Džíny z Tuzexu či barevný televizor: Co všechno bylo za socialismu známkou luxusu?

Známkou přepychu bylo v dobách před rokem 1989 mnoho věcí – velká sedačka, čínská restaurace v centru Prahy či pravý norkový kožich. Jednalo se ale většinou o zboží, které nebylo luxusním v tom pravém slova smyslu. Šlo spíše o požadavky vzniklé z nedostatku – toužili jsme po tom, co tu nebylo běžně k dostání.

Co se týká módy, působilo v Praze několik obchodů, které o hodnotě nabízeného zboží dávaly vědět už svým názvem. Dámy toužily mít něco z Luxusu, Domu Módy, kožešin Kara či z  Tuzexu Známkou luxusu bylo vše, co pocházelo ze Západu.

Tak, jak ženy obdivovaly textilní výrobky, vzhlíželi muži k vymoženostem technickým, zejména tedy k tehdejším automobilům K opěvovaným typům vozů patřila například Lada, která sice jinde ve světě působila jako zastaralý typ, v našich podmínkách byla ovšem považována za nadstandard. Stejný ohlas měly Škody Felicie, Fiaty, Renaulty, Simcy nebo Saaby.

Nálepku něčeho neobyčejného ale neměly jen oděvy. V socialistickém Československu ji měly i potraviny, které prodávali například v prodejnách ESO, v obchodě Praha – Paříž či u Paukerta. Velké haló způsobilo také otevření čínské restaurace v centru Prahy ve Vodičkově ulici, která byla tak populární, že se do ní muselo objednávat několik týdnů dopředu.

A kdo si vlastně mohl některé z těchto luxusních produktů dovolit? Většinou šlo o profese obchodní – řezníky, zelináře, taxikáře či veksláky. Mezi další adepty patřili také lékaři, někteří umělci a pochopitelně i státní pohlaváři.

+ Další 4 fotografie

Hvězda Zlatovlásky drsně zkritizovala Českou televizi. Nebýt starých pohádek, nemají co vysílat, tvrdí Štěpánek