Chyby dělali …

… nejen „soudruzi z NDR“, byť u jejich výrobků to bylo tak nějak častější než u těch odjinud. Ale férové je uznat, že chyby dělají výrobci stále. Známe to všichni. Ta nová konvice na kávu by byla skvělá, ovšem byla by ještě lepší, kdyby měla držadlo o centimetr výš, protože pak by vás při nalévání horké vody nespálila pára. A vaše nová navigace v autě je úplně úžasná, nebýt toho hloupě vymyšleného menu, v kterém musíte čtyřikrát kliknout, než konečně můžete naťukat adresu. Copak by to nešlo vymyslet jinak?

Ale samozřejmě, že šlo. Ovšem i výzkumníci, projektanti a technologové jsou jenom lidé. Nové nápady a obecně nové výrobky pracně vznikají nejdřív na papíře, pak existují v prototypech a před uvedením na trh se obvykle ještě testují na vybraných skupinách zákazníků. Ale ani to nestačí. Případné chyby a problémy se ukážou až při masovém používání. Tak jako třeba cesty na trávnících mezi obytnými domy. Architekti je mohou vymyslet a stavaři vyasfaltovat jakkoliv, ale ty nejkratší a nejpohodlnější nakonec lidé stejně sami vyšlapou po trávě.

V odborné terminologii se tomu říká „moudrost davu“ a funguje bezpečně. Jeden člověk se může mýlit, svůj názor může prosadit i v menších skupinách lidí, ale jakmile se do něčeho vloží opravdu velký dav, najde intuitivně vždy to nejlepší řešení (s výjimkou několika hloupých událostí ve dvacátém století, ale politiku do toho teď netahejme). Metoda zvaná „crowdsourcing“ neboli „tahání rozumů z davů“ je založena na zjevné, byť i tak překvapivé myšlence: Proč nějaký nový výrobek nenechat vymyslet dav?

Je to utopický nápad, někdy však i ty fungují (hleďme na Wikipedii). Internet nabízí pro práci s davem možnosti i nástroje. Existují první projekty, které to umožňují. Například na webové stránce Redesignme.com (volně přeloženo „předělej mě“) můžou výrobci představit svůj nápad či projekt nového výrobku a požádat registrované uživatele, aby se k němu vyjádřili, případně upozornili na chyby. Registrovaných uživatelů jsou tisíce. Proč to dělají? Jednak je to zábava a jednak za akceptované připomínky dostávají body. Ty pak v internetovém ovchodě mohou utratit jako peníze. Spokojeni jsou však především výrobci: tvrdí, že tohle internetové testování funguje mnohem lépe než tradiční marketingové průzkumy.

Jiný příklad: na stránce Namethis.com (přeloženo „pojmenuj to“) můžou výrobci hledat pro své produkty jméno. To je někdy důležitější než dokonalá funkce. Potřebujete najít jméno pro nový druh odšťavňovače, pro webovou stránku nebo pro celou firmu? Zaplatíte 99 dolarů, popíšete své zadání a publikujete ho na zmíněném webu. Celý proces trvá 48 hodin. Registrovaní uživatelé, kterých jsou opět tisíce, vymýšlejí jména a hodnotí zárveň jména vymyšlená ostatními.

Jakmile osmačtyřicet hodin vyprší, speciální algoritmus vše vyhodnotí a vybere první, druhé a třetí nejlepší navržené jméno. Ze zaplacených 99 dolarů si 19 dolarů nechají majitelé webu, zatímco osmdesát si rozdělí dav. Čtyřicet dolarů získá autor vítězného návrhu, deset dolarů si rozdělí ti, kteří pro něj hlasovali. Autor druhého nejlepšího nápadu dostane 16 dolarů (čtyři dolary pro hlasující) a třetí osm dolarů (dva dolary pro hlasující). Všichni jsou spokojení.

Samozřejmě to má svá úskalí. Dav – zvlášť ten anonymní – je spontánní a nepředvídatelný. Nelze vyloučit, že ve finále najde vždycky opravdu to nejlepší řešení. Ale než k němu dojde, může pošlapat spousty trávníků. Není vyloučeno, že to bude váš trávník.

Ale za experimentování to stojí. Napadá mě: uměl by malý dav mých čtenářů napsat místo mě sloupek? Pojďme to zkusit. Na adrese http://extrablog.pbwiki.com najdete titulek a první větu nového sloupku. Kdo se chce zapojit, nechť mi pošle mail a já ho obratem zařadím do autorského týmu. Čím víc nás bude, tím lépe. Jediné omezení je délka, která nesmí být více než 600 slov.

Každý může psát své vlastní věty i přepisovat věty ostatních. Včetně té mé první. Když se nám to povede, přečtete si „první davem napsaný sloupek“ v některém ze srpnových čísel Reflexu.

Něco nám uniká. Aha, informace ...

Jsou buď ochránci veřejného zájmu, anebo neloajálními práskači. Záleží na úhlu pohledu. Takzvaným whistle-blowers, neboli lidem, kteří většinou anonymně upozorňují na nekalosti zevnitř státních i soukromých institucí, však každopádně Internet nabízí netušené možnosti.

Každý zná Wikipedii, tedy internetovou encyklopedii, kterou vytvářejí sami uživatelé. Navzdory pochybám a předpovědím, že vše dobré na webu dřív nebo později zničí vandalové, prožívá Wikipedie ohromný úspěch. Lze ho zopakovat s podobnými projekty? To zatím není jisté. Jedním z aspirantů je web Wikileaks, který v únoru 2007 založili aktivisté jako prostor pro zveřejňování tajných či tajených informací.

Zúčastnit se může každý, kdo se k nějakému takovému dokumentu dostane. Za rok a půl se jich podařilo shromáždit už přes milión. Jde o tajné zprávy zpravodajských wlužeb, vnitrofiremní memoranda, elektronickou korespondenci či kopie obchodních smluv. Drtivá většina z nich je zveřejněna bez valného zájmu veřejnosti, některé však vzbudily mimořádný zájem a vyvolaly skandály.

Americký soudce dokonce letos v únoru nařídil, aby adresa Wikileaks.org byla vyřazena z registru adres a stala se tudíž nepřístupnou. Reagoval tak na žalobu švýcarské banky, která se cítila dotčená tím, že se na serveru objevily dokumenty poukazující na praní špinavých peněz, a to její pobočkou působící na Kajmanských ostrovech

Jenže rozhodnutí mělo přesně opačný efekt: internetoví aktivisté jednoduše zařídili, že obsah byl přístupný na jiných adresách, a dotyčné dokumenty tak nakonec vidělo mnohem víc lidí, než kdyby banka žalobu nepodala. Navíc se celosvětově zvedla kritika poukazující na ohrožení svobody slova. Soudce své rozhodnutí později změnil a i právníci banky od dalších kroků upustili.

Americký pokus „cenzurovat“ Wikileaks projektu samozřejmě neuškodil, ale naopak ho učinil známým. Ale je to sláva podložená také významnými sólokapry, které převzala světová média. Patří k nim například zveřejnění příručky pro dozorce amerického internačního tábora na Guantanámu či materiálu o korupci ve státní správě v Keni. To byl vůbec jeden z prvních zveřejněných dokumentů a vedl dokonce k ohrožení tamních voleb.

Projekt Wikileaks nemá žádného oficiálního majitele ani sídlo. Dlouho se nevědělo ani to, kdo za ním stojí. Magazín Wired v posledním čísle přinesl rozhovor s Julianem Assangem, který je jedním ze zakladatelů. Australský hacker a novinář žijící v Keni původně zamýšlel, že důležitost a především pravdivost dokumentů bude posuzovat armáda dobrovolníků. Proto dal také do názvu slůvko „wiki“, proslavené internetovou encyklopedií.

Ale ukázalo se, že to tak docela nefunguje. Praxe se proto změnila. Zaslané dokumenty dnes vyhodnocuje panel expertů, novinářů a specialistů včetně Assangeho. Do budoucna plánuje, že by se nejzajímavější dokumenty s předstihem poskytovaly investigativním novinářům, kteří je ve svých článcích dají do patřičných souvislostí a umožní také vyjádření dotčeným subjektům. Teprve pak dotyčné dokumenty zveřejní i Wikileaks.

Assagne nevyloučil v rozhovoru s časopisem Wired ani to, že by se server mohl stát placenou službou právě pro investigativní reportéry a média. Tedy jakousi exkluzivní „zpravodajskou agenturou“, disponující mimořádnými informacemi.

Mnozí samozřejmě koncept „internetových úniků“ kritizují. Tvrdí, že je to mocná zbraň pro ty, kteří ve skutečnosti nechtějí pomáhat dobré věci, ale naopak někoho poškodit, destabilizovat společnost a vnášet do chodu institucí chaos. To je nepochybně pravda, s úniky ostatně máme špatné zkušenosti i v Česku.

Obhájci Wikileaks ovšem říkají, že tato „institucializovaná“ forma úniků tajných informací je mnohem méně nebezpečná, než když se tak děje pokoutně. Když dokumenty poskytují novinářům „nejmenované zdroje“, je to často spojeno s nejrůznějšími podmínkami a protislužbami. Ale když jsou zveřejněny na Wikileaks, můžou být podrobeny analýze expertů i veřejné kritice. Možnost jejich dalšího zneužití je mnohem menší.

Státní instituce, ale i soukromé firmy se asi budou muset naučit žít s vědomím, že v éře Internetu a moderních technologií nelze utajit vůbec nic. Existují ostatně projekty, které už dnes umožňují nahlédnpout za donedávna pevně zavřené dveře. Například na webu Glassdoor (doslova přeloženo „skleněné dveře“) si lze přečíst o tom, jaké poměry panují uvnitř velkých světových frem. Jaké jsou vztahy mezi zaměstnanci, kde jsou jaké pracovní podmínky a dokonce kolik peněz dostávají lidé na konkrétních pozicích. Odkud to server ví? Tyto informace jim posílají sami zaměstnanci, a to výměnou za přístup do databáze. Jsou jich už desítky tisíc. Čím větší počet, tím přesnější informace.

A nemusí jít jen o kauzy smrtelně vážné a důležité, ale třeba jen úsměvné. Když třeba minulý týden šéfredaktor jednoho českého deníku požádal mailem své redaktory, aby chodili do práce slušně oblečení a upravení (otázka na okraj: viděl někdy někdo takového novináře?), koloval do několika hodin jeho dopis snad po všech pražských redakcích.

Bylo by příjemné mít internetový server, kde podobné věci najdeme „pod jednou střechou“. Tak kdopak ho založí?

Tlusťochu, zaplať!

Minulý týden vzbudily velký rozruch reklamy, které zveřejnily dva deníky v americké Filadelfii a které propagovaly novou leteckou společnost s revolučním způsobem stanování cen letenek. V čem spočívá? Zákazníci neplatí jednotnou cenu, ale sumu vypočtenou podle své váhy.

Jinak řečeno, v reklamě například stálo: "Cesta z Filadelfie do Los Angeles, 4,50 dolarů za kilogram". Do přepravované hmotnosti se započítává jak váha pasažéra, tak jeho zavazadla. Jak tvrdí společnost Derrie-Air, pokud se obojí vejde do 90 kilogramů, zaplatí pasažér až o polovinu méně, než u konkurence. Smůlu mají samozřejmě dvousetkilogramoví tlusťoši (v Americe jich není málo), kteří naopak zaplatí víc.

Jak asi správně tušíte, žádná taková společnost neexistuje a reklamy byly fiktivní. Údajně šlo o kampaň placenou mediální agenturou, která chtěla otestovat, jak lidé reagují na inzerci v tisku. Našvala ovšem jak lidi z reklamního byznysu, tak samozřejmě i tlouštíky. Na webu se objevila také výborně udělaná webová stránka dotyčné společnosti. Zda i ta je součástí kampaně, anebo se nápadu už bezplatně ujali vtipálci, není známo.

Celá věc má ovšem přesah do reality. Pro letecké společnosti zužované raketově rostoucími cenami paliva začínají být pasažéři s nadváhou opravdu problémem. Deník New York Times nedávno napsal, že letecké společnosti uvažují o tom, že z pilotních kabin odeberou kompletní pilotní manuály. Piloti je prý stejně nikdy nepoužívají, takže jde o zhruba patnáct kilogramů zbytečně přepravované váhy. Ročně tak bude možné ušetřit desítky tisíc dolarů.

Co z toho plyne? Kdyby všichni Američané (a pochopitelně nejen oni) zhubli na správnou váhu, ušetří aerolinky milióny. Tolik k problému "tlouštíci". Jen mě osobně trochu děsí, kdy někdo nastolí problém "dlouháni".

My všichni jsme Topolánkovy jedničky

V jednom dokumentárním filmu jsou záběry z jisté americké restaurace. Zaměstnanci tu nahlas povinně komentují všechno, co dělají. „Teď dávám smažit hranolky,“ ozývá se například z kuchyně, nebo: „Budu krájet rostbíf“, případně: „Za půl minuty bude hotová rýže.“ Současná vláda a především ODS se vyznačují tím, že svou politiku zásadně nekomentují. Ale kdyby to politici dělali jako v americkém fastfoodu, z jejich úst by směrem k voličům znělo: „Teď házíme vaše hlasy do záchodu.“

Neschopnost vysvětlovat své kroky a skutky je největším handicapem tohoto kabinetu. Technicky vzato vládne Topolánek úspěšně: s výjimkou zákona o vyrovnání se s církvemi se mu podařilo prosadit vše důležité. Zda jsou to kroky dobré, je věcí názoru. Lze pochopit, že například zdravotní reforma voliče rozděluje a že se těm levicovým nelíbí. Vláda jim však dává okázale najevo, že je jí to ukradené a že jelikož disponuje většinou v parlamentu, tak si může dělat, co chce.

O reformě se přitom nediskutovalo ani předtím, než byla přijata. Vzpomeňme, jak to loni na podzim probíhalo: koalice zkrátka sepsané návrhy zákonů vytáhla z rukávu a protlačila sněmovnou. Opozice má plné právo za to vládu kritizovat. Jistěže ve sněmovně platí právo silnějšího, a tím je – byť jen velmi těsně a nejistě – současná koalice. Ale k povinostem silnějších patří nedopustit, aby se ti momentálně slabší necítili bezmocně.

V demokracii vládne většina, ale musí ctít a respektovat menšinu. Když to nedělá, vede to k frustraci z demokracie. Jejími symptomy jsou stupňující se urážky politiků, výzvy k občanské neposlušnosti a výhrůžky typu: „jen co budeme u moci, všechny vaše zákony zase zrušíme“. Osobně s regulačními poplatky souhlasím, protože se mi jejich pozitivní přínos zdá zjevný a logický. Ale nemám radost ze způsobu, jakým byly zavedeny a jakým je dnes vláda hájí, či lépe řečeno nehájí. Zbavuje to tento reformní krok perspektivy a budoucnosti.

Bezmoc cítí i odpůrci stavby radaru, protože vláda je ignoruje a rozhodla se, že smlouvu s Američany podepíše. Zdaleka to neznamená, že u nás radar bude stát. Spíše nikoliv, domnívám se. I v tomto případě se záměrem vlády souhlasím, ale děsí mě způsob, jakým ho chce dosáhnout. Můžeme se smát bizarnosti toho, když mezi vychrtlé fanatiky dorazí Paroubkovo panděro. Ale není legrace, že tak extrémní krok jako hladovka získá silnou společenskou i politickou podporu. To nesvědči o zdraví demokracie.

Zdrojem nákazy přehlíživosti a argoance ve vládě je premiér Topolánek. Ukázkově to předvedl svým zpupným letem soukromým letadlem na svou „nedovolenou“. A ještě obviňuje média, že když o tom informují, tak nemají „esenciální slušnost“! Prý nerespektují jeho soukromí. Jenže nic jako soukromí politiků neexistuje. Prázdninové extravagance musí vysvětlovat i západní politici – viz třeba Tony Blair, který před čtyřmi lety rovněž využil pohostinnosti italského premiéra Berlusconiho.

Vláda teď zrovna čelí demagogické kampani levice a odborů, že ožebračuje chudé a přeje bohatým. A Topolánkova odpověď? Výlet tryskáčem s kamarády na golf. Zhmotněním Topolánkovy dovolené je ono gesto, které před časem ukázal za zády komunistického poslance. Prý znamenalo: „Kalousku, jsi jednička“. Nám voličům ODS teď Topolánek vzkázal, že i my jsme jeho jedničky.

Spočítal jsem si ...

… že naše domácnost vyprodukuje kolem třiceti tun oxidu uhličitého ročně. Nevím, jestli je to hodně, anebo málo. Vlastně ani nevím, jestli jsem to spočítal dobře. Našel jsem webovou stránku, kam jsem zadal, kolik přibližně spotřebujeme elektřiny a plynu, kolik najezdíme kilometrů v autě a kolik naopak nenajezdíme v autobusech a vlacích. Byl k tomu ještě nějaký další proslov, ale protože už první věta zněla vyčítavě (něco jako: "Tak se podívejme, kolik tenhle sobecký parchant vydýchá za rok našeho vzduchu!“), tak jsem to radši dál ani nečetl.

Na jiné webové stránce jsem zase zjistil, že kdyby každý žil stejně jako já, potřebovalo by lidstvo téměř sedm planet. Napsal jsem ten údaj na svém blogu, a to i s odkazem na zmíněný web. Zavalila mě lavina mailů od lidí, kteří mě chtěli trumfnout lepším výsledkem. Jeden čtenář napsal: „Vymačkal jsem z té pitomosti třináct a půl planety. Víc fakt nejde. A to jsem tvrdil, že mám auto s motorem o objemu šest litrů a že denně jezdím sám do Brna a zpátky.“ Je to povzbudivé zjištění. Víc než čtrnáct planet nebudeme potřebovat. Vzal bych si tu čtrnáctou, protože aspoň nějaký čas bude z půlky volná. My ostatní si tak můžeme nakoupit hummery a pořádat tam offroadové závody.

Nechci si hrát na Václava Klause, ale ta zelená mánie mě znervózňuje. Skoro stejně jako Václav Klaus. Každé nadechnutí ve mně vzbuzuje pocit viny, protože mi je jako inteligentnímu člověku jasné, že bude následovat vydýchnutí, a tedy další várka oxidu uhličitého putující do atmosféry. Mé pocity viny se stupňují při ranním běhu, a to zvlášť v kopci do Kostelce, protože tam dýchám jako lokomotiva. Nehledě na to, že pak po návratu domů vydatně snídám. A jak znám ziskuchtivý potravinářský průmysl, minimálně některé z ingrediencí či celých produktů byly vypěstovány někde na druhém konci světa. Hanba!

Jsem z toho tak pitomělý, že se mi před časem zdálo, že k nám domů přišel ministr Bursík, aby vyměnil běžné žárovky za úsporné. Měl na sobě světle modré montérky a přes rameno instalatérskou brašnu. Když začal šroubovat světla na schodišti, řekl jsem mu, že v nich už úsporné žárovky máme. Nevím, co odpověděl, protože to už ve snu nebylo. Nebo si to nepamatuju. Ale vím, že když jsem se probudil, tak jsem byl naštvaný, protože bych byl mnohem radši, kdyby se mi zdály takové ty obyčejné sny s nahými ženskými a divokými večírky. Když jsem to vyprávěl kamarádovi, tak řekl: „Buď rád, že se ti nezdálo, že vás Kuchtová přišla zkontrolovat, jestli doma nemáte radar.“

Napsal jsem na ekologické téma už sloupek pro slovenské noviny Sme. Došel jsem k závěru, že nejméně zplodin člověk produkuje, když spí, a tudíž jsem text nezakončil žádnou pointou, aby čtenáři mohli u čtení usnout. Byl to samozřejmě průhledný trik, protože všem muselo být jasné, že mě žádná vtipná pointa nenapadla. Jeden čtenář z Bratislavy mi napsal, že ho můj sloupek tak rozčílil, že nemohl usnout dvě hodiny. Ale mnohem zajímavější byla reakce z Košic. Inu, horkokrevný kraj! Prý se mýlím, protože nejmíň škodlivých látek člověk produkuje, když je mrtvý. Mohl jsem to brát jako výhrůžku, ale mávnul jsem nad tím rukou. Legrační bylo, že ten člověk mi napsal ze svého pracovního mailu, a protože je zaměstnán v nadnárodní firmě, úplně na konci mailu bylo malými písmeny anglicky napsáno: „Než si tento mail vytiskneš, uvědom si, že je to nešetrné k přírodě.“ Je jenom otázkou času, kdy maily nadnárodních firem budou mít v rámci korporátního disclaimeru drobným písmem uvedeno: „Děkujeme, že po přečtení tohoto mailu umřete, abyste nám nekazili vzduch.“

Vzpomněl jsem si na to minulý týden, když v časopisu New Scientist vyšel článek o průlomovém objevu německých vědců. Jde o ekologicky nezávadné výbušniny, které ničí životní prostředí mnohem méně než klasické trhaviny. Jejich výbušnost je totiž založena na chemické reakci využívají dusík, nikoliv uhlík. Moc tomu nerozumím, ale zdá se mi krásné, že lidi budou napříště zabíjet bomby ohleduplné k přírodě. Je to dobrý trend, který by se měl týkat i ručních zbraní. Usínat pak budu s krabičkou nábojů vedle postele, a až mě vzbudí nějaký šílený čtenář Reflexu s pistolí v ruce, podám mu zmíněnou krabičku a klidným hlasem ho požádám: „Prosím, použijte tyto náboje, které jsou z recyklovaného materiálu a obsahují speciální střelný prah bez sloučenin uhlíku.“ Teprve pak si s klidem v duši nechám prostřelit hlavu.

Volal mi známý ...

... že zrovna jede sám autem někam daleko a obvolává kamarády, aby se nenudil. Chtěl jsem na něj zaječet, že zrovna dopisuju článek, čekám důležitý hovor a do patnácti minut musím odejít z kanceláře, abych stihnul další schůzku ... ale to úpřímné doznání mě svým způsobem dojalo. Konec konců, lidé si mají pomáhat, a nikdo by se neměl cítit osaměle. A tak jsme začali přátelsky konverzovat.

Ale pak jsem ze sluchátka zaslechl ženský hlas.

Zarazilo mě to. "Neříkal jsi, že jedeš sám?", zeptal jsem se. "To byla Denisa," odpověděl známý. "Denisa?", řekl jsem ještě překvapeněji. "Hlas ze satelitní navigace. Dal jsem mu jméno Denisa, abych si k ní vytvořil osobnější vztah," vysvětlil mi. Zapomněl jsem na rozepsaný článek i blížící se schůzku. To je přece fascinující!

Chtěl jsem vědět, jestli to nevadí manželce, protože ta se Denisa nejmenuje, a on odpověděl: "Jseš debil? Ty si myslíš, že bych pojmenoval cizí ženskou po své ženě? A pak, někdy si s Denisou v autě povídám, a kdyby se mnou zrovna jela manželka, mohlo by se to plést."

Bylo to stále zajímavější. "Ty si povídáš se svou navigací?", vypravil jsem ze sebe užasle. "Nepovídám si s navigací, ale s Denisou," poučil mě. "A o čem spolu mluvíte?" "Tak různě, podle nálady," odpověděl můj známý, aniž by se pouštěl do větších detailů. Nevím, jak může nálada ovlivnit debatu s někým, kdo vám říká "Držte se vlevo" nebo "Na příštím kruhovém odjezdu odbočíte na druhé odbočce vpravo", ale nechtěl jsem do toho šťourat.

Známý mě pak uzemnil další informací, že mužskému hlasu říkají Jaromír. Když jedou s manželkou někam společně, tak se předtím vždycky dohadují, jestli jim cestu bude předříkávat Denisa, nebo Jaromír. Někdy si musí hodit korunou. "Jednou jsme dokonce řešili, jestli spolu Denisa a Jaromír mají poměr. Když jsou pořád zavření v té malé krabičce," řekl můj známý a rozesmál se, jakoby to byl bůhvíjaký vtip.

Mně to přišlo spíš zneklidňující.

Svou vlastní navigaci v autě jsem umlčel brzy poté, co jsem si ji koupil. Na dlouhé cesty se to snad dá vydržet, ale když jezdíte po městě, tak navigace nezavře pusu. Je mi celkem jedno, jestli je to Denisa, Jaromír, nebo někdo úplně jiný, ale neutichající poznámky a rady ohledně cesty mě rušily při poslechu rozhlasu. Nehledě na to, že když mě navigace na dálnici poprvé upozornila na překročení povolené rychlosti (a byl to zvuk hlasité policejní sirény!), málem jsem leknutím sjel do škarpy.

Na příkladu svého známého jsem však poznal, že někteří lidé to vyhledávají. Pak je ovšem otázka, proč navigace mluví tak málo. Možná zde existuje zatím neobjevený trh automobilové zábavy. Navigace jsou dnes vybaveny velkou interní pamětí (některé dokonce lze používat jako hudební přehrávače), a tak by jistě nebyl problém tyhle škatulky trochu "rozmluvit". Dokážu si představit, že by třeba navigace uměly vyprávět vtipy, a to samozřejmě provázaně s místy, kde řidič zrovna projíždí (v Praze na nábřeží o Topolánkovi, na Vysočině o Zemanovi a při opuštění republiky třeba něco o Krejčířovi).

Mohlo by se tomu říkat "geozábava" a trh by se zcela jistě vytvořil pro širokou nabídku pořadů. Od standardních a zcela seriózních výletů (s podorbným výkladem o okolních památkách) až po specialitky pro labužníky (milovníci morbidit by třeba mohli být upozorňováni na místa zvlášť otřesných dopravních nehod, pochopitelně včetně detailů).

Nemluvě o tom, že technologie rozpoznání hlasu a umělé inteligence jsou poměrně vyspělé, takže jistě není nijak daleko doba, kdy si navigace bude s řídičem jakž takž rozumně povídat. Už dnes jsou lidé (včetně mě), kteří dokáží strávit desítky minut s webovými chatovacími roboty, takzvanými chatboty. Je to švanda u klávesnice a počítače, tak proč ne za volantem.

To všechno se mi mihlo hlavou, když mi můj známý vyprávěl o Denise a Jaromírovi. Probral bych to s ním podrobněji, ale vyrušil mě další příchozí hovor na můj telefon. Vrátilo mě to do reality. "Budu muset končit," omluvil jsem se. "Jen mi řekni - když máš v autě tu svou Denisu, tak proč jsi volal mě a nepovídáš si s ní?"

"Mám to v plánu. Ale potřeboval jsem se nejdřív s někým tak nějak nenáročně rozehřát," zasmál se. Nepřišlo mi to vtipné.

Už máte svůj iPhone?

Zakázané ovoce nejlíp chutná, to je známá věc. Učinit v éře konzumu a nadbytku z nějakého zboží nedostatkovou položku je sice riskantní, ale také potenciálně velmi efektivní strategie. Že to funguje, ukazuje černý či lépe řečeno šedý trh, který se celosvětově vytvořil pro telefony iPhone.

Podle v lednu zveřejněných čísel "chybí" firmě Apple zhruba 1,4 milióny telefonů. To je více než třetina všech loni vyrobených a distribuovaných přístrojů. Že "chybí", je samozřejmě nepřesné a také neobratné vyjádření. Všechny tyto telefony mají své majitele. Jenže ti je používají v sítí operátorů, kteří nejsou oficiálními partnery firmy Apple.

Obchodní model prodeje iPhonů je nastaven tak, že firma má určitou marži ze samotného prodeje telefonu (tak jako když prodá například notebook), ale dostává také určitý podíl ze sumy, kterou majitel telefon protelefonuje. V Americe činí tato částka průměrně 15 dolarů. Znamená to, že za dva roky trvání smlouvy získá Apple z každého telefonu ještě dalších zhruba 360 dolarů.

Jestliže třetina telefonů "vypadla" z tohoto systému, znamená to, že Applu budou chybět značné příjmy. Proto také na tuto informaci reagovala okamžitě cena akcií poklesem. Je to svým způsobem paradoxní jev: firmu poškodilo to, že vyvinula a dala do prodeje příliš úspěšný výrobek. Dokonce tak, že se ho vyplatí pašovat a prodávat na černém trhu.

Je to nevýhodné pro všechny strany. Majitelé "nelegálních" iPhonů za ně zaplatí mnohem více, než kdyby si je koupili oficiálně. Například v Česku se prodávají za dvakrát až třikrát tolik, než i vzhledem k nízké hodnotě dolarů stojí v přepočtu v obchodech v Americe.

A neplatíte jen samotné odblokování telefonu, které - když si přístroj v Americe sami koupíte a donesete do pražského obchodu - stojí řádově tisícikorunu. Ne, součástí ceny je to, co bychom mohli nazvat "daní z výjimečnosti". Navíc k ní připčtěte to, že na přístroj akticky nemáte záruku a že také nemůžete využívat všechny funkce a podporu, které mu dává jeho výrobce. To reálnou cenu ještě více prodražuje.

Mít iPhone je dnes nejen v Praze, ale taky třeba Pekingu nebo Moskvě podobné, jako byste byli členy nějakého elitního klubu. Rozhodně ne tajného: podle výzkumů marketingových agentur je dnes iPhone jednoznačně nejvíc "sexy" telefon. A v zemích, kde se oficiálně neprodává, to pochopitelně platí dvojnásob.

Kromě USA, kde má Apple smlouvu s telekomunikační firmou AT&T, podepsal kontrakty s operátory ještě ve Velké Británii, Německu a Francii. Tím to končí. Spekuluje se, kdy a v jakém sledu přijdou další země (ve střední Evropě včetně České republiky je prý nejblíže k dohodě T-Mobile), ale nic konkrétního se neví. Může to být za měsíc nebo třeba klidně za rok.

Apple se úniku telefonu mimo oficiální partnery pochopitelně brání: jednak různými omezeními prodeje (ve většině obchodů v USA si člověk nemůžen koupit víc než jeden přístroj), jednak "uzamykáním" softwaru. Jenže to je marný boj. Byť Apple tuto ochranu stále zdokonaluje, trvá vždy jen pár týdnů, než se ji hackerům podaří prolomit.

Dlouhé čekání a výjimečnost iPhonu je však zároveň dobrým marketingem, takže až Apple s iPhonem oficiálně vstoupí na velké trhy (například do Číny nebo Ruska), lze očekávat masivní prodeje. Budou se hodit, firma chce letos prodat deset miliónů telefonů.

Ale nechme stranou marketing, iPhone je vskutku mimořádný telefone. Stačí ho vzít do ruky, chvíli používat ... a už ho nebudete chtít vrátit. A budete si říkat, proč spousta funkcí či vylepšení (často maličkostí) výrobce už dávno nenapadla. A iPhone je opravdu internetovým telefonem: konec konců Google před dvěma týdny oznámil, že majitelé iPhonů používají vyhledávač padesátkrát (!) častěji než majitelé kteréhokoliv jiného telefonu. Je to tak ohromný rozdíl, že si původně mysleli, že jde o chybu.

Kolik iPhonů se používá v Česku, je nejisté. Týdeník Euro psal v lednu o možná a desítkách tisíc telefonů, v únoru pak Lidové noviny přišly s odhadem zhruba dvou tisíc. Ten se zdá být realističtější. iPhone lze čím dál častěji vidět v "reálu", a také už existují specializované české weby pouze pro jeho majitele.

Mimochodem, poznáte je tak, že když vám z iPhone poslají mail, najdete na jeho konci větičkun "Sent from my iPhone". Malá rada pro nás české chytráky: to samé můžete do svého mailu natukat i z obyčejného pécéčka. Stanete se tak členy elitního klubu hned a zadarmo!

"Basketbalový" blábol Václava Havla

Vojenští stratégové tomu říkají "collateral damage" neboli volně přeloženo "nechtěné ztráty". Asi jako když raketou chcete zasáhnout vojenský bunkr, ale zároveň zničíte okolní domy civilistů. Do kategorie nechtěných ztrát české politiky se kuriózním způsobem dostal basketbal.

Bývalý prezident Václav Havel chtěl denunciovat českou diplomacii, kterou podle něj packá vláda a především premiér Topolánek, jenž v USA podepsal sólové memorandum mezi Českem a USA o plánovaném zrušení víz. Nazval proto naši zahraniční politiku "basketbalovou".

Podrobně to vysvětlil v časopise Týden. Basketbal je podle Havla založen na jakési "ideji sobectví", což konkrétně znamená, že "nenápadně driblujeme a pak rychle vyrazíme, abychom všechny předběhli".

Chtělo vskutku génia metafor, aby vymysel takový blábol. Nechme stranou, že v basketbalu nejde ani tak o předbíhání ostatních, ale o dávání košů. Pozoruhodná je především sama myšlenka o "ideji sobectví". Nějak si nedokážu představit sport, ve kterém by protihráči zdvořile nabízeli jeden druhému vítězství.

Samozřejmě víme, kde se metafora vzala - Václav Havel si matně pamatuje, že jde o jeden z kdysi oblíbených sportů jeho nástupce Václava Klause. Při své inteligenci si však mohl vybrat lépe: současný prezident už basketbal dávno nehraje a pokud je známo, ani se o něj nijak zvlášť nezajímá. Co je v politice, holdoval spíše tenisu či v poslední době golfu.

Je smutné zjištění, že v malichernosti, ješitnosti a fatálním nedostatku velkorysosti se dvě největší postavy české polistopadové politiky - Havel a Klaus - tak nepříjemně podobají. Havel nevynechá jedinou příležitost, aby Klausovi zasadil nějaký ten podpásový úder (nebo řekněme úmyslnou osobní chybu, abychom zůstali v basketbalové terminologii).

Když chce ve svých vzpomínkách vydolovat nějakou opravdu ošklivou vzpomínku na své vlastní "nezvedené dítě" Alexandra Vondru, řekne, že jednal "po klausovsku". Toť urážka a vykrákání za vlasy!

A aby toho nebylo málo, vytáhne bývalý prezident - ten exemplární příklad "divadelního pojetí" politiky - z hloubi mozkových závitů ještě nešťastný basketbal: shodou okolností sport, který hlavně díky evropským úspěchům Nymburka prožívá v téhle sezónně asi největší comeback od osmdesátých let.

Kdyby Václav Havel nestrávil půl života v zakouřených kavárnách, ale viděl aspoň jedno basketbalové utkání, možná by zjistil, že v tomto sportu je "nenápadného driblování" vskutku minimum. A že ani o sobectví moc nelze mluvit, protože jde o rychlý kolektivní sport, ve kterém důležitou roli hraje kombinování a přečíslování soupeře. Jinak řečeno, ve kterém vyhrávají chytřejší. A vyšší, samozřejmě.

Na papír se dere zlomyslná poznámka, že není divu, že Václav Havel nemá košíkovou rád.

Velká gesta aneb malí politici s velkou hubou

Udělat gesto je jedna věc, dostát svým slovům však věc druhá. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek hezky ukázal, jak si představuje principiálnost v politice. Z jeho prosincového gesta zůstal počátkem ledna jen navoněný pšouk.

Gesta do politiky i společenského života patří, a to i v případě, že jsou to tak hloupá gesta, jakým byla výzva několika známých lidí k neplacení poplatků u lékaře. Jméno Jiřího Paroubka pod ní chybí, on sám se k ní však halasně přihlásil. Když byla výzva v centru pozornosti médií, vyjádřil dokonce rozčarování nad tím, že mezi signatáři jeho jméno není. "Mně se to skoro dotklo," řekl 12. prosince v České televizi s tím, že v rozhovoru s autory výzvu podpořil, a předpokládal, že jeho jméno do seznamu zařadí.

Připomeňme, že autorem textu výzvy k občanské neposlušnosti je Alexandr Kramer, novinář deníku Právo. A právě ten s Jiřím Paroubkem počátkem ledna znovu hovořil, tentokrát ovšem v roli žurnalisty. Nechme stranou, že by plody svého občanského aktivismu měl při rozhovorech s šéfem opozice nechat stranou, anebo mít aspoň tolik novinářské slušnosti, aby na to čtenáře upozornil. Pozornosti by však každopádně neměly uniknout Paroubkovy odpovědi.

Trvat na výzvě "by znamenalo vnášet do společnosti velký zmatek", tvrdí Jiří Paroubek, a dodává: "Já se nedomnívám, že by teď něčemu pomohla." Zajímavé! Samozřejmě má pravdu, v tom případě se však jaksi automaticky nabízí otázka, proč se k téže výzvě ještě před pár týdny tak hlásil. Jistěže to není těžká otázka: protože tehdy mu to zajistilo pár okamžiků mediální slávy. Až brutálně upřímná je Parubkova interpretace občanské odvahy: výzvě vyjádřil podporu, protože "předpokládal, že Ústavní soud o té věci rozhodne do konce roku".

Ta výzva byla vážná věc: apelovala na občany, aby porušovali zákon, a zašťiťovala se známými či v pár případech i váženými jmény. Nelze vyloučit, že někteří lidé tuto výzvu vzali za svou a u lékaře od počátku ledna neplatí - se všemi možnými riziky a problémy, které jim to může přinést. A co se teď z novin dozvědí? Že si to rozmyslel? Že podpora téhle věci byla pro šéfa opozice jen takovou mediální šaškárnou, kterou nemyslel vážně? Že on u lékaře samozřejmě platit bude, protože je spořádaný občan? A že to celé dělal jen proto, že si myslel, že by na tom mohl vydělat nějaký politický kapitáleček?

To není už jen hloupé, ale nestydaté. K velkým gestům patří i riziko, že se ukáží být mylná. Výsadou velkých politiků je, že se s tím dokážou nějak důstojně vyrovnat. Znakem malých politiků je jen jejich velká huba.

Nohavica a Kryl? Strhující téma pro divadelní hru

Jsou morální kriéria relevantní pro uměleckou hodnotu tvorby? Takto vzletně lze pojmenovat dilema, které otevřel Jaroslav Hutka tím, že napsal písničku o tom, jak se Jaromír Nohavica nechce či neumí vyrovnat s vlastní minulostí. Jenže tím, že je to písnička špatná, si vlastně sám odpověděl.

Nepochopitelná a směšná je hysterie, kterou údajná „válka písničkářů“ v médiích vyvolala. Kauze se věnují deníky na předních místech a vyjadřují se k ní přední komentátoři, jako by šlo o nějaké nově otevřené či překvapivé téma. Není to tak. Jestliže komentátor Viliam Buchert ječí v MF Dnes na Jaromíra Nohavicu, ať se ke kauze vyjádří, tak nechce nic jiného než další potravu pro svůj list. Není jasné, co nového a dalšího by mohl Nohavica říct. Jistě, může o svých stycích s estébácích napsat knihu, písničku nebo operní libreto. Možná to také někdy udělá. Ale není nic podstatného, co by měl nebo musel dál říkat novinářům.

Že s StB spolupracoval, je známo od roku 1991, stejně jako to, že některé jeho hovory s tajnou policií se týkaly Karla Kryla. Žádné dokumenty zveřejněné od té doby tuto skutečnost nijak zásadně nezměnily ani neposunul, byť to méda tvrdí.

Věděl to i Karel Kryl, s kterým jsem v té době psal knížku Půlkacíř. Řekl k tomu, že spolupráci s StB považuje za „temný stín“ jeho „pronikavého talentu“. A dodal: „Dodneška postrádám jeho jasné srozumitelné vyjádření. Mlčení je moc špatná zbraň.“

Na základě tohoto výroku se později sešli a zřejmě tuto záležitost zevrubně prodiskutovali. Oba tu věc pak pro sebe považovali za vyřízenou. Něco málo jsem se o té schůzce dozvěděl soukromě od Karla Kryla, ale protože ten brzy poté umřel, nelze o tom dnes nic říct ani napsat. Ze stejného důvodů o tom nemůže ani nechce mluvit jistě i Jaromír Nohavica. Přeneseno do fiktivní roviny, byla by schůzka těchto dvou mužů asi skvělým námětem na strhující divadelní hru.

Byl jsem prvním novinářem, který s Nohavicou na toto téma udělal rozhovor. Startujícím bodem byl opět právě Krylův výrok v knížce Půlkacíř. Nevím, kde MF Dnes a loni Respekt vzaly výrok: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem nešel.“

Možná se někde objevil, mně však podle mého přepisu řekl Nohavica v létě 1993 přesně toto: „Je to podobné, jako když dostanete dopis, že vaše žena byla nevěrná. Dozvíte se, že byla v noci s nějakým mužem ve vinárně. Budete cítit … ne snad žárlivost, ale spíš úžas a trpkost. Nedokážu si představit, že v té vinárně byla! Jedna z možností je za ní jít a zeptat se. Tys mi byla nevěrná? A ona, že nebyla. Vy: Jen se přiznej. Vidím ti to na očích. Ve skutečnosti však nevíte nic. A nejistota je zlá.“ Otázka: „Jenže vy jste – obrazně – v té vinárně byl?“ „Ano, právě to je mrzuté. Ve vinárně ano, v posteli ne.“

Je to mistrovská paralela, odpovídající Nohavicově talentu. Přesně totiž vystihuje ten zásadní, stále se vracející problém. Každý z nás má v sobě nastavenu jinak tu hranici, co přesně nevěra je.

Je to dané našimi charektery, morálkou, životními zkušenostmi. Pro někoho začíná nevěra už pouhým pohledem, pro jiného schůzkou či něžnými slovy, jiný bere nevěru technicky jako sex. Anebo naopak sex bez lásky za nevěru nepovažuje.

Jaroslav Hutka svou písní řekl, kde má tuto vnitřní hranici nastavenu on. Nemyslím si, že to od něj byl kalkul, jak se „připomenout“ veřejnosti, a že to ani nebyl projev závisti či konkurenční řevnivosti k populárnějšímu kolegovi. Nohavicovo selhání pro něj prostě bylo silným tématem, s kterým se nějak vyrovnal.

Ještě mnohem silnějším tématem je nepochybně i pro samotného Nohavicu. Bylo by skvělé, kdyby ho jakkoliv otevřel a zpracoval. Pravděpodobně to dřív nebo později udělá. Nutit ho k tomu na novinových stránkách však nemá cenu.

(Psáno pro časopis Reflex)

Hutkova písnička na YouTube:

Bendl versus Tlustý? Hodně hubený souboj

Vyhraje Porsche, anebo Harley Davidson? Tak se dal ve zkratce pojmenovat dlouho očekávaný souboj mezi Petrem Bendlem a Vlastimilem Tlustým o post šéfa středočeské ODS. Nakonec se nekonal, lépe řečeno skončil kontumačně. Vlastimil Tlustý ještě před volbou odstoupil a přišel tak o poslední důležitou funkci v politice.

Střední Čechy jsou divným krajem. Nemají žádné přirozené centrum a jsou zcela v gravitaci Prahy, čemuž odpovídají i volební výsledky. Ve středních Čechách dosahuje ODS tradičně druhé nejsilnější pozice, hned po Praze. Například v posledních krajských volbách v roce 2004 vyhrála ODS se 44 procenty, získala tedy téměř třikrát víc než ČSSD.

Praha je pro střední Čechy spásou, protože je pro ně takovým falešným krajským městem. Mnoha jejich obyvatelům dává práci i všechny další výhody velkého města: dostatek obchodů i služeb, kultury nebo třeba sportu. A naopak, hodně Pražanů pracujících a původně bydlících ve městě se stěhuje do středních Čech do rodinných domků. Z toho vyplývá ona blízkost volebních výsledků.

Ale Praha je pro střední Čechy zároveň prokletím. Blízkost rušného a rozpínajícího se města včetně jeho komunikací zhoršuje jejich obyvatelům kvalitu života. Přibývá průmyslových zón a rozsáhlých obytných čtvrtí, které jsou do krajiny zasazeny často bez rozmyslu a neústrojně. Nepřinášejí komfort původním, ale ani novým obyvatelům.

A pak, střední Čechy jsou krajem s až pozoruhodně zanedbanou infrastrukturou, zejména silnicemi. Kromě silnic první třídy je většina komunikací na hranici sjízdnosti a paradoxně tak není vhodná ani pro Bendlův sportovní vůz, ani pro Tlustého legendární motorku. Silnice se ve středních Čechách neopravují, ale záplatují, a když už se kraj k nejaké zásadnější opravě odhodlá, tak s tím spojené uzavírky a další komplikace trvají neúnosně dlouho. Jediné, co je perfektní, jsou cedule s osobní omluvou „středočeského hejtmana Bendla“.

Měli pravdu ti, kteří tvrdili, že vítězství Vlastimila Tlustého by bylo pro ODS i pro samotný kraj velmi problematické, protože zneuznaný exministr financí by z této své funkce učinil „baštu odporu“. Ale zrovna tak je problematické setrvání necharismatického a zřejmě i neschopného Petra Bendla. Středočeský kraj by naopak potřeboval silného a razantního politika. Zvlášť proto, že jeho volebním protihráčem bude David Rath: sice demagog a populista, ale zároveň (možná právě proto) také velmi schopný politik.

Bendl se v něčem podobá šéfu strany Topolánkovi: svými nepromyšlenými výroky (v roce 2004 například v rozhovoru s deníkem Právo skandálně tvrdil, že nacismus vzešel z německých „sociálně-demokratických struktur“), lidovostí a nedostatkem všeobecného vzdělání. Chybí mu ovšem Topolánkova přirozená inteligence a taky politická intuice. Středočeský hejtman je mizerný politik, který v horních patrech politiky přežívá díky dobrým volebním výsledkům svého kraje. Ale za ty se nijak nezasloužil. To jsme zase u gravitace Prahy.

Významná část Středočechů žije zároveň ve svém kraji a v Praze. V tandemu Bém a Bendl si však ODS zadělává na velký potenciální problém. S Bémem měli dosud Pražané to, čemu Angkličané říkají „love-hate ralationship“. Bém je charismatický muž, který výborně doplňuje Mirka Topolánka (minimálně do doby, než ho svrhne). Oba oslovují jiný typ voličů a zároveň si zatím natolik nekonkurují, aby voliče odrazovali.Bém je „politický živočich“ a podpora ODS v Praze je nepopiratelně jeho zásluha.

Letošní rok však pro Béma není dobrý. Svou fanfarónskou cestu do Himálaje, trapnými tanci kolem Kaplického knihovny a podporou olympiády začal najednou působit až moc kontroverzně. Mnoho voličů proto minimálně začne uvažovat o alternativě. Ti středočeští by ji mohli mít ve svém krajském lídrovi, v Petru Bendlovi ji však nenajdou. Ať budou přemýšlet, jak budou přemýšlet, tak si těžko vzpomenou na konkrétní pozitivum, které pro jejich život přinesl.

Podpora Prahy a středních Čech je pro ODS klíčová pro jakýkoliv budoucí dobrý volební výsledek. ODS měla volbě šéfa středočeského kraje věnovat mnohem větší pozornost. Ta by nejlépe vykrystalitzovala v nějakém dalším kandidátovi, který by se nakonec smál, zatímco ti dva by se prali. Sólový duel Bendl a Tlustý byl možná zajímavý pro média, ale špatný pro stranu. Bylo na něm dobré snad jedině to, že k němu nakonec vůbec nedošlo.

(psáno pro časopis Reflex)

Zase jsem se spálil

Co je to: máte to v autě, ale téměř jistě to nepoužíváte. Možnosti jsou a) bezpečnostní pásy, b) zdravý rozum a c) zvestavěný zapalovač. Těžká volba! Předpokládejme, že jste zodpovědnými a inteligentními řidiči (jako já), takže správná odpověď zní c). Samozřejmě s dovětkem, že zapalovač nepoužíváte k jeho původnímu účelu, tedy zapalování cigaret.

Znám pár lidí, kteří v autě kouří, ale všichni si připalují sirkami nebo běžným zapalovačem. Ale skoro všichni používáme tyhle nebezpečné žhnoucí zdířky k nabíjení elektrických přístrojů, nejčastěji mobilních telefonů.

Otázka zní: proč výrobci automobilů, kteří vymýšlejí přístrojové desky a vnitřní design aut do posledních detailů, už dávno nenahradili tuhle předpotopní věc běžnou zásuvkou? Pro průmysl, který úsúpěšně vyrábí hybridní motory a experimentuje s vodíkovým pohonem, by problémy s rozdílným napětím a druhem proudu musel být banalitou. Ví někdo odpověď?

Vy a vaši "avataři"

Nemůžu se vynadívat na fotky britského fotografa Robbieho Coopera, které dělá už několik let a uspořádal z nich jak samostatnou výstavu, tak knížku (obojí pod názvem Aletr Ego). Nápad je jednoduchý, a proto geniální: fotografuje lidi, kteří "žijí" v různých virtuálních světech (nejčastěji Secon Life), a nabízí pak ke srovnání jejich vizáž "v reálu" s tou "ve virtuálu". Je fascinující, jak se někteří téměř k nerozeznání podobají, a jiní jsou naopak úplně odlišní. Zajímavý výběr fotek zveřejnil letos v červenci New York Times Magazine, a již dříve byly některé k vidění například na webu BBC.

Píšu o tom v Notebooku, který ve čtvrtek vyjde v Reflexu. Opět se mně mimochodem povedla ta věc, že jsem z muže Robbieho Coopera udělal vinou své uspěchanosti a lemplovství ženu Robbie Cooperovou - nevím proč, ale chyby tohoto typu nějak přitahuji. Je to nemilé, a já bych se tentokrát mohl zkusit vylhat tím, že to zas tak velký kiks není, protože pro příznivce virtuálních realit je nejen vzhled, ale i pohlaví často jen velmi přechodnou a nestálou veličinou. Ovšem to by bylo poněkud laciné a průhledné.

Ale zpět ke konfliktu reálného a virtuálního. V posledních dnech jsem se přistihl, že když někoho potkám na ulici, tak si v duchu říkám: "Jak by asi vypadal tvůj virtuální avatar"? Napadlo mě, že by si snad šlo Cooperův nápad vypůjčit a udělat něco podobného v Česku, třeba pro většíčlánek do Reflexu. Najdou se virtuální hráči, kteří se nechají vyfotografovat? A předvedou také - pro srovnání - své avatary? Dejte mi vědět.

Namířil jsem objektiv ...

… na rostbífový salát s parmazánovými krutóny a zmáčkl spoušť. Ale ještě dřív, než jsem fotografii stačil zkontrolovat na displeji, stál u mého stolu číšník. „Něco není v pořádku?“, zeptal se.

Odpověděl jsem, že právě naopak. Pizza na talíři vypadala skvěle a já se nemohl dočkat, až se do ní pustím. „Ale vy jste si to jídlo fotografoval,“ řekl. Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem dlouho abstinující bloger, který do „toho“ zase spadnul, a že jsem se – inspirován jednou zahraniční stránkou – rozhodl fotografovat po dobu jednoho měsíce každý den svůj oběd.

Ale protože jsem v tom hlase cítil určité nepřátelství, nebo minimálně konfrontační tón, řekl jsem podobně nabroušeně: „No a co má být?“ Číšník nepatrně znejistěl. Rozhodl jsem se proto využít momentální převahy a pokračovat v ofenzívě: „Je snad ve vaší restauraci fotografování jídel zakázáno?“

To zabralo. Muž zalapal po dechu, řekl „Moment!“ a zmizel za dveřmi vedoucími pravděpodobně do kuchyně. Pochopil jsem, že mé vítězství je pouze dočasné, a neztrácel proto čas. Posunul jsem svůj talíř s pizzou blíže k oknu a udělal několik dalších snímků. Italská restaurace byla poloprázdná, takže mé poněkud extravagantní chování prošlo bez větší pozornosti.

Budou fotografie jídla na mém blogu někoho zajímat? Upřímně řečeno, nemám nejmenší ponětí. Ale osobně mám takové snímky rád a vyhledávám je, a to jak v časopisech, tak na webu. Rozumím neobvyklé slovní vazbě „jíst očima“. Prohlížet si pečlivě připravené a hezky upravené pokrmy je ta druhá nejlepší věc, kterou s nimi můžete udělat.

Navíc jsem zrovna minulý týden četl v New York Times článek o tom, jak si vyhlášené manhattanské restaurace předcházejí právě blogery. Restauratéři totiž zjistili, že když se o jejich podniku objeví zmínka na nějakém čteném blogu, má to větší efekt, než když vyjde recenze v papírových novinách. Někteří restauratéři proto blogerům poskytují slevy, a taky pro ně pořádají speciální večirky. S jídlem zadarmo, pochopitelně.

Ne že bych čekal, že za svůj rostbífový salát nebudu muset platit. Ale už si dovedu představit, jak ten úslužný čulibrk přisviští po obědě s čokoládovým dortíkem a se slovy „Na účet podniku, vážený pane blogere!“ ho položí přede mě. Případně přivede majitele, který mi z láhve nejlepšího koňaku – schované pod barovým pultem pro nejváženější hosty – naleje sklenku a potřese pravicí.

Jenže houby s octem! Nestihnu ani sníst první osminku pizzy, když je ten tučňákovitý mamlas zpátky. „Právě jsem mluvil s majitelem. Fotografování a filmování bez výslovného povolení je v naší restauraci zakázáno!“ Odpovídám mu něco v tom smyslu, že pizza i salát jsou moje a že si je tudíž můžu fotografovat, jak chci. „Pizza je vaše, ale talíř patří naší restauraci,“ odpoví na vše připravený číšník.

Potlačím nutkání vzít salámovou pizzu do ruky a plácnout mu ji do obličeje. Místo toho na něj namířím objektiv a zmáčknu spoušť. „Dám vaši fotku na svůj blog, vy fanatiku!“, zasyčím zlostně. Muž zkoprní, ale pak se rychle vzpamatuje. „Budete platit hotově, nebo kartou?“

(Na fotografii jsem se svým sousedem Rosťou, s kterým mě spojuje radost z dobrého jídla i pití).

Dámy a pánové, kdo z vás to má?!

Že má Jiří Paroubek mentalitu papaláše nižší kategorie (či nižší cenové skupiny, vzhledem k jeho původní profesi), víme už dávno. Teď jsme se navíc dozvěděli, že se chová také jako vekslácký buran, plácající o stůl peněženkou a vykřikující, že vydělá víc než ostatní.

Tisková konference, na které to Paroubek novinářům „spočítal“ (míněno své příjmy), patří k vůbec nejnižším momentům jeho kariéry. Nejde vůbec o podstatu sdělení, tedy o to, kolik vydělává a zda mu to stačí na život rozjařeného padesátníka. Nedůstojný a trapný byl především způsob, jakým to šéf socialistické opozice podal.

Tvrdí-li levicový politik, že 99 procent obyvatel země žije pod úrovní toho, co jemu „zbyde“ (po zaplacení nejrůznějších splátek a půjček), je to opravdu hodně silná káva. A když se před přítomnými novináři chvástá, že vydělává - „při vší úctě“ - víc než oni? To jsou výroky, za které by normální politická strana vykoupla jakéhokoliv svého člena obloukem. Ne tak Paroubka a ne tak ČSSD.

Předseda sociálních demokratů zapomněl, že jsou to peníze, které dostává z našich daní. Navíc téměř polovinu z nich nedostává vůbec na to, aby vozil svou slečnu na výlety nebo kupoval členům své rozvětvené rodiny mobilní telefony. Ne, to jsou takzvané poslanecké náhrady, které mají přesné určení.

Že jejich využívání nikdo nekontroluje a že je tedy naši zákonodárci berou jako běžný bakšiš? Tak bylo rozhodnuto zřejmě s ohledem na jejich důstojnost. Aby nemuseli nosit na sněmovní účtárnu pomačkané paragony či procvaklé jízdenky (když tedy odhlédneme od toho, že sice dostávají příspěvek na dopravu, ale tu mají dle zákona zadarmo). Jenže naši poslanci zřejmě žádnou důstojnost nemají. Potvrdil nám to právě Paroubek. Tak jako on „to dělají všichni“.

To je typické: když se mluví o příjmech a výhodách poslanců, vždycky coby měsíční plat slyšíme to magické číslo mezi čtyřiceti a padesáti tisíci. Jenže když jde do tuhého a ukáže se, že šéf ČSSD moc utrácí, máme tu najednou černé na bílém, že bere skoro dvakrát tolik. A to poslední týdny v kuloárech skuhrá, že má jako řadový poslanec málo, a že by tedy potřeboval aspoň tu předsednickou, lépe placenou funkci. Fuj!

Zdá se, že média odkryla opravdu slabé místo Paroubkova charakteru. Je to jeho mužská ješitnost, navíc k nevydržení vydrážděná mladou pohlednou blondýnou v okolí. Ze skromného, soucítícího a na prostý lid myslícího sociálního demokrata je najednou Pan Naditá Šrajtofle. Jen možná zapomněl, že od všech těch „holých zadků“, které tak trumfuje svým měsíčním příjmem, bude dřív nebo později žádat jejich hlasy.

Prezident? A Havel, nebo Klaus?

Je to čistě hypotetická otázka, ale je tak zajímavá, že by byla škoda si ji nepoložit. A hlavně si na ni nezkusit odpovědět. Kdyby se prezident vybíral přímou volbou a proti sobě stanuli Havel a Klaus, pro koho byste hlasovali? Druhá otázka je snad ještě zajímavější: Který z těch dvou by dnes v Česku vyhrál?

Nechme stranou politickou realitu. Nespekulujme o tom, jestli je to možné, a zda tento plán někteří politici opravdu nemají. Nebo ho aspoň netestují. Před časem se objevila zpráva, že by Havel mohl být oním Paroubkovým „tajným esem“ v rukávu (bývalý prezident to později popřel), a sociální demokracie v minulých dnech velmi silně rozehrála téma přímé volby.

Bylo by hloupé, kdyby se možnost postavit Havla proti Klausovi v přímé volbě brala jako jen jeden z dalších plánů neschopné opozice překazit na poslední chvíli Klausovo znovuzvolení. Na tématu radaru je vidět, jak se rozhodování o jasném a srozumitelném problému může zamotat, když ho politici „znečistí“ svými pletichami a manévry.

Rozhodování mezi Havlem a Klausem by bylo referendem o devadesátých letech, či lépe řečeno o celém směřování této společnosti po výměně režimu. Ovšem nikoliv primitivním a jednoduchým, jak tomu bylo například v těch zemích, kde proti sobě stanuli zjednodušeně řečeno demokrat a postkomunista. Volba mezi Havlem a Klausem je mnohem delikátnější, a o to těžší, protože ji nemáme usnadněnu žádnými nálepkami.

Tak ji musí i každý vnímat vnitřně. Když nebudeme brát v úvahu fanoušky obou politiků a ty, kteří mají jasno kvůli vyhraněným osobním sympatiím či antipatiím (čili zkrátka některého z těch dvou nesnášejí), pak jistě zbývá mnoho lidí, pro které je volba mezi Havlem a Klausem celým komplexem témat. Týkají se politických názorů, společenských ideálů či lidského stylu. Vzájemně se překrývají a ovlivňují.

Oba jsou rovnocennými soupeři. Není to tak, že by jeden z nich získal voliče svými politickými názory, ale nedostačoval by na toho druhého třeba intelektuálně, vzděláním či zkušenostmi. Je skvělé, že česká politika vůbec disponuje dvěma politiky minimálně evropského formátu.

Havel je levicovým liberálem a Klaus pravicovým konzervativcem. Jejich politické názory se zajímavým způsobem zrcadlí i v jejich charakterech, ale i minulosti. Klaus je víc konformní a pragmatický, Havel zase idealistický a moralizující. Ani jeden z nich nevrací vývoj české společnosti zpátky, ale posouvá ho dopředu. Ovšem každý jinam.

Za Klausova prezidenství jsme uvykli hledět na Havla jako na „zavřenou kapitolu“ české politiky, aspoň v tom aktivním slova smyslu. Teď jakoby se tyhle stránky začaly pootevírat. Máme dnes k dispozici nejrůznější průzkumy: kolik lidí důvěřuje prezidentovi Klausovi, kolik jich před pěti lety důvěřovalo prezidentu Havlovi. Nedávno byly zveřejněny výsledky průzkumu, který se respondetů ptal, zda si přejí setrvání Václava Klause na Hradě. Skončil nerozhodně.

Nic z toho nám neříká, jak by dopadl přímý souboj. Jedno je jisté: že by to byl vzrušující a mimořádný moment. Je to konec konců i zajímavý „myšlenkový experiment“ pro každého, koho baví o politice přemýšlet. Můj tip zní, že by vyhrál těsně Havel. Můj hlas by po dlouhém a těžkém přemýšlení patřil Klausovi. Ale ani jedním si nejsem jistý. A vy?

(publikováno v Reflexu č. 40)