Jak mi zmenšovali prsa: 11 důležitých věcí, na které nikdy nezapomenu. Za tohle mi ta strašná bolest stála!

Zástupkyně šéfredaktora eXtra.cz, Barbora Koukalová ve svém souboji se zmenšením gigantického poprsí…

Původně jsme vám chtěla psát strašně boží příběh o tom, jak jsem v nemocnici dva dny po operaci příšerně trpěla, jak jsem nemohla spát bolestí a druhou noc jsem si k sobě volala každou hodinu sestru a prosila ji, ať mi dá buď kyanid, nebo to ukončí rovnou kulkou mezi oči.

Jak jsem nechtěla pít, abych nemusela chodit na záchod, protože každý pohyb pro mě znamenal utrpení a nemohla jsem se ani zvednout z postele, až musela přijít sestra a začít mi vyhrožovat, že když se nenapiju, bude to ještě horší a nechá mi schválně kanylu v žíle déle, než je třeba.

Jak jsem si myslela, že si tam odpočinu a přečtu si všechno, na co jsem doposud neměla čas, ale ve skutečnosti jsem celé tři dny upadala střídavě do bezvědomí a pololobotomie, kdy jsem se v těch bdělejších stavech modlila, aby mě z Medicom Clinic nikdy nepustili, protože jsem neměla ponětí, jak se postarám sama o sebe, natož jak se vůbec dokážu postavit na nohy.

O tom, jak jsem se tedy slavnostně poprvé po probuzení z anestezie napila a pak konečně nastala moje velká premiéra, respektive malá, kdy jsem cestu o délce deseti centimetrů z postele na toaletu zvládla asi za deset světelných let a připadala jsem si u toho hrdinně jako dvacetkrát postřelený voják, co se drápe ze zákopu a v ruce drží fotku manželky a syna, kvůli nimž chce přežít.

Jak jsem celou druhou noc poté, co tělo přišlo k sobě, probrečela bolestí a bylo mi fakt strašně. Myslím jako opravdu hrozně, a to nejen fyzicky. Najednou na mě cosi padlo a sama jsem se styděla před sebou, že si vlastně v tomhle stavu libuju a cítím neskutečnou úlevu z toho, jak nedokážu slzy zastavit a ovládat.

Ale nic z toho vám nenapíšu. Naopak vám řeknu, na co budu ještě dlouho vzpomínat.

• Na sestru Katku s infantilní Hello Kitty tužkou, která byla u mého probrání z anestezie a snažila se zlehčovat můj děs z toho, co mám za sebou a co ze mě trčí a teče. Když jsem se jí zeptala, proč tu hnusnou věc držím v ruce a že je mi z toho zle, řekla mi, že si mám myslet, že to je poslední výstřelek módy a kabelku z drénů jen tak nikdo nemá. Večer mě opouštěla na jinou službu a mně to bylo upřímně líto.
• Na svého kamaráda Petra Vojnara, který se na mě přišel den po operaci podívat a sabotoval moje strašně bolavé stehy tím, že zamyšleně u okna přemítal, jestli je závodní klisna nebo šestiměsíční hříbě. Smála jsem se tak, že se mi musely rozjet všechny jizvy.
• Na divné textovky, kde bylo napsáno, že jsem to udělala celé kvůli tomu, abych se dožadovala pozornosti. Ani z té kanyly v žíle se mi neudělalo tak mdlo.
• Na to, jak jsem holkám ukazovala fotky svého chirurga Horyny a všechny mi záviděly, že mě operoval tak strašně hezký doktor. Je to první chlap, kterému jsem švidrala na vypracovaný sexy zadek, ač jindy chlapům na zadky vůbec nekoukám.
• Na svou kamarádku Lindu, která přišla i s holkami od nás z kanceláře a moje drény nazvala kabelkou Drada, což je spojení slov drén a Prada. Nemohla mi víc zvednout náladu.
• Na manželku jednoho ze svých nadřízených, která mě navštívila nečekaně večer po operaci a hrozně mě pobavila tím, když mi k posteli uvázala nafukovacího jednorožce se slovy, že nafukovací kozu neměli. Dostal jméno Vlasta a dodnes ho mám doma. Pak seděla dvě hodiny vedle na posteli a začala mluvit. Došlo mi, že moje problémy s bolestí jsou úplně nic proti velkým starostem o malé dítě.
• Na to, jak jsem si strašně dlouho myslela, že je vedle mě dnes a denně člověk, kterému na mě má záležet a má mít starost o to, jak mi je, protože já jsem se o něj taky vždycky zajímala a udělala bych pro něj to samé. Že jsem naivní a slepý idiot, mi muselo dojít až tam, ale lepší pozdě než nikdy. Dobře mi tak, můžu být nasraná akorát tak sama na sebe, že jsem to neviděla a celou dobu jsem si žila v nějaké pomýlené představě o tom, co je přátelství a co znamená, když mi někdo řekne "mám tě rád". Za člověka by měly mluvit činy a ne bezduché plácání, tohle totiž umí říct i cvičená opice. A já nejsem žádné koště.
• Na doktora Issama Alawu, který byl přítomen jako druhý chirurg při mé operaci a viděl ten strašný tyátr, když do mě měla píchnout sestra kanylu. Šel mi v den propuštění vytahovat drény věda, co ho čeká. Zkusil tedy na mě psychologický trik, že na mě jako bezelstně hovořil o našem eXtra a přitom mi ledabyle položil ruce na bok hrudi. Okamžitě jsem to prokoukla a začala jsem vyvádět ještě hůř než tehdy na sále. Zapotil se tak mocně, jako by telil krávu.
• Na překrásné oči svého anesteziologa, které se na mě hluboce a chápavě dívaly skrze roušku, zatímco já jsem se do nich potápěla a drtila mu zoufalstvím ruku, protože jsem byla fakt hodně vyděšená. Nikdy na ten pohled nezapomenu a cítím k tomu úplně cizímu člověku, jehož jméno si ani nepamatuju, nekonečnou vděčnost.
• Na totálně nesmyslnou textovku mé nejlepší přítelkyně a kolegyně Hellinger, která mi po operaci napsala: Moc tě zdravíme z divadla a líbáme, snad sladce spíš i za mě. Já celý den zívám a Pavel byl dnes taky hodně unavený. WTF, Markéto????
• A vůbec na to, že jsem udělala nejlepší věc na světě, protože mi to fakt změnilo život. Ale o tom zase příště. Ve čtvrtek. Na eXtra.

+ Další fotografie

GLOSA: Tvůrci Survivoru ničí celou hru. Začíná to být komické