Panika kolem Radiožurnálu? Nechápu

Jestli mají konzumenti médií všude na světě něco společného, pak je to panika, že se jejich obsah stále bulvarizuje a zhoršuje. Ukázkovým příkladem je „občanské znepokojení“, které vyvolala nedávná proměna veřejnoprávního Radiožurnálu.

Už stovky lidí podepsaly jakousi internetovou petici a své znepokojení vyjádřili jak profesionální novináři, tak amatérští internetoví blogeři. Skoro se zdá, jakoby obsahové změny jedné rozhlasové stanice patřily mezi hlavní témata současné veřejné debaty. Je to hloupost, samozřejmě.

Nechť zazní zcela jasně: Radiožurnál nestál za zlámanou grešli už před lednem 2008. Z celoplošných stanic provozovaných Českým rozhlasem jsem ho považoval za nejhorší. Nesnesl srovnání se skvělým zpravodajským Českem, publicistickou „Šestkou“, kulturní Vltavou a ani třeba třeba populárně-vědeckým (byť pouze digitálním) Leonardem.

Ne snad, že by Radiožurnál neprodukoval dobré pořady nebo nezaměstnával kvalitní novináře. Ani jedno není pravda. Ale byl žánrově popleteným, kvalitativně rozkolísaným a hudebně iritujícím mixem, který Českému rozhlasu dělal ostudu. Nazývat Radiožurnál „vlajkovou lodí“ je směšné.

Dobrou rozhlasovou stanici nedělá to, že sedm minut po půl sedmé ráno vysílá chytrý komentář, že má dvakrát týdně v půl jedné odpoledne zajímavý aktuální rozhovor, že od šesti do sedmi večer nabízí posluchačům dobré zprávy a ani že hodinu před půlnocí odvysílá příjemnou talk-show. Ne, to jsou jen třešničky na dortu.

Dobrá rozhlasová stanice je taková, kterou když si kdykoliv během dne naladíte, tak uslyšíte předpokládaný obsah v plus minus dané kvalitě. Nic takového o Radiožurnálu neplatilo. Ladit tuhle stanici bylo jako hrát ruletu, ovšem s velmi malou pravděpodobností na vítěství. Poslouchat Radiožurnál je už mnoho let jako chodit na houby: člověk musí mít svá místa, aby něco našel.

Nerozumím nářkům těch, kteří volají po návratu ke „starým pořádkům“. Podezírám je z účelovosti. Nevím, kde třeba takový Jakub Patočka z Literárních novin vzal, že Radiožurnál byl „donedávna nejlepším veřejnoprávním médiem v zemi“. Chápu, že se mu líbily ranní poznámky a komentáře Ivana Hoffmana. Ale co to ostatní? Slyšel někdy třeba takovou Českou dvacítku Martina Hrdinky?

Závidím všem těmto kritikům i signatářům zmíněné petice, že tak jistě vědí, že nový obsah Radiožurnálu bude horší, a to už po několika dnech běžného vysílání. Ano, změnily se znělky i způsob prezentace některých stálých servisních rubrik (počasí, doprava atd.). To si každý všimne po pár minutách poslechu. Nelze vyloučit, že se novým stylem Radiožurnál přiblížil stylu některých komerčních stanic. Ale stejně vyváděli čtenáři seriózních novin, když začaly tisknout barevné fotografie.

Systémové změny navržené Barborou Tachecí považuji za spíše pozitivní, a hlavně nijak převratné. To dobré až na výjimky zůstává: moderování Jana Pokorného, rozhovory Martina Veselovského, publicistické bloky večer po šesté a po deváté, noční pořad Nad věcí se zajímavými, nikoliv slavnými lidmi.

Tachecí udělala taktickou chybu tím, že angažovala Lucii Výbornou, která je příliš spojena s komerčními rádii a televizemi i bulvárním tiskem. Navíc obě působily v minulých letech na Frekvenci 1, takže si nová ředitelka Radiožurnálu mohla spočítat, že jí snahu proměnit veřejnoprávní stanici v "novou Frekvenci" bude každý vyčítat.

Druhým neuralgickým bodem je odchod Ivana Hoffmana. Ano, je vynikajícím glosátorem s literárním talentem a navíc (rozhlasový bonus!) mimořádně příjemným hlasem. Hoffmanovy ranní poznámky nebyly v pravém smyslu komentáři. A od tohoto žánru pěstovaného hlavně deníky se lišily tím, že se na svět dívaly z té lepší stránky. Byl to tedy dobrý žánr v dobrý čas.
Být Barborou Tachecí, snažil bych se spolupráci s Ivanem Hoffmanem udržet za každou cenu. Ale samozřejmě nevím, jak jejich domluva probíhala. A pak je tu ještě jiná věc: nedokážu si představit sebegeniálnějšího autora, který by po pětiletém každodenním psaní jednoho a téhož útvaru nebyl vnitřně opotřebovaný a unavený. Odchází-li však Hoffman definitivně, je to škoda.

Média se nikoliv jen v Česku, ale všude na světě za posledních patnáct let velmi radikálně proměnila. A ten proces pokračuje. Způsobuje to paniku, která není daná ani tak samotnými změnami, jako nejistotou z toho, co tyto změny vypovídají o společnosti a o nás samých. Rozumím té panice a částečně ji sdílím. Jen chci upozornit, že svůj hněv míříme špatným směrem. Mediální manažeři jako Barbora Tachecí jsou jen zástupnými, byť pohodlnými fackovacími panáky.

(psáno pro HN, které mě počátkem týdne požádaly, abych se k "situaci" kolem Radiožurnálu vyjádřil)

Čeští premiéři a jejich věčné "války" s médii

Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Tak se jmenuje americká komedie o turistice z konce šedesátých let. Jestliže je pondělí, premiér Topolánek řekne nějakou hloupost o médiích. To platí v Česku v roce 2007.

Jednou si novináře pozve a hned je urazí, jindy jim zase rozdává čolokády. Vyjmenovává, co dělají dobře a co špatně. Ale hlavně, z každé jeho reakce vůči médiím doslova vyčnívá bezradnost a špatný vkus. Je to o to divnější, že jeho blízký spolupracovník a přítel v oboru komunikace s médii podniká. Dokonce úspěšně. Že by další případ kovářovy kobyly, která chodí boda.

Přenesme se o dva roky zpátky. Je listopad roku 2005 a na zpravodajském serveru Aktuálně.cz se v „duelu“ utkávají tehdejší premiér a šéf opozice. Mirek Topolánek klade následující otázku: „V poslední době jste několikrát verbálně napadl nezávislost médií. Nemyslíte, že právě toto je jedním z projevů předlistopadového myšlení?“ Jiří Paroubek odpovídá: „Te je velký omyl, pane předsedo. Já jsem jenom kritizoval tendenčnost, zaslepenost a nevěcný přístup médií. Byl bych také rád, kdyby do budoucna v naší zemi byla média usměrňována mediálním zákonem střihu rakouského či německého mediálníhozákona.“

Ale cesta v čase může pokračovat, třeba ještě o pár měsíců dříve. Je únor 2005, Jiří Paroubek je v té době ještě neznámý cifršpión z pražského magistrátu a Českem cloumá aféra Gross. Deník MF Dnes klade premiérovi otázky, které jsou zdánlivě banální. Jde vlastně jen o pár stovek tisíc, které „nehrají“ v premiérových účtech. Kde je vzal? Zkušený Stanislav Gross ztrácí hlavu a hloupými výmysly o štědrém strýci si kope politický hrob.

Šéf opozice Topolánek píše do MF Dnes (14. února 2005): „Sociální demokracie se pohybuje na tenkém ledě, když svaluje vinu na média, která nejen jejímu předsedovi, ale celé jeho politické straně a vládní koalici pouze nastavila zrcadlo. A bylo by velmi žinantní, kdyby toho chtěla ČSSD společně s komunisty využít k rychlému prosazení a odůvodnění svých politických cílů včetně zpřísnění tiskového zákona.“

„Žinantní“ je dobře zvolené slovo. Jsme zpátky v roce 2007. Premiér Topolánek dostává zdánlivě banální otázky týkající se automobilu Volvo (který má mimo jiné vyšší pořizokteré se Gross nemohl dopočítat ve svých úsporáchkterá nehrála v Grossových účtech). Možná jsou to otázky nepřípadné nebo přehnané, to nedokážeme posoudit. Ale místo, aby na ně premiér klidně a normálně odpověděl, pouští se na tiskové konferenci do novinářů.

Podle českého premiéra novináři vydírají politiky, podplácejí policii a ohrožují „skupiny obyvatel“. Všechno jsou to úsměvné konstrukce, které by nestály na řeč, kdyby je Topolánek nepronášel vzrušeným hlasem a zároveň nevytahoval na stůl tu už tolik ohranou kartu regulace svobody slova, tedy „zpřísnění tiskového zákona“.

Čím novináři vydírají? Příklad uvedený Topolánkem je velmi slabý. Reportér časopisu Týden se prý domáhal jeho vyjádření s tím, že když na otázky neodpoví, nesmí se divit, co v článku bude. Ale to je holá pravda, byť možná neobratně či netakticky formulovaná. Politici se to tak učí na prvním PR školení. Topolánek dostal nabídku ovlivnit vyznění článku svým stanoviskem. Je čistě na něm, jestli ji odmítne (třeba proto, že postup novináře považuje za formální), anebo využije.

Stejně nesmyslné je i obvinění z „ohrožování skupin obyvatel“. Toho se média měla dopustit tím, že zveřejnila, kde nyní premiér bydlí a kam se chce stěhovat. Myslí to Topolánek vážně? Těžko bychom v Evropě hledali demokratickou zemi, ve které se tají, kde předseda vlády bydlí.

Že tam ten český bydlí s milenkou a nemanželským dítětem, je české specifikum, ale na věci to nic nemění. Bulvární tisk je teď zrovna v tvrdé konkurenční válce, takže nemůžeme čekat, že se bude chovat zdrženlivě. Zájem o premiérovo soukromí nelze novinářům zatrhnout. Topolánek by si měl zvyknout, že je veřejnou osobou.

Zdaleka největším Topolánkovým faulem je ovšem obvinění z toho, že jsou média „zaplacená“ a že pracují „na objednávku Paroubka“. Nechme stranou divný jazyk („Divím se, že mu to žerete“), už jsme si ostatně všichni zvykli, že Mirek Topolánek je primitivní hulvát. Má taky světlé stránky, tak mu to zatím spíše odpouštíme.

Ale obvinění z korupce je laciné a zbytečné. Za sedmnáct let jsme se nesetkali s případem, kdy by nějaké médium či konkrétní novinář psali za peníze a na objednávku. České žurnalistice lze jistě vyčítat mnoho prohřešků týkajících se například profesionality novinářů či žurnalistické etiky. Bavme se o nich. Ale nemluvme o žádné mediální konspiraci, protože zkrátka neexistuje. Je pouze paranoia politiků, kteří svou neschopnost komunikovat svádějí na úplatnost médií.

Je zábavné sledovat Dalíka a Tlustého, jak se vzájemně obviňují, že novináři pracují na objednávku toho druhého. Jeden se ometá kolem premiéra a druhý zas kolem mladé ambiciózní slečny. Oba se chovají jak malé děti, a když se o ně novináři začnou zajímat, nenapadne je nic jiného než poplašeně kvičet: je to zaplacené, stali jsme se obětí komplotu.

Topolánkovo chování je dnes často srovnáváno s hulvátským mediálním nihilismem bývalého premiéra Zemana. Jeden rozdíl však mezi oběma politiky je: Zeman žurnalisty opovrhoval od samého počátku, a bylo mu celkem jedno, jestli o něm píší dobře, anebo špatně. Byli pro něj obtížným hmyzem, který od sebe odháněl a urážel. V tom byl až obdivuhodně konzistentní. Nikdy také novinářům nevyhrožoval, že jim zatne tipec nějakým zákonem.

Podobně pro Klause byli novináři „největší nepřátelé lidstva“, což byl výrok, který současného prezidenta proslavil ve světových médiích skoro stejně jako jeho názory na globální oteplování. Ale to neznamená, že by s novimnáři nějak aktivně bojoval. Chová se k nim slušněji a korektnějni než Zeman, ale opovrhuje jimi stejně. A umí jim to dát najevo.

Proč jsou Topolánek a Paroubek tak jiní? A proč pořád vytahují ten nesmysl s tiskovým zákonem? Je přece jasné, žežádné výrazné omezení svobody slova prostě v české společnosti nemůže projít. Tisk nelze regulovat, a jakýkoliv politik se o to pokusí, vydá se na sebevraždednou misi.

Často se cituje výrok jednoho z „otců“ americké demokracie Thomase Jeffersona. Ten kdysi napsal: „Kdybych si měl vybrat mezi vládou bez novin a novinami bez vlády, budu radši pro to druhé.“ Méně známý je jiný Jeffersonův výrok: „Dnes nelze věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, neboť ji vtáhli do toho znečištěného prostředku.“
Jaký je mezi oběma výroky rozdíl? Ten první napsal idealista přemýšlející o politice a médiích. Ten druhý napsal politik, který s médii učinil konkrétní zkušenost.

• (Text pravidelného čtvrtečního Médiáře, Hospodářské noviny 27. září 2007)

Vysmívaný deník se mění v noviny zítřka

Většina lidí poznala tenhle deník tak, že ho našla položený za dveřmi hotelového pokoje. Víc než milión kusů USA Today rozdají každý den svým zákazníkům světové hotely a letecké společnosti. Ale to není jediný důvod, proč jde o nejúspěšnějí noviny v Americe.

Minulou sobotu oslavily čtvrtstoletí své existence. A snad všichni komentátoři připomněli, jak svrchu či dokonce s posměšky se na něj lidé z branže dívali. Dlouhé roky se mu říkalo McPaper neboli McNoviny, s odkazem na řetězec rychého občerstvení. "Jsou nevalné chuti, ale rychle člověka nasytí," znělo obligátní vysvětlení.

Dnes po pětadvaceti letech však všichni jedním dechem dodávají, že se mýlili. USA Today času zlepšovaly. Ano, stále jsou novinami pro průměrného amerického čtenáře, ale propast mezi tímto deníkem a například New York Times či Washington Post se zmenšuje. Letos například deník otiskl velmi respektované investigativní články o podmínkách v americké armádě v Iráku.
Navíc je nepopiratelné, že USA Today proměnily světový tisk víc než kterýkoliv jiný deník. Byly první, kdo zavedl barevné fotografie, stručné a krátké články a především takzvanou infografiku. To byly mapy, grafy či graficky ztvárněné barevné předpovědi počasí. Dnes je najdeme prakticky ve všech novinách.

Koncept USA Today vzešel z marketingového průzkumu. Zakladatelem novin byl dnes třiaosmdesátietý Alen Neuharth, který si na pomoc přizval Lou Harrise, jedoho z průkopníků průzkumů veřejného mínění a mimo jiné i poradce bývalého prezidenta Johna F. Kennedyho. Jeho doporučení bylo jasné: získat takzvanou televizní generaci, která před obrazovkou už vyrůstala a k novinám si nikdy nenašla cestu.

Na jedné z klíčových schůzek o podobě deníku položil prý Harris před Neuhartha výtisky New York Times a Wall Street Journalu. "Mám tady dvoje noviny, které jsou velmi nudné a velmi šedivé a velmi dobré. Na to zapomeňte. Jestli chcete získat televizní generaci, musíte spousty věcí z té bedny vzít a prostě je vytisknout na papír."

Jak píše New York Times, nový deník šokoval už svým prvním vydáním ve středu 15. září 1982. Zatímco drtivá většina amerických a také světových deníků věnovala velkou část svých titulních stran atentátu na právě zvoleného libanonského prezidenta, v USA Today vyhradili této události jen krátkou zmínku v přehledu zpráv. Dominantní zprávou byla naopak zpráva o smrti monacké princezny.

Deník New York Times cituje jednu z bývalých zaměstnankyň, která vzpomíná, jaký rozruch to vyvolalo mezi kolegy z jiných novin. Princezna na první straně? Ve světě „opravdové žurnalistiky“ to tehdy bylo téměř svatokrádežné. „Chovali se k nám, jako bychom někoho zabili. Velmi rychle to vytvořilo atmosféru ´my proti všem´“, říká Anne Goodfriedová. Ovšem New York Times ve svém článku připomínají, že když o patnáct let později zemřela princezna Diana, měly to už na titulní straně všechny noviny světa.

Rozdíl byl i v tónu, který noviny zvolily. Al Neurath chtěl Američanům servírovat deník, který bude aspoň v rámci možností pozitivní. Opět se to projevilo už na první titulní straně, kde noviny v kratším článku referovaly o leteckém neštěstí. Nezdůraznily přitom počet obětí jako jiné noviny, ale naopak počet těch, kteří přežili. Titulek zněl: „Zázrak. 327 přežilo, 55 zahynulo.“
Z téhle vlastnosti USA Today si později dělali legraci i tvůrci seriálu Simpsonovi. V jednom díle Homer na jejich adresu říká: „Tohle jsou jediné noviny v zemi, které se nebojí napsat pravdu. Že všechno je prostě v pořádku.“

Za rok dosáhl náklad USA Today milión kusů, v devadesátých letech pak překročil dvoumilióntou hranici. Dnes činí kolem 2,3 miliónu kusů a meziročně stále mírně stoupá, což je v USA světlá výjimka. Vydavatelství Gannett přináší slušný zisk. Ale cesta k němu nebyla jednoduchá a bez rizika. Trvalo deset let, než se noviny staly ziskové. Za tu dobu do nich Gannett investoval kolem miliardy dolarů.

USA Today v osmdesátých a devadesátých letech zvítězily nad televizí, nebo aspoň ukázaly způsob, jak v éře televize může tisk přežít. Dokážou teď to samé v éře Internetu? Rozhodně tuhle konkurenci nepodceňují.

USA Today byly jedny z prvních noviny, které zavedly zpravodajství na webu, a podle některých pramenů také jako první v Americe začaly experimentovat s internetovou reklamou (takzvaným reklamním proužkem). Dnes adresu USAToday.com navštíví měsíčně 9 až 10 miliónů unikátních návštěvníků, což ji v kategorii zpravodajství řadí mězi nejúspěšnější na světě.

Je to mimochodem USA Today, který „účinkuje“ v hollywoodském filmu Minority Report, a to v roli „novin budoucnosti“. Vypadají podobně jako ty dnešní, ve skutečnosti jsou však propojeny s Internetem. Diváci mohou vidět, jak je lidé v metrou čtou, a přitom se na nich dynamicky mění titulky, články i fotografie.

Jde samozřejmě o filmovou nadsázku, avšak mnozí odborníci soudí, že tak by budoucnost tisku mohla vypadat. Lépe řečeno že to je směr, kterým by se médium připomínající dnešní noviny mohlo ubírat. „Papírový“ papír sice nahradí elektronický, pocit ze čtení by však mohl být hodně podobný tomu dnešnímu.

Dost možná bude jedním z lídrů inovace právě deník USA Today – ony posměšně McNoviny, nad kterými mnozí před čtvrtsoletím ohrnovali nos. V dnešním poplácávání po zádech a sypání si popela na hlavu je tak přítomná i naděje, že noviny přes všechny své dnešní problény ještě nejsou odepsaným zbožím.

• (Zkrácená verze v HN, 20. září 2007).