GLOSA: Karel Gott měl spoustu chyb. Přesto byl král. Vzpomínky novináře, který byl zpěvákovi léta nablízku
Měl jsem tu čest být řadu let velmi intenzivně v pracovním styku s Karlem Gottem a vlastně nás asi rok před jeho prvním vážným onemocněním rozdělilo až jeho okolí, které na tom pracovalo dlouho, aby ho odstřihlo (zdaleka nejen) od novinářů. Mistra jsem za tu dobu poznal docela do hloubky. Měl spoustu vad, které vlastně nikdo ani nechce znát, a nebojte, nebudu se v nich příliš šťourat. Ale i přes všechny své nedostatky byl i mimo světla reflektorů a kamer přesně takový, jakého ho milovali jeho fanoušci. A já mám na co vzpomínat. Mistr Karel svým šarmem a dobráckou povahou dokázal vzbudit dojem, jako by kousek hvězdného prachu ulpělo i na každém, kdo s ním přišel do styku.
Karel Gott a nenávistné fanynky: Proklínaly mě pohledem
Je to paradoxní, detailně si pamatuji každou prkotinu, ale to, kdy a při jaké příležitosti jsem úplně poprvé pracovně přišel do styku s Karlem Gottem, to už si nevybavím. Byl jsem u nás tehdy v redakci „goťákolog“, specialista na Karla, a tak jsme pak byli v kontaktu jeden čas vlastně skoro denně.
Strávili jsme spolu přímo nebo přes telefonáty desítky, možná stovky hodin. A přiznám bez okolků: většinou to byl zážitek, který se nedá zapomenout.
Párkrát jsem si uvědomil, že prožívám něco, za co by nejskalnější fanynky Mistra daly miliony. S těmi mám ostatně vtipnou historku: Karel měl jakousi akci v Divadle na Vinohradech, před ním na něj trpělivě čekal zástup nadšených padesátnic až seniorek. Když Gott dorazil, ochotně se jim věnoval, pak si ale všiml mě a hrozně moc se mnou něco potřeboval probrat. Už si to téma vůbec nevybavím, ale dlouhé minuty jsme chodili po parku na přilehlém Náměstí Míru a tu naši věc probírali – a za námi jako hejno kachniček cupitaly fanynky, které na mě házely takové pohledy, že bych byl už dávno nebožtík, kdyby svými zraky uměly zabíjet.
Gott uměl být neskonale vtipný a měl hodně načteno, jak nedávno pro eXtra.cz vzpomínala Magda Malá. Byly ale situace, kdy jsem mu radši říkal: „Karle, tohle veřejně ale nikdy nezmiňujte, to už by vás lidé měli za blázna.“ To se týkalo například jeho teorií o iluminátech, kteří podle něj řídí tento svět.
V soukromí měl ještě radikálnější postoje, než které dával najevo navenek. A myslím, že si uvědomoval, že je především zpěvák a že nechce nikoho ze svých obdivovatelů naštvat nějakými svými názory. Mé výtky proto bral vážně.
Bůh s lidskými vlastnostmi?
Uměl být velkorysý, splnil mi soukromé přání a zavolal mé mamince k narozeninám. A co se mi líbilo: přestože byl v branži o desítky let déle než já, vážil si mých zkušeností z mého vlastního oboru a jen fascinovaně poslouchal, jak fungují média a čtenáři společenských titulů. Pobavilo mě, když pak někde skoro slovo od slova moje poznatky sděloval dál.
Jak jsem psal na začátku, Karel Gott měl i negativní vlastnosti. Vlastně je to super, protože člověk by si ho pomalu zbožšťoval, a tyhle věci ho naopak polidšťovaly. Uměl být nepříjemný a osobní, když se s člověkem pohádal (osobně jsem s ním měl naštěstí jen jednu takovou slovní potyčku).
Naopak spíš vtipná nebo roztomilá vlastnost byla jeho zvědavost. Drby ho zajímaly. Byl jsem až překvapený, jak moc dychtil po informacích a jak rozebíral, kdo s kým a co. Když jsem mu jednou omylem něco naznačil o lidech z jeho okolí, skoro mě vydíral (to samozřejmě přeháním, ale zkoušel všemožné praktiky, cukr i bič), aby to ze mě dostal, a byl velmi nemilý, když jsem vydržel a nic nepustil.
Gott si uměl dělat i legraci sám ze sebe, a také musím přiznat, že se nebál mluvit ostře i o některých lidech, kteří mu vadili. To jsem zažil až později, když jsme se poznali blíž a asi si víc důvěřovali. Ale do detailu zabíhat nebudu, to byly soukromé hovory. A zase by to spadalo do ranku zklamání. A to nechci. Stejně jako jeho bývalý tajemník Jan Adam si myslím, že je třeba myslet na to pěkné.
Gottova ješitnost
Karel Gott byl jako většina umělců až legračně ješitný ohledně toho, jak hlídal svou sebeprezentaci a na co kladl důraz. Jednou mi volal a rozčilením mu přeskakoval až hlas, aby mě seřval za fotku k článku. Tedy ne že by přímo křičel, většinou mluvil potichu a byl důrazný, když kritizoval, tentokrát byl ale přece jen hlasitější. Samotný text byl skvělý, k němu nemohl mít jedinou výtkou, byl vůči němu pozitivní a pamatuju si, že mě zamrzelo, že toho si nevšiml. Jenže to bylo jedno.
Fotka (zcela normální, běžná) mu něčím připadala urážející. „To jste schválně půl hodiny hledal, Davide, až jste našel tu nejhorší, abych na ní vypadal hrozně,“ myslel si ve vzteku. Přitom jsem v tom byl nevinně, tehdy v redakci fungoval fotoeditor, který vybíral snímky. Nedělali to autoři článků.
Ale v tom nebyl a není sám, zažil jsem to u všech možných lidí v šoubyznysu.
Vtipný byl při každém domluveném rozhovoru. Přispěchal s tím, že nemá vůbec čas, že to musíme udělat rychle. Potom se to často stejně protáhlo a loučil se až třeba za tři, čtyři hodiny. Nebo i déle. Velmi rád si totiž povídal. Mohu být domýšlivý a předpokládat, že k tomu přispělo, jak dobře jsem poslouchal a reagoval, ale tak vysoké ego nemám.
Nepříjemný telefonát
Vzpomínám si vlastně na jeden nepříjemný rozhovor: tehdy mi volal a něco vyčítal, myslím, že se to mohlo týkat Ivany Gottové. Pamatuji si, jak jsem mu říkal, že slyším, jak mu někdo našeptává, ale to rozpačitě odmítl. Za pár hodin mi volal znovu, byl jako vyměněný, předchozí nepříjemnou konverzaci jsme smázli tím, že řekl, ať na to zapomenu, a byl zase vtipný, veselý, v pohodě.
S Karlem Gottem jsme probírali všechno možné. I smrt, co bude pak, jaký bude zájem o informace o jeho odchodu. Strašně ho to téma zajímalo a fascinovalo. Sem tam mi předal zajímavé perličky. Třeba proč nikdy nezazpíval v televizi naživo („jeden jediný tón kdybych omylem vydal falešně a Karel Gott by přestal posluchače zajímat“), proč tuze rád spal mimo domov (v té době měl malé dcery a ty ho budily v pět, šest ráno, bez ohledu na to, že z koncertu dorazil dvě hodiny předtím) a podobné fascinující drobnosti z jeho soukromí i práce.
Doporučené video: Vzpomínky na Karla Gotta.
Občas bylo těžké ubalancovat to, co si povídáme mezi sebou a co by už zajímalo i čtenáře. Ale roky jsme to úspěšně zvládali.
Pak to skončilo a mě to mrzelo. Gottovu okolí se konečně povedlo nás oddělit. Ale zase jsem si řekl, že mám na co vzpomínat. A vzpomínám rád. Mám s ním tolik zážitků, že si je mohu přehrávat v hlavě až do konce svého života a pořád znovu prožívat ty výjimečné chvíle, které mi věnoval.