Zlato vyhrává ... bývalý ředitel rozhlasu

Nevíme, co trápí - od pondělka už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být pdoboné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nemohli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi.

Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný!

To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti, jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo,jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu. "Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc," řekla novinářům místopředsedkyně rady rozhlasu dana Jaklová. Když o platu ředitele Rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo "důvěrné" by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého miliónu korun. Mimochodem, je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní terminologií - "dojel" pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

(Komentář pro LN).

Tak jsme domluveni. Já teď udělám nějakou sviňárničku ... a pak přispěju na chudé

Uráží mě, jakým způsobem politici instrumentalizovali svou dobročinnost. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých ministrů Topolánkovy vlády, kteří čerpali poslanecké náhrady na dopravu a zároveň využívali i po odchodu z funkce služební auto s řidičem, na což mají podle zákona nárok. Princip kauzy je jednoduchý. Jestliže si politici vozili své zadky v ministerské "drožce", a zároveň dostávali svůj senátorský ši poslanecký plat, neudělali nic fakticky protiprávního, ale chovali se nemravně.

Nic nezvyklého, chce se říct, jako bychom právě na to nebyli od politiků zvyklí. A abychom jim nekřivdili, připusťme, že si to možná někteří ani neuvědomili, což jen dokazuje už mnohokrát prověřený fakt, že zákonodárci nahlížejí na své nedaněné náhrady jako na obyčejný příjem. A také s nimi podle toho nakládají. Ale dotýká se mě reakce, které se reportér Lidových novin od většiny dotyčných bývalých ministrů dočkal. Totiž že vše napravili nebo napraví tak, že poukážou srovnatelnou sumu na dobročiné účely.

Nechápu tu souvislost. Co má společného dotyčný konkrétní případ s tím, že Alexander Vondra dá peníze nějakým sportovcům ve Slaném nebo že Vlasta Parkanová vydražila na charitativní aukci obraz? Proč mě s tím zatraceně vůbec obtěžují? Vždycky jsem vnímal dobré skutky jako něco velmi křehkého a hlavně intimního. Když jsou vytaženy na světlo, působí nepatřičně a trapně. Chápu, proč se o dobročinnosti musí nahlas mluvit, protože je to způsob, jak ji veřejnosti připomínat a že je to jakýsi druh morálně akceptovatelného vydírání. Ale v této souvislosti - když dobročinnost vytahují politici jako omluvu nemravnosti - mi to přijde trapné a hloupé.

Navíc to není řešení ani logicky správné. Politici - ať už vědomě, či nikoliv - si dotyčné peníze vzali ze státní kasy. Pokud tedy mají pocit, že to nebylo správné, mají je na stejné místo vrátit. Z toho důvodu se mi líbí mezi potrefenými husami pouze jediná odpověď, a to bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, který suše oznámil: "Již jsem dotyčné peníze poukázal na konto senátu." Žádné výmluvy a ani malicherné vypočítávání, jestli ve vyhřívané sedačce ministerského votzu seděl dvakrát, anebo třikát, případně zda jezdil čtyři týdny, nebo šest. "Co mi nenáleží, ihned jsem vrátil." Klobouk dolů, děkujeme. Pro případné budoucí polemiky dopředu podotýkám: ano, je asi pravda, že mnohé charitativní organizace by se zmíněnými penězi asi naložily lépe než stát. Ale jde mi o elementární logiku a princip.

A vlastně se mi v porovnání s těmi ostatními zákonodárnými apoštoly dobrosrdečnosti líbí i odpověď Mirka Topolánka, který narovinu a přímo říká: "Plnění jsem přijal v dobré víře, nemám komu co vracet." Má tu odvahu to říct a netahá si z malíčku seznamy všech svých dobrých skutků, které v minulosti nepochybně udělal. Topolánek bývá obviňován z vulgárnosti, ale tentokrát se zachoval slušněji a poctivěji než většina ostatních.

Vždyť je to nevídané. "Když k vám přijde Tříkrálová sbírka, nenecháváte si vystavit potvrzení," prohlásil bývalý ministr kultury Václav Jehlička. Ano, to si nenechaly desetitisíce, možná statisíce lidí, vždyť jak jsme se shodou okolností tento týden dozvěděli, letošní Tříkrálová sbírka vynesla nejvíc peněz v historii. A to navzdory ekonomické recesi. Ale jen jakýsi senátorský termit má potřebu obhajovat svým příspěvkem ježdění v papalášském autě.

Byly to přímo závody v lásce k charitě, co politici předvedli. Chápu poslance Kalouska, kterého vyprovokovalo, že nebyl v článku vykreslen v tak úplně pozitivním světle, protože na rozdíl od ostatních nepředložil detailní seznam svých milodarů. A ani nenabídl reportérovi nějaké hezké vyznání, jako třeba jeho bývalá stranická i vládní kolegyně Vlasta Parkanová, jejíž „slabostí jsou opuštěná zvířata a staří lidé“. Ale místo aby nad touhle neuvěřitelností mávl rukou, tak do dalšího vydání napsal článek o tom, že má dvě adoptované děti v Africe. V duchu jednoho českého úsloví o čemsi, co se rozšlape.

Dobročinnost je pozoruhodná věc. Je v protikladu se sobectvím a chamtivostí, které jsou evolučními psychology pokládány za hlavní motor lidského pokroku. Nevíme, jestli nás lidskými z hlediska vývoje činí více sobecví, anebo naopak milosrdenství. Jsou to zajímavé a taky provokativní otázky. Líbí se mi pragmatické vysvětlení dobročinnosti, které nabízejí někteří psycholové, a podle kterého jsou i naše dobré skutky určitým druhem pozitivního sobectví. Děláme je hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Že pomůže potřebným, je vynikající vedlejší produkt.

Můžeme věřit tomu, že jednoho dne naše dobré i špatné skutky někdo sepíše, podtrhne a sečte. A podle výsledku nás pošle na naše místo na věčnosti. Bývalí ministři se rozhodli trochu předběhnout události a nabídli seznam těch svých dobrých skutků dopředu. Nebylo to božské, ale pitomé.

(Komentář pro LN).

Spolčení pohodlných hlupců ... aneb obrana povinné maturity z matematiky

Děkani vysokých škol píchli do vosího hnízda, když připustili, že by státní maturity mohly aspoň na některých školách nahradit přijímací zkoušky. Ale podmínili to zařazením matematiky mezi povinné maturitní předměty. V zemi, kde se právě zrušení povinné maturity z matematiky bere jako součást demokratických svobod zavedených s novým režimem, je to poměrně nepopulární požadavek.

Součástí maturity by měla být povinná zkouška z matematiky. Tečka. Tady by komentář mohl skončit, protože takový je můj názor. Nemám zvláštní potřebu ho nějak zpřesňovat nebo byť o milimetr posouvat. Ale vždycky mě překvapuje, že si někdo může myslet něco jiného. Jenže takových lidí je překvapivě mnoho. Berou matematiku jako nějakou formu útlaku nebo dokonce druh diskriminace. Koho? Přece těch, kteří "na matematiku" nejsou dost chytří. Ale tím mohou obalamutit jen oni sami sebe. My ostatní víme, že je to spolčení hloupých, líných nebo prostě pohodlných.

Speciálně upozorňuji na spojku "nebo" v předešlé větě. Z toho plyne, že si nemyslím, že komu nejde matematika, je nutně hloupý. Dokonce bych řekl, že to platí pro drtivou většinu "odpíračů" matematiky. Ono je pohodlné vymluvit se na nedostatečnost svého mozku, lépe řečeno zastávat obvykle nepodloženou domněnku, že mozek těchto lidí exceluje v něčem jiném. Středoškolská matematika nevyžaduje nadprůměrnou inteligenci ani zvláštní talent. Ale je spojena s tvrdou prací, kterou nejde lidově řečeno ošulit. Odměnou pak nejsou žádné speciální dovednosti, které člověk v dospělosti používá. Ba naopak, ve většině profesí a oborů lidské činnosti nevyužije z matematiky nic. Ale získá základy pro dobrou duševní kondici a schopnost logicky myslet.

Nepodceňoval bych ovšem ani tu méně častou variantu, totiž že poznáme ty hloupé. Ona matematika je jedním z mála předmětů, kde se to opravdu poznat dá. A její univerzálnost ji předurčuje k tomu být maturitním předmětem, tedy žádat, aby si určitou míru znalostí a dovedností osvojili všichni. Ta míra určitě nebude stanovena tak, aby středoškolské vzdělání dokončili jen géniové či nadprůměrně chytří. Ale neberu jako nijak velkou diskriminaci, když do dalších pater vzdělání nepustí úplné pitomce. Občas se mě někdo ptá, zda považuju za důležité, aby například lékař, který mě bude operovat, uměl spočítat trojčlenku. No to si pište, že je to pro mě důležité! Víc než to, jestli umí žonglovat s osmi skalpely v jedné ruce.

Zařazení matematiky do povinné maturity má důležitou symbolickou hodnotu. Když z ní byla naopak vyřazena, učinilo to z její výuky cosi nadbytečného a extravagantního. Učitelé matematiky se pro část studentů změnili v samoúčelné sadisty, kteří od nich žádají něco, co nikdy nebudou potřebovat. Není divu, že se podle testů žáků v zemích OECD ukázalo, že Česko je třetí mezi zeměmi, ve kterých se znalost matematiky od roku 1995 nejvíc zhoršila. Není to proto, že by se učila méně nebo že by ji učili méně dobří učitelé. Je to proto, že je matematika jako něco zbytečného neoblíbená až nenáviděná. Podle téhož výzkumu dokonce nejvíc ze zkoumaných zemí.

Učení matematiky podporuje logický úsudek a systematické myšlení. Obojí představuje kvalitu samo o sobě, takže se nenechme zavléct do diskusí, k čemu jsou filosofovi kvadratické rovnice či zdravotním sestrám geometrie. Dá se říct, že v "éře Googlu" bude schopnost jasně a racionálně myslet ještě mnohem důležitější. Informace a data lze všechny najít na webu. Co tam nenajdete, je schopnost s nimi pracovat a používat je v souvislostech. Prostě přemýšlet.

Dám malý příklad. Před pár týdny zveřejnily Lidové noviny článek na toto téma. Studentka filosofie v něm popisuje, jak ohromné útrapy jí středoškolská matematika způsobovala a jak ji dodnes pouhé pomyšlení na ni stresuje. Toť přímo esence sebeobrany lenosti, kterou popisuji výše! Autorka článku s ní ovšem zjevně sympatizuje, a dodává, že i takoví „géniové vědy“ jako Edison nebo Einstein měli se školní matematikou potíže. Že je to „známo“.

Má to dva háčky. Za prvé Edison nebyl žádný génius vědy a za druhé Einstein v matematice od mala exceloval. Ano, když se to pokusíte vyhledat na Googlu, najdete tvrzení o jeho potížích se školní matematikou ve stovkách tisíc odkazů. Jenže to není pravda! Je třeba zapojit hlavu, oddělit odkazy relevantní od nedůležitých, a pokusit se najít spolehlivá fakta. A podle nich byl Einstein už na základní škole v matematice nejlepší ve třídě. Diferenciální i integrální počty zvládl v patnácti. Na střední škole studoval matematiku z vysokoškolských učebnic. Že v ní byl slabý, je mýtus, který se rozšířil už za jeho života a on sám ho vyvracel. Proč byl a je tak populární? Protože se hloupým, líným nebo pohodlným lidem, kteří se matematiku nechtějí učit, hodí do krámu.

Takže ještě jednou. Matematika by u maturity měla být povinným předmětem. Tečka.

(Psáno pro LN).

Padesátka na magistrále. Takové novoroční psycho

Ploužit se padesátkou po pražské magistrále je otravné a nepříjemné. Limit byl zaveden před pár dny a zatím ho dodržuje až překvapivě hodně řidičů. Ale i z těch pomalu se sunoucích aut je cítit nasupenost. A když k tomu připočteme, že se vždy najdou i ti, kteří na omezení rychlosti kašlou, proplétají se mezi ostatními a případně na ně i zuřivě blikají, pak je jasné, že se na víceproudých vozovkách v Praze odehrává takové novoroční psycho.

Na změnách v dopravě je nejvíc rozčilující, jak se dějí bez koncepce a zjevného smyslu. Zmíněné omezení rychlosti je toho dobrým příkladem. Oficiálně se tak děje kvůli snížení hluku, toto vysvětlení je ostatně i na dopravních značkách.

Ale zároveň slyšíme názory expertů, kteří soudí, že snížení rychlosti ze sedmdesáti na padesát kilomemtrů v hodině přinese snížení hluku doslova o pár decibelů, tedy o úroveň, která je pro lidi sotva zaznamenatelná. Nevíme ani, jestli úroveň hluku právě teď někdo přesně měří a vyhodnocuje. Ředitel dopravy pražského magistrátu v rozhlasovém rozhovoru ne zcela srozumitelně odpověděl, že to má na starosti jiný odbor.

Místo pojmů nás média zásobují dojmy. Například zástupce jakéhosi sdružení občanů bydlících kolem magistrátu prohlásil, že první tři dny roku to bylo dobré, ale pak se to zase zhoršilo. To je opravdu objev, vzhledem k tomu, že z těchto tří dnů byl jeden sváteční a dva víkendové.
Zároveň ovšem slyšíme i další vysvětlení: že plošné snížení rychlosti přinese více bezpečnosti a bude znamenat méně nehod, tedy i větší plynulost provozu. A že přece řidiče neubyde. Jistěže ne. Ale znovu nevíme, jestli je to výsledek nějaké koncepce nebo přemýšelní, a zda to opatření bude někdo vyhodnocovat.

Ostatně "padesátkové" omezení bylo přijato takovým tím tyicky pražským způsobem. Tedy rychle, zmateně a neviditelně. Je možná chyba médií, že věc "objevila" vlastně až v momentě, kdy se na magistrále a dalších komunikacích začaly vztyčovat značky. Informace o tom, jak se o věci v předešlých mědsících diskutovaůo a jak se věc schvalovala, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale je to i vina magistrátu. Ten chce teď utratit bizarních 160 miliónů za nový web Prahy, ale nevšiml jsem si, že by k tak důležité a pro mnoho lidí zásadní věci, jako je omezení rychlosti, třeba vytvořil jednoduchou internetovou stránku, kde by s občany o změnách diskutoval a vysvětloval je. Kdepak.

Anekdotické je vlastně i to, že politicky prosadil radní za Stranu zelených, který byl nedávno odvolán. To jsme tedy dopadli. Rozčilujeme se za volantem a ani nemáme komu nadávat, protože odpovědného člověka pražští mocní odkopli. "Pan padesátka" dneska v Praze neexistuje. Jen úředníci, kteří zmateně a nejistě věc obhajují. Primátor Pavel Bém omezení rychlosti na podzim opatrně podpořil, s odvoláním na hygienické předpisy EU, které prý navíc "nepochopitelně aplikuje" české ministerstvo zdravotnictvé. Dost alibistické a nepřesvědčivé, řekl bych.

Vlastně nejlepší zdůvodnění jsem slyšel od představitele jednoho z občanských sdružení, a to jménem Pankrácká společnost. Ten nazval omezení "gestem" a "drobným vstřícným krokem magistrátu", a to vůči lidem žijícím v okolí těchto silnic. Slyším v tom sice určitou zlomyslnost a poťouchlost ("když my máme tu smůlu a bydlíme u dálnice, tak vy si zase vzteky z nesmyslně pomalé jízdy třeba okusujte volanty"), ale jako argument to dokážu akceptovat mnohem spíš než nějaké reálně neexistující snížení hluku či nedoložené zlepšení průjezdnosti.

Možná i proto, že problém městské dopravy je nejen v Praze, ale i všude na světě exaktně neřešitelný. Neexistuje žádný kouzelný trik, jak soužití aut a lidí dostat do harmonie. Ať má tedy magistrát aspoň tu odvahu říct: zavedeme padesátku, protože je to náš způsob, jak řidičům jízdu auto znepříjemnit a otrávit. Jak je potrestat za to, že jezdí autem. Je to symbol a gesto, nikoliv otázka nějakých dvou decibelů.

Jiný, velmi podobný příklad sledujeme už skoro rok rovněž na magistrále, v Legerově ulici. Tam si občané a zastupitelé Prahy 2 prosadili zúžení ze čtyř na tři pruhy. Údajně jako experiment, který měl od loňského března trvat šest měsíců. Proti byla Praha 4, která tvrdí, že zúžení magistrály v Legerově povede k většímu používání objízdných tras na jejím území. Šestiměsíční experiment skončil, bez výsledku. Byl prodloužen o dalších šest měsíců. A teď Praha 2 žádá, aby byl zase prodloužen, že ještě stále nejsou vyhodnoceny výsledky. To si z nás dělají dobrý den?

Jezdím tou ulicí téměř každý pracovní den. Neřekl bych, že se tam situace nějak výrazně zhoršila pro řidiče nebo zlepšila pro obyvatele. Je tam stále stejně hnusně, hlučně a nedýchatelno. Ale štve mě jiná věc: proč na tom zavřeném pruhu nenechali tamní politici udělat trávník nebo cokoliv jiného? To opravdu chtějí svou ulici pojmout jako nekončící experiment? Jsou tam ošklivé zábrany a také spousta nesprávně parkujících aut. To bych nenazval zvýšením životního standardu.

Ono to chce ze strany města - politiků i úředníků - především odvahu. Třeba i k radikálním řešením. Ať se na magistrále vysázejí kytičky, když se najde politik, který to prosadí a "ustojí". V New Yorku ma Manhattanu se tamní šéfová dopravy Janette Sadik-Khanová rozhodla, že z jedné z nerušnějších křižovatek na Broadwayi udělá pěší zónu. Všichni to považovali za šílený nápad, mnozí chtěli její hlavu. Ale prosadila to. Stalo se to loni v květnu. Dnes tam jsou chodci, lavičky a květináče. Spousta řidičů je naštvaných, protože za volantem stráví o pár minut déle, byť se mnohými předpovídaný kolaps nekonal. Ale zároveň je spousta lidí nadšených.

V Praze je to tak, že naštvaní a otrávení jsou všichni.

(Komentář pro LN).

"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).

Zelená je dobrá, i pro ODS. Ale Vodrážka zezelenal tak nějak narychlo

David Vodrážka udělal chytrou věc, když se rozhodl, že se stane "zelenou tváří" ODS. Chytrou zejména pro něj osobně, protože tak konečně najde jasnou parketu a cynicky řečeno i důvod pro svou politickou existenci. Pro výkonného místopředsedu a pražského lídra ODS bylo neudržitelné, aby byl veřejností vnímán jen jako legrační paňáca mezi Topolánkem a Bémem.

Akcentování zelené politiky je dobré i pro celou ODS. Že by si konzervativní politici neměli nechat "unést" toto téma levicovými liberály, jsem psal na tomto místě už v lednu 2007. To když v té době ještě čestný předseda ODS Václav Klaus kritizoval "zezelenání pravice" jako "neuvěřitelně nešťastné". Je to přesně naopak.

Uznat problémy vyplývající z přelidnění a glovalizace Země není "levicové" ani "pravicové". Taková mohou být pouze řešení. Jestliže by konzervativci existenci problému neuznali (a mnozí tak činí, Václav Klaus není žádnou velkou výjimkou), pak se zbavují možnosti nabídnout vlastní řešení. Tedy přijít s něčím jiným než s levicovým inženýrstvím, které obnáší tvrdé zásahy státu a v důsledku znamená omezení svobody.

Alternativa existuje a je to stav, kdy stát pouze stanoví mantinely a motivuje trh k tomu, aby sám hledal řešení. To ostatně vidíme v posledních letech, kdy "zelenají" soukromé firmy i velké nadnárodní korporace. Vidí v tom konkurenční výhodu i podporu marketingu. Nehledě na to, že investice do vývoje zelených technologií mohou být v dlouhém horizontu ziskové a efektivní. A například hledání alternativního pohonu aut zmenší závislost světa na problénových zemích, které ovládají většinu zásoby ropy.

Mnohé tradiční konzervativní strany v západních zemích už to pochopily. Jako příklad bývá nejčastěji uvádeně britská Konzervativní strana pod vedením Davida Camerona, zelenou politiku však akcentuje už i německá CSU. A v roce 2007 vydal knížku "Smlouva se Zemí" Američan New Gingrich, jeden z nejvlivnějších republikánů posledního desetiletí. Odmítá v ní zavedené klišé, že čisté životní prostředí a svobodné podnikání jsou dvě protichůdné filosofie. Mnohé z Gingrichových argumentů by si ODS mohla rovnou dát do svého zeleného programu.

Jenže v tom je právě problém, ODS žádný program nemá. Vodrážka v rozhovoru s Lidovými novinami zmiňuje „program psaný voliči“, tedy současný stav, kdy ODS čerpá podněty z veřejnosti a na jejich základě pak předloží svůj finální program. To je přece zvrácenost! V politice by to mělo být přesně naopak. Strana se musí přihlásit k jasným prnicipům a postojům, z kterých neuhne ani o píď. Ne že bude přenášet pilíře své politiky podle toho, jak se změní nálada voličů.

Jestliže se dnes David Vodrážka profiluje jako zelený politik zezelenalé ODS, čekali bychom, že představí nějaké základní obrysy svého přístupu. Ale kromě sympatické a realistické podpory jaderné energie jsme se nedozvěděli prakticky nic. Je to jen takové bezobsažné plácání o kvalitě života a spokojenosti lidí. ODS musela vědět, že svým akcentem ekologie mnoho lidí překvapí a šokuje. Proto měla být mnohem lépe připravená.

Příklad: v rozhovru s Lidovými novinami Vodrážka tvrdí, že výroba solárního panelu stojí víc energie, než tento vyrobí za celý svůj život. Nevím, nakolik je to hodnověrné a potvrzené. Ale o pár minut později ze stejných úst slyšíme, že by státní a veřejné instituce měly přecházet na solární energii, a to „v rámci jakési morálky“. To si z nás dělá legraci? Přesně proto chceme, aby pro ekologii navrhovala svá řešení pravicová strana. Protože přitom použije zdravý rozum, a ne „jakousi morálku“.

Zkrátka, vstup Davida Vodrážky mezi zelené politiky byl mediálně razantní, ale obsahově velmi chabý. Výkonný místopředseda ODS působí ve své roli velmi neautenticky. V jeho minulosti nenajdeme žádné stopy po tom, že by měl k ochraně přírody nějaký nadstandardní vztah nebo že by tomu nějak přizpůsoboval svůj životní styl. Nedělá to vlastně ani teď, nebo jsme aspoň neslyšeli, že by třeba jezdil do úřadu na kole či měl auto na alternetivní pohon. On si jen vykalkuloval, že to bude výhodné.

Vlastně něco by tu bylo. Vodrážka je místopředsedu představenstva podniku Pražské služby. Ano, je to jedna z těch firem, které „zelený marketing“ vzaly velmi vážně, stačí se podívat na jejich webovou stránku. Má to jeden háček, a to ten, že Vodrážka sedí v tomto podniku jako politik, tedy zástupce města. A že za to podle posledního přiznání příjmů dostal 860 tisíc korun ročně, návdavkem ke svému nemalému starostovskému platu. Přitom je ze stejného titulu v orgánech ještě dalších dvou firem.

To není v rozporu s „jakousi morálku“. To je pro pravicového politika nemravné obecně.

(Komentář pro LN).

O vízech do Kanady a racionálním rasismu

Stovky lidí trmácejících se do Vídně pro vízum na cestu do Kanady mají podle reportáží v médiích tři terče své zlosti. Jsou to čeští Rómové, kanadské úřady a čeští politici. Pravděpodobně v tomto pořadí. Podívejme se na ně podrobněji, a to odzadu.

Jakoliv je snadné a populární nadávat politikům, ti mohli asi v dané situaci těžko udělat víc. Kanaďané byli o zavedení víz rozhodnuti pevně, a to delší dobu. Nebyl to žádný rozmar ani unáhlený čin, ale téměř matematicky přesný důsledek toho, jak je jejich azylová politika nastavena. Kdyby víza Čechům nezavedli, tak jejich systém prostě přestane fungovat. Tady opravdu nebyl prostor pro diplomacii.

Nepochybně se šéf české diplomacie ukázal jako popleta a navíc smolař. A nepochybně se tak (doufejme) diskvalifikoval pro další kariéru, protože člověk, který neumí odhadnout realitu a kasá se neexistujícími úspěchy v televizi, se pro diplomacii ani politiku nehodí. Kohoutův amatérismus nebývale zkomplikoval život těm, kteří se chystají do Kanady v tomto přelomovém období, protože jim nedal žádný čas se na nové podmínky připravit. Ale v delší perspektivě to jsou jen nedůležité, byť komické piruety.

Ani kanadské úřady si hněv nezaslouží, vždyť je přece jejich právem nastavit si přistěhovaleckou politiku tak, jak uznají za vhodné. Kanada se rozhodla k azylantům chovat velkoryse a přátelsky, ovšem jen k těm, kteří se do země dostanou. Tím základním filtrem jsou víza. Jestliže počet zájemců o azyl ze země s bezvízovým stykem překročí určité procento, víza se prakticky automaticky zavedou. Je to logické a jednoduché.

Četl jsem několik komentářů obviňujících tento přístup z pokrytectví. Nemyslím si. Přijde mi naopak pragmatický a fungující. Kanada je v jiném postavení než sousední USA. Může přistěhovalce akceptovat a ví, že z nich za určitých okolností může i profitovat. Proto se k nim chová dobře a vstřícně. Ale zvolila systém, kdy se do země dostanou jen ti, kteří překonají určitý práh. Rozuměj ti, kteří mají nějaké základní prostředky, kontakty v Kanadě případně dost chytrosti na to, aby lidově řečeno uměli "oblafnout" úředníka rozhodujícího o vízech. U těchto lidí je větší pravděpodobnost, že budou ve společnosti normálně fungovat, ne zneužívat její sociální systém. V tom vidím pragmatismus a racionalitu dotyčného systému.

No a tím se dostáváme k českým Romům. Byl bych velmi opatrný k projevům zlosti vůči těm, kteří už do Kanady odjeli a o víza zažádali. Možná to "zavařili" běžným turistům, ale jsou to bez jakýchkoliv pochyb lidé, kteří mají odvahu, schopnosti a touhu jít za nějakým vyšším cílem. Protože všechno tohle emigrace obnáší. Je to po všech stránkách obtížný a až brutálně náročný krok: počínaje logistikou a konče psychikou.

Mýlí se, kdo si myslí, že to obnáší jen zabalit pár hadrů a vyrazit za "lepším". A že odcházejí ti, kteří se neumějí srovnat s českým systémem a hledají něco štědřejšího. Ba ne, pro tyhle lidi je výhodnější zůstat v Česku. I zde je sociální systém dostatečně velkorysý. A velmi cynicky řečeno, pro ten typ lidí, o kterém přemýšlíme, je jednodušší někomu v tramvaji ukrást peněženku, než cestovat pro sociální dávky někam za moře.

Jinými slovy odchází elita romské menšiny. V tom je to mrzuté, nepříjemné a varující. Protože elita by neodcházela, kdyby pro sebe viděla jinou možnost. Ale dostali jsme se do situace ne nepodobné Hlavě 22. Ano, drtivá část romské menšiny se chová nepřizpůsobivě a problematicky. Ale mnozí jen proto, že se zkrátka ocitli v pasti našich předsudků a předpojatosti. Že neměli jinou možnost. Proto elita odchází, protože racionálně cítí, že jejich děti v tomhle systému nemusí mít šanci.

Utíkají před "racionálním rasismem" většiny. Vidím to na generaci svých dětí. Jsou rasisté? Ale vůbec ne. Chodí do školy se spoustou Číňanů, Vietnamců nebo třeba dětí z postsovětských zemí. Vycházejí s nimi perfektně, protože cítí, že je ty „menšinové“ mohou obohatit. Ale stejně starým Romům se vyhýbají obloukem. Ne proto, že by byli jiní nebo že by k tomu nedejbože byli vychovaní. Prostě proto, že mají zkušenost s tím, že je to ochrání před potížemi a problémy.

Podobně se chováme i my dospělí. Nikdo z nás není v tom pravém smyslu rasista. Jakékoliv projevy rasismu jsou nám odporné, což klidně podepíšeme nebo si to i napíšeme na transparent. Ale asi jen málokdo se přestěhuje do cikánské čtvrti nebo například zaměstná Roma, když bude mít na výběr mezi ním a stejně schopným zástupcem většiny. Jestli je něco pokrytectví, pak to, že si toto nedokážeme přiznat.

V tom je banální závěr této úvahy. Máme-li mít na někoho zlost, pak na sebe. Dvacet let vytlačujeme romský problém ze svého zorného pole. Když se jím chtějí zabývat politici, podezíráme je hned z populismu, ať už politicky nekorektního (Čunek), nebo korektního (Kocáb). Jenže racionální rasismus lze řešit jen s pomocí racionality. Neboli když pochopíme, že mít neřešený romský problém je dražší a nepohodlnější než ho začít řešit. Kanada nám v tomto smyslu dává užitečnou lekci.

(Komentář pro LN).

Celebrity se nazývají menšinou? To přece nemůžou myslet vážně

Jakkoliv jsou čtenost či sledovanost bulvárních médií vysoké, tak přesto platí, že většina lidí v této zemi je ignoruje. Nezajímá se o ně a jejich svět se s pseudosvětem celebrit nijak neprotíná. Na rozdíl od těch, kteří teď s bulvárem a jejich konzumenty vytáhli do halasného boje. Všichni se však v minulosti s bulvárem sami zapletli, a tak teď potřebují pomyslné tranpsarenty, aby dali najevo, že bulvár nečtou a že jím pohrdají.

I proto je jejich tažení tak teatrální, podivné a legrační.

Není pravda, jak tvrdí spisovatel Michal Viewegh, že špatný je bulvár všude na světě. Ano, anglosaský tradiční bulvár je stejně tvrdý, bezohledný a možná i lživý. Ale navzdory tomu všemu má v sobě zakořeněný určitý morální princip. Ten spočívá v tom, že bulvár je "zlý" na ty, kteří to z různých důvodů "unesou", tedy na bohaté, slavné a mocné.

Pýchou tradičního bulváru je, že stojí na straně slabších. To bylo to první a základní pravidlo, na kterém první bulvární listy v druhé polovině devatenáctého století vznikly. Mimochodem ho formuloval Joseph Pulitzer, vydavatel bezskrupulózního a sprostého plátku, který si později "vykoupil" černé svědomí tím, že veškerý majetek odkázal na založení první novinářské školy a také prestižní žurnalistické ceny.

Na těchto principech bulvár dodnes funguje, a to i v Česku. Žije na okraji společnosti, není však mimo ni. Nabízí lacinou a dostupnou zábavu masám. Pro městského intelektuála střední či mladé generace je snadné opovrhovat těmi, kteří si bulvár každé ráno v trafice kupují. Ale nemyslím si, že by měli právo je za to peskovat či morálně popotahovat.

Bulvár je nevkusný a neetický. Spisovatel Viewegh se však plete zásadně v tom, když ho dělí na "tvrdý" a "měkký". Ten druhý celebrity fotografuje v jejich hezky zařízených bytech a nechává je tlachat hlouposti. Rozumíme, proč se to právě celebritám líbí. Ale pardon, tenhle druh žurnalistiky je přece stejně nepravdivý a lživý jako ten, který do života známých lidí vsunuje neexistující milostné aféry či jiné skandály.

Z čistě profesního, novinářského hlediska je obojí podvod. Ten druhý se od prvního liší jen tím, že je takzvaným celebritám nepříjemný.

Je vrcholem drzosti, vydávají-li se celebrity slovy svých mluvčích v inzerátu za jakousi "menšinu", jejíž lidská práva jsou porušována "za asistence státu". Je to výsměch problémům skutečných menšin a skuečnému porušování lidských práv.

Z textu petice i ze všech rozhovorů, které její iniciátoři poskytli, plyne jediné: oni neprotestuji proti bulváru jako principu. Oni chtějí mít bulvár zkrocený a ochočený, který bude zastupovat jejich zájmy. Jsou jako politici, kteří dělí média na dobrá a špatná, ale tím jediným kritériem pro ně je, jak právě o nich píší.

Skoro všichni, kteří zatím petici podepsali, si s tím zlým bulvárem v minulosti více či méně "zadali". A teď chtějí hodnověrně přemlouvat společnost, aby ten samý bulvár začala bojkotovat a vytlačovat jako nepřijatelný? To přece nemůže fungovat. A rozhodně nejde o dobrý způsob, jak česká média kultivovat. A že by to bylo třeba! Ovšem tohle je tak nějak laciné, průhledné ... a poněkud bulvární.

(Psáno jako polemika pro LN).

Jmenuji se Pecina a jsem nenahraditelný. Rychle něco vymyslete, ať vás můžu jako ministr zachránit

Pan Martin Pecina mě málem rozplakal. Napsal text na svůj blog, který zakončil slovy: "Pane redaktore, či páni redaktoři, nechte mě žít. Pokud mám někde pět měsíců vykonávat zadarmo nelehký mandát, nezalsoužím si za to být skandalizován. Doufám, že to pochopíte."

Tak si to shrneme. Co myslí pan Pecina tím, že bude vykonávat funkci ministra vnitra zadarmo? Že celou tu dobu nebude brát peníze? Ne, samozřejmě že ne. Bude brát jeden ze dvou platů - buď ten předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž, nebo ten ministra vnitra. Jeden z nich slibuje dát na charitu. Nevíme, jestli tak učiní tiše a neveřejně, anebo si z toho udělá propagandistické divadélko jako jeho kolega David Rath. A nevíme ani, kterého z těch dvou platů se vzdá. Toho vyššího? A kolik je to vlastně peněz? Uvidíme. Ale napišme zcela jasně: pan Pecina nebude pracovat pět měsíců zadarmo.

Ovšem pokračujme. Pan Pecina vidí v telefonátu od Jiřího Paroubka jakési hnutí osudu či zásah vyšší moci. Nabídka prý zněla, že si odskočí "zachránit politiku" (ne, to není nadsázka, on píše o "přispění k řešení situace"), a že se pak bude moci vrátit ke svému krýtku. Tedy do Úřadu pro hospodářskou soutěž. Proč tahle podmínka? Je snad pan Martin Pecina Bohem nadán řídit tento Úřad? Ale kdepak. Byl k tomu nadán stejným Jiřím Paroubkem, lépe řečeno jeho stranou. Nemá žádnou zvláštní kvalifikaci a nevykonává tento post s nějakým nevídaným úspěchem. Je obyčejným státním úředníkem.

Ale to on nechce slyšet. Problém je v tom, že byrokratický čuník jménem Pecina měl slíben státní oves v korýtku ještě na více než dva roky. A teď je tu nějaká bezvýznamná funkce mninistra na pouhých pět měsíců. Taková hanebnost! Chrocht, chrocht! Pan Martin Pecina chce záruky, že ho od korýtka nevystrčí nějaký jiný čuník. Protože pan Matin Pecina ví, že tak jako on by tu funkci mohl zastávat i někdo další. On totiž není nadán nějakými mimořádnými schopnostmi, nemá nadprůměrné vědomosti a celkově je tak nějak zaměnitelný. Proto se hodí do té Fisherovy vlády: že odkýve všechno a nebude dělat problémy. A v jeho legračním kvičení slyšíme: nejlépe by to bylo tak, aby až se z ministerské "práce zadarmo" vrátí, měl u korýtka třeba ještě zcela nový mandát.

V tom je ta perverznost a skandálnost. Pan Pecina nám zcela nepokrytě ilustruje, jak se politická či úřednická elita dívá na mandát takzvané Fischerovy vlády. Že je to mandát na úrovni trhacího kalendáře a maňáskového divadla. Trapný tanec právníků kolem statutu Martina Pecina ukazuje, že funkce ministra v této vládě nemá žádnou hodnotu. Pan Pecina na svém blogu sám sebe prezentuje jako muže, který chce riskovat svou kariéru, aby "zachránil" republiku svým ministesrkýmn angažmá. Jak šlechetné! připomíná muže, který se připlete k pouliční rvačce, kdy silný muž napadne ženu. Půjde jí pan Pecina na pomoc? Ale jistě. jen se nejdřív musí pojistit, přivolat strážníky a hasiče, nechat si podepsat papír, že mu nebude ublíženo ... no a pak jistě tu nebohou ženu zachrání.

Nemám žádné ambice jít do politiky. Ale kdyby mi zazvonil telefon a ozval se v něm Jiří Paroubek s nabídkou, abych dělal v prozatimní vládě ministra, měl bych na výběr jednu ze dvou odpovědí. BUď: "Ano, děkuji vám za důvěru", anebo: "Promiňte, ale z vašeho obličeje mám žaludek tak nějak na vodě a nemůžu tedy nic takového dělat." Rozhodně bych však po Jiřím Paroubkovi nechtěl, aby v případě mého souhlasu slíbil, že za mě následující dva roky bude platit činži nebo že se zapřísahá, že od listopadu zase budu moci psát do Lidových novin.

Argumenty pana Martina Peciny jsou založeny na předpokladu, že je nenahraditelným úředníkem. Není to vyloučeno. Samotný fakt, že byl jednou z politických stran požádán o angažmá v prozatimní vládě, ho nijak nediskredituje. Ale jeho upěnlivá snaha si svůj starý post nějak pojistit a zachovat bohužel ukazuje, že on sám o sobě a svých schopnostech nemá valné mínění.

Být na místě Paroubka, Topolánka nebo Pánaboha, nakopnul bych takového úředníka po jeho zápisku na blogu přímo do zadku.

(Psáno jako komentář do LN).

To měl být lepší systém přijímaček? Děláte si legraci?

Mám dnes pěkné nervy. Obě děti dělají přijímačky na střední školu. Nemám však vůbec dobrý pocit z nového systému, který platí právě od letoška.

Doma jsme oslavovali, když před nějakými dvěma lety deklarovala Topolánkova vláda, že chce změnit školský pomník Petry Buzkové jménem "jedna přihláška". Ten byl nelogický a špatný na první pohled, protože vedl k průměrnosti a sázce na jistotu. Kdy by riskoval, když k dispozici byl jen jeden pokus? Na vynikající školy se pak paradoxně hlásilo někdy i méně žáků než na ty průměrné. Navíc se masy uchazečů nelogicky přelévaly rok od roku podle toho, jaký byl kde zrovna zájem. Jenže s oním ročním zpožděním, takže výsledek byl kontraproduktivní. Hlásil se v jednom roce na nějakou školu nápadně nízký počet zájemců? Pak bylo téměř jisté, že napřesrok jich bude čtyřnásobek. A naopak.

Ten systém se musel změnit, to bylo jasné. Chápu, že špatné věci někdy přetrvávají se setrvačnosti či pro nezhájem. Ale nechápu, že když se už mění, tak proč ne k lepšímu. Proč byl místo mizerného systému přijat takový, který je zmateční a pro všechny zúčastněné - počínaje žáky a konče samotnými školami – představuje zbytečně vysokou zátěž?

Ty hlavní nevýhody byly už probrány v minulých dnech v médiích. Stručně řečeno, jestliže se skoro všichni zájemci o studium podávají tři přihlášky, pak je celkem vysoká pravděpodobnost, že ti nejlepší se dostanou na dvě, možná i tři školy zároveň. Těmto žákům dává nový systém opravdu větší možnost volby. To je v pořádku.

Ale to by zároveň nesměl tak moc znevýhodňovat ostatní. Po prvním kole, které podle odhadů nenaplní ani polovinu volných míst a nezajistí přijetí více než polovině zájemců, se systém stává nepřehledným. Nikdo nedokáže říct, jak a kdy ředitelé zjistí, kolik jim vlastně zbývá míst. Není ani jasné, jak se to dozvědí žáci či jejich rodiče. A podle jakého klíče se vlastně zbylá místa zaplní.

Je zjevné, že pokud má přijímací řízení zůstat spravedlivé a zároveň se nevléct příliš dlouho, je ve zvoleném systému nutná jakási celostátní koordinace. Ale tuto roli odmítá ministerstvo školství plnit, prý s ohledem na zákony, které mu zakazují takové údaje sbírat. Bude to tedy dělat neoficiálně soukromá firma.

Pro všechny je to stresující. Pro žáky, kteří absolvují až na výjimky troje zkoušky. Každá škola je přitom koncipuje odlišně, takže se vlastně musí připravit natřikrát. Je to stresující pro rodiče, kterým po zkouškách začne málo srozumitelný, zato přísnými termíny svázaný "překážkový běh" spočívající v odevzdání zápisového listu, případně podávání odvolání. A konečně, stresující i finančně náročné je to pro školy a učitele, kteří mají jednoduše třikrát víc práce než loni.

Vážně tomu nerozumím. Kdyby se několik průměrně chytrých lidí na pár hodin zavřelo do mísnosti, zcela jistě vymyslí jiný, lepší systém. Nebo prostě okopírují nějaký osvědčený v zahraničí. Třeba ten, o kterém minulý týden mluvil v rozhlase ředitel jednoho pražského gymnázia. Každý by si mohl podat přihlášku na libovolné množství škol, v pořadí podle svých priorit. Zkoušku by však všichni dělali jen jednu, celostátně srovnatelnou. Každý by se pak dostal na takovou školu, která by na jeho seznamu jako první odpovídala jeho výsledkům. Je to jasné, srozumitelné a jednoduše proveditelné.

Tragikomické je, že všechny výhrady, které dnes slyšíme zejména od škol, ale i od rodičů, zaznívaly už v době schvalování novely, tedy před květnem 2008. A to jak od expertů, tak ředitelů škol, ale i ve sněmovně od poslanců. Ministerští úředníci dnes dávají od systému ruce pryč a tvrdí, že jen napravují nepořádek, který "napáchali" politici. To je částečně pravda, ale částečně nehorázná lež. Ministerstvo přece mohlo politikům nabídnout systém lepší. Ale ministr Liška tehdy tvrdil, že ten navržený je v zásadě správný (debatovalo se pouze o tom, zda podávat dvě, anebo tři přihlášky) a že jeho realizaci ministerstvo zvládne. Nezvládá ji.

A mimochodem, bizarní bylo i samotné schválení zákona. Doporučuji si poslechnout zvukový záznam, který je na webu parlamentu! Možná jen poslanci chtěli „navodit“ atmosféru školní třídy o hlavní předstávce, ale při projednávání zákona bylo ve sněmovně to, čemu se ve školách normálně říká „bordel“. Prostě hluk a zmatek. Snad jen mezi lavicemi nelétala namočená houba.

Rozprava začala marnými pokusy předsedajícího Zaorálka a ministra Lišky poslance uklidnit. Ve stenografickém záznamu pak najdeme vsuvky v závorkách, které dokládají, jak to asi v parlamentu vypadalo: „Hluk v sále.“ „Předsedající zvoní zvoncem.“ „V sále je stále velmi hlučno.“ „Poslanci stále silně hlučí.“ „Předsedající zvoní.“ „Trvalý hluk v sále.“ „Předsedající zvoní pro uklidnění v sále.“ Atakdál.

Tihle lidé měli ohlasovat zákon, který ovlivní budoucnost našich dětí? No, odhlasovali ho. V „hlavní přestávce“ mezi svými exhibicemi přin interpelacích či seriálu zvaného odvolávání vlády. A podle toho to vypadá.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

"Test Rathem" ukazuje, že většina z nás už má v názoru na politiky jasno. Strany se musí zaměřit na nerozhodné

Také vás to zarazilo? Že nemáme většinově přijatelnou interpretaci toho, co se právě stalo v Česku? Velká část veřejnosti si myslí, že se sociální demokraté zachovali neodpovědně a nesprávně, když nechali padnout vládu uprostřed českého předsednictví EU. Ale zhruba stejně velká část je přesvědčená, že chyba je na straně koalice, protože vládla špatně. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a zprostředkovaně i volebních preferencí.

Znamená to, že se česká společnost rozdělila přibližně na dvě poloviny, z nichž se každá dívá na realitu diametrálně odlišně. Je to dané naší životní situací, zkušenostmi a zejména sociálními vazbami, ve kterých žijeme. Pro třicetiletého vysokoškoláka z Prahy bude Jiří Paroubek vždycky odpudivým typem populistického papaláše, kterého zajímá jen jeho kariéra. A bude se mu zdát nepochopitelné, že by se na to někdo mohl dívat jinak. Utvrzuje se v tom v novinách, které čte, a ve společnosti, do které chodí. Ale pro jiného třicetiletého vysokoškoláka třeba z nějakého krajského města může být Jiří Paroubek schopným politikem, který stojí na straně obyčejných lidí. A zrovna tak se o tom utvrzuje ve světě, ve kterém žije zase on.

Oba se přitom dívají na stejného Paroubka! Není to tak, že by jeden z nich byl chytřejší, vzdělanější nebo měl více informací. Jen mají jiné úhly pohledu. A navzájem se nepřesvědčí, to je důležité. Nutno říct, že to není rozdělení nijak dramatické. Ti dva hypotetičtí vysokoškoláci (ale zrovna tak může jít o řemeslníky nebo důchodce) mají velmi pravděpodobně hodně podobný způsob života, životní úroveň, starosti i radosti. Můžou spolu docela dobře mluvit o všech možných věcech, ovšem kromě Paroubka nebo obecně politiky.

Je to tak, že se v našich mozcích vytvořila přihrádka zvaná politický názor. Odolává logice i racionalitě. Je až dojemné sledovat,jak se spousta politiků, ale i komentátorů a politologů snažilo v posledních dnech "vysvětlit" veřejnosti, proč bylo nevhodné, že opozice vyslovila vládu nedůvěru právě teď. Měli pro to - aspoň podle svého názoru - zcela jasné a srozumitelné argumenty. Ale nepřesvědčili nikoho, protože voliči opozice mají stejně silný argument, že vláda vznikla a byla udržována nemravností přeběhlíků a že škodila zemi.

Ještě silnější než "test Paroubkem" je "test Rathem". Pro mě, a zrovna tak snad pro každého v mém v okolí je David Rath nepřijatelným a nebezpečným politikem. Jsme schopni uznat, že je chytrý a schopný, ale jeho názory a především styl odmítáme. Co je v politice, jsem se nepracovně nesetkal s nikým, kdo by řekl, že je "fajn člověk". Ale takových lidí musí být spousty spousty, což opět dokazují průzkumy i měření preferencí. A nejen ty. Konec konců bydlím v kraji, kde byl Rath zvolen hejtmanem.

Je dobré si i uvědomit, jak ten politický šuplík v mozku mění náš pohled a hodnocení událostí. Když před týdnem právě Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho krajský odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Málem jsem sedl a napsal také jeden komentář.

Ale pak jsem si dovolil jeden myšlenkový experiment. Co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazení poplatků krajem z jeho daní, to zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii? Nevím, ale dávám to ke zvážení.

Politické rozdělení, o kterém píšu, není nic divného ani alarmujícího. Ba naopak, svědčí spíše o tom, že se společnost stabilizuje a zklidňuje. Politický názor se nám dvacet let po převratu "zažral" do myšlení i chování. Na politickou stranu, která tento názor nejlépe reprezentuje, se můžeme zlobit a ve volbách ji i čas od času "vytrestat", ale neznamená to, že svůj názor změníme. Tato usazenost by se měla projevit i větší stabilitou politického spektra. Politické strany nestojí a nepadají s politiky, nýbrž s podporou lidí, jejichž názory a zájmy zastupují.

Tak je to i ve vyspělých a zavedených demokraciích. Volební výsledky často končí těsným výsledkem té či oné strany nebo toho či onoho politika. Dokládá to, že tamní společnost je podobně jako ta naše dlouhodobě rozdělena, a to dle nějakého tajemného demografického mechanismu zhruba půl na půl.

Má to důležitý dopad pro politický boj, a to by si asi měli uvědomit čeští politici. Totiž že volby se nevyhrávají nějakou centrální ofenzívou na emoce a nálady obyvatelstva. To bylo možné v devadesátých let, ale éra mobilizací a strašení návratu totality je pryč. Ne, následující a snad i všechny další volby v Česku budou vyhrávat ti, kteří vybojují hlasy nerozhodnutých či jiné velmi malé, ale přesně definované skupiny voličů.

Jinak řečeno, ODS by měla přijít s konkrétním, nejlépe ekonomickým tématem, a tím oslovit konkrétní voličskou skupinu, třeba živnostníky. Jistě, může polepit republiku čtyřmi tisíci billboardů, na kterých bude Paroubek s vypoulenýma očima s odkazem, že v nevhodnou chvíli „zradil“ zájmy země sesazením vlády. Mnoha lidem tím udělá radost, ale to budeme pořád my, kteří bychom Paroubka stejně nikdy nevolili. A na podzim zjistíme, že z billboardů přelezl rovnou do Strakovy akademie.

(Psáno jako komentář pro LN).

Politici nechtějí, aby je televize natáčely v kuloárech? A co takhle je nenatáčet vůbec?

Vztah politiků k novinářům je vyšinutý a je na čase, aby se vrátil do normálu. Začíná to být neúnosné. Všude na světě existuje v této oblasti určité tření a napětí. Ale co se v Česku děje v posledních měsících, ohrožuje důstojnost a důvěryhodnost, a to obou stran.

Dobrým příkladem je vystrčení kameramanů z kuloáru sněmovního sálu. Nejde o samotné opatření, které by mohlo mít své důvody a logiku. Ale to by kancléř sněmovny či členové komise, kteří ve čtyřčlenném složení opatření prosadili, museli nějaké sdělit. Jenže oni se ani nenamáhali.

Zákaz natáčení v kuloárech postrádá hodnověrnou záminku. Ovšem i skutečný důvod. Kuloáry se nestanou pohodlnějšími a politici se otázkám stejně nevyhnou. Takže se zdá, že jde opravdu jen o to lidem z televizí zkomplikovat život. Trochu dětinské.

Stejně se však chovají sami televizní novináři, když o té kauze hned začnou sami točit. Vděčně dělají rozhovor s každým politikem, který o opatření buď nevěděl, anebo s ním nesouhlasí. Dokonce poskytují vyjádření sami sobě, takže jsme nnapříklad ve veřejnorpávní televizi mohli vyslechnout názor reportéra Novy. To se přece nedělá! Televize jsou v téhle věci zaujaté, zpravodajství měly nechat jiným médiím.

Součástí normálního vztahu mezi novinářem a politikem je z novinářovy strany určitá míra cynismu a z politikovy strany zase přiměřená přezíravost. V Česku to však došlo do té míry, že to neumožňuje základní a normální komunikaci. Jenže média jsou od toho, aby za občany tuto komunikaci vedla.

Premiér Topolánek už není schopen dát jediné veřejné prohlášení, aniž by se otřel o nechopnost a zaujatost médií. Paroubek si na ústrky on novinářů stěžuje v plamenných projevech. Ale dívejte se na oba, když jde o konflikt s médii toho druhého. To hned přispěchají a ventilují své obavy o nezávislost tisku. A novináři jim ochotně drží mikrofony.

Premiér nemá pro média slušné slovo, prý je nepotřebuje. Ale z nějakého důvodu cítí potřebu "pomáhat s médii" přeběhlému Wolfovi. A koho pošle? Dalíka. Tu bosou kobylu a slona v mediálním porcelánu, který kde se objeví, tak působí Topolánkovi problémy.

Jenže v čem je jádro problému? Že Dalík je virtuální monstrum, které jsme stvořili sami my novináři. Že se s ním scházíme, že mu nasloucháme a že ho vůbec bereme vážně. V normální zemi by takový přítel premiéra byl bizarní figurkou na okraji zájmu. Zde se s ním všichni ti Kmentové, Bártkové a další scházejí. Ne proto, že by od něj snad mohli získat exkluzivní informace, ale protože vědí, že zase plácne nějakou pitomost. V tom je podstata celého toho kraválu o ovlivňování médií v kauze Wolf.

Média mají vliv a moc do té míry, kdy se zabývají důležitými věcmi a ignorují banality. A zde je řešení i takzvané poslanecké šikany televizních štábů. Sněmovna je právě teď v jednom z těch období prázdné žvanivosti a exhibicionismu. Vyvrcholí to příští týden hlasováním o odvolání vlády. Důležitý bude výsledek, všechno ostatní bude jen trapný cirkus.

Politici ukázali televizím ramena. Navrhuji jejich šéfům jednoduchou věc: ať své kamery nestěhují o patro níž, ale prostě je vypnou a ze sněmovny odvezou. Solidárně by se mohla přidat i další média. Zpravodajství ze sněmovny by se minimálně v příštích dvou týdnech mohlo každý den odbýt několika větami. Hlasovalo se o tom a o tom, dopadlo to tak. Nic víc. Přišli bychom o něco důležitého, utrpěl by veřejný zájem? Kdepak.

A viděli bychom, jak rychle by to sami politici vyřešili. Klidně si ty své kamery zase do kuloárů dejte, hlavně nás zase začnětě natáčet. Odtud je jen kousek ke zdravému novinářekému sebevědomí: Ale jistě, jen co začnete zase dělat něco důležitého.

(Psáno jako komentář pro LN).

Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát

Pět let je v internetové historii celá věčnost, tento týden pětiletý Facebook je však stále mladík. Zvlášť v Česku, které teď prožívá cosi jako módní facebookovou vlnu. Jen za posledních deset dní se počet uživatelů zvýšil o patnáct procent. Těch, kteří se na Facebooku "přiznali" k české národnosti, je podle oficiální statistiky zhruba 210 tisíc. Jejich počet ovšem roste tempem pět tisíc nových uživatelů za den.

Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do 35 let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci, z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoři či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.

Momentální móda, pětileté výročí a také několik souvisejících událostí ve zpravodajství vedlo k tomu, že se českému Facebooku možná poprvé věnovala významněji také tradiční média. Včetně České televize. A protože jsem sám o Facebooku v posledních měsících víckrát psal, dostal jsem hned od několika novinářů otázku: Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?

Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat.

To je důležité. Web si od svého vzniku v první polovině devadesátých let získal pověst poněkud nepřehledné džungle. Od samého začátku v něm bylo mnoho pornografie a dalších podezřelých zákoutích. Čteme o internetové šikaně, obtěžování či finančních podvodech. Facebook vám umožňuje si vybrat, s kým se budete stýkat a kdo bude mít přístup k vašim datům. Je to ten často ironizovaný institut "přátel", tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do vašeho virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.

Samozřejmě nejde o skutečné "přátele", to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce "přátel". Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 miliónů světových uživatelů, je průměrný počet "přátel" 120.

Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že zesnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Na nejrůznější doporučení či direktivy eurobyrokratů a politiků jsme zvyklí se dívat skrz prsty. V tomto případě bychom však neměli. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.

Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. NIkdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často i při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli stím souhlasíme. Na Internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně.

To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Únikem byly virtuální světy jako SecondLife či diskusní fóra, kam uživatelé prchali pod vymyšlenými nebo anonymními identitami. Byly to výlety jakoby do jiných vesmírů. Naproti tomu Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.

V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se na nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.

Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi - natočené na video na mobilní telefon - publikovali jiní žáci na Internetu. A jiné internetové video "pouze" zničilo kariéru učitelce ze Znojma, která dala výpověď kvůli údajně pornografickým záběrům.

Facebookové profily jsou nepochybně plné potenciálně výbušného materiálu. Problém je v tom, že digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do svého života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích její jeden nepovedený večer. Lépe řečeno pár minut z něj. Za pět, deset, možná i dvacet let.

Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější v jejich životě prožijí ve svém soukromí.

Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.

(Psáno pro LN).

Jak Václav Klaus zacvičil s Českou televizí

Letos uběhne čtvrtstoletí od momentu, kdy si americký prezident Ronald Reagan odkašlal a pronesl do rozhlasových mikrofonů: "Američtí spoluobčané, mám to potěšení vám sdělit, že jsem dnes podepsal legislativu, kterou jsem jednou provždy postavil Rusko mimo zákon. Začneme bombardovat za pět minut."

Psal se rok 1984 a vrcholila studená válka. Proč toto prohlášení neodstartovalo skutečný konflikt? Protože bylo proneseno v žertu a nebylo určeno veřejnosti. Americký prezident pouze na požádání techniků testoval mikrofon. A protože měl rád legraci (a ne vždy znal míru), pronesl místo obvyklého "raz, dva, tři" poněkud nevhodný politický vtípek.

Nebylo to ostatně poprvé, už v roce 1982 se Reagan "rozcvičoval" před projevem v témže rádiu slovy: "Včera učinila polská vláda, ta banda nedobrých všiváckých poserů, další dalekosáhlý krok v utlačování vlastního lidu." Ani to samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto.

Nekomerční rádio NPR Reaganův výrok z roku 1984 neodvysílalo, na veřejnost se však pochopitelně tak jako tak dostal. Bylo to ve volebním roce a byť nakonec Reagan nad protikandidátem Walterem Mondalem zvítězil, způsobil "rozhlasový incident" měřitelný a poměrně výrazný pokles jeho preferencí.

Co se nám dnes zdá jako chlapácký vtípek, vadilo většině Američanů jako zbytečná a nedomyšlená provokace nevyzpytatelných Rusů. Ostatně nejčtenější japonský deník o několik měsíců později informoval, že některé divize sovětské armády byly po publikování Reaganova výroku uvedeny do nejvyšší bojové pohotovosti, ve které setrvaly desítky minut. S trochou smůly tak mohl jeden vtip vyvolat i třetí světovou válku.

Reaganovo faux pas se od té doby dává na mediálních trénincích jako příklad toho, že mikrofon a kamera jsou nepřáteli politiků. Aneb když je v okolí novinář, není nic "off the record". Můžeme vést debaty o novinářské etice třeba do aleluja, ale pravda je taková, že když v blízkosti zapnuté kamery či mikrofonu uděláte cokoliv zajímavého, publikováno to bude vždycky. Zvlášť v éře Internetu. Pochopit by to měl i průměrně chytrý politik.

Václav Klaus je inteligentní nadprůměrně, trpí však pocitem vlastní božzkosti. A tak má pocit, že mu svět visí na rtech a čeká na jeho protievropské či ekologické provokace, ale když zrovna ze sebe budělá kašpárka - ať už pro pobavení televizního štábu, nebo kvůli své vlastní nervozitě před přečtením projevu - tak tentýž svět cudně zavře oči.

Na rozdíl od Ronalda Reagana neudělal Václav Klaus nic vtipného ani hloupého. Jen chvíli mával rukama, vesele se šklebil a udělal chabý pokus o dřep, což média poněkud velkoryse interpretovala jako "rozcvičku". A co udělala Česká televize? Odvysílala několikasekundový záběr podkreslený hudbou a doprovozený lehce ironickým komentářem. Vkus a smysl pro humor máme každý nastavené jinak, osobně bych však neřekl, že to bylo něco nevkusného nebo neetického.

Když Václav Klaus druhý den odmítl téže České televizi odpovědět kvůli odvysílání těchto záběrů na otázky při tiskové konferenci, byla to přehnaná, neadekvátní reakce. Stejně jako blábolivá slova prezidentova mluvčího o "neetické hře na skrytou kameru".

Bylo by hezké, kdyby se Václav Klaus začal chovat tak nějak normálně a příjemně, ale vzhledem k jeho věku a povaze to asi nelze čekat. Stejně jako to, že by se snad mohl poučit, zvlášť třeba proto, že jeden z jeho nejznámějších výroků (o novinářích jako "největších nepřátelích lidstva") také údajně zazněl "mimo záznam". Ale na druhou stranu je pravda, že nemluvit s médii či konkrétním novináři je právo každého člověka, včetně prezidenta.

Nutno připustit i možnost, že je to od chytrého Klause jen jeden z dalších konzistentních kroků, kterými buduje úspěšnou a známou mediální značku Klaus. Přesně v tom duchu, jak o tom pro německý časopis Cicero mluvil ministr Schwarzenberg. Mimochodem, i na něj se Kaus teatrálně a legračně "zlobí".

Kdo chytrý není, je Česká televize, respektive její vedení. To hned přispěchalo s omluvou (za co vlastně?), a aby toho nebylo málo, i s příslibem potrestání dramaturga pořadu. Nevíme, jestli bude muset udělat sto Klausových dřepů, anebo něco jiného, a je to vcelku jedno. Jen je to škoda. Ale když chce ČT udělat z vlastní dústojnosti papírovou vlaštovku a hodit ji z Kavčíc hor směrem na Hradčana, ať to klidně udělá. Ona stejně nedoletí a skončí ve Vltavě.

Jinou kapitolou je "vystřižení" dotyčných záběrů z internetového archívu. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled. To se opravdu nedělá, právě tohle je za hranicí sice nepsané, ale platné internetové etiky. Média všude na světě dělají chyby, ale ne tak, že je zkrátka vyzmizíkují, vystřihnou nebo opraví. Byť je to na Internetu opravdu jednoduché. Slušná média se k tomu však postaví důstojně: chybu přiznají, uvedou na pravou míru a případně se omluví.

Opravovaný archív přestává být archívem. A jak víme, kdo zpětně mění minulost, škodí hlavně své budoucnosti.

(Psáno pro jako Úhel pohledu pro LN).

UPŘESNĚNÍ: Česká televize "vystřižené" záběry do archívu vrátila.

REAKCE: Bude rozcvička příště naživo? (Reakce mluvčího prezidenta v LN)

Obrana Santa Clause

Kdo chce být "in", poplive Santa Clause a vyzná se z lásky k Ježíškovi. Stává se z toho už pomalu předvánoční klišé. Loni demonstranti přivezli Santa Clause v popelnici na Václavské náměstí, letos zase v převlečení za sněhuláky protestovali před Úřadem vlády. Zapojili dokonce i křesťanského ministra Cyrila Svobodu.

Internetovou petici s názvem "Zachraňte Ježíška" podepsalo téměř dvacet tisíc lidí. Skupina s názvem "Mně dárky nosí Ježíšek, ne Santa Claus" na komunitní sítí Facebook má několik tisíc příznivců. Jedním z hesel organizátorů je: "Přežili jsme Dědu Mráze, přežijeme Santa Clause". Není ovšem jasné, co přesně tím myslí a čeho chtějí dosáhnout.

V jednom z nejpůsobivějších textů všech dob o Vánocích říká hlavní hrdina, že "vánoce jsou humbuk". Ano, jde o slavný Vánoční příběh od Charlese Dickense, který vypráví o zázračné proměně, kterou kouzlo vánoce udělá s bezcitným obchodníkem Ebenezerem Scroogem.

Dickens napsal tuhle knížku v roce 1843, což znamená, že už tehdy měly vánoční rituály své kritiky, ale zároveň se jim jako duchovním svátkům připisovala ohromná síla, která dokázala napravit i lakomého a bezcitného vydřiducha. Proto má dodnes úspěch. Investujeme do svého prožívání Vánoc spousty času i peněz a žádáme za to nějaký duchovní rozměr.

Hledání skrytého či zapomenutého obsahu Vánoc je v západní společnosti každoročním protipólem konzumního třeštění. Je to taková každoroční schizofrenie. Lítáme po obchodech a zařizujeme vše potřebné, ale zároveň vzdycháme o tom, jak moc bychom chtěli prožít Vánoce duchovní a skutečné. Víte co? Jsou to plané řeči.

Je mi čtyřicet a co si pamatuju, vždycky v novinách vycházely bláboly o tom, jak Vánoce ničí konzum. Psali je už v osmdesátých letech bolševičtí pisálkové a píšou je teď nezávislí komentátoři. Četl jsem v novinách, že si tým za internetovou peticí přeje "zachovat krásu a originalitu českých Vánoc".

Nevím, ve kterém skanzenu tenhle slavný tým bydlel, možná třeba v tom rožnovském v Beskydech. Ale co já jako Pražák pamatuju, nebylo na Vánocích nikdy nic originálního ani krásného. Za komunistů ani pak. Vždycky to bylo jen běhání po obchodech, kupování kapra a štelování stromku do stojanu.

Nejsem Ebenezer Scrooge. Nepovažuju Vánoce za humbuk a od dětství je miluju. Rád dávám i dostávám dárky. S Vánoci se pojí mé nejintenzivnější a nejdávnější vzpomínky. A protože ožily v letech, kdy byly malé mé vlastní děti, učinily mě šťastným hned dvakrát. Jsem za to Vánocům vděčný. Ale nestačí na to, abych podléhal iluzi, že pro mě tyhle svátky měly někdy nějaký hlubší nebo duchovnější význam. Kdepak. Vždycky znamenaly jen obyčejnou radost a úžas z intenzivních prožitků.

Prý jsme "přežili Dědu Mráze". Tohle stupidní heslo vnukává dojem, že tak jako jsme my v komunismu vybojovali jakýsi boj vůči ruskému importu Vánoc, měly by dnes naše děti vzdorovat americkému Santa Clausovi. Obojí je blbost.

Nezažil jsem padesátá léta, ale v těch sedmdesátých a osmdesátých jsem nepoznal nikoho, kdo by byť jen flirtoval s ruským pojetím Vánoc. A zrovna tak dnes nikdo - možná kromě v Česku žijících cizinců - nepřibírá do svého soukromí Santa Clasue. Nechává ho šaškovat v obchodních centrech, stejně jako my jsme před dvaceti a více lety ignorovali v normalizačních čítankách Dědu Mráze.

Útok na Santa Clause je bojem s narychlo vztyčenými, ale neexistujícími větrnými mlýny. Nestál by za polemiku, kdyby však neukazoval na něco podstatnějšího. Boj za Ježíška je skrytým bojem s naším špatným svědomím. Ulevujeme mu třeba tím, když se posmíváme, že podobu Santa Clause stvořila reklamní kmapaň Coca-Coly.

Zatímco našim dětem nosí dárky roztomilý a nikým neviděný Ježíšek, v Americe i jinde je to senilní obtloustlý stařík v červeném hábitu. Z tohoto srovnání zdá se být zřejmé, kde mají Vánoce skutečnější a pravější obsah.

Ale kdepak. Nalijme si čistého vína. Vánoce nejsou obětí, nýbrž produktem konzumní společnosti. Mají dávnou tradici, ale v té byly jen jedním z mnoha svátků, zdaleka ne tím nejdůležitějším. Dnešní skuhrání po návratu k tradičním hodnotám Vánoc je nesmyslné. Vadí nám obchodnický či reklamní rozměr Vánoc, ale to je přece ten jediný, který už od Dickensových dob mají.

Že o Vánocích víc myslíme na blízké a pomáháme potřebným? Jistě. Ale to proto, že dnešní Vánoce jsou produktem kapitalismu, který je ve své podstatě lidský a soucitný. Klišé o bezcitném kapitalismu je stejně hloupé jako to o pitomém tlouštíkovi Santa Clausovi.

Až našim dětem přinese dárky Ježíšek, bude to stejný zázrak, jako když ty americké obdaruje Santa Claus. Užijme si kouzla a tajemství, které jsou s tím spojeny. Ale zároveň nezapomeňme, že ani jeden není lepší než druhý a že pitoreskní Ježíšek je stejným prefabrikátem konzumu jako komický Santa Claus. A že tak to chceme a je to tak správné.

(Psáno pro LN).

Nechci volit údržbáře státu. V mantinelech, které stanovili jiní, můžeme vegetovat i bez nich

Čeští politici jsou "údržbáři státu". Ztratili ambici přicházet s nějakými koncepty nebo idejemi. Ale je důsledkem téhle rezignace a nemohoucnosti "kauza Morava", jak říká Václav Klaus? Neřekl bych. Z historie víme, že mocenské boje, špína a intriky provázejí i velké politické události a osobnosti. Současné české figurky k nim mají daleko.

Je to spíše trochu jinak. Připitomnělé práskačství bývalého poslance či předstírané cachtání "rebela ODS" s prostitutkou ve vířivce vyniká tím, jak je zbytečné. Kdyby aspoň o něco šlo! Jde snad v nejsilnější vládní straně o střet názorů a koncepcí? Ale kdepak, motorem mocenského boje je jen a pouze kvičení zklamaného čuníka odstrčeného od korýtka.

Vybudovat si a udržet politický vliv není nic pro slabé povahy. Zkušenosti nás učí, že politika není ani v demokratických zemích s tradicí čistou hrou. Je-li ale na konci téhle hry nějaká vize, dá se aspoň říct ono pragmatické, že "účel světí prostředky". V české politice je účel stejně nicotný jako prostředky. Vlastně obojí představuje jen pobyt ve funkcích.

Mnozí se dnes upínají k podzimním volbám jako k nějaké katarzi, která poměry změní. To je ale naivní. Nejen proto, že volby budou krajské a senátní, takže pokud skončí výpraskem vládní koalice, tak stejně jen symbolickým. Ale i kdyby následovaly předčasné volby do sněmovny, nevzejde z nich nic jiného než další údržbářská koalice.

V tom je jádro dnešní mizérie. Že neexistují témata, pro která by stálo za to vzít politiku zase vážně. Už mnohokrát jsme se přesvědčili, že politici a strany své sliby neplní, protože mají alibi v nestabilních a mnohobarevných koalicích. Chybí jim odvaha, styl i výsledky. Řečeno zcela na rovinu, kdyby to vše měli, voliči by jim možná mnohé odpustili, a to včetně nějaké té zákulisní intriky. Ale není nic víc denervujícího než nemravnost kombinovaná s nemohoucností.

ODS nabídla voličům vizi malého státu a motivujícího daňového systému, po dvou letech vládnutí z něj však neprosadila nic. Dá se předpokládat, že kdyby místo ní byla v koalici ČSSD, budou její výsledky plus mínus stejné. Výhrady jsou spíše osobního typu. Část vzdělaných voličů v produktivním věku nemá zkrátka žaludek na to, aby volila lidi jako Paroubek, Rath, Hašek nebo Sobotka. Ale teď vidí, že styl těch přijatelnějších není o mnoho lepší.

Některá témata se dnes zdají být rozdělující, ale ve skutečnosti nejsou. Například americký radar. Byla to ČSSD, která o radaru jednání začala, a je to ODS, která ho dokončila. A podle všeho to bude ČSSD, za jejíž vlády začne na našem území fungovat. Ani milión mítinků a siláckých předvolebních mítinků na tom nic nezmění. To mohou jen vnější okolnosti: když si to rozmyslí Amerika, anebo prosadí svou Rusko.

Tak je to i s mnoha jinými tématy, nejen těmi, které se týkají zahraniční politiky. Jsme v mantinelech, které jsou dané naší geografickou polohou, členstvím v EU i NATO a také přijetím společné evropské měny, ke kterému dřív nebo později dojde. Náš kurz je na mnoho let dopředu daný, změnit ho může jen nečekaná a vážná změna mezinárodních poměrů. Není divu, že čím dál více lidem připadá, že vlastní politiku máme jen na ozdobu, případně pro ostudu. Je to uklidňující, ale zároveň demotivující.

Uvědomil jsem si to, když jsem v novinách četl o zdrcující kritice, kterou podnikatel Radim Jančura počastoval ministra dopravy Řebíčka, zároveň také vlivného člena ODS a přítele premiéra. Prý se schází s mafiány a pracuje na tom, aby Jančurovi zabránil provozovat vlakovou dopravu a konkurovat tak Českým drahám. Je to paranoia, kterou bohatí lidé občas trpívají? Možná. Ale protože se ta silná slova objevují před podzimními volbami, spekuluje se i o tom, že Jančura chce ODS poškodit.

Ale proč by to dělal? Pro ODS by měl být naopak tím, komu Američané říkají „poster boy“, neboli plakátovým příkladem. Vybudoval z ničeho úspěšné firmy, je příznivcem liberalizace, jeho podnikání je průhledné a sympatické. Je chodícím důkazem toho, že ideologie ODS funguje. Komfotní a levná cesta jeho autobusy například do Brna vydá za tisíc proslovů o volném trhu a prospěšnosti konkurence.

Jančura není také spojen s žádnou stranou. Jeho firma vyhrála před pár týdny shodou okolností prestižní veřejnou zakázku na provozování oficiálních autobusů v době českého předsednictví EU. Tu zakázku dostal od téhle vlády. A teď těsně před volbami kritizuje jejího proponenta. Zbláznil se? Proč to dělá? Nejspíš protože si opravdu myslí, že ho ten člověk ohrožuje.

V jednom z dřívějších rozhovorů Jančura řekl, že mu je celkem blízký program ODS, ale že k volbám nechodí. Protože si myslí, že to nemá cenu. Když jsem to četl, zdálo se mi to pošetilé. Úspěšný podnikatel by měl mít dost rozumu, aby se svůj úspěch i své konkrétní investice snažil ochránit aspoň silou svého jednoho hlasu. Ale v posledních dvou letech začínám mít stále intezivnější dojem, že lhostejnost je možná na místě.

Můžeme se s tím smířit a doufat v prozíravost mantinelů, které nám nastavil někdo jiný. Ale můžeme se také pokusit vrátit politice její etos a smysl. Je zjevné, že jedinou šancí je změna volebního systému. Ten současný už příliš dlouho produkuje jen málo úspěšné a nesympatické údržbáře.

(Psáno jako komentář pro LN).

Poznámky svátečního cyklisty

Česko je velmocí svátečních cyklistů. Silnice kolem Prahy i jinde jsou o víkendech přeplněné cyklisty, hospody a bufety zase obložené jízdními koly. Mnohé z nich jsou špičkové modely v ceně slušného ojetého vozu. Cyklisté jsou navlečeni do značkového oblečení a trumfují se počtem ujetých kilometrů.

Ale tohle okouzlení bicyklem začíná v pátek odpoledne a končí v neděli večer. Zpátky do města se vyznavači tohoto sportu vrací zase auty. Postavte se v neděli v pět odpoledne ke kterékoliv pražské výpadovce: každé druhé auto má na střeše nebo v kufru jízdní kola.

Kam se tihle všichni lidé ztratí přes týden? Sedí za volantem v nekonečných zácpách nebo se mačkají v hromadné dopravě. To je jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů české současnosti: kolo není považováno za dopravní prostředek, nýbrž jakýsi nástroj rozptýlení a zábavy. Jízda na kole do práce je příjemnější, levnější a ve většině případů také rychlejší. Přesto ji téměř nikdo z nadšených víkendových cyklistů nepraktikuje. Neznámo proč.

Není to tak všude. V zemích jako Dánsko nebo Holandsko jezdí pravidelně do práce téměř padesát procent lidí. Ale stále populárnější způsob dopravy je to i v dalších zemích, například v Německu nebo Británii. A dokonce i ve Spojených státech.

Tam lidi do sedel postrkuje „neviditelná ruka“ trhu, tedy vysoká cena benzínu. Čteme, že ujetí jednoho kilemetru na kole vyžaduje průměrně 120 kJ energie. V přepočtu na klasické pohonné hmoty to je „spotřeba“ 0,4 litru benzínu na 100 kilometrů. To činí jízdu na kole nejefektivnějším způsobem dopravy. „Palivem“ ranní cesty do práce je přitom snídaně, kterou většina z nás sní tak jako tak.

Tím se dostáváme k dalším benefitům, kterým je nejen levnější a k přírodě ohleduplnější, ale také zdravější životní styl. Podle studie Washington University jsou za nárůst obezity v USA spoluodpovědné nízké ceny benzínu v osmdesátých letech. Vysoká cena ropy tak může být pro ekonomiku i běžné lidi celkem pozitivní, píše překvapivě v hlavním článku v jednom z posledních čísel americký časopis Businessweek.

Používání kola jako dopravního prostředku je jen kamínkem z mozaiky, která v důsledku může přinést nastartování technologického rozvoje a zvýšení produktivity. A také bude znamenat, že západní civilizace zmenší svou závislost a tedy i nepřímou finanční podporu podezřelým státům, které s ropou obvykle obchodují.

Proč změnu chování zatím nepozorujeme v Česku? A proč má nebývalá obliba cyklistiky zatím pouze onu zmíněnou, poněkud dekadentní "víkendovou" formu? Výše cen paliva zřejmě pro lidi používající auta k cestě do práce není ještě dostatečně bolestivá. Ale má to i jiné důvody, z nichž některé jsou skutečné a některé iluzorní.

K těm iluzorním patří to, že česká města a konkrétně Praha nejsou pro cyklisty vhodná. Není to tak, což vím z osobní zkušenosti. Jistě chybí cyklostezky a infrastruktura, ale není to kritické. Cesta po pražských ulicích není ani nebezpečná, jak mnozí tvrdí. Právě proto, že většina Čechů sama na kole jezdí, tak je i za volantem k cyklistům překvapivě ohleduplná.

Stát či spíše obce by měly pozměnit strategii. Cyklostezky se u nás staví jako dálnice. Stojí milióny a otvírají se s velkou pompou, ale pak se ukáže, že je to několikakilometrový úsek vedoucí odnikud nikam. Za stejné peníze by šly dělat méně viditelné, ale přínosnější opatření. Třeba kreslit na pražské vozovky pruhy, kde by se cyklisté cítili aspoň psychologicky lépe, nebo investovat do stojanů na kola v ulicích.

Ale netřeba spoléhat jen na stát. Stejné stojany mohou instalovat také majitelé obchodů či restaurací pro zákazníky a také firmy nebo instituce pro své zaměstnance. Když můžou myslet na kuřáky a stavět jim kuřárny, mohly by zrovna tak myslet na cyklisty. Ale nemyslí. Drtivá většina zaměstnanců nemá k dispozici sprchu ani prostor, kde kolo přes den bezpečně uložit.

Chybí i vzory. Máme řadu politiků, kteří jsou aktivnímio cyklisty, ale opět toho víkendového druhu. Třeba i ministra životního prostředí. Navléct se do dresu a nechat se vyfotografovat, na tom není nic moc ekologického. Naproti tomu konzervativní bouřlivák Boris Johnson, který byl letos zvolen londýnským starostou, jezdí na bicyklu po Londýně dlouhé roky. V obleku a s kravatou.

Nehledě na to, že všechny překážky - snad s výjimkou kopcovitého terénu, ale ten víkendovým jezdcům zjevně nevadí - lze odstranit. Cyklisté by mohli být ještě silnější a vlivnější lobby než pověstní myslivci. Jsou jich milióny a všichni svá kola milují. A stojí je spousty peněz. Většinou jde o členy střední třídy, o které obě nejsilnější strany aspoň verbálně tak moc usilují. Udělají pro ně, co jim na očích uvidí.

Potřebná infrastruktura se vytvoří snadno a rychle, vždyť kolem cyklistiky je profitující a trvale rostoucí byznys. Dnes se soustředí na ty, pro které je ježdění na kole zábavou. Ale stačí, aby nasedli do sedel i ve všední dny, a obchodníci se rychle přizpůsobí. Jistě se objeví i služby, které dojíždění do práce na kole učiní příjemnější a neproblémové.

Možná cyklisté čekají, až bude benzín stát sto korun za litr. Ale možná je zatím jen nenapadlo, že na kolech lze nejen kroužit po kopcích, ale také se dopravit z místa na místo. Dávám jim to ke zvážení.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Blíží se podzim. Neměla by vláda udělat reklamní kampaň?

Několik týdnů má moje cesta domů vyšší úroveň. Konkrétně o pět, místy i deset centimetrů. To je totiž výška nového asfaltového koberce, který silničáři položili na silnici mezi středočeskými Velkými Popovicemi a Štiřínem.

Důvod je nabíledni. Na státem vlastněném zámku budou probíhat některé akce související s českým předsednictvím EU. Na vymlácené a roky neudržované, byť velmi frekventované silnici by se politikům a úředníkům nepřípustně natřásaly zadnice. Možná to stanoví nějaká euronorma, ale není vyloučeno, že na to čeští koumáci přišli citem.

To je můj důvod, proč mít radost z českého předsednictví. Jiný nepotřebuji. Je mi trochu líto obyvatel jiných obcí, kde se žádné schůze neuskuteční. Stav silnic zvlášť ve středních Čechách je tristní a místy nebezpečný. Ale i zde se mnozí dočkají aspoň asfaltových záplat, a to v rámci hejtmanské kampaně před krajskými volbami.

Podobné vylepšování je sice poněkud potěmkinovský zvyk, ale netřeba nad ním ohrnovat nos. Jeho účelovost nás sice může rozčilovat, v zásadě jde však o dobře vynaložené peníze. Na rozdíl od reklamní kampaně, kterou vláda chystá pro občany. Prý proto, abychom si uvědomili, jak Česko bude v prvním půlroce 2009 důležité.

Nad tím zůstává rozum stát. Že Česko bude předsednickou zemí, se každý dřív nebo později dozví z novin či televizních zpráv. Ale toho se asi vláda právě bojí. Z médií se totiž dozvíme také to, co v rámci svého předsednictví například špatně zorganizuje, co se jí nepovede nebo v čem si udělá ostudu. Proto si radši zaplatí a nechá odvysílat vlastní reklamní klipy.

Cílem každé reklamy je něco prodat. Co budou prodávat hokejista Jaromír Jágr či brankář Petr Čech? Určitě ne samotné předsednictví, to se uskuteční tak jako tak. Vláda k tomu souhlasné mínění veřejnosti nepotřebuje. Vychází nám tedy, že je to reklama na vládu, respektive na tu část politické reprezentace, která je v ní zastoupená. A to se nedělá.

Navíc samotný fakt, že budeme předsednickou zemí, není žádným vítězstvím ani úspěchem. A už vůbec ne této vlády. Země EU se v této roli střídají a na nás v zásadě „přišla řada“. Úspěch bude, až předsednictví absolvujeme se ctí a bez větších problémů. Ale ani pak to nebude na vychvalování v reklamě.

Podle premiéra Topolánka „je důležité, aby lidé pochopili, o co jde.“ Můžeme být tedy zvědavi, jak nám to celebrity vysvětlí. A v této souvislosti se rovněž můžeme dohadovat, proč kromě zmíněných sportovců vláda usiluje o angažování například i režiséra Formana, modelky Herzigové či tenistky Navrátilové.

Ti všichni žijí nebo působí v zahraničí. Jsou chodícími reklamami na individuální talent a schopnosti. Nedostali Oscara ani nevyhráli Wimbledon, protože na ně přišla řada, ale protože byli nejlepší. Osloví reklamami cizince? Asi ano. Ale ty zase to, že se do Česka na půl roku přesune nudné úřadování a schůzování, pravděpodobně nijak zvlášť nedojme.

Scénář klipů je zatím tajný, ovšem tvůrci nás uklidňují, že to bude švanda. Prý ukážeme, že jsme schopni si „ze sebe dělat legraci“. Nevím, moc uklidňující to není. Neukazujeme to v posledních letech často a zadarmo? Musíme k tomu ze bsvých daní ještě financovat kampaň?

Ostatně vláda už peníze podobným způsobem vyhodila. Loni v prosinci stát zaplatil pětadvacet miliónů za kampaň propagující vstup České republiky do schengenského prostoru. Plakáty a inzeráty v novinách ukazovaly mladý pár spící v kupé, do kterého dveřmi nahlíží muž v uniformě s divným úsměvem. A cíl? Informovat lidi, že je na hranicích nebude nikdo kontrolovat. Směšné.

Co bude příště? Reklamní kampaň vlády, která s pýchou v hlase upozorní občany, že po dlouhé zimě přijde jaro? Nedá se to vyloučit. Utrácet peníze tímto způsobem je nevkusné. Tím spíš, že když je opravdu třeba s veřejností komunikovat a něco jí vysvětlit, tak vláda selhává. Stačí se podívat, jak občanům prodávala a prodává americký radar.

Jistě bylo možné ty desítky miliónů utratit lépe. Třeba tak, že by se zmíněná silnice do Štiřína před položením koberce pořádně zfrézovala. Pak by nejen nevznikly nebezpečně vysoké krajnice, ale byla by šance, že hladký koberec přežije více než pár zim. Takto zakryté nerovnosti koberec dřív nebo později roztrhají. Ale to bude za dlouho. Už nebudeme „mozkem Evropy“, ale zase úplně jiným orhánem.

Nikoliv, nemám na mysli srdce.

Milión pro autora komixu? Slušný honorář i reklama

Jako spoluautor celkem populárního komixu Hana a Hana závidím svému neznámému kolegovi, který vytvořil pornokomix znázorňující pražského radního a bývalou miss. Taková popularita, a teď ještě vyhlídka na spoustu peněz! Oba protagonisté, lépe řečeno ti, které komix karikuje, vypsali na dopadení autora milión korun. Být na jeho místě, sám se jim přihlásím a peníze inkasuji.

Neznám ten komix a viděl jsem z něj jen to, co ochotně (a jistě i zlomyslně) zveřejnily „seriózní“ české zpravodajské servery, jak je v podobných kauzách jejich zvykem. Nedokáži posoudit umělecké kvality, ale jistě jde o dílo nevkusné, možná urážlivé. Dokážu pochopit pocity radního Richrtera i slečny Kuchařové, že se jich obsah komixu dotýká, že jim je jeho existence nepříjemná a že pan Richter chce dát jeho autorovi pěstí do nosu. To je však asi jediná nepříjemnost, která mu hrozí.

Ze zveřejněných ukázek vyplývá, že komix vznikl úpravou fotografií a jejich výtvarným ztvárněním. Zde také vidím jediný prostor pro případné právní problémy autora – totiž zda při práci nepoužil třeba autorsky chráněné fotografie. Ale jinak? Jde zjevně o fikci, lépe řečeno satiru. Ta přesně podle pravidel žánru zasazuje dvě veřejně známé osoby do nečekaných, vtipných nebo šokujících souvislostí. Je úplně lhostejné, jestli je to satira vkusná, anebo urážlivá, či jestli je chytrá, anebo hloupá. Není na soudu, aby toto řešil.

Pokud dojde k nějakému sporu, bude to v českých podmínkách asi kauza nejbližší slavnému, vlastně dnes už legendárnímu procesu s americkým vydavatelem časopisu Hustler. Jak víme mimo jiné i z filmu Lid versus Larry Flynt, i v něm šlo o pornografii a Nejvyšší soud tehdy dospěl k názoru, že ani šok a znechucení puritánské Ameriky nemají potřebnou sílu omezit ústavně danou svobodu slova. Tu nelze upírat nikomu – ani těm, kdo nemají nadání, talent a vkus.

Nelze si představit, že by v případném sporu o ochranu osobnosti Richter a Kuchařová uspěli. Tuto kauzu nelze srovnávat s případy, kdy se na veřejnost dostaly pornografické fotomontáže. Ty čest dotyčných ohrožovaly a poškozovaly, protože byly vydávány za skutečné snímky. Byly vytvořeny tak, aby ve většině lidí vyvolaly tento dojem. V případě komiksu je jasné, že jde o satiru.

Kdyby dal soud žalující straně za pravdu, rázem by byla ohrožena jakákoliv jiná satira: počínaje třeba fiktivními „objevy“ v MF Dnes a konče politickým komiksem Zelený Raoul v Reflexu. Že jde o díla nesrovnatelná a o několik tříd výše než zmíněný pornokomix? Pravděpodobně ano, ale žádný soud tu není od toho, aby zkoumal umělecké kvality a úroveň díla.

Jediným soudce je v tomto případě veřejnost, která může nevkusný a hloupý komiks odsoudit svým nezájmem. Paradoxně je to právě pan Richter se svým miliónovým humbukem, který zajišťuje onomu dílu zájem a popularitu. Jestli autora skutečně vypátrá a pokud k soudu dojde, nelze autorovi vyloučit dokonce mezinárodní slávu. Vždyť Kuchařová konec konců uspěla v světové soutěži krásy.

Z toho mi trochu škodolibě plyne, že největším rizikem dobré pověsti pana Richtera nejsou jeho karikatury, ale on sám. Zapadá mi to do obrazu, který jsem si o něm vytvořil jako povrchní a nezúčastněný pozorovatel jeho sporu s divadelníky. Nejde mi o podstatu sporu, které nerozumím, ale spíš jeho veřejné vystupování a mediální obraz.

Ale abych skončil stylově satiricky: radní Richter by si měl uvědomit, že není jediným „zneužitým“ v této kauze. Ozvat by se mohl pornoherec, jehož fotografie autor komixu musel také použít. Mohl by se cítit dotčen tím, že se na jeho těle objevila právě taková hlava.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Jak se kníže "vyčunkoval" ze svého slova

Mám rád Karla Schwarzenberga jako člověka i jako politika. Je dobře, že je ministr zahraničí. Je mužem státnických kvalit, jakých v Česku není mnoho. Má-li být ve vládě Jiří Čunek, pak je nepochybně lepší, když v té vládě bude také Karel Schwarzenberg.

Nikdy se mi nelíbila ta možnost „buď, anebo“, protože pragmaticky vzato znamenala, že splachovací Čunek zůstane a noblesní Schwarzenberg odejde. Jestliže jsme teď v situaci, že oba zůstávají, je to pro českou politiku dobré řešení. Pro mě osobně je to ale zklamání.

Nepřijímám ty řeči o tom, že se neprokázala Čunkova korupce, a tak důvod pro Schwarzenbergův odchod z vlády padl. To přijme jen ten, kdo má krátkou paměť anebo je líný se podívat do starých novin. Když Karel Schwarzenberg své hloupé ultimátum poprvé vyslovil, vůbec ho nekonkretizoval. Řekl jen, že jestli se Čunek vrátí do vlády, tak on odejde.

Na otázky novinářů, zda své slovo dodrží, se halasně divil, jak takový dotaz vůbec může být položen. „V jaké zemi to žijeme?“, pravil v jednom rozhovoru melodramaticky. Obávám se, že v té zemi, jejímž dobrým občanem je dnes i Karel Schwarzenberg.

Takzvaný audit – ve skutečnosti soukromé vyšetřování – byl první obezličkou z knížecího slova. Mnozí však říkali: Schwarzenberg je chytrý, protože takhle aspoň odkryje, jaký Čunek je. Pesimisté jim oponovali, že to je jen pirueta, aby ve vládě mohl zůstat. Měli pravdu.

Kdo není padlý na hlavu, rozumí tomu, co ze Schwarzenbergem zveřejněných informací plyne. Že Čunek asi nevzal jeden konkrétní úplatek, ale že je mnoho dalších okolností, které ho činí nevěrohodným a podezřelým. Sám Schwarzenberg to v rozhovorech s novináři dává najevo všemi nonverbálními i diplomatickými prostředky. Proto se mu také neomluví.

Někteří tomuto řešení zatleskají. Schwarzenberg nám dal nahlédnout do útrob Čunkovy politické minulosti, a dost možná odkryl i neuralgické momenty jeho vlastní strany v devadesátých letech. To je dobré, ne? Čunek zůstává zkompromitovaný a Schwarzenberg zůstává ve vládě.

Obávám se, že to je špatné. Schwarzenberg měl buď srazit své ručně šité boty a Čunkovi se omluvit, anebo z vlády odejít. Politika je v mnoha ohledech uměním kompromisů a domluvy. Ale i v politice jsou momenty, kdy se „správní chlapi“ musí rozhodnout pro jednu ze dvou cest.

Tohle byl podle mě takový moment. Nebyla to žádná past, kterou bychom mu nachystali my ostatní. Tak to chtěl on sám. Buď já, nebo Čunek, řekl Karel Schwarzenberg na začátku roku.

Česká moderní historie je poznamenaná hledáním třetích cest. Dokážu si živě představit, co říkali Schwarzenbergovi jeho přátelé: že politiku nelze nechat Čunkům a že by tedy ve vládě měl zůstat, protože když odejde, bude to ještě horší. V tom měli pravdu. Ale nelíbí se mi cena, kterou za to Schwarzenberg platí.

Mám kamaráda, kterého podobně koncem osmdesátých let přemlouvali ke vstupu do komunistické strany. Říkali mu: je přece lepší, když tam budou lidé slušní a chytří jako ty. A kromě toho ti to pomůže v kariéře. To jsou hned dva dobré důvody, proč to udělat.

Nechal se přemluvit. Už za rok věděl, že to byla největší chyba jeho života. Ale po bitvě není žádný um být chytrý. Každý děláme dnes a denně ústupky a kompromisy. Často pak přehlédneme ty momenty, kdy je důležité se rozhodnout mezi dvěma cestami. Vidíme je až zpětně, ale to nám je houby platné.

Jeden z komentátorů výsledek kauzy Čunek versus Schwarzenberg komentoval slovy: „Velbloud prošel uchem jehly“. Nebyla v nich ironie, nýbrž dokonce jistý respekt před knížecí „chytrostí“. Zní to dobře, ale je to jen slovní ekvilibristika. Velbloud uchem jehly prostě projít nemůže. To dá rozum.

Co je výsledkem téhle nepěkné kauzy? Bohužel konstatování, že politika semele každého. Mysleli jsme si, že Schwarzenberg je ideálním člověkem pro politiku, protože je vzdělaný, inteligentní a movitý. Není způsob, jak takového člověka korumpovat. Ale pravděpodobně jsme se mýlili.

Ve vysoké politice je jakási substance, kterou nelze vyvážit penězi, sebevědomím staletí trvajícího rodu ani kvalitním vzděláním. My všichni mimo politiku si říkáme: kdybychom byli na jejich místech, chovali bychom se jinak. Ale Schwarzenbergovo vycouvání z kauzy Čunek je přesvědčivým důkazem, že bychom byli stejní.

Karlu Schwarzenbergovi se líbí být ministrem zahraničí. Může to být povrchní láska k autu s majáčkem či ke stiskům ruky s nejmocnějšími lidmi světa. Ale může to být zrovna tak hluboký pocit odpovědnosti a služby národu. Bohužel, ve výsledku je to jedno.

První týden v lednu řekl Karel Schwarzenberg deníku MF Dnes: „Víte, já jsem velkou část života prožil v době, kdy co řekl chlap, platilo.“ Ta doba je pryč. Teď je Karel Schwarzenberg v politice. Přejme mu, aby svých rozhodnutí v budoucnu nelitoval.

(Psáno jako komentář pro LN).

Směšné vysvětlení pana Antimonopola

Píšu články do novin, přednáším pro lidi a jsem i jinak veřejně činný. Celkem vytížený člověk. A víte co? Až dopíšu tenhle text, budu muset sednout do auta a jet šestnáct kilometrů do Říčan. Mám si tam vyzvednout nový občanský průkaz. Věřili byste tomu? Úřednice Městského úřadu mi ho odmítla přivézt.

Nemusela chodit až ke mně domů. Mohli jsme se sejít u benzínové pumpy. Koupil bych jí kávu z automatu. Státní zaměstnanci teď tuhle službu nabízejí. Aspoň ti vysoce postavení. Tak jako například šéf antimonopolního úřadu. Když ho média kritizovala za schůzku s Andrejem Babišem v jednom pražském autosalónu, řekl ironicky: „Jestli budou muset všichni podnikatelé ke mně do Brna, určitě budou nadšeni.“

Je tedy na čase ironii odložit. Vysvětlení Martina Peciny je nedostačující, arogantní a taky směšné. Zvlášť proto, že každý kontakt státní správy a byznysu je potenciálně problematický. Pecina má samozřejmě pravdu, že na setkávání s podnikateli není nic špatného. Na to si nemusí brát svědky z podobných úřadů v cizině.

Je ovšem důležité dodržovat rituály. A k těm patří, že místo schůzky dvou vysokých šéfů je kancelář a minimálně ten zastupující vlivný státní úřad by na sobě měl mít oblek s kravatou. Ale když je v rozhalené košili a sejdou se v autosalónu na okraji města, řekl by i hrdina laciné detektivky, že „tady něco smrdí“.

A když jsme u filmových scénářů, všimněme si, že když jejich autoři chtějí dát nějaké scénce punc levárny, vždycky se odehraje na místě nejak spojeném s auty. V podzemních garážích, u benzínové pumpy nebo na dálničním odpočívadle. Jestliže se Martin Pecina sešel s Andrejem Babišem v autosalónu, je buď přihlouplý, anebo si myslí, že mu projde všechno.

A pak je tu ta věc s „ježděním do Brna“. Dělá si z nás Martin Pecina legraci? Politici jednou rozhodli, že část významných institucí bude mimo Prahu. Udělali tak s vědomím, že symbolický význam tohoto rozhodnutí převýší jeho možnou nepraktičnost. Rozhodně však nezamýšleli, že se výkon těchto institucí obohatí o „donášku do domu“. Umístění institucí je třeba vzít jako realitu. Když Ústavní soud rozhodoval o stížnosti na reformu, premiér i ministři jeli také svědčit do Brna. Byť ti samozřejmě nejsou asi tak vytížení jako pan Babiš.

V atosalónu by se mohli sejít řadový úředník a řadový zaměstnanec soukromé firmy. Pak by možná obstálo vysvětlení, že jde o místo v blízkosti dálnice, takže to oběma ušetří čas. Ale nejde jen o lokalitu, ale také osoby. Martin Pecina měl o své schůzce přemýšlet o to víc, že nebyla s běžným manažerem či šéfem firmy, nýbrž s podnikatelem s kontroverzní pověstí. A než Andrej Babiš začne telefonovat svým právníkům, chci zdůraznit, že slovo kontroverzní nemá hanlivý obsah. Pouze znamená, že se o něm v posledních letech v médiích informovalo jak v pozitivních, tak i negativních souvislostech.

A konečně, asi nejvýznamnějším momentem setkání Pecina – Babiš je fakt, že jde právě o antimonopolní úřad. Je to instituce, která má chránit trh, ale zároveň na něm jménem státu páchá určité násilí. Najít přesnou hranici mezi agresivním podnikatelským a již monopolistickým chováním je obtížné, což dokazují například peripetie, které prožíval a prožívá americký Microsoft.

Úřad pro ochranu pro hospodářskou soutěž má velkou moc, která by měla být vyvážena odpovědností, citem pro spravedlnost a především zcela bezúhonnou pověstí. Monopolistické chování lze jen málokdy jasně a bezvýhradně prokázat. Rozhodnutí úřadu často vychází z vnějších indicií a z logiky věci. Máme právo se stejným metrem dívat také na dotyčný úřad a především jeho šéfa. A tento metr říká, že schůzka byla podezřelá a nepřípustná.

Dokazuje to i fakt, že z ní existuje záznam. Nepochází z žádné průmyslové kamery a ani ho nikdo nepořídil náhodou. Česká televize zdroj tají, údajně však záběry nezískala ani od policie, ani od zpravodajských služeb. Jinými slovy tedy buď někdo věděl, že vztahy pánů Peciny a Babiše přesahují běžný rámec, anebo vše připravil, aby úřad a jeho šéfa kompromitoval. Můžeme spekulovat, kdo a proč to chtěl udělat, ale to je celkem jedno. Cíle bylo každopádně dosaženo.

Každý děláme chyby. Může ji udělat i státní úředník. Kdyby Pecina řekl: „Špatně jsem to uvážil, se schůzkou jsem souhlasil v časovém tlaku a příště se něčeho podobného vyvaruji“, ještě by to bylo přijatelné. Ale místo toho jsme se dočkali arogantního výsměchu. Proto by se měl ze své funkce okamžitě klidit.

Ono to přesně zapadá to papalášsko-vekslácké postkomunistické bohorovnosti, ve které žijeme. Takový ten pocit, že všechno se dá uhrát. Ne proto, že jsme nějak zvlášť chytří, ale protože můžeme a protože to prochází. Počínaje vysvětleními typu „Neřídil jsem já, ale osoba mně blízká!“ a konče „To gesto znamenalo: Kalousku, jseš jednička!“. Je na čase přestat tohle akceptovat.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).