Dáda Patrasová promluvila o rakovině dcery Aničky: Strašný strach, sílu hledáte u Boha!

Dáda Patrasová byla hostem talkshow Na kafeečko na webu Lifee.cz, ve které slavné ženy se silným osudem zpovídá herečka a moderátorka Miluše Bittnerová. Dáda promluvila mimo jiné o nemoci dcery Aničky, která bojovala, a naštěstí úspěšně, s rakovinou prsu! Redakce eXtra.cz přináší nejemotivnější pasáže rozhovoru.

Strach o nemocnou dceru Aničku

Dádo, tvoje dcera Anička prožila velmi těžké období. A ty jsi byla u toho jako máma. To mi teda řekni, jak to máma zvládá?

To si to musíš odbýt v sobě, ve svém nitru, a navenek před dítětem se prostě chovat normálně. I když bych jí říkala: Ty moje chudinko a ty tohle… No tak to prostě nejde. Musíš jí dodat tu sílu. Z tebe a z jejího okolí, protože jsme to samozřejmě těžce nesli.

Měla jsi strach?

Strašný, strašný, strašný.

Já si to ani neumím představit. To je asi ten největší strach, jaký může člověk zažít, že?

Hlavně když se v jejím mlaďoučkým věku přihodí tohle. Museli jsem pak všichni zjišťovat, kdo z rodiny tuhletu zlou nemoc měl. No a byli jsme… byli jsme prostě špatní, ale snažili jsme se nedávat jí to najevo.​

Kde jsi v sobě vzala tu sílu, abys to zvládala? Kde tu sílu najít?

Ono je to tak, že prostě musíš. Nejde o tebe, ale jde o ni, že jo? A v té okolnosti, já nevím, třeba od Boha.

Sama prožila klinickou smrt

Tak jsi vlastně zažila klinickou smrt? Přiznám se, že jsem se nikdy nepotkala s někým, kdo by si tím prošel. Je to nicméně téma, které mě strašně zajímá.

Klinickou smrt jsem zažila a také jsem tomu nevěřila.

Co se stalo a jak to probíhalo?

Byla jsem na operaci a asi dva dny po ní jsem šla do koupelny. Bylo to ráno v šest. Sehnula jsem se, už nevím pro co, a ruplo ve mně. Nemohla jsem dýchat, lapala jsem po dechu, ale naštěstí jsem se doplazila ke zvonku, abych zazvonila na sestřičku. Když přišla, už jsem nemohla ani pořádně mluvit. Ona říká: Ježíš, co se stalo? Já mám malou pětiletou holčičku, tohleto mi nemůžete udělat. Byla z toho úplně jako Lotova žena.

A já jsem jen řekla: Doktora! A pak už mě položili na postel, dávali mi nějaký kyslík a něco se mnou dělali. Najednou mi bylo dobře. A viděla jsem sebe na té posteli, kde seděl doktor a říkal: Jsem s vámi, jsem s vámi. Tohle opakoval pořád dokola. Já jsem v duchu říkala: Tak něco dělej, protože já nemůžu dýchat. No a pak jsem viděla, jak přijelo ARO v těch červených kostýmech a se stříbrnými kufry. Vím, že tam byla taková blonďatá paní doktorka, no a pak už jen tma.

Je to tak, že člověk kouká seshora? Že tu situaci vidí jakoby seshora?

A ještě se mi stalo, že jsem měla před sebou takové dva obdélníky jako televize. No a na tom levém stály moje děti, byly smutné a držely se. Nějaký mužský hlas pořád monotónně říkal: Nesmíš, nesmíš. No a na tom pravém mi projíždělo moje dětství a vlastně můj život. A projela mi tam scéna, kdy jsem dělala prostné na hudbu Exodus. V té rychlosti to tam běželo. Ale tady ta malá šestiletá holka prostě tancovala doma na koberci, dělala přemety a různé věci. No a byl to ten Exodus.

A pak teda nic?

Pak tma. Probudila jsem se na nějaké JIPce, kde pode mě vkládali takovou desku, což byl rentgen. Taková černá deska to byla. Těch rentgenů jsem měla nespočet. Něco se tam prostě stalo, něco se urvalo, dokonce mi pak tady takhle udělali díru.

Ale prosím tě. Jak moc člověka změní zkušenost s blízkou smrtí?

Řekla bych, že asi hodně, protože když přežiješ, tak si toho vážíš. Vážíš si víc věcí kolem sebe. Vážíš si víc života. Předtím ti to nepřijde. Žiju a jdu ulicí, jdu si nakoupit a tak…

+ Další fotografie