Charismatický Jiří Bartoška slaví 71. narozeniny: Připomeňte si život a role nejznámějšího českého kuřáka
Přestože už dávno není tím lamačem ženských srdcí, jakým býval v 80. letech, stále zůstává velkou osobností hereckého i veřejného života. Jeho jméno je jedním z nejzvučnějších jmen českého divadelního i filmového herectví a jeho osobnost je stejně pestrá, jako charaktery postav, které ztvárnil.
K herectví se Bartoška dostal údajně zcela náhodou. Když ho nepřijali ke studiu kunsthistorie, na radu přátel si podal přihlášku na JAMU v Brně. Tam také potkal řadu svých pozdějších kolegů, jako je Bolek Polívka, Dagmar Havlová nebo Eliška Balzerová
Po studiu nedlouho působil v Divadle Husa na provázku, poté hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a nakonec se vydal do Prahy. Tam zakotvil v Městských divadlech pražských a následně také v Divadle na Zábradlí, kde ztvárnil rozmanité role.
Ačkoliv je jeho srdeční záležitostí divadlo, největší popularitu mu přinesl film. Idolem se stal hlavně díky trilogii filmů z pravěku Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu. Ztvárnil nejrůznější charaktery a role od svůdníků přes faráře až po samotného Boha.
Velmi oblíbený byl pak zejména v osmdesátkách, kdy se do něj, jako do doktora Skalky ze seriálu Sanitka, zamilovala řada žen u televizních obrazovek. Neméně populární pak byly jeho role ve filmech a seriálech My všichni školou povinní, Příběhy obyčejného šílenství, Líbáš jako Bůh nebo v pohádce Anděl Páně.
Kromě herectví a dabingu je pro Jiřího Bartošku zásadní také práce na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, v jehož čele stojí už 24 let. Loni v březnu získal společně s kolegyní, uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou, Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.
Soukromí známého herce je, zdá se, ukázkové. Celý život žije po boku své manželky Andrey, se kterou má dceru Kateřinu a syna Janka.
V roce 2014 mu bylo diagnostikováno zhoubné onemocnění postihující mízní uzliny v mezihrudí. Se zákeřnou nemocí se popral a vrátil se k herecké profesi. Své oblíbené cigarety si ale, jak jednou uvedl, odepřít nedokáže: „Mám pocit, že by se mé tělo leklo, protože kouřím od čtrnácti let. Opravdu, šel jsem do školy a kupoval si u paní Beránkové v trafice krabičku. Určitě by se leklo.“