Jak se šíří panika? Jako ... virus

(Vysvětlení: graf ukazuje, jak se klíčová slova "swine flu" objevují v updatech na Twitteru - vodorovná osa je samozřejmě časová, na kolmé jsou procenta z celkového počtu updatů. Jestliže tedy v nějakém momentu dosahuje například dvou procent, znamená to, že dva updaty ze sta se týkají prasečí chřipky).

Hlášení

"Dobrý den, na palubě vás vítá první bloger Čermák. Až za pár okamžiků ostartujeme směr Londýn. Jak rychle a jak vysoko poletíme, si buď vygooglujte, nebo najděte na Wikipedii. Ale nebojte se, já a druhý bloger všechno perfektně zvládneme. Cestující s notebooky se mohou přpojit k Internetu a číst historky z pilotní kabiny na našem blogu."

Nikoliv, to není začátek noční můry vystrašeného cestujícího, nýbrž možné hlášení z nedaleké budoucnosti. Aspoň na palubě letadla malajské společnosti AirAsia, která vyhlásila konkurz na nové piloty. Mezi podmínkami jsou samozřejmě dobrý zdravotní stav, znalost malajštiny i angličtiny, ukončené vzdělání ... a pak také to, aby byl zájemce aktivní bloger. K přihlášce musí přiložit své texty.

Vzdáleně to připomíná konkurz na "nejlepší místo na světě", kdy jistá turistická společnost hledala blogera na tropický ostrov. Ale AirAsia nechce najmout člověka na psaní, nýbrž pilotování. Asi není moc vlastností, které by spojovaly dobré blogery s dobrými piloty. Takže ve skutečnosti jde samozřejmě o chytrou marketingovou kampaň.

Dá se čekat, že se zmínka o podivuhodné soutěži objeví na destitisících, možná statisících blogů po celém světě. Letecká společnost vybere po uzávěrce deset nejlepších blogerů, které pozve na exkurzi mezi své piloty. Některým z nich pak nabídne a zaplatí skutečný pilotní trénink. Ale nezavazuje se k ničemu. Nedá se vyloučit, že se z deseti blogerů nakonec pilotem nestane nikdo.

Nízkorozpočtové aerolinky AirAsia jsou ukázkou firmy, která umí využívat potenciálu nových médií. Kromě nezbytné a tradiční webové stránky má také vlastní blog, profil na sociální sítí Facebook, účet na mikroblogovací službě Twitter a videokanál na YouTube. A to vše dělá skvěle.
Nezbývá než doufat, že ve firmě také někdo rozumí letecké dopravě.

"I´ve got to twitter about this!" aneb co je Twitter

"Právě jsem se vrátil z Hradu," napsal Klement Gottwald na svém blogu

Šli jsme horským městečkem a hledali místo, kde se navečeříme. "Támhle je podnik, kde výborně vaří," ukázal náš průvodce. "A támhle vaří průměrně, ale zato mají bezdrátové připojení k Internetu." Z té první se ozýval běžný veselý hluk, v té druhé seděli hosté sklonění na chytrými telefony a notebooky. Ale nabité k prasknutí byly obě.

Je to dobrý test, jak moc si ceníme své virtuální existence. Netlačeni k rozhodnutí máme všichni sklon tvrdit, že vydržet hodinu-den-týden-měsíc (nehodící se škrtněte) bez internetového spojení není žádný problém. Ale když je na jedné misce vah šťavnatý stejk a na druhé padesát nepřečtených mailů (a k nim flaksa tuhého hovězího), je to najednou vážné dilema. A to ani nemluvě o osiřelém blogu a profilu na Facebooku.

Četl jsem, že když se uživatelé z celého světa nemohli před pár dny dostat několik hodin ke svým mailovým účtům na Gmailu a nefungovaly ani online googlovské aplikace, způsobilo to mnoha lidem vážné problémy. Myšleno zdravotní. Podle londýnských deníků byly v nemocnicích zaznamenány i případy nervového zhroucení.

Elektronický komfort nás činí zhýčkanými a zranitelnými. Americká média referovala minulý týden o studentských protestech na New York University. Rozzlobení studenti se zabarikádovali v jídelně a odmítali opustit budovu do splnění poždavaků. Ale jak napsal na webu magazín Columbia Journalism Review, protesty rychle ustaly poté, co univerzita studentům vypnula internetové připojení a elektřinu.

Škoda, že nebyl Internet vynalezen dřív. Velký Říjen, Vítězný Únor a další historické nepříjemnosti mohly být veřešeny rychle a bezproblémově ... odstřihnutím od sítě. Všechny příští revoluce se už bez blogů neobejdou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Dokonalé zdraví je mýtus, každý si na webu může najít svou nemoc. Aneb diagnóza zvaná "googlóza"

Mám známého, který je hypochondr. Už spoustu let. Dřív trpěl takovými těmi běžnými potížemi, jako jsou rakovina nebo srdeční infarkt. Ale co objevil Internet, dostala se jeho posedlnost na úplně novou úroveň. Onemocněl akutní googlózou. Ťuká své příznaky do internetového vyhledávače a udivuje své okolí stále novými chorobami. Jeho život dostal úplně novou kvalitu.

Není sám. Jistý Američan se soudí se svými lékaři, protože nechtějí uznat, že onemocněl chorobou, kterou si vygoogloval. Nepřesvědčili ho ani tím, že jde o nemoc, která byla zaznamenána naposledy na konci devatenáctého století ve střední Africe. Pacient nežádá žádné odškodné. Chce mít jen soudně potvrzené, že dotyčnou nemoc opravdu má.

Googlu to však nestačí. Chce, aby nás měl jeho všemocný algoritmus přečtené stejně spolehlivě jako webové stránky. Proto společně s IBM vyvíjí aplikaci, která umožní zdraví uživatelů průběžně sledovat a data ukládat na Internet. Dnes je primárně určena dlouhodobě nemocným, například cukrovkou nebo srdečními chorobami. Jejich stav mohou na dálku kontrolovat jejich příbuzní i ošetřující lékaři.

Ale věřím, že jakmile bude taková aplikace hotová, najde si cestu i do životů nás ostatních. Nemusíte být ani hypochondři. Příklad: ráno se probudíte a než vyřídíte první ranní telefonát, změří mobil jen tak mimochodem vaši teplotu. Počítačová myš zjistí při hraní hry váš tep a sonda v toaletě zase zanalyzuje vaši stolici. Všechna data se bezdrátově odešlou do počítače a odtud na Internet.

Až po snídani zapnete počítač, nedá se vyloučit, že se otevře okno s decentním doporučením návštěvy lékaře. Lehkovážně ji odkliknete, nejste přece žádní hypochondři. Spustíte si internetový prohlížeč a začnete pracovat. Přijde vám legrační, že se v kontextové reklamě stále objevuje odkaz: „Notářské ověřování poslední vůle.“

Zvoní telefon. Je to vaše manželka. „Miláčku, ten spamový filtr, který jsi mi nainstaloval, už zase nefunguje. Od rána mně chodí samé divné nabídky od pohřební služby.“

(Psáno jako pravidelný sloupek pro deník Sme)

Pěkně sprosté cvrdlikání

Jak známo, "to twitter" znamená anglicky cvrdlikat (někdo píše "cvrlikat", ale mně se to s "d" líbí víc), takže známá služba dostala jméno právě takto. Ale i cvrdlikat se dá pěkně sprostě. Dokazuje to vtipná a zcela zbytečná aplikace, postavená na Twitteru a pojmenovaná Cursebird neboli "klející pták". Jde o online monitoring všech tweetů, ve kterých se objeví některé z předdefinovaných slov.

Koho zajímá statistika, ten nechť je uklidněn informací, že nejpoužívanější anglické nadávky jsou - nikoliv překvapivě - "fuck", "shit" a "bitch". Pokrývají 95 procent všech tweetů, ve kterých se nějaké sprosté slovo objeví. Cursebird umí také "oznámkovat" vybraného uživatele, podle toho, jak často sprostá slova používá. Protože však vychází pouze z anglických nadávek, nepřikládejte případné nálepce "nudný slušňák" valnou důležitost.

Někdo by mohl něco podobného naprogramovat v češtině. Celkem jednoduše lze ovšem už nyní monitorovat neslušná slova jednotlivě - a je to překvapivě zábavné, byť trochu absurdní čtení. Divili byste se, v jakých souvislostech a významových odstínech lze použít třeba tkové "hovno". Vlastně co byste se divili, mrkněte se sami.

Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát

Pět let je v internetové historii celá věčnost, tento týden pětiletý Facebook je však stále mladík. Zvlášť v Česku, které teď prožívá cosi jako módní facebookovou vlnu. Jen za posledních deset dní se počet uživatelů zvýšil o patnáct procent. Těch, kteří se na Facebooku "přiznali" k české národnosti, je podle oficiální statistiky zhruba 210 tisíc. Jejich počet ovšem roste tempem pět tisíc nových uživatelů za den.

Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do 35 let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci, z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoři či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.

Momentální móda, pětileté výročí a také několik souvisejících událostí ve zpravodajství vedlo k tomu, že se českému Facebooku možná poprvé věnovala významněji také tradiční média. Včetně České televize. A protože jsem sám o Facebooku v posledních měsících víckrát psal, dostal jsem hned od několika novinářů otázku: Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?

Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat.

To je důležité. Web si od svého vzniku v první polovině devadesátých let získal pověst poněkud nepřehledné džungle. Od samého začátku v něm bylo mnoho pornografie a dalších podezřelých zákoutích. Čteme o internetové šikaně, obtěžování či finančních podvodech. Facebook vám umožňuje si vybrat, s kým se budete stýkat a kdo bude mít přístup k vašim datům. Je to ten často ironizovaný institut "přátel", tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do vašeho virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.

Samozřejmě nejde o skutečné "přátele", to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce "přátel". Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 miliónů světových uživatelů, je průměrný počet "přátel" 120.

Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že zesnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Na nejrůznější doporučení či direktivy eurobyrokratů a politiků jsme zvyklí se dívat skrz prsty. V tomto případě bychom však neměli. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.

Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. NIkdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často i při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli stím souhlasíme. Na Internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně.

To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Únikem byly virtuální světy jako SecondLife či diskusní fóra, kam uživatelé prchali pod vymyšlenými nebo anonymními identitami. Byly to výlety jakoby do jiných vesmírů. Naproti tomu Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.

V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se na nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.

Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi - natočené na video na mobilní telefon - publikovali jiní žáci na Internetu. A jiné internetové video "pouze" zničilo kariéru učitelce ze Znojma, která dala výpověď kvůli údajně pornografickým záběrům.

Facebookové profily jsou nepochybně plné potenciálně výbušného materiálu. Problém je v tom, že digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do svého života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích její jeden nepovedený večer. Lépe řečeno pár minut z něj. Za pět, deset, možná i dvacet let.

Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější v jejich životě prožijí ve svém soukromí.

Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.

(Psáno pro LN).

Pracovní nabídky, zn. velmi dobré

Žere vám Internet moc času? Asi to není žádný objev, zvlášť v době Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí. Existuje dokonce prográmek, který si můžete stáhnout a který bude čas strávený používáním těchto služeb monitorovat. Rekordmani prý dosáhnout až deseti protwitterovaných a profacebookovaných hodin denně. A pokud máte slabou vůli, můžete dokonce nastavit počítač tak, aby vás po vyčerpání "povoleného" limitu na tyhle služby už nepustil.

Je tu ještě záložní řešení, vlastně dvě. Můžete si na zvládání své virtuální existence najmout člověka. Celebrity to tak dělají, například Brintey Spearsová. Ta minulý týden zveřejnila inzerát na volnou pozici "2.0 Media Manažer".

V době ekonomické recese je to jistě lákavá nabídka, zvlášť když požadavky na uchazeče obsahují bonbónky typu "závislost na sociálních sítích jako Facebook nebo MySpace", případně "vášeň pro vytváření a udržování vztahů". To má každý, kdo se s tímhle zákeřným sociálním světem nějak zapletl. A asi jen málokoho napadlo, že by za svou neřest mohl být někdy placený.

Britney ovšemže nechce žádného pitomce, a tak se nabídka zatím objevila jen na webové nástěnce s pracovními příležitostmi pro absolventy Harvardu. K čemu je potřeba diplom z prestižní univerzity, není přesně známo. Dá se čekat, že vybraný uchazeč bude většinu pracovní doby odpovídat fanynkám, aktualizovat zpěvaččin blog nebo hledat nápad pro online hry, které by s Britney Spearsovou mohli mít něco společného (přímo se nabízí třeba akční flashovka „rychlý sestřih dohola“, případně pátračka s názvem „Kde má Britney kalhotky“).

Není divu, že blogeři vyhlásili tuhle nabídku za „džob roku“, ne však nadlouho. O víkendu přišla jistá australská turistická agentura ještě s něčím lepším. Hledá blogera, který by strávil půl roku na ostrově v Pacifiku, a jeho jedinou pracovní náplní bude … blogování o tom, jak se tam má dobře.

Tomuhle říkáte krize?

Přátelství, ta nádherná a hluboká věc. Jakou má cenu? Tak asi ... čtyřicet centů

Prosím, zamyslete se a zkuste odpovědět na následující otázku: Jakou cenu má přátelství?

Ne, nemusíte mít strach, že tohle je další z mnoha sloupků na hluboce lidská témata. Nebudu vás unavovat filsofujícími moudry o tom, že cenu přátelství vyčíslit nelze. Ba naopak, řeč bude o reklamě, hamburgerech a dalších symbolech komerce.

Přátelství má ostatně svou cenu už přesně vyčíslenou. Podle jednoho blogera na serveru New York Times je to přesně 37 centů. Nevíme, jak s cenou zahýbá ekonomická krize či pohybující se měnové kurzy, ale v tuto chvíli je to tak. Vychází to z kampaně fastfoodového řetězce Burger King.

Ten nabízí uživatelům sociální sítě Facebook ďábelský obchod. Zbaví se deseti ze svých virtuálních přátel a dostanou za to poštou poukázku na bezplatný hamburger zvaný Angry Whopper. A protože ten se v restauracích zmíněného řetězce prodává za 3,69 dolarů, vychází cena jednoho přítele na zmíněný obnos v centech.

Proces „odpřátelení“ zařídí aplikace, kterou si můžete nahrát. A pak už jen vybrat ze seznam přátel deset těch, které se za kus žvance rozhodnete obětovat. Není to snadné zejména proto, že dotyční dostanou tuto informaci emailem.

Nebude to příliš šokující, že je některý z jejich přátel vyměnil za kus housky s karbanátkem? Možná. Na druhou stranu není zas tak úplně špatné se dozvědět, že pro někoho máte cenu aspoň jednoho sousta hanburgeru.

Tleskám tomu, je to počátek zhodnocení přátelství jako takového. Jakmile se začnou přátelé prodávat, stane se i uzavírání virtuálních vztahů striktně obchodním aktem. Na své profily vyvěsíme ceníky, takže zároveň s nabídkou přátelství nám mailem budou chodit informace o převodu patřičné sumy na náš účet.-

Je hezké žít v době, která mezilidské vztahy bude umět opravdu ocenit.

(Sloupek pro slovenské noviny Sme).

Zrodil se novinář - aktivista. A Facebooku vzkazuje: na bradavkách není nic obscénního!

Neměl jsem nejmenší ponětí, že na Facebooku jsou zakázány bradavky. Ano, řeč je o té milé části ženského těla, která na vás vykoukne nejen v létě na každé pláži, ale obvykle i při prolistování libovolného časopisu. Včetně těch pro dospívající děti.

Provozovatelé známé sociální sítě (a zároveň největšího webového fotoalba, které loni v listopadu překročilo hranici deseti miliard publikovaných snímků) mažou všechny fotografie, na kterých se ženské bradavky objeví. Jestli na jejich vyhledávání a potírání najímají speciální bradavkové detektivy (jsou ještě volná místa?), anebo to obstarají softwaroví roboti, není známo.

Jisté je, že tyto fotografie z Facebooku mizí. Jejich autoři či protagonisté s tím nemohou nic dělat, protože ve smluvních podmínkách pro používání Facebooku je závazek, že nebudou publikovat nic obscénního.

Provozovatelé mažou i fotky, na kterých matky kojí své děti. Když to zjistily, vyvolalo to velké pozdvižení. Vznikla stránka nazvaná: „Hej, Facebooku, na kojení není nic obscénního.“ Podepsalo ji už přes sedmdesát tisíc lidí a vzhledem k mediální publicitě bude jejich počet jistě stoupat. Předminulou sobotu se dokonce před sídlem firmy v kalifornském Palo Alto uskutečnila „kojící“ demonstrace, které se zúčastnily desítky žen.

Matky chtějí pro své bradavky výjimku, Facebook se zatím k protestům nevyjádřil. Jakkoliv je mi protivný aktivismus, rozhodl jsem se tentokrát stanout na pomyslné barikádě. Třeba i v palebné linii! Budu bojovat s kojícími ženami. A zároveň jim roztomilým dvojmyslem vzkazuji: Nebuďte úzkoprsé!

Proč bojovat jednu bitvu, když můžeme vyhrát celou válku? Nic obscénního přece není jen na kojení, ale ani na samotných bradavkách. Spojme svoje síly. Můžeme založit protestní skupinu, vyloučena není ani demonstrace, na které to cenzorům z Facebooku všechno ukážeme. Tedy … některé z nás.

Dobrovolnice nechť se mi laskavě hlásí.

Novoroční projev prezidenta Klause

(vytvořeno ve Wordle.net)

Jak jsem odmítl bulvární reportérku ... a získal víc fanoušků na Facebooku, než má obložený chlebíček

Zavolala mě redaktorka ženského společenského magazínu. „Píšu článek o lidech, kteří nic zvláštního nedokázali, ale přesto se na Internetu stali celebritami.“

Chtěl jsem říct nějakou jedovatost o tom, že pracuje v časopise, který má na psaní o těchto lidech založený byznys, ale zdvořile jsem to opominul. Proč bych mladé reportérce srážel sebevědomí. Jednou jsem se etabloval jako znalec moderních technologií, takže jsem připraven méně znalým kolegům pomáhat.

„Ale jistě,“ odpověděl jsem, „to je celkem známý fenomén internetových komunitních sítí. Takových lidí, o kterých mluvíte, jsou spousty. Jestli chcete, můžu vám na některé z nich dát tipy.“

Novinářka si odkašlala. Tedy … to si asi nerozumíme,“ řekla.

Asi bude opravdu mladá a nezkušená, pomyslel jsem si. Řekl jsem téměř otcovsky: „Víte, měla byste si s někým z nich promluvit. Někteří jsou opravdu bizarní. Budete se divit, co někdy k takové internetové slávě stačí.“

„Právě proto vám volám,“ řekla. A aby to bylo úplně jasné, dodala: „Jako jednomu z těch lidí.“

Úplně mně tím vyrazila dech. Vzala to jako signál, že má pokračovat. „Dívala jsem se na váš profil na Facebooku. Píšete o neskutečných hloupostech. Třeba ten krátký článek, jak jste jel s taxikářkou, která … ehm … pouštěla větry.“

„Práce s banalitou je starý literární trik,“ učinil jsem poslední pokus získat zpět ztracenou převahu. „Určitě jste zaznamenala, že mám na webu také řadu zásadních textů, třeba o politice."

Ale to ji nezajímalo. Řekla: „Nejvíc mě fascinuje, jak ty vaše hlouposti lidé čtou a reagujou na ně. Víte, že máte na Facebooku dokonce svůj fanklub? A že má stejně členů jako Klub přátel obloženého chlebíčku?“

Položil jsem telefon. Bulvární žurnalistika je vážně špinavost. Styděl bych se pracovat jako ta holka. Navíc si úplně jednoduše mohla zjistit, že mých fanoušků je už aspoň o dvacet víc než těch legračních chlebíčkářů.

Rok 2008 je pryč. Jaký byl? Byl to "rok Twitteru"

Kdyby to byl katastrofický film, jmenoval by se „Záznam č. 157“. Ale o předvánoční nehodě dopravního letadla na letišti v Denveru nejspíš žádný film nevznikne, protože v rámci možností dopadla dobře. Boeing při startu z blíže neuvedených důvodů sjel z dráhy, havaroval a začal hořet. Ale nikdo nezemřel a všichni pasažéři vyvázli bez větších zranění.

Požár letadla bez obětí na životech je málo na film, ale dost na celosvětovou zprávu tiskových agentur. Ty ji vyťukaly pár desítek minut po incidentu. To už u letadla byli hasiči a evakuovali do bezpečí pasažéry. Také toho, který těsně po nehodě publikoval na mikroblogovací službě Twitter krátkou zprávu se zněním: „Holy fucking shit I wasbjust in a plane crash.“ Překlep uprostřed věty mu snad vzhledem k okolnostem lze prominout.

Napsat, že se „svět“ dozvěděl o nehodě z Twitteru, by asi bylo přeháněním. Pasažér Mike Wilson alias „2drinksbehind“ měl jako twitterovský začátečník v době nehody jen pár desítek čtenářů. Většinou asi kamarády a kolegy. Nepsal na Twitter dlouho, dotyčná zpráva měla pořadové číslo 157.

Ale na rozdíl od profesionálních novinářů dokázal popsat průběh incidentu i to, co následovalo. Včetně toho, že společnost Continental nebyla schopná zajistit otřeseným pasažérům ani nápoje. Pak mu došla v telefonu baterka, takže v blogování pokračoval zase až po návratu domů.

Během čtyřiadvaceti hodin se stal twitterovskou celebritou. Počet čtenářů jeho mikroblogu přibýval po stovkách, ozvala se také profesionální média. Wilsonovy záznamy se však čtou lépe než jakýkoliv článek. Dozvídáme se o jeho pocitech, když druhý den letěl domů náhradním spojem (seděl samozřejmě co nejblíže únikovému východu) a také když poskytoval své vůbec první interview v životě pro televizi Fox News.

Je tohle budoucnost médií? V prolnutí soukromé a veřejné komunikace ve spleti sociálních sítí? Mohli jsme to loni pozorovat hned několikrát, třeba při listopadových teroristických útzocích v Bombaji. Svět se na Twitteru zrcadlil ve své důležitosti i banalitách. Když se Mike Wilson vypořádával se svým traumatickým zážitkem, napsal jsem já na Twitter o tom, že se v mém autě probudila ze zimního spánku beruška.

Byl to pozoruhodný rok Twitteru.

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).

Dobrou chuť, pokud zrovna obědváte

Dvouhodinové obědy a láhev či dvě dobrého vína? Francouzi dobře vědí, jak si užít života. Ukázali to i americkému blogerovi Michaelu Arringtonovi, který byl jednou z hvězd nedávné pařížské konference Le Web. Moc ho tím však neohromili.

Ne že by jídlo v restauraci s třemi „michelinskými hvězdami“ Američanovi nechutnalo nebo že by si neužil odlehčenou atmosféru. Ale jak řekl na samotné konferenci a později napsal na svém blogu, je to přesně ten důvod, proč všechny velké internetové spůolečnosti sídlí v Americe.

Arrington napsal: „Dvouhodinové obědy jsou skvělé. Ale když se musíte zodpovídat investorům a postarat se o zaměstnance (a také jejich rodiny), pak musíte něco obětovat. Možná je to důvod, proč nejkompetentnější a nejúspěšnější podnikatelé míří tak často do Silicon Valley, kde jsou obklopeni podobně založenými lidmi.“

Je to nadsázka a zjednodušení, pochopitelně. Ale v tom podstatném má Arrington. pravdu. Evropská mentalita je jiná a instituce zvaná „pracovní oběd“ ji přesně symbolizuje. Na takovém obědě lze leccos dohodnout a jistě i „dělat byznys“, ale pokud podnikáte v tak rychlé a konkurenční branži, jako je ta technologická, tak to na úspěch nestačí. Konec konců i investor Gordon Gekko ve slavném filmu Wall Street říkal: „Lunch is for wimps.“ Neboli „oběd je pro poseroutky.“

Atakem pohodového životního stylu (i pracovního rytmu) Arrington píchl do vosího hnízda. A taky naštval organizátory konference, kteří dokonce na webu vyvolali veřejnou debatu, zda má rouhavý glosátor technologického byznysu (na vlivném blogu TechCrunch.com) dostat pozvání i příště. Většina napsala, že nikoliv.

Paradoxem je, že účelem konference bylo představit potenciálně úspěšné internetové projekty začínajících firem (a mimochodem jednou z oceněných byla i česká společnost stojící za projektem Webnode.com). Většina jejich zakladatelů a šéfů asi na dlouhé obědy čas nemá. Ale především potřebují zájem médií a vlivných novinářů, jako je právě Arrington. Pokud by ho organizátoři chtěli „potrestat“ tím, že ho příště nepozvou, porestají především ty, pro které akci pořádají.

Je to hezké téma, takže je škoda, že omezený prostor této glosy neumožňuje nějaké hlubší zamyšlení. A pak taky už musím běžet, mám domluvený oběd.

Je to zvláštní pocit. Jsem svůj fanoušek!

Ve třetí třídě mě spolužák K. přemlouval, abych se s ním stal členem fanklubu Hany Zagorové. Moc se mi to nezdálo. „Pořád je lepší než Vondráčková,“ nevzdával se. Namítl jsem, že v tom fanklubu jsou určitě jen holky. „A o to právě jde,“ řekl K. „Když s nima budeme členy fanklubu, je mnohem větší pravděpodobnost, že s nima budeme chodit.“¨

Promeškal jsem svou šanci. K. se stal členem fanklubu Hany Zagorové. O dva roky později už byl členemj anklubu Johna Lennona a několikrát jsme ho zahlédli, jak chodí kolem školy s nejhezčí holkou z béčka. Lennona ten samý rok zastřelil psychopat v New Yorku a já se zařekl, že nikdy do žádného fanklubu nevstoupím. Což se mi dlouho dařilo dodržet.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že někdo založil můj fanklub na Facebooku. Měl v té době dvanáct členů. Nejsem Hana Zagorová ani John Lennon, takže mě to zaskočilo i potěšilo. Ale zároveň postavilo před tíživé dilema. Co mám dělat? Jako že nic? Anebo mám mezi své fanoušky zavítat a užívat si jejich virtuální přízně? Nevím, co v takové situaci dělají celebrity. Rád bych to s nějakou probral, ale žádnou neznám.

Rozhodl jsem se, že na své fanouškovské stránce zanechám vzkaz. Ale zjistil jsem hroznou věc. Abych mohl členům jakékoliv skupiny na Facebooku něco vzkázat, musím se nejdřív stát jejím členem. Po pár okamžicích tíživých muk jsem dospěl ke zdrcujícímu rozhodnutí. Poruším své dávné předsevzetí a stanu se fanouškem. Sám svým fanouškem.

Řekl jsem to druhý den známému. Pokrčil rameny. „Já bych to nepřeceňoval,“ řekl. „Na Facebooku má fasnoušky kdejaká kravina. Dokonce i jedna neexistující zubní pasta.“ Nic nepřeceňuju, ale myslím, že jsem v dobré společnosti.

Ano, řekl jsem své ženě na Facebooku

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ještě v pátek vypadala má virtuální existence na Facebooku jako nekonečný flám. S lehkým srdcem jsem odklikal pozvánky na víkendové mejdany a napsal pár vtipných hlášek několika kámošům.

Prohlédl jsem si nové fotky (nejlepší jsou ty z večírků od kámošů, jejichž rodiče odjeli pryč) a zkouknul půlku hiphopového videa. Ne že by mě tenhle druh muziky nějak zvlášť bral, ale když se pohybujete mezi mladými lidmi, musíte s nimi držet krok. Marná sláva!

V sobotu ráno jsem našel v mailboxu informaci, že moje žena si mě zařadila mezi přátele. "Pokud se máte stát přáteli, musíte potvrdit, že Sentu znáte."

Stát se přáteli po sedmnácti letech manželství? Před pár lety by to nevěstilo nic dobrého. Naštěstí žijeme v internetové éře, a tak to znamená jediné. Moje žena objevila Facebook.

Vy už určitě taky. Takže víte, že Facebook je takzvaná sociální síť. Založíte si zde založíte stránku, které se říká "profil". Dáte sem informace o sobě, které průběžně můžete doplňovat. Nejvíc frčí fotografie. Celkově jich je dnes na Facebooku už přes deset miliard, což je víc než na kterémkoliv webovém fotoalbu.

Na Facebooku se dá také třeba publikovat video nebo i blogovat, takže tenhle zhruba čtyři roky starý "vynález" pohodlně nahradí všechny ostatní internetové pomůcky k masturbaci ega. Blogování je staromódní přežitel. Kdo chce být "in", používá Facebook. Tak honem tam, než přijde něco dalšího.

Asi tím nejzajímavějším je na Facebooku možnost být v kontaktu s ostatními. Můžete pátrat po starých známých, spolužácích nebo bývalích kolezích. Znovuobjevovat je. Navazovat nové známosti a udržovat je. Konec konců, s tímto účelem Facebook v roce 2004 vznikl. Aby spolu absolventi amerického Harvadu a později i dalších univerzit neztratili kontakt. Od roku 2006 je pak Facebook pro všechny.

Trik Facebooku je v tom, že abyste mohli profil dalšího člověka vidět (a to je to, co vás zajímá, protože když jste kolegu pět let neviděli, tak se rovnou chcete podívat na fotky, jestli má stále tu hezkou ženu nebo jestli zestárl víc než vy), musíte se stát "přáteli". O mnoharozměrnosti tohoto termínu už bylo napsáno spousty slov. Stejně jako o tom, že Facebook odstartoval "sbírání přátel", které mnohé přitahuje a jiné naopak odpuzuje.

Osobně s tím nemám problém. Vytvořil jsem si jednoduchý profil zhruba před rokem a od té doby jsem v takovém facebookovém volnoběhu. Lépe řečeno jsem dlouho byl. Pro navazování "přátelství" jsem si stanovil jednoduchou politiku, která spočívá v tom, že prakticky nikoho neodmítám. Jsem ze staré školy a to slovo pro mě stále hodně znamená. No a pak mi samozřejmě dělá dobře, že je o mě zájem.

Před dvěma třemi měsíci se v českém Internetu něco pohnulo. Jako by se otevřela stavidla. Přicmrndávání potenciálních přátel se změnilo v plynulý přísun dvou až tří denně. O Facebooku se začalo mluvit a psát i v médiích. Donutilo mě to, abych začal brát své virtuální existování vážně. „Prolinkoval“ jsem svůj profil se svými dalšími aktivitami, například fotkami na Flickru či videoklipy na YouTube. Dokonce jsem vytvořil fanouškovskou stránku Haně (té s modrými vlasy) i Haně (té s většími prsy).

Facebook je od června 2008 v češtině, většinu textů přeložili v první polovině roku sami uživatelé. Těžko říct, kolik lidí v Česku ho používá, ale například skupina nazvaná „Kolik je Čechů na Facebooku?“ má přes třináct tisíc členů. A jejich počet roste den ode dne.

Zjevné je to, že Facebook přitahuje především takzvanou webovou generaci. To jsou lidé narození v druhé polovině osmdesátých let a později, kteří brali rozum už v době, kdy web existoval. Někdy se jim také říká „digitální domorodci“. Na rozdíl od nás starců (míněno pozdních třicátníků a starších) berou technologie jako něco přirozeného a normálního.

Nezkoumal jsem průměrný věk svých virtuálních přátel, ale určitě bude pod třicet. Ty starší než já bych spočítal na prstech jedné ruky. Je to příjemné! Jdete na úřad odevzdat přiznání k DPH, ale než se v kanceláři zvednete od počítače, přečtete si prosbu, abyste jednomu ze svých přátel drželi palce při písemce z matiky. A když se pak o tři dny později dozvíte, že dopadla dobře (rotuměj na čtyřku a líp), samou radostí úplně zapomenete na ty prachy zaplacené berňáku. Prostě si připadáte, jako byste se najednou ocitli v komiksu Hana a Hana.

No a pak se v něm najednou objeví také vaše manželka. Najednou máte pocit nepřístojnosti. Ne že bych dělal něco špatného. Jen se ten virtuální svět přiblížil tomu reálnému. Oba mají něco do sebe. Nebojím se problémů. Někde jsem četl, že angličtí právníci už používají termín „facebookový rozvod“. Manželé jsou zvyklí sdílet roky stejné lože i stůl, ale stejný Facebook je pro ně příliš. Vzájemně si kontrolují své přátele, žárlivě střeýí každý svůj virtuální krok. Nic takového mně a mé ženě nehrozí.

Facebook nám dokonce zařídil cosi jako druhou svatbu. Po sedmnácti letech! Asi deset minut poté, co jsem kliknutím stvrdil své virtuální přátelství se svou ženou, přišel další mail. „S.Č. tvrdí, že jste manželé. Potřebujeme, abyste potvrdil, že to tak je.“ S téměř slavnostním pocitem jsem tak učinil.

Na mé stránce se v zápětí objevilo srdíčko a informace o změně statutu. „Miloš Čermák je teď ženatý!“ A vlastně to nebylo zas tak zavádějící, protože virtuálně jsme opravdu stvrdili náš sňatek až teď. Vzápětí mi přišel mail od jednoho z mých o pětadvacet let mladších přátel. Stálo v něm: „Kua, sem nevěděl, že ses voženil. Dobrý. Tak zdar, sílu a hodně štěstí, voe!“
Díky.

Miliarda sem, miliarda tam ... aneb jakou cenovku vidí investoři na Twitteru?

Jakou cenu má Twiter? Pro uživatele této mikroblogovací služby nepochybně velkou. Psychologové už dokonce zavedli do svého slovníku termín „twitterový syndrom“, který popisují jako závislost na psaní a čtení krátkých textů svých virtuálních přátel. Ale jakou cenu má Twitter pro případné investory? Toť otázka.

Jde sice o mimořádně populární službu, zatím však není jasné, jaké by mohla generovat pro svého provozovatele příjmy. Na stránkách Twiteru není reklama a služba je bezplatná. Proto překvapila informace, že zájem o koupi Twitteru projevila firma Facebook, kterán provozuje stejnojmenný komunitní portál, a že na stole byla údajně suma 500 miliónů dolarů. Ta se však nakonec zdála pro facebook moc vysoká a z obchodu sešlo. Ani jedna ze stran informace nevyvrátil ani nepotvrdila.

Předpokládá se, že Facebook nabídl investorům Twitteru za jeho převzetí 3,33 procent svých akcií. I jejich hodnota je ovšem zcela virtuální. Papírová hodnota Facebooku je 15 miliard dolarů, ale to ovšem vycházíme ze sumy, kterou za malý balík akcií zaplatil před časem Microsoft. Analytici uvádějí, že skutečná cena Facebooku bude minimálně o řád menší. To by papírovou cenu Twitteru „srazilo“ někam k desítkám miliónů dolarů.

Jsou "tam", na facebooku i jinde. Prostě na webu. Proč je nikdo nechce?

Pět procent voličských hlasů je úctyhodné číslo. Pokud by je získala nová politická strana, stačilo by jí to na vstup do parlamentu. Pokud by po nich sáhla buď ODS, nebo ČSSD, zajistilo by jim to volební vítězství. Proč o tom píšu? Odhaduji, že právě takový je nevyužitý voličský potenciál, který lze „sebrat“ na českém Internetu.

Ukrývá se v silné generaci dvacátníků a třicátníků, kteří v posledním roce začali osídlovat Facebook a využívat další podobné služby. Zatím jen malé procento z nich, pochopitelně. Ale brzy přijdou další. Přesně podle modelu internetových sociálních sítí spolu navazují kontakty, vytvářejí zájmové skupiny a jejich virtuální život se prolíná s tím reálným. Jejich vliv a význam jsou proto vyšší, než by odpovídalo prostému počtu.

Angažmá na webu představuje nový typ občanské společnosti. Ta klasická v Česku nikdy pořádně nevznikla. Navzdory havlovské masáži (nebo možná kvůli ní?) získala pověst něčeho nudného a mírně podezřelého. Aktivitu a zájem o veřejné věci nelze naordinovat, musí vzniknout z nějaké potřeby. Tu teď zřejmě dnešní dvacátníci a třicátníci cítí. Důkaz? Třeba téměř dva tisíce uživatelů, kteří virtuálně „demonstrují“ na podporu Rádia Wave.

Nezajímají se o politiku, ale jen v tom tradičním významu. Chtěli by veřejný život ovlivňovat. Své názory umějí formulovat, prosazovat a získávat pro ně spojence. Ale mnozí paradoxně ani nechodí k volbám. Politický systém považují za něco, co svým hlasem těžko ovlivní a co existuje mimo jejich svět. Proto jsou ideálním „materiálem“ pro politika či stranu, kteří jejich světy propojí.

Nedávné americké volby mimo jiné ukázaly, jak to lze udělat. Obama určitě nevyhrál kvůli Internetu, ale Internet byl prostor, který opanoval a kde vyhrál ještě před samotnými volbami. A možná v některých státech znamenal rozhodující výhodu. Potvrdilo se, že virtuální svět je pro klasickou politickou kampaň ideálním prostředím.

Kolika lidem může politik jako Obama potřást na mítincích během kampaně rukou? Budou to tisíce, maximálně desetitisíce. Ve virtuálním světě je ekvivalentem stisknutí ruky „virtuální přátelství“. Nabízí přímou, téměř intimní vazbu mezi vámi a politikem. A jen na Facebooku měl Obama v den voleb dva a půl miliónu takových „virtuálních přátel“.

Web poháněný aktivitou uživatelů (nazývaný marketingově „webem 2.0“) umožňuje nejen získávat a mobilizovat příznivce, ale také mít silnou a bezprostřední zpětnou vazbu. Kdo umí číst ve virtuálním světě (a není to žádná alchymie), dozví se z něj možná víc než z nákladných a často nepřesných průzkumů.

Stačí vzít třeba mikroblogovací systém Twitter. Uživatelům nabízí prostor 140 znaků (tedy zhruba dvou vět), aby napsali, co dělají, případně co si myslí nebo co cítí. Velmi často se to týká politiky. Obamova stránka na Twitteru měla v den voleb přes 110 tisíc „následovníků“, kteří jsou jakousi obdobou „virtuálních přátel“. To je úctyhodný vzorek potenciálních voličů.

Nevím, jestli nějaký český politik má na Twitteru účet. Pochybuji o tom. A přitom například po nedávných krajských volbách to bylo právě na českém Twitteru velmi poučné čtení. Reflexi výsledků, ale i důvody, proč a jak kdo volil, případně proč k volbám nešel. Pro politického konzultanta materiál k nezaplacení.

Na Facebooku vím o pěti profilech českých politiků. Vyčnívají z nich dva, o kterých nedávno napsaly Hospodářské noviny: zelený ministr Ondřej Liška a sociální demokrat Jahn Hamáček. Ale i tihle dva sociální síť zatím jen oťukávají a využívají spíš pro soukromé, než politické účely.
Pár politiků píše na své blogy, například Paroubek, Langer nebo Bém. Ale to je dnes málo.

Internet není skladiště textů, které politikům neotiskly noviny, nýbrž fascinující komunikační prostředí s ohromnými možnostmi. Ale formu je třeba přizpůsobit tomu, jak dnes web funguje. Klasické osobní stránky jsou stejně užitečné jako nástěnka na stranickém ústředí.

Imaginární „pětiprocentní potenciál“, který jsem zmínil na začátku, není snadnou kořistí. Ale existuje, o tom jsem přesvědčen. Například mně by se osobně líbilo, kdyby se právě tady začala odehrávat nevyhnutelná renovace ODS. Je to strana, jejíž současné problémy jsou příliš velké, než aby se mohly vyřešit na sekretariátech nebo i na kongresu. A zároveň je to strana, jejíž papírový program rezonuje s nezanedbatelnou částí „facebookové“ generace. Proč toho nevyužít?

Pro chytrého politika je to šance. Ale nebude trvat věčně.

Flickr oslavil miliardové výročí

Mohla to být nějaká velká americká kára, blondýna v minisukni v barvách americké vlajky nebo aspoň manhattanský mrakodrap. Ale jsou to jen šedivé zašpérované dveře domu, kde nejspíš nikdo nebydlí. Že by baráček s nesplácenou hypotékou? I to je možné.

Fotka s pořadovým číslem 3000000000 každopádně nenabízí nic velkolepého ani povzbudivého. Tedy kromě samotného faktu, že má tak vysoké číslo. Ano, právě tolik uživatelé nahráli fotografií na server Flickr Je to o miliardu víc než zhruba před rokem, což odpovídá víc než slušnému neziročnímu padesátiprocentnímu růstu.

Flickr patří do portfolia vyhledávače Yahoo, který byl hvězdou prvního internetového boomu v druhé polovině devadesátých let, ale teď je už jen "chudým příbuzným" bohatého a dominantního Googlu. Flickr je oblíbenou službou, kterou většina lidí používá jako webov fotoalbum. Zdaleka však už není největším "úložištěm" fotografií. Tím se stal populární Facebook, který se sice na fotografie nespecializuje, ale minulý měsíc oznámil, že jeho uživatelé si ve svýcg profilech uložili už deset miliard obrázků.

Jsem informace z Wikipedie. Ozbrojená a nebezpečná

Za mých mladých let naivkové říkali: „Přece to musí být pravda! Psali to v novinách,“ kdežto teď se nechávají slyšet: „Bylo to na Wikipedii“. Obojí má srovnatelně anekdotický rozměr.

Známá internetová encyklopedie se dostala na mediální výsluní před pár týdny, když Rada Českého rozhlasu „dala za uši“ rozhlasové stanici Wave za údajnou propagaci fašismu. Důvodem bylo vysílání písně Swastika Eyes, kterou analytik najatý Radou označil za „kontroverzní a radikální“. Vycházel přitom mimo jiné právě z údajů na Wikipedii, což novinářům řekl člen Rady Antonín Zelenka.

Připomeňme, že jde o jeden z nejúchvatnějších webových projektů poslední doby. Encyklopedii vytvořili internetoví uživatelé a co do kvantity uř překonala všechny své papírové konkurty. Ani z hlediska kvality si nevede špatně. Před časem šokoval jeden vědecký časopis svým průzkumem, podle kterého je Wikipedie v zásadě srovnatelná s renomovanou Britannikou.

Wikipedie je dnes pravděpodobně nejpoužívanějším zdrojem informací, což dokazuje i to, že odkazy na články na tomto webu jsou vždy na jednom z prvních míst ve výsledcích internetového hledání. Mnoho lidí včetně novinářů se základní informace o čemkoliv dozvídá právě z Wikipedie. Články na ní jsou přehledné, srozumitelné a bez reklamy.

Informacím z Wikipedie lze v zásadě věřit. Jak známo, autorem textů může být libovolný uživatel. A kdokoliv může v již napsaném textu dělat změny. Do každého článku se tak lehce mohou dostat hlouposti. Systém je však nastaven tak, že autoři se hlídají navzájem a na ně ještě dohlížejí dobrovolní editoři. Tenhle encyklopedický komunismus někdy vede k podivným šarvátkám a bojům (psal o nich v minulosti i Reflex), kupodivu však plus mínus funguje.

Znamená to, že Wikipedie může být v médiích či dokonce akademických pracech citovaným zdorjem? To je úplně jiná otázka. A odpověď zní: Nikoliv. Jednoduše proto, že se články na Wikipedii proměňují. Odkazovat lze jen na zdroje, které jsou jednou provždy dané a neměnné.

Wikipedia je při jakémkoliv průzkumu či hledání informací dobrým odrazovým můstkem. Tak to říkám svým kolegům, studentům i sám sobě. Pro základní informaci a představu je Wikipedie nejlepší. Navíc zde najdete odkazy na další, často již solidní a uznávané zdroje. Pro pečlivou „vyzdrojovanou“ práci se Wikipedie nehodí.

Když se expert bve svém hodnocení obsahu písně či jejích interpretů odvolává na Wikipedii, je to důkaz jeho lenosti, případně omezenosti. Ale totéž platí třeba i pro redaktory ČTK, kteří Wikipedii citovali v říjnu ve zprávě o tom, kdo a za co dostal letošní Nobelovu cenu z chemii.

Nelze zastírat, že se Wikipedie v redakčních newsroomech používá, a to možná víc než kterýkoliv jiný web. Dokazují to i průzkumy, které některé profesní organizace dělaly například v amerických redakcích. Ale s informacemi z Wikipedie je potřeba zacházet poučeně a obezřetně.

Pěkný kousek se podařil letos v září internetovému šprýmaři, který na Wikipedii do článku o kyperském klubu AC Omonia umístil několik zajímavých „špeků“. Například napsal, že se fanouškům přezdívá „kašpaři“ a že nosí „speciální klobouky vyrobené ze starých bot“.

Nic z toho nebyla pravda. Ale bylo to těsně před zápasem tohoto klubu s Manchesterem United a šlo o to, který z britských žurnalistů se „chytí“. Tím nebožákem byl nakonec sportovní redaktor bulvárního deníku Daily Mirror. Byla z toho internetová ostuda.

Mimochodem, píše se na ní samozřejmě i na Wikipedii. Ale přísahám, že jsem informace do tohoto sloupku ověřil i jinde.

A teď něco pro kriminálníky

Ne všichni zločinci se už naučili pracovat s Internetem tak, aby uměli využívat všech jeho možností a naopak se vyvarovat jeho záludností. Teď samozřejmě nemám na mysli brýlaté chytrolíny, kteří za pomocí pécéčka v dětském pokoji luxují nevinnými lidem bankovní konta nebo odpalují mezikontinentální rakety (obojí ostatně vzhledem k mezinárodním okolnostem už buď dělají, nebo brzou dělat začnou politici), nýbrž klasické staromódní kriminálníky. Prostě lupiče a zloděje.

Jsou známy případy, kdy takoví průměrní chmatáci - nejspíš okouzleni funkcemi digitální kamery, kterou někomu ukradli o týden dřív - natočili svou vloupačku na video, které pak publikovali na YouTube. Asi aby se svými schopnostmi pochlubili kamarádům či rodině. A následně se divili, že je přišli zhaftnout, protože i policajti jsou jenom lidé a ve služebnách si krátí čas koukáním na YouTube.

Právě na YouTube a také na Streamu se před časem objevila česká videa, která natočila parta mladíků jako návod na ukradení auta. Klipy vypadaly dostatečně amatérsky a tedy autenticky, a byť je většina diváků doporučovala ostatním s upozorněním, že jde nejspíš o podvod a blbinu, tak se šířila celkem rychle.

Ano, návod na otevření zadního kufru vozu s pomocí análního vzrušovadla je podezřelý jaksi sám o sobě. Ovšem pokud patříte mezi ty, kteří tuhle jistě užitečnou a oblíbenou pomůcku nikdy nedrželi v ruce, pak si nemůžete být stoprocentně jisti, že je to nemožné.

Nakonec se ukázalo to, co se dalo čekat, ale nikdo to jistě nevěděl. Klipy byly součástí virální kampaně. Reklamní agentura Mark/BBDO si za ni dokonce odvezla nějakou cenu z festivalu v Moskvě. Zadavatelem byla pojišťovna, jejíž jméno se v druhé fázi v klipech objevilo. Kampaň to byla údajně úspěšná, klipy mělo vidět kolem pěti miliónů lidí.

Takové nápady se mi líbí, protože představují šanci oslovit hodně lidí za málo peněz. I když v tomhle konkrétním případě by mě čísla zajímala: kolik kampaň stála (parta středoškoláků by ji s nadsázkou udělala za pár desítek tisíc, ale renomovaná agentura asi pojišťovně naúčtovala přece jen víc) a jaký měla přesný dopad (tedy kolik lidí z těch dvou miliónů ve finále zaregistrovao, že za klipy stojí nějaká pojišťovna).

Oceňuju nápad, ale zároveň se bojím toho, aby nebyl webový obsah marketingem tohoto typu brzy předávkován. Už dnes u každého zajímavějšího videa či zprávy z Internetu přemýšlím, zda je to „doopravdy“, anebo jsem jen natrefil na nějakou další kulišárnu. Pamatujete na kauzu falešných blogů letos na jaře, kdy neexistující blogeři vychvalovali na českých serverech nový produikt zatraceně existující banky? Teď tu máme videa vydávaná za práci rozjívených puberťáků, která ve skutečnosti vyrobili profíci v agentuře. Jistě, mezi oběma případy je jasný rozdíl, zejména po právní stránce. Ale v principu jde o totéž.

Zapojení běžných lidí do tvorby obsahu webu je asi nejúžasnějším trendem posledních let. Už před dvěma lety byl tenhle „aktivní uživatel“ jmenován osobností roku časopisu Time. A to se od té doby angažmá lidí ještě prohloubilo. Když minulý týden vyhlašoval americký profesní časopis Advertising Age svý výroční ceny pro časopisy, byl „trendem roku“ jmenován právě „obsah generovaný uživateli“.

Problémem tohoto typu mediálního obsahu je, že není na rozdíl od toho tradičního rozdělen do jasně rozpoznatelných škatulek „zprávy“, „názory“, „zábava“ či „reklama“. Před dvěma týdny došlo k jiné zajímavé události. Na uživatelském webu patřícímu televizi CNN zvřejnil jeden „občanský žurnalista“ zprávu o tom, že šéf firmy Apple byl hospitalizován v nemocnici s infarktem. Firma za deset minut informaci dementovala, za tu dobu však akcie klesly ze 105 na 95 dolarů. Později se vrátily na uvedenou hodnotu.

Tím se obloukem vracím ke zločincům. Policie zkoumá, jestli falešná zpráva nebyla ve skutečnosti investičním podvodem. Zjišťuje, kdo informaci publikoval a kdo v daném časovém období nakupoval a poté prodával větší množství akcií. Za necelou půlhodinu totiž mohl jakoukoliv investici zhodnotit deseti procenty. A to v dnešní době finanční nejistoty není vůbec špatný výsledek.

A to ještě zločinci ani nezačali být pořádně kreativní. Uchvátil mě maník, který na známém inzertním serveru Craigslist zveřejnil před pár týdny poptávku po stavebních dělnících. Nabídl slušný plat 28,50 dolarů za hodinu, jeho požadavky byly jdnoduché: „žlutá vesta, ochranné brýle, rouška a pokud možno modrá košile“. Na místo srazu se dostavilo kolem patnácti zájemců.

Získali práci? Nikoliv, kýžený zaměstnavatel se neukázal. Zato však byli všichni velmi blízko místa činu, kde neznámý lupič přepadl bankovní vůz a uloupil pytel s penězi. Měl na sobě modrou košili, žlutou vestu, ovhranné brýle a roušku přes ústa. Policii se přihlásily desítky svědků, kteří muže viděli a mohli ho přesně popsat. Bohužel … každý trochu jinak.

Google nabízí: nastupte do stroje času!

Napsal jsem dotyčný výraz do vyhledávacího řádku, kliknul na tlačítko „search“ … a ani ťuk. Zkontroloval jsem, jestli jsem třeba omylem neudělal překlep. Ne! Celou operaci jsem ještě jednou zopakoval, ale Google mi opět tvrdošíjně odpověděl, že „hledaný výraz nebyl nalezen v žádném dokumentu“. Navíc jsem si uvědomil, že ta drzá hláška je v angličtině. Copak už Google neumí přes dva roky česky? Karamba!

Nebudu vás dál napínat, byl by to poněkud laciný sloupkařský trik. Navíc jste možná stejný zážitek měli minulý týden sami. Google jako narozeninový dárek nabídl svým uživatelům internetovou exkurzi do roku 2001. Z té doby totiž pochází jeho poslední kompletní databáze tzv. indexovaných webových stránek. Google připravil speciální web, kde v této databázhi lze vyhledávat. Zní to nudně, ale ve skutečnosti je to fascinující stroj času. Píše se sice rok 2008, vy sedíte u pécéčka s mnohasetgigabytovým harddiskem a s Windows Vista (ano, to je ta horší zpráva) … a v tomhle narozeninovém vyhledávači můžete prohledávat Internet z roku 2001.

Softwaroví „roboti“ v žoldu tehdy ještě víceméně „začínající“ či „nadějně se rozvíjející“ společnosti měli prošmejdíno zhruba 1,3 miliard stránek. V roce 2001 se to zdálo jako ohromné číslo a stejně udivující byla rychlost, s jakou tuhle porci uměl Google prohledat. Ale byl to úplně jiný Internet! Co byl onen „dotyčný výraz“, o kterém píšu v prvním odstavci? Přece „youtube“, dnes slovo, které zná každé malé dítě. Ale v roce 2001 to byl pro Google neznámý slovní patvar. Na rozdíl od výrazů „iphone“ a „ipod“, které se už tehdy daly na webu najít. Bylo to hned několik produktů nabízených různými výrobci. Ovšem s firmou Apple a jejími dnes už ikonickými výrobky neměly ani zbla společného.

Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Ovšem lepší je si to vyzkoušet. Každý správný egoman samozřejmě zadá své jméno, takže nebudu předstírat nevinnost. Miloš Čermák byl nalezen na 166 stránkách. To je řádově stejné jako třeba pánové Medveděv, Ažmadinehád nebo Šakašvilli. Mezi námi, nebyl to špatný svět. „Paris Hilton“ nebylo podle vševědoucího Googlu opravdu nic jiného než pařížský hotel. A hledání „Jiřího Paroubka“ poskytlo v roce 2001 přesně 297 výsledků. Dnes je to přes 530 tisíc a na můj vkus je to trochu moc.

Jaké výrazy se v roce 2001 nejvíc hledaly? Možná vám je povědomé slovo Napster, což byla služba umožňující poprvé ve velkém stahovat a sdílet bezplatně hudbu. Vydavatelské firmy přiváděla k šílenství, ony ji zase na oplátku přivedly k rozumu a tím pádem později na buben. Ale to až později, v roce 2000 byl „Napster“ absolutně nejhledanějším slovem. A abychom si zase nemalovali ten rok na růžovo, Paris Hiltonové sice ještě chodila někam na americké gymnázium, ale „Britney Spears“ už byla na Googlu druhým nehledanějším výrazem roku. Do první desátky se dostaly namátkou také CNN, Big Brother a Tour De France.

Letos počet indexovaných stránek překročil jeden trilión. Cesta od miliardy k triliónu trvala přesně osm let. Ale to nejúžasnější nemá zas tolik společného s počtem stránek jako jejich obsahem. Výlet zpět v čase ukazuje, jak moc se změnil nejen Internet, ale celý svět. Když zavřeme „archivní“ Google a otevřeme ten současný, máme před sebou jako na dlani dobře indexovaný svět plný nejistot. Pozvolný návrat ke studené válce a teď aktuálně globální finanční krize s dosud neznámými, ovšem možná ohromnými dopady na nás všechny. Cestu časem směrem do budoucnosti zatím Google neumí.

Zaplať pánbůh, chce se skoro říct.

Tak tady je ta plznička ...

… řekl číšník a postavil na stůl dvě piva. S kamarádem jsme si ťukli, napili se a já vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Snad si teď nebudeš vyřizovat esemesky?!“, řekl varovně. „Ale kdepak,“ odpověděl jsem. „Jen to pivo musím zaznamenat.“ „Zaznamenat?“, zvedl udiveně obočí. Vysvětli jsem mu, že už měsíc si vedu takovou statistiku.

Když si dám pivo, pošlu esemesku a na webu se to automaticky zaznamená v jedné aplikaci. Díky ní pak zpětně vím, kdy, kde a kolik piv vypiju. Průměrně 1,8 za den, tedy žádná sláva. Ale vím také, v kterou denní dobu piju pivo nejčastěji (mezi dvanáctou a jednou odpoledne), či kdy jsem jich vypil nejvíc (bylo to 4. září, a to pět piv). „A proč to děláš?“, zeptal se kamarád. Zamyslel jsem se, abych mu dal tu nejlepší odpověď. „Jen tak!“, řekl jsem.

Pivo je jen začátek, pochopitelně. Něco hluboko ukryté v naší psychice nás nutí zaznamenávat, co prožíváme, a zároveň se o to dělit s ostatními. S takzvaným webem 2.0 nastala doslova exploze stránek, kde lze zaznamenávat své skutky, zážitky či emoce. Zkrátka mapovat svůj život. Říká se tomu „lifetracking“. Lidé k tomu často využívají moderní technologie.

Existuje maník v San Francisku, který má u sebe neustále satelitní navigaci. Prostřednictvím mobilního telefonu nahrává na web svou aktuální polohu. Nejenže můžete kdykoliv zjistit, kde zrovna je, ale v archívu můžete vystopovat každý jeho krok za poslední dva roky. Jeho soukromí zmizelo, stal se takovým internetovým soukromým majetkem.

Minulý týden měl v Americe premiéru přistroj zvaný Fitbit. Je to malý kolíček, který si připnete někam na své oblečení a který zaznamenává vaši fyzickou aktivitu. Kolik kilometrů za den ujdete, kolik hodin naopak strávíte na gauči a kolik tím pádem celkově spálíte kalorií. Data se automaticky publikují na webu, a to prostřednictvím wi-fi. Stačí, abyste s kolíčkem prošli místem, kde je fungující internetový wi-fi signál. Na webu můžete dodatečně doplnit i to, co jste ten či onen měli k jídlu a kolik kalorií jste tudíž načerpali. Program vyhodnotí, nakolik zdravým způsobem života žijete.

Testy ukázaly, že pouhé shromažďování dat a jejich publikování vede k tomu, že majitelé těchto přístrojů začnou žít a jíst zdravěji. Většina z nich během několika týdnů zhubla, a to i o několik kilogramů. Fitbit bude v prodeji od října za necelých sto dolarů.

Úspěch má i služba Bedpost, která zas umožňuje zaznamenávat svou sexuální aktivitu. Každý si pamatuje, kdy naposledy … ehm … však víte. Ale paměť nás obvykle šálí, když máme říct, kolikrát to bylo minulý měsíc nebo dokonce třeba minulý rok. Když se zaregistrujete na Bedpost, budete to vědět úplně přesně. Stačí si po takovém úspěšném sexuálním prožitku zapnout počítač, připojit se k Internetu a vyplnit krátký dotazník. Jak dlouho to trvalo, jaké uspokojení vám to přineslo. Teď je to pro vás intenzivní prožitek, za půl roku z toho můžou být užitečná statistická data.

Na rozdíl od cvičení a běhání však dopad „sextrackingu“ není jednoznačně pozitivní. Jedny americké noviny informovaly o tom, že se řada párů vinou této služby rozešla. „Vůbec jsem netušila, jak málo to děláme a jak nepatrně radosti mi to přináší,“ citovaly jednu noviny ženu, která se s partnerem rozešla po čtyřech letech společného soužití.

Zaznamenávat se dá všechno. Co člověk jí, jak často chodí na záchod, kolikrát za den myslí na sex či kde přesně byl v určitý čas. Slavná MIT Media Lab spustila nedávno experimentální web, kde si lze tyto záznamy jednoduše vést a zároveň vizualizovat do grafů. Stránku otevřeme a vidíme, že si dívka s přezdívkou Flan nalakovala nehty na červeno (statistika za minulý měsíc: 37 procent černý lak, 18 procent fialový, zbytek červená) a CuriosCat nosí do práce nejčastěji boty značky Havaianas (na druhém místě jsou Pumy).

Uživatel s přezdívkou Grey zase hodnotí pravidelně své dny. Od jedničky do stovky. Včera to bylo 69, předevčírem 43, ovšem minulou středu 92 (copak, copak?). Systém dokonce umožňuje stát se Geyovým „followerem“ (tak jako to jde třeba i mikroblogování), takže vždycky když Grey oznámkuje své pocity, dostanete echo emailem. K čemu vám to bude? A k čemu to vlastně je Greyovi? Těžko říct. Ale zní to zábavně.

Co se mě týče, pivo bylo fajn, ale po měsíci je to už nuda. Musím vymyslet, co si budu zaznamenávat v říjnu. A když to bude nějaká pecka, dám si graf na blog. Proč? Přece jen tak.

"Dneska máte šťastný den!" ...

... zvolala pohledná dívka a rozběhla se ke mně. Bylo to v jednom pražském nákupním centru. Měla na sobě tričko s velkým výstřihem a minisukni. "Myslíte proto, že mě pozvete na večeři?", pokusil jsem se o nejapný flirt, na který zareagovala vysokým smíchem. Byla v něm chladná profesionalita, takže jestli doteď byla určitá naděje, že mám opravdu šťastný den, tak v tenhle moment pohasla.

Řekla: "Jistě máte přítelkyni?!", a tónem hlasu nakreslila ve vzduchu zároveň otazník a vykřičník, což nevěstilo nic dobrého. Natož od člověka, který vám zjevně bude chtít něco prodat nebo se jinak zmocnit vašich peněz. "Mám už sedmnáct let manželku," odpověděl jsem. "No ale to je ještě lepší! Vždyť jsem říkala, že máte šťastný den!", zvolala. "Za sedmnáct let si na ten každodenní příval štěstí tak nějak zvyknete," odpověděl jsem dalším hloupým žertem.

Ale zřejmě ho ani nezaregistrovala. Poučila mě: "Šťastný den máte proto, že mám pro vaši manželku parfém. Úplně zdarma!" A natáhla ke mně malou krabičku s parfémem. Postupně mně do náruče nakladla ještě krabičku se šampónem ("Úplně zdarma!"), kondicionérem ("Úplně zdarma!"), pleťovým mlékem ("Úplně zdarma!") a po krátkém zaváhání také regenerační krém proti vráskům (husa jedna drzá, ale byl také "Úplně zdarma!"). Vše spělo k neodvratnému vyvrcholení.

"A tohle," vykřikla stále stejně vzrušeným hlasem a natáhla ke mně malou krabičku, "je jediná věc, kterou budete muset zaplatit." "Aha," řekl jsem. "Je to úplně nová voda po holení, která je zároveň elegantní a sexy." "Aha." "A stojí pouhých 1999 korun!", dodala triumfálně a pohlédla na mě, co tomu říkám. Řekl jsem: "Aha."

Vysvětlil jsem jí, že už osmnáct let používám stejnou kolínskou, takže co se týče vůní, jsem ještě konzervativnější než co se týče životních partnerek. "Hm," řekla nevlídně, z čehož jsem pochopil, že naučený scénář včetně rejstříku různých stupňů naléhavosti a vzrušení dospěl ke konci. Začala mi z náruče odebírat balíčky, které mi tam předtím naskládala. "Říkala jste, že to je zadarmo," namítl jsem, ale podívala se na mě jako na idiota. "To si jako myslíte, že tady rozdávám věci?" A zavrtěla hlavou.

Vydal jsem se do garáží k autu. Cestou jsem ještě zaslechl její hlas ("Dneska máte šťastný den!"), jehož znovunabytá pozitivní energie však byla určena již někomu jinému. Cítil jsem se podvedený? Snad jen trochu otrávený, že jsem tou nesmyslnou konverzací strávil tolik času a nechal si naložit všechny ty nesmyslné krabičky. Jakoby nás kapitalismus už roky neučil, že „nic jako oběd zadarmo neexistuje“.

Četl jsem o experimentu v Londýně, kde dívky oblečené do triček s logem neexistující firmy rozdávaly lidem na ulici desetilibrovky. Všem položily otázku: „Dobrý den, máte chvilku čas? Rády bychom vám věnovaly deset liber!“. To bylo všechno. Kdo kývl, peníze dostal. Výsledek? Víc než polovina oslovených lidí peníze odmítla. Báli se, že jim peníze zadarmo způsobí nějakou nepříjemnost.

Na druhou stranu žijeme v éře, kdy je opravdu mnoho věcí zadarmo. Dokonce tak důležitých a skvělých, jako třeba Internet a většina webu. Ano, platíme za počítače, programy či dráty natažené komunikačními společnostmi do bytu, ale samotná internetová infrastruktura je nám k dispozici zdarma. Nebo třeba satelitní navigace GPS. Mnohamiliardový byznys se točí kolem navigačních přístrojů, ty však signál z amerických vojenských satelitů využívají zdarma.

Média jsou z velké části zdarma. Za papírový časopis sice ještě něco zaplatíte, ale bez reklamy by stál několikrát víc. Mnoho médií financuje reklama úplně. Televizi i rozhlas, v posledních deseti letech zažívají globálně boom bezplatné noviny. Nikoliv zadarmo, ale za minimální ceny lze po Evropě cestovat letadlem. Pokud si letenku rezervujete včas a smíříte se s určitými omezeními, pak za let z jednoho evropského města do druhého můžete zaplatit méně než za cestu z centra na letiště.

Netradiční myšlení otvírá i další možnosti. Úspěch slaví mobilní operátor Blyk, který v Británii získal za šest měsíců přes sto tisíc zákazníků. Soustředí se na mladé lidi ve věku 16 až 24 let. Nabízí jim měsíčně zdarma 217 esemesek a 43 minut hovoru, a to výměnou za to, že budou na své mobily přijímat reklamní zprávy. Maximálně šest denně. Obchodní model prý funguje, v příštích dvanácti měsících Blyk začne nabízet služby v dalších čtyřech evropských zemích.

Je to spousta obědů zadarmo! Globalizace a Internet pozměnily ekonomiku a zejména marketing tak, že na nás působí mnohem rafinovaněji než naivní triky hezkých hostesek (šest kusů v ceně jednoho, ovšem šestkrát předraženého). Ale někdo to nakonec zaplatit bude muset. Je dobré si to občas připomenout.

Jsem naivní? Dobře se na mě podívejte

V bulvárních časopisech mě vždycky nejvíc baví rubrika, která se jmenuje „módní hlídka“ či nějak podobně. Jsou v ní fotografie celebrit, které hodnotí odborníci na vzhled, nejčastěji vizážista nebo módní návrhářka. Většinou nikoho z těch lidí neznám, ale to vůbec nevadí.

Líbí se mi nelítostné soudy, které obvykle zazní. Zatímco jistá herečka vypadá, „jakoby právě vylezla z kurníku v šatech po babičce“, tak její kolegyně na sousední fotografii „má vymazlený desigh, v kterém všechny barvy ladí do příjemné nálady“. Osobně mezi nimi nevidím žádný rozdíl.

Vždycky si říkám, co by asi napsali o mně. Byl bych „rozevlátý bonviván, který se našel v nedbalé eleganci“, anebo spíš „zanedbaný hastroš, kterému ujel módní vlak v minulém století“? Nejsem celebrita, takže se dlouho zdálo, že se to nikdy nedozvím. Ale svitla mi naděje
Němci představili nový web, který se jmenuje Checkyourimage.com (neboli volně přeloženo „zkontroluj můj vzhled“) a který je další z mnoha variant práce s „moudrým davem“. Web využívá dobrovolníků, kteří s vyjadřují k fotografiím ostatních. Služba není bezplatná a výsledky se dozví pouze sami klienti.

Ceník je od pětadvaceti až po téměř pět set euro, kdy na vámi vybrané otázky odpovídá vzorek tisíce lidí. Otázky si v takovém případě můžete vymyslet sami. Například: „Moje žena si myslí, že působím nudně, ale já si připadám moderně a profesionálně. kdo má pravdu?“ To vše pod fotkou člověka, který vypadá jak idiot.

Komu se nechce utrácet těžce vydělaná eura, může zdarma poslat svou fotografii a nechat hodnotitele, aby odpověděli na jednu danou otázku. Otázka se každý měsíc mění a v srpnu zní: „Vypadám naivně?“. Netrpělivě čekám na výsledek. Pokud příští týden najdete u tohoto sloupku jinou fotografii, tak víte proč.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Papír je mrtvý …

… věnujte mu prosím pár okamžiků ticha. Tentokrát už doopravdy. Říjnové číslo amerického časopisu Esquire, které se na stáncích objeví za pár týdnů, bude mít obálku z takzvaného elektronického papíru. Poprvé v historii tak čtenáři dostanou v masovém nákladu své čtení nikoliv vytištěné na papíře, ale publikované na médiu, které je v podstatě jednoduchým počítačovým monitorem. Znamená to, že se na titulu časopisu budou měnit titulky a objeví se i jednoduchá animace. To všechno u příležitosti 75 let existence časopisu.

Samozřejmě jde o první opatrný krůček. Elektronická bude jen obálka a zbytek čísla bude vytištěn na klasickém papíře. Ale půjde o tzv. e-papír se vším všudy, údajně stejný typ, který je v digitální čtečce Kindle, kterou od letošního jara prodává internetový obchod Amazon. Ovšem za 350 dolarů, zatímco Esquire dostanou jeho čtenáři za běžnou cenu.

Elektronická obálka bude silná asi tři milimetry a bude vybavená miniaturní baterií. Tu navrhl podle šéfredaktora Davida Grangera čínský inženýr, který na tomto úkolu pracoval několik let. Esquire si experiment vymyslel už v roce 2000, ale teprve teď se nápad stal uskutečnitelným. Baterie vydrží dodávat energii tři měsíce. Obálka a baterie jsou smontovány v Číně, odkud se přepravují do Texasu a pak do Mexika, kde jsou ručně připevněny ke každému výtisku časopisu. Kvůli výdrži baterie je celý náklad uchováván v mrazících boxech. Teprve z nich se vydá na stánky a ke čtenářům.

Motem čísla je slogan „Jednadvacáté století začíná právě teď“, který bude zároveň jedním z titulků střídajících se na první straně. Kdo tuhle legraci platí? Částečně vydavatel časopisu, ale hlavním sponzorem je Ford, který si koupil celostránkový inzerát na druhé straně časopisu. I ta je z elektronického papíru. Cena této inzerce nebyla zveřejněna, ale odhaduje se v řádu stovek tisíc, možná miliónů dolarů. Celkový náklad časopisu je 720 tisíc kusů, ale elektronickou obálku budou mít jen ty výtisky, které se prodávají na stáncích. Tedy asi 100 tisíc kusů. Očekává se, že celý náklad bude vyprodán během několika hodin. Hned pak se výtisky časopisu budou za mnohem větší sumy prodávat v internetových aukcích.

Elektronický papír má mnohem větší cenu, než za jakou bude časopis k mání na stáncích. A má také mnohem větší potenciál než je pár dokola se opakujících titulků a obrázků. V budoucnu se předpokládá, že elektronický papír bude něčím na způsob přenosného počítače připojeného k Internetu. Budete na něm číst články, které se budou aktualizovat v reálném čase. Vzpomenete si na scénu z filmu Minority report, kde se lidem v metru mění itulky novin, které právě čtou? Tak přesně tak to bude vypadat. Ne za dlouho. Odhaduje se pět, maximálně deset let. Ale možná dřív,

Očekává se, že se titulních stran říjnového Esquiru „ujmou“ hackeři a otestují aspoň některé možnosti elektronického papíru budoucnosti. Vydavatel Esquiru se tomu nebrání, ba naopak. Podle článků zveřejněných v tisku hackery spíše podporuje. Celkem logicky, vždyť kdo jiný by měl přijít se zajímavými nápady a experimenty? Některé z nich možná najdou i komerční využití. S výrobcem e-papíru, kterým je společnost E Ink, uzavřela vydavatelská společnost Hearst exkluzivní smlouvu. Do roku 2009 se elektronický papír této značky nesmí objevit v žádném jiném médiu. A pak? Možná vypukne revoluce.

Je to nákladný, možná až rozmařilý experiment. Ale podle všeho ukazuje, kam půjde mediální vývoj. Konec konců, i první mobilní telefrony byly nepraktické přístroje, které vážily několik kilogramů a sotva se vešly do aktovky. Dnes je nosme po kapsách a vlastní je většina obyvatel civilizovaného světa. Noviny budoucnosti budou na alektronickém papíře. O tom není sporu. A až to tak bude, vsaďme se, že obálka Esquiru z října 2008 bude vystavená v muzeu. To je přece dobrý důvod si ji koupit.

Vypni kameru. Vstupuji do obrazu

Jistému Američanovi hrozí vězení za to, že ze své manželky udělal hvězdu internetové reality show. Tajně ji natáčel i fotografoval a vše zveřejňoval na webové stránce. Včetně velmi intimních momentů. Za přístup k nim museli zájemci platit. Ale dřív než mohl zbohatnout, jeho žena na to přišla, požádala o rozvod a ještě na něj podala žalobu.

Připomíná to film Truman Show z roku 1998, ve které hlavní hrdina postupně zjišťuje něco podobného. Že nežije skutečný život, ale je protagonistou televizní reality show. Vše má samozřejmě mnohem monstróznější rozměry, takže se ukáže, že celé malé městečko je jen kulisou televizního studia a všichni jeho obyvatelé zase najatí herci.

Že něco není v pořádku, Truman pochopí v momentě, když těsně vedle něj spadne z blankytně modrého nebe studiové světlo. Žena ze zmíněné webové stránky zase pojala podezření, když při nákupu v obchodě učinil prodavač narážku na její nedávné sexuální hrátky s manželem. Pak už si stačilo jen sednout k počítači, zapnout Google a zjistit zbytek.

Napadá mě, že díky moderním technologiím se ovšem dobrovolnými i nedobrovolnými aktéry reality show stáváme všichni. Na rozdíl od onoho podnikavého chytrolína nechceme své životní momentky zpeněžit, ale děláme to jen tak. Popisujeme na blozích své zážitky a publikujeme fotografie i videa. Ve vedlejších rolích s námi účinkují naši nebozí blízcí.

Nedávno jsem testoval novou webovou stránku, která umožňuje realizovat komukoliv živý videopřenos a vložit ho třeba na svůj blog. Fungovalo to výtečně. Nadšeně jsem to popsal své ženě. „Vypni webkameru, jdu tě políbit na dobrou noc,“ zavolala na mě ode dveří pracovny o něco později, když šla spát. Netouží po slávě.

Chudák! To ještě neví, že o ní stejně napíšu v tomto sloupku.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Nechcete něco připsat?

V posledním Notebooku v Reflexu jsem vyzval čtenáře, jestli - coby inteligentní dav - nechtějí napsat sloupek. Založil jsem pro ten účel wiki-stránku a předhodil ji zájemcům. Nevýhodou je, že psát a upravovat text můžou pouze autorizovaní uživatelé - zájemci mně proto musí nejdřív poslat mail. Ale je to několikaminutová operace. Celkem slušně se to rozjelo - jsem příjemně překvapen. Kdo chce, může se ještě zapojit, stačí mně poslat mail.

Chyby dělali …

… nejen „soudruzi z NDR“, byť u jejich výrobků to bylo tak nějak častější než u těch odjinud. Ale férové je uznat, že chyby dělají výrobci stále. Známe to všichni. Ta nová konvice na kávu by byla skvělá, ovšem byla by ještě lepší, kdyby měla držadlo o centimetr výš, protože pak by vás při nalévání horké vody nespálila pára. A vaše nová navigace v autě je úplně úžasná, nebýt toho hloupě vymyšleného menu, v kterém musíte čtyřikrát kliknout, než konečně můžete naťukat adresu. Copak by to nešlo vymyslet jinak?

Ale samozřejmě, že šlo. Ovšem i výzkumníci, projektanti a technologové jsou jenom lidé. Nové nápady a obecně nové výrobky pracně vznikají nejdřív na papíře, pak existují v prototypech a před uvedením na trh se obvykle ještě testují na vybraných skupinách zákazníků. Ale ani to nestačí. Případné chyby a problémy se ukážou až při masovém používání. Tak jako třeba cesty na trávnících mezi obytnými domy. Architekti je mohou vymyslet a stavaři vyasfaltovat jakkoliv, ale ty nejkratší a nejpohodlnější nakonec lidé stejně sami vyšlapou po trávě.

V odborné terminologii se tomu říká „moudrost davu“ a funguje bezpečně. Jeden člověk se může mýlit, svůj názor může prosadit i v menších skupinách lidí, ale jakmile se do něčeho vloží opravdu velký dav, najde intuitivně vždy to nejlepší řešení (s výjimkou několika hloupých událostí ve dvacátém století, ale politiku do toho teď netahejme). Metoda zvaná „crowdsourcing“ neboli „tahání rozumů z davů“ je založena na zjevné, byť i tak překvapivé myšlence: Proč nějaký nový výrobek nenechat vymyslet dav?

Je to utopický nápad, někdy však i ty fungují (hleďme na Wikipedii). Internet nabízí pro práci s davem možnosti i nástroje. Existují první projekty, které to umožňují. Například na webové stránce Redesignme.com (volně přeloženo „předělej mě“) můžou výrobci představit svůj nápad či projekt nového výrobku a požádat registrované uživatele, aby se k němu vyjádřili, případně upozornili na chyby. Registrovaných uživatelů jsou tisíce. Proč to dělají? Jednak je to zábava a jednak za akceptované připomínky dostávají body. Ty pak v internetovém ovchodě mohou utratit jako peníze. Spokojeni jsou však především výrobci: tvrdí, že tohle internetové testování funguje mnohem lépe než tradiční marketingové průzkumy.

Jiný příklad: na stránce Namethis.com (přeloženo „pojmenuj to“) můžou výrobci hledat pro své produkty jméno. To je někdy důležitější než dokonalá funkce. Potřebujete najít jméno pro nový druh odšťavňovače, pro webovou stránku nebo pro celou firmu? Zaplatíte 99 dolarů, popíšete své zadání a publikujete ho na zmíněném webu. Celý proces trvá 48 hodin. Registrovaní uživatelé, kterých jsou opět tisíce, vymýšlejí jména a hodnotí zárveň jména vymyšlená ostatními.

Jakmile osmačtyřicet hodin vyprší, speciální algoritmus vše vyhodnotí a vybere první, druhé a třetí nejlepší navržené jméno. Ze zaplacených 99 dolarů si 19 dolarů nechají majitelé webu, zatímco osmdesát si rozdělí dav. Čtyřicet dolarů získá autor vítězného návrhu, deset dolarů si rozdělí ti, kteří pro něj hlasovali. Autor druhého nejlepšího nápadu dostane 16 dolarů (čtyři dolary pro hlasující) a třetí osm dolarů (dva dolary pro hlasující). Všichni jsou spokojení.

Samozřejmě to má svá úskalí. Dav – zvlášť ten anonymní – je spontánní a nepředvídatelný. Nelze vyloučit, že ve finále najde vždycky opravdu to nejlepší řešení. Ale než k němu dojde, může pošlapat spousty trávníků. Není vyloučeno, že to bude váš trávník.

Ale za experimentování to stojí. Napadá mě: uměl by malý dav mých čtenářů napsat místo mě sloupek? Pojďme to zkusit. Na adrese http://extrablog.pbwiki.com najdete titulek a první větu nového sloupku. Kdo se chce zapojit, nechť mi pošle mail a já ho obratem zařadím do autorského týmu. Čím víc nás bude, tím lépe. Jediné omezení je délka, která nesmí být více než 600 slov.

Každý může psát své vlastní věty i přepisovat věty ostatních. Včetně té mé první. Když se nám to povede, přečtete si „první davem napsaný sloupek“ v některém ze srpnových čísel Reflexu.

Prodám vám cokoliv. Jen mě děsí, že nic nebudete chtít ...

Prodej zážitků je už pár let dobrý byznys. Za příslušný poplatek si můžete koupit seskok padákem, raftování na divoké řece nebo třeba zápas v ringu s bývalým profesionálním boxerem. Nedávno se dokonce stánky se zážitky objevily i v supermarketech. Prodávají je tam mladé sympatické slečny.

Mám známého, který se jedné z nich zeptal, jestli by s ním nešla do kina. Mile se usmála: „To zatím nemáme v nabídce. Ale navrhnu to paní vedoucí.“ Můj známý z toho byl v šoku. Chtěl té dívce vysvětlit, že se ptal jaksi soukromě, ale její stoprocentně profesionální úsměv ho od další konverzace odradil.

Omezená nabídka zážitků je ovšem zjevně problém. Naštěstí máme Internet, a tak jako lze na aukčních stránkách vydražit kdejakou hloupost, rozrostla se i nabídka a poptávka po zážitcích. Vznikly webové stránky, kde je lze nejen nakupovat, ale také prodávat nebo směňovat za jiné. Jedna z nich sídlí v Londýně, jmenuje se Sweemo.com a jde o zkratku „sweet moments“, neboli „sladké chvíle“. Ale existují i další.

Koupíte na nich třeba večeři s britskou televizní hlasatelkou či vstupenku do VIP lože na blížící se rockový koncert. Nad některými zážitky zůstává rozum stát. Jistá žena například prodává za padesát liber projížďku po dálnici v autě řízeném svým manželem. Řídí prý tak špatně a nebezpečně, že seskok padákem je proti tomu nudná záležitost.

Čím dál víc lidí ale nabízí zcela běžné a obyčejné životní situace. K mání je večeře u čtyřčlenné rodiny na severu Londýna, oběd v kantýně bulvárního deníku nebo trénink ve vesnickém fotbalovém klubu. Jistý mladý muž popsal několika větami svůj běžný denní program a napsal: „Na prodej je úplně všechno. Napište, o co byste měli zájem.“

Ten kluk má odvahu! Rozstříhat svůj život na kousky a vystavit ho v pomyslném regálu. Nevím jak vy, ale já bych si netroufl. Co kdyby se neprodalo vůbec nic?

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Něco nám uniká. Aha, informace ...

Jsou buď ochránci veřejného zájmu, anebo neloajálními práskači. Záleží na úhlu pohledu. Takzvaným whistle-blowers, neboli lidem, kteří většinou anonymně upozorňují na nekalosti zevnitř státních i soukromých institucí, však každopádně Internet nabízí netušené možnosti.

Každý zná Wikipedii, tedy internetovou encyklopedii, kterou vytvářejí sami uživatelé. Navzdory pochybám a předpovědím, že vše dobré na webu dřív nebo později zničí vandalové, prožívá Wikipedie ohromný úspěch. Lze ho zopakovat s podobnými projekty? To zatím není jisté. Jedním z aspirantů je web Wikileaks, který v únoru 2007 založili aktivisté jako prostor pro zveřejňování tajných či tajených informací.

Zúčastnit se může každý, kdo se k nějakému takovému dokumentu dostane. Za rok a půl se jich podařilo shromáždit už přes milión. Jde o tajné zprávy zpravodajských wlužeb, vnitrofiremní memoranda, elektronickou korespondenci či kopie obchodních smluv. Drtivá většina z nich je zveřejněna bez valného zájmu veřejnosti, některé však vzbudily mimořádný zájem a vyvolaly skandály.

Americký soudce dokonce letos v únoru nařídil, aby adresa Wikileaks.org byla vyřazena z registru adres a stala se tudíž nepřístupnou. Reagoval tak na žalobu švýcarské banky, která se cítila dotčená tím, že se na serveru objevily dokumenty poukazující na praní špinavých peněz, a to její pobočkou působící na Kajmanských ostrovech

Jenže rozhodnutí mělo přesně opačný efekt: internetoví aktivisté jednoduše zařídili, že obsah byl přístupný na jiných adresách, a dotyčné dokumenty tak nakonec vidělo mnohem víc lidí, než kdyby banka žalobu nepodala. Navíc se celosvětově zvedla kritika poukazující na ohrožení svobody slova. Soudce své rozhodnutí později změnil a i právníci banky od dalších kroků upustili.

Americký pokus „cenzurovat“ Wikileaks projektu samozřejmě neuškodil, ale naopak ho učinil známým. Ale je to sláva podložená také významnými sólokapry, které převzala světová média. Patří k nim například zveřejnění příručky pro dozorce amerického internačního tábora na Guantanámu či materiálu o korupci ve státní správě v Keni. To byl vůbec jeden z prvních zveřejněných dokumentů a vedl dokonce k ohrožení tamních voleb.

Projekt Wikileaks nemá žádného oficiálního majitele ani sídlo. Dlouho se nevědělo ani to, kdo za ním stojí. Magazín Wired v posledním čísle přinesl rozhovor s Julianem Assangem, který je jedním ze zakladatelů. Australský hacker a novinář žijící v Keni původně zamýšlel, že důležitost a především pravdivost dokumentů bude posuzovat armáda dobrovolníků. Proto dal také do názvu slůvko „wiki“, proslavené internetovou encyklopedií.

Ale ukázalo se, že to tak docela nefunguje. Praxe se proto změnila. Zaslané dokumenty dnes vyhodnocuje panel expertů, novinářů a specialistů včetně Assangeho. Do budoucna plánuje, že by se nejzajímavější dokumenty s předstihem poskytovaly investigativním novinářům, kteří je ve svých článcích dají do patřičných souvislostí a umožní také vyjádření dotčeným subjektům. Teprve pak dotyčné dokumenty zveřejní i Wikileaks.

Assagne nevyloučil v rozhovoru s časopisem Wired ani to, že by se server mohl stát placenou službou právě pro investigativní reportéry a média. Tedy jakousi exkluzivní „zpravodajskou agenturou“, disponující mimořádnými informacemi.

Mnozí samozřejmě koncept „internetových úniků“ kritizují. Tvrdí, že je to mocná zbraň pro ty, kteří ve skutečnosti nechtějí pomáhat dobré věci, ale naopak někoho poškodit, destabilizovat společnost a vnášet do chodu institucí chaos. To je nepochybně pravda, s úniky ostatně máme špatné zkušenosti i v Česku.

Obhájci Wikileaks ovšem říkají, že tato „institucializovaná“ forma úniků tajných informací je mnohem méně nebezpečná, než když se tak děje pokoutně. Když dokumenty poskytují novinářům „nejmenované zdroje“, je to často spojeno s nejrůznějšími podmínkami a protislužbami. Ale když jsou zveřejněny na Wikileaks, můžou být podrobeny analýze expertů i veřejné kritice. Možnost jejich dalšího zneužití je mnohem menší.

Státní instituce, ale i soukromé firmy se asi budou muset naučit žít s vědomím, že v éře Internetu a moderních technologií nelze utajit vůbec nic. Existují ostatně projekty, které už dnes umožňují nahlédnpout za donedávna pevně zavřené dveře. Například na webu Glassdoor (doslova přeloženo „skleněné dveře“) si lze přečíst o tom, jaké poměry panují uvnitř velkých světových frem. Jaké jsou vztahy mezi zaměstnanci, kde jsou jaké pracovní podmínky a dokonce kolik peněz dostávají lidé na konkrétních pozicích. Odkud to server ví? Tyto informace jim posílají sami zaměstnanci, a to výměnou za přístup do databáze. Jsou jich už desítky tisíc. Čím větší počet, tím přesnější informace.

A nemusí jít jen o kauzy smrtelně vážné a důležité, ale třeba jen úsměvné. Když třeba minulý týden šéfredaktor jednoho českého deníku požádal mailem své redaktory, aby chodili do práce slušně oblečení a upravení (otázka na okraj: viděl někdy někdo takového novináře?), koloval do několika hodin jeho dopis snad po všech pražských redakcích.

Bylo by příjemné mít internetový server, kde podobné věci najdeme „pod jednou střechou“. Tak kdopak ho založí?

Malí udavači …

… vylepšují své služby. Ano, řeč je o mobilních telefonech, které umí na „centrálu“ oznámit svou polohu, a tak jsou ideálním nástrojem pro špiclování. Policie téhle dovednosti už léta využívá při pátrání a vyšetřování.

Čím dál víc typů však začíná být vybaveno také satelitní navigací, takže polohu telefonu už lze určit nejen přibližně („sledovaný subjekt je v centru města v okolí Václavského náměstí“), ale s přesností na metry („stojí na rohu Vodičkové“). Analytici předpovídají, že GPS bude mít v dohledné době většina přístrojů sřední a vyšší cenové kategorie.

Ve spojení s telefonem je GPS ďábelským vynálezem. Zdaleka už nejde jen o to dát majiteli komfort dobré orientace. Ohromné možnosti má především sběr dat a jejich vyhodnocování. Dnes má tyto telefony ještě malý počet lidí, ale i tak existují aplikace, které data zpracovávají v reálném čase a za pomocí matematických modelů nabízejí překvapivé výsledky.

Jedna taková se jmenuje CitySense a je určena obyvatelům či návštěvníkům San Franciska, kteří vlastní telefon BlackBerry. Do něj si z webu můžou stáhnout aplikaci, která jim v kterémkoliv čase spočívá „teplotu“ města. Lépe řečeno jim dá vědět, kolik je teď zrovna v centru lidí. které ulice či konkrétní podniky jsou nejvíce zaplněny a jaké jsou trendy.

Příklad: sedíte večer doma a rozhodujete se, jestli vyrazit ven. Zapnete zmíněnou aplikaci a dozvíte se: ve městě je dnes rušno o 23 procent více než jindy, nejvíc lidí je v ulici Na Příkopech a v podnicích kolem Slovanského domu, kvůli koncertu na stadiónu Sparty je mimořádně husto na Letné.

Jaký to má háček? Stažením aplikace souhlasíte s tím, že se váš telefon stává součástí zkoumaného vzorku dat. Neboli i vy poskytujete informaci o tom, kde teď zrovna jste a co děláte. Provozovatelé samozřejmě ujišťují, že sběr dat je anonymní. Používání aplikace dokonce není podmíněnou žádnou registrací. Na druhou stranu je pro většinu lidí telefonní číslo bezpečným identifikátorem. Paranoikům se vlasy ježí hrůzou.

Možnosti jsou ovšem úžasné: takový špiclující telefon může být vybaven inteligentním budíkem, který čas probuzení upraví podle predikce intenzity dopravy. Ta může být vzhledem k množství dat, která takový systém má k dispozici, velmi přesná. A protože telefon samozřejmě ví, kudy do práce jezdíte, může vás nechat buď spát o dvacet minut déle, nebo naopak probudit o pět minut dřív.

Čím víc lidí bude součástí takového systému, tím přesnější a lepší budou výsledky. Bude moci dopravu plynule „rozdělovat“: polovinu lidí směřujících z jižního okraje města pošle do centra po magistrále, druhou polovinu po nábřěží. Nebude se moci stát, že se jedna cesta ucpe auty, zatímco druhá bude prázdná. To zní dobře a užitečně.

Ta nejdůležitější a vlastně jediná otázka ovšem zní: chcete takový telefon do kapsy? Zajímá mě to. Zatím se můžete rozhodnout, jestli mi svůj názor napíšete. Za pár let mi ho možná už automaticky pošle esemeskou váš mobil.

Klidně mě vyfoťte. Hlavně ať vypadám hezky a chytře

Prázdniny jsou festivalem fotografování. I ti nejlínější fotoamatéři vyndavají ze šuplíků zaprášené kompakty nebo se aspoň začínají pídit po tom, jak se fotografuje s jejich mobilními telefony. Na výletech nebo na plážích pak zachycují panoramata i rodinné momentky.

Můj přítel M. je takový případ. Jezdí každý rok v červenci se svou rodinou do Itálie k moři. Má zvláštního koníčka, o kterém jeho manželka neví. Fotografuje ženy opalující se bez horního dílu plavek. Není úchyl (nebo aspoň nijak mimořádný), ale bere to jako sport. Jeho cílem je získat co nejvíc takových úlovků. Kvalifikuje se snímek každé ženy, na kterém je vidět aspoň jedno odhalené ňadro. Rekord činí zatím sedmatřicet obrázků.

Vždycky na dovolené mě to nutí přemýšlet nejen o fotografiích, které dělám sám, ale i o těch, které pořizují ostatní lidé. Na kolika z nich se náhodou objevím? A co tomu budou říkat jejich autoři? Budou mou přítomnost ignorovat, anebo přemýšlet, kde jsem se na fotografiích vzal?

Nejsem primitivní divoch, abych si myslel, že fotografování bere duši. Ale ta okolnost, že jsem nepochybně na stovkách snímků, které jsem nikdy neviděl, mě zvláštním způsobem zneklidňuje. Odborníci na vyhledávače slibují, že v dohledné době bude možnost hledat na Internetu lidi i podle jejich fotografií. Pátrání v internetových albech pak bude snazší. Pro mě, ale i pro ostatní. Co když existují fotografie, na kterých jsem v nějaké kompromitující situaci? Třeba jak jím BigMac na ulici v Mnichově a zírám do výkladní skříně sexshopu?

Někde jsem četl, že díky rostoucí oblibě digitálního fotografování je každý rok překonán rekord v počtu všech pořízených fotografií. Jejich počet se odhaduje na desítky miliard ročně. Taková masa! Ale nepřekvapuje mě to. Přítel M. mně esemeskou psal, že už překonal loňský rekord.

(Středeční sloupek pro slovenský deník Sme).

Zamiloval jsem si Twitter ...

... což je služba, o které jsem se před časem zmínil jako o dobrém léku proti grafomanii. Nevím, jestli tak funguje, ale mně zatím nepomohla. Grafomanem jsem stále. Zato v seznamu mých psychických úchylek přibyla další. Twitterománie.

Připomenu, že Twiter umožňuje takzvané mikroblogování, neboli přeloženo do češtiny psaní krátkých textů, které se pak buď publikují na daném místě (například konkrétní webové stránce), anebo jen tak poletují éterem. Přistát pak můžou nejen na webu, ale třeba i v něčím emailu nebo mobilu.

Na Twitteru si založíte cosi jako svůj „kanál“, kde se objeví každý váš text. Nesmí být delší než 140 znaků. K odběru těchto zpráviček se pak může přihlásit kdokoliv další. Stane se tak člověkem, kterému se ve twitterovské terminologii říká „follower“, tedy cosi jako následovník nebo stoupenec. Obě tato slova mi znějí téměř nábožensky, podržím se tudíž nudnějšího, ale asi trefnějšího termínu „čtenář“.

Čtenáři všechny vaše nové texty dostávají ve formě, kterou si sami zvolí. Tou nejčastější je asi na twitterovskou stránku. Tedy že si v internetovém prohlížeči otevřou Twitter.com, a pokud zde jsou přihlášeni jako uživatelé, seřadí se jim chronologicky textíky všech „sledovaných“ lidí. Každý je zároveň autor i čtenář. Jednou z kouzel Twitteru je v tom, že funguje asymetricky. Tedy že můžete mít desítky či stovky čtenářů, a sami číst jen texty pár pečlivě vybraných lidí. Anebo naopak.

Já jsem jako člověk s podezřením na akutní grafomanii začal tím prvním způsobem. Díky sloupku a blogu jsem rychle získal pár desítek čtenářů, ale sám jsem se jako čtenář nepřihlásil u nikoho. My novináři jsme na to ostatně zvyklí: hodně toho namluvíme, posloucháme však už méně.

Samozřejmě mě zajímalo, co mí čtenáři (a v některých případech i mí známí a kolegové) na svých twitterovských kanálech píší, ale četl jsem jejich texty pokoutně a inkognito. Asi po dvou týdnech mě to přestalo bavit. Taky jsem se na nějakém blogu dočetl, že uživatelé Twitteru, kteří jen píší a nikoho nesledují, jsou v komunitě považováni za nafoukané egocentrické pitomce. Takovou pomluvu by mé ego nesneslo! A tak jsem rychle vpustil na svou domovskou stránku asi prvních dvacet lidí.

Bylo to něco podobného, jako když v novém bytě poprvé uspořádáte mejdan. Do uklizených, ale neútulně prázdných místností vtrhne horda lidí různého druhu. Sice jste je pozvali, ale ne ze všech jste nadšení. Jeden má zablácené boty, druhý je příliš hlučný a třetí zase vůbec mluví. Ale jak večírek pokračuje, pomalu si na všechny zvykáte a začínáte se s nimi cítit dobře.

Abych to zkrátil, dnes „odebírám“ textíky asi od devadesáti lidí, což je zhruba stejný počet, kolik jich čte ty moje. Nebo lépe řečeno nečte, protože prakticky nepíšu. Ne že by mně dělalo problémy naťukat párkrát denně 140 znaků. Ale nechce se mi. Nemám tu potřebu. Jednou za pár dní mě něco napadne, sem tam se nechám vtáhnout do nějaké diskuse. Ale držím se zpátky. Za zmíněných šest týdnů jsem nenapsal ani čtyřicet zpráv. Tomu říkáte grafoman? Pche.

Zato mě o to víc baví si textíky číst. Jsem teď v tom období, kdy je mejdan v nejlepším. Prožívám se svými twitterujícími přáteli jejich pozoruhodné zážitky a prozkoumávám jejich myšlenky. Se zvláštní oblibou sleduji jemná přediva konverzací, které vedou mezi sebou, a raduji se z toho, že sám mohu mlčet. To by na skutečném večírku neprošlo. Buď se zapoj, nebo přestaň poslouchat a zmiz! Ale takto je to příjemnější a pohodlnější.

Má twitterovská homepage se proměnila v téměř surreálný zpravodajský server. Dozvídám se tu o mnoha věcech, a to důležitých, i nedůležitých. Že je ke stažení nová verze známého prohlížeče a že česká premiéra iPhonu bude prý v srpnu. Nebo že XY potkal v centru právě známou zpěvačku, která měla průhlednou halenku bez podprsenky, případně že se YZ srazil na kole s chroustem a měl z toho na čele takovou díru, že mu ji museli zašít. Nevím, jestli je to všechno pravda, ale baví mě to.

Některým svým autorům vůbec nerozumím. Jejich texty nedávají smysl, ale když si je seřadím za sebou, zjistím, že se dají číst jako báseň. Úplně jim závidím tu volnost a nespoutanost! Jiným zase rozumím velmi dobře. Ano, někteří mi lezou na nervy, protože si stále nesundali ty zablácené boty, ale učím se toleranci.

Ještě jsem odběr textů od žádného autora nezrušil. Prý je to normální a běžné (všiml jsem si, že i mně počet čtenářů sem tam ubyde), ale mně by to přišlo brutální. Z večírku konec konců také vyhazujete lidi, až když vám pozvracejí koberec.

Nemyslím se, že se to stane.

Tip pro chytrý dav. Investujte do toho, co máte rádi

O „moudrém davu“ se těžko píše, i když do novin je to pořád lepší než na webu, kde víte, že sotva text dopíšete, bude ho komentovat banda psychopatů. Na druhou stranu je nepopiratelné, že „moudrý dav“ pomohl vytvořit unikátní Wikipedii, pomáhá (aniž si to nějak zvlášť uvědomuje) prodávat zboží v internetových obchodech a dělá spoustu dalších zajímavých věcí.

Posledním trendem je zkusit „vymačkat“ z davu nejen informace (angličtina pro to má termín „crowdsourcing“), ale také nějaké peníze („crowdfunding“). A nikoliv nějakým hloupým fousatým trikem („Jsem vdova po nigerijském ministru hospodářství ...“), nýbrž s chytrou rafinovaností.

Příklad: webová firma Sellaband umožňuje fanouškům neznámých kapel, aby do nich investovali. Každý si může koupit jednu i víc akcií po deseti dolarech. Když se jich prodá tisíc, zaplatí Sellaband zmíněné skupině čas v nahrávacím studiu a vydání cédéčka. Akcionáři tak získají nejen profesionální nahrávku svých oblíbenců, ale když bude prodej úspěšný, také odpovídající podíl na zisku. Web existuje něco přes rok a první kapely prý už svým fanouškům vydělávají.

Jiný příklad: irská firma Catwalk Genius nabízí to samé, ale začínajícím módním návrhářům. Jejich příznivci si mohou kupovat akcie po 15 Euro. Když se jich vybere 70 tisíc, dostane návrhář tuto sumu na vytvoření originální kolekce. Dál to funguje jako s kapelami. Irové teprve začínají, ale o peníze internetových uživatelů už soupeří přes padesát návrhářů.

Je to dobrý způsob, jak moudrý dav angažovat a zapojit do svého byznysu. Názory lidí podložené jejich vlastními penězi mohou pomoci prosadit se tomu nejlepšímu, a je jedno, jestli je to muzika, móda nebo cokoliv jiného. Hloupá je jen jedna věc: žádný moudrý dav není tak šílený, aby investoval do novinového sloupkaře.

(Psáno jako sloupek pro slovenské noviny Sme).

Důležité upozornění: Poznámka o PSYHOPATECH se SAMOZŘEJMĚ netýká chytrých, milých a autorem milovaných komentátorů tohoto blogu. To dá rozum.

Slovní mračno tohoto blogu

Která slova používám nejčastěji? Na tomto blogu to jsou: "že", "jsem", "jako", následované například "ale", "když", "tak" a "který". Spojeno ve větu mi to zní jako absurdní báseň. "Jsem" ani "že" mě nepřekvapuje, "ale" jsem tak vysoko nečekal. Jsem zřejmě plný paradoxů. Aplikce Wordle umí vytvářet různě formátovaná a různě barevná "slovní mračna" z textů, které zadáte do webového formuláře. Je to zábavné a poučné. V galerii najdete "slovní mračna" třeba známých písňových textů (Imagine), politických projevů ("Mám sen!") či slavných povídek (Saroyan). Dobrá společnost, tak zkuste prozkoumat i své texty. Ale ... no nic.

Říkáte blogy?

Když jsem v roce 2002 začal psát o blozích, vždycky jsem tenhle termín ve svých článcích vysvětloval. Nejčastěji jako „jednoduché webové stránky“, případně „internetové deníky“. Kolem roku 2005 jsem s tím přestal, protože jsem měl za to, že jde o běžné a všeobecně známé slovo. Nechci jsem se svých čtenářů dotknout nějakým školometským poučováním.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem v posledních letech potkal někoho, kdo by neznal blogy. Znají je mé rodiče i mé děti. Když jsem byl na ostrově Mauritius a bavil se s prodavačem perel na pláži, dal mi vizitku s adresou svého blogu. O blogování už dokonce žertují postavy v televizních seriálech, jejichž producenti dbají na to, aby jim rozuměl každý idiot.

Takže když jsem se před pár dny bavil s ředitelem jedné úspěšné české firmy a on se zeptal: „Říkáte blog? A to je co?“, myslel jsem si, že si dělá legraci. „Ha ha,“ zasmál jsem se. Ale zatvářil se udiveně. Nežertoval. „Něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout. To je něco na Internetu?“

Šokovalo mě to. Ještě jsem se dvakrát ujistil, že se ptá vážně, abych se nestal obětí nějakého rafinovaného vtipu. No a pak jsem mu v několika minutách pověděl o tom, co to blogy jsou, kdo je čte a kdo je píše, jak obrovským fenoménem se staly a jak ovlivňují dnešní svět. Připadal jsem si asi jako pomemšťané, kteří budou někdy v budoucnu vítat na Zemi ufouny z jiných galaxií.

Když jsem skončil, podíval jsem se na toho člověka s očekáváním. Uvědomoval jsem si, že jsem mu právě pomohl objevit nový úžasný svět. A zajímalo mě, jak to přijme. „Ha ha,“ zasmál se teď on. Zavrtěl pobaveně hlavou. „Už dlouho jsem neslyšel takovou hloupost.“

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).

Teď si sundám kalhotky a řeknu vám, co dnes projednávala vláda

Jaká byla nejpodivnější internetová debata, kterou jsem viděl v poslední době? Nepochybně ta o tom, zda moderátorka internetové televize NakedNews.com – ano, to jsou ty zprávy, při jejichž čtení se zprávařky postupně svlékají donaha – byla „mírně vzrušená“ při referování o kampani amerického prezidenta Barracka Obamy.

Debaty se zúčastnilo přes tisíc diváků a své názory dokládaly mnoha důkazy, včetně těch fyziologických. Diskutovalo se například o velikosti zorniček, poloze nosních dírek či tvaru bradavek. K definitivnímu závěru debata nedošlo. Sám jsem zmíněný klip viděl několikrát a můj názor zní, že si tmavovlasá půvabná moderátorka zachovala po celou dobu správný profesionální postup. Tak to ostatně má být.

Vzpomněl jsem si na to poté, co televize Nova oznámila, že osm let starý nápad kanadské společnosti využije na svých vlastních webových stránkách. Bude to jedno z největších lákadel nového internetového portálu, kterým chce nejsledovanější česká televize zdrtit konkurenci a během roku se dostat mezi tři nejnavštěvovanější weby v Česku.

Takzvané redNews se budou vysílat každý den večer a mezi moderátorkami jsou podle tisku i známé pornoherečky. Šéfredaktor Zdeněk Šámal, který byl předtím mnoho let ředitelem zpravodaství veřejnoprávní televize, si pochvaluje jejich profesionalitu. Prý by onohým moderátorkám seriózních zpravodajských relací „natřely záda“ (a nechme stranou, proč ho zrovna v této souvislosti napadla masérská paralela).

Není to vyloučeno, atraktivní dívky odkládající šaty nebudou muset loudit pozornost diváků informacemi o celebritách či kuriózních zvířátkách. Budou se moci soustředit na skutečné závažné zprávy. Třeba z politiky nebo ekonomiky. A vzhledem k tuzemské nabídce politiků navíc ani nehrozí nebezpečí, že by někdy v budoucnu mohly být podezírané diváky ze sexuálního vzrušení.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).