiči za volanty dobrých aut, kteří se na řízení stprocentně soustředí, protože stupidní závodění na silnice je pro ně zdrojem adrenalinu. Ale není vyloučeno, že častějšími příčinami dopravních nehod jsou naopak nepozornost, nezkušenost, únava nebo špatný technický stav aut. Ve statistikách odpověď nenajdeme, protože styl jízdy policisté vyšetřující dopravní nehody nezkoumají. Ani to nejde.

Také proto se mi zdá posedlost policie "piráty silnic" poněkud kontraproduktivní. Obvykle to znamená, že policisté budou více měřit rychlost. A to je druhá věc, kterou vám každý řidič řekne. Totiž že v policejních sítích končí mnohem častěji ti, kteří jen trochu víc sešlápli plyn na bezpečném a přehledném úseku silnice (tak vhodném pro měření a zastavování vozidel), než ti, kteří jeli riskantně a nebezpečně.

Jalovost policejní služby, navíc vyzbrojené "superautem" Volkswagen Passat R36, ukázala reportáž v Lidových novinách. Její autor strávil několik hodin s dálniční policií a s až dětinským nadšením popsal, jak hlídka "dohnala tři piráty silnic". Realita? Dva z nich, kteří zaplatili vysoké pokuty, jeli rychlostí 145, respektive 152 kilometrů v hodině. Na velmi moderní a nové dálnici D5 to opravdu nejsou nebezpečné rychlosti. Třetím pirátem byl řidič jedoucí přes 200 kilometrů v hodině. Ale to už zase bylo příliš moc, aby jeho rychlost dokázala hlídka změřit. A tak ho hrdinové reportáže nakonec pouze pokárali.

Tohle je ta válka? Vezměme drahý vůz vyzbrojený špičkovou technikou a jeho speciálně vyškolenou posádku, několik hodin v akci. To jsou "výdaje". A na straně "příjmů" máme dva potrestané smolaře a jednoho nepotrestaného piráta, který se utvrdil, že když bude jezdit opravdu rychle, tak mu to projde. Efekt na ostatní řidiče také nic moc. Neoznačené auto se po dálnici prohání nepovolenou rychlostí, protože jinak by bylo "nápadné“, jak řekl novináři jeho řidič. Takže se dá spíš čekat, že ostatní k rychlejší jízdě vyprovokuje.

Asi dobrá zábava pro policisty, ale jinak velmi nákladná a neefektivní činnost. Proč místo toho nevidíme na té samé dálnici mnohem víc obyčejných, označených policejních aut? Stará známá pravda říká, že to umravní řidiče nejlépe. Ale zase to nesplňuje kritéria „nelítostné války“.