Autonomní auta v Česku: Kdy budeme moci pustit volant?

Tato doba je zřejmě o poznání blíž, než si většina z nás uvědomuje. Začněme malou odbočkou a vysvětlením, co to vlastně ta autonomní, tedy samořízená vozidla, vlastně jsou. Mezi nimi a běžnými auty, která jezdí všude okolo nás, není úplně ostrá hranice. Asociace SAE International v roce 2014 definovala celkem šest stupňů autonomie, které vlastně znamenají postupný přechod od běžného auta k tomu, co dokáže řídit úplně samo. 

Není autonomní auto jako autonomní auto

Vše začíná nultým stupněm. Ten je dnes úplně běžný. Je to situace, kdy auto varuje, ale neovládá vůz. Například parkovací senzory jsou do aut osazovány už řadu let a přesně tuto definici splňují.

Většina dnešních moderních aut úplně bez problému spadá do stupně číslo jedna, kdy řidič řídí a vůz mu v tom aktivně pomáhá. Pokud pro vás nejsou žádnou novinkou výbavové prvky dnešních automobilů, jako je vedení vozu v pruzích, adaptivní tempomat nebo nouzové brzdění, tak vězte, že právě toto je další stupeň autonomie vozidla.

A dál? Stupně dva a tři jsou de facto stavy, kdy řidič přímo neřídí, ale musí být připraven řízení převzít. V případě dvojky okamžitě, v případě trojky v určitém časovém limitu. Právě tady někde najdete i limit současné české legislativy a současně i většiny automobilek dneška. 

Přesto existují i stupně čtyři a pět, ve kterých je řidič skutečně jen pasažérem. V případě čtyřky musí být schopný převzít řízení při vysoce rizikových situacích. Člověk pověřený řízením je tedy jen jakési pojištění pro případ nouze. V případě nejvyššího, tedy pátého stupně autonomie, ani to. Prostě jen nasednete, zadáte cíl vaší cesty a zbytek je na vozidle samotném.

Existují zprávy, které říkají, že například v Kalifornii, což je stát vůči autonomním vozům zřejmě nejliberálnější, už se dokonce testují vozidla spadající do těchto nejvyšších dvou stupňů autonomie. I když to tedy vypadá jako hudba daleké budoucnosti, nástup takových vozidel může být blíže, než si myslíme. Zdá se, že technologické firmy by mohly být připravené uvést podobné auto na trh už v průběhu tohoto desetiletí.

Jedna věc jsou ale technologické možnosti a druhou věcí pak je reálná proveditelnost. Zejména v konzervativněji smýšlející Evropě se zatím plně autonomních aut „bát“ rozhodně nemusíme. Nemáme totiž ani zdaleka připravený právní rámec, v němž by autonomní auta existovala a hlavně fungovala.

Začněme už třeba jednoduchým stanovením viny za nehodu. Dnes je chybujícím řidič, vzniklé škody pokryje povinné ručení nebo havarijní pojištění a celá věc je z právního hlediska poměrně jednoduchá. Vyšší stupně autonomie vozidla ale předpokládají, že řidič se nebude muset zcela věnovat řízení. Slyšíte ta kacířská slova? Nebo se dokonce s nikým, kdo by měl fungovat jako řidič, nepočítá.

Jenže nehody se budou dít dál. Zvýšení bezpečnosti je hlavním argumentem pro zavedení autonomních vozidel. Hovoří se o tom, že množství dopravních nehod mohou snížit až o 90%. Nikdy to ale nebude na úplnou nulu. Vždy budou vznikat situace, které fyzikální zákony prostě neumožní vyřešit bez nárazu. Kdo pak bude zodpovědný za vzniklé škody a za způsobenou újmu? Dnes je to jednoduché. I pokud vaše auto umí samo zrychlovat, zpomalovat a zatáčet, za nehodu jste zodpovědný vy, tedy řidič. Filozofie autonomie vozidel je ale opačná. Bude tedy za škody ručit výrobce?

Tato otázka je zatím nezodpovězena a dokud na ni odpověď nenajdeme, nemůže ani vznikat právní rámec, který by z odpovědi vycházel. A bez právního rámce provoz aut, která třeba ani nemají volant, prostě možný nebude.

A nejde jen o otázku práva. Existují i ty etické, které je třeba předestřít a zodpovědět. Musíme se ptát na algoritmus a jeho chování v situacích, jako je právě například dopravní nehoda. Jak se stroj zachová v případě, kdy nehodu nemůže odvrátit?  Třeba v Německu je přijata směrnice, která říká, že algoritmus v autonomním voze musí upřednostňovat lidský život před majetkem a životem zvířat a současně nesmí nikoho diskriminovat. Je to však dostatečně silné opatření, které odpovídá na všechny otázky?

Posledním velkým ALE je potenciální zneužitelnost autonomních vozidel. Pokud je vůz možné ovládat vzdáleně, vždycky existuje možnost se do systému nabourat a vůz ovládat proti vůli jeho majitele. I proto jsou na místě obavy z nástupu autonomních vozidel. Například britská společnost Churchill Car Insurance v roce 2014 realizovala průzkum, podle kterého pouhých 8 % řidičů nemá z autonomních vozů žádné obavy. I s tím je třeba pracovat.

Odpověď na to, kdy budeme moci pustit volant, tedy vůbec není jasná a vlastně na ni není jediná odpověď. Už dnešní moderní auta jsou schopna minimálně v některých situacích třeba sama zaparkovat, a tak volant vlastně pouštíme už dnes. Situace, kdy se volant do aut vůbec nebude montovat, je ale mnohem dál. Pravděpodobně se dřív dočkáme opravdu levných elektromobilů spíše než právního rámce, který bude počítat s plně autonomními vozy a hlavně se škodami, které způsobí. Technologicky bude tento stav možný pravděpodobně už za pár let. Ještě ale existuje spousta otázek právního a etického rázu, které bude třeba vyřešit.