Jogínem na zkoušku, kapitola druhá: Vegetariánství se k tropickému gulagu, kam chodím pro nirvánu, hodí, jen mít vždy po ruce záchod

Šéfredaktor eXtra Pavel Novotný činí další pokus, jak změnit životní styl a ukončit nekonečnou sérii jo-jo efektů! V rámci operace „Jogín“ bude tři měsíce žít jako jogín, myslet jako jogín a chovat se jako jogín. A protože nesnáší vegetariány a pohyb, stane se ještě navíc vegetariánem s úchylkou na Bikram jógu. Do toho bude držet dietu a pokusí se stát kliďasem na pozadí boje s neurotičností a nezřízenou chutí na kus žvance! Cíl: Zhubnout dvacet kilo a nenabrat je hned zpátky, dojít osvícení, ujistit se, že vegetariánství je šílenost a pohyb správná věc, přežít, něco se o sobě naučit a každé úterý o tom psát blog pro budoucí generace svých následovníků!

Tak vám pěkně děkuju za opravdu nečekaný zájem o tento jogínský blog Mohu se vás zeptat, za co mě trestáte? Ozvaly se vás stovky, co se v mém oceánograficko-potním popisu první lekce Bikram jógy poznaly, a ve snu by mě nenapadlo, že polovinu víkendu strávím namísto myšlenek na sebevraždu při představování si řízku korespondencí s vegetariány.

Než přejdu k dalšímu referátu z oázy duševní svěžesti, které privátně přezdívám Korejský pracovní tábor na výrobu přímotopů, musím si s vegetariány, kteří projevili zájem o mé jogínství, vyložit (propocenou, nově ohebnou rukou, kterou si právě ťukám na kotník natažené nohy za roh do vedlejší místnosti) karty na stůl.

VEGETARIÁNSTVÍ NESNÁŠÍM, považuji jej za omyl lidstva ještě ničivější než sparťanství a cyklistika, ano, tak je to zlé. Vegetariáni mě, stejně jako huliči (ano, hodně se prolínají), doslova obklopují, maso nejí polovina mých přátel a hromada dalších lidí, kteří vstupují do mého aktuálně tak politováníhodného života.

Poznám je na stometrovou vzdálenost, jistotu naberu po třech větách a potřesení rukou. Je to snadné.

Vegetarián:

• je bělejší než Miloš Nesvadba při klauniádě ve školce, protože nemá v obličeji žádnou krev;
• mluví tiše, ne proto, že má tak posazený a slabý hlas, ale nemá na volume doprava už roky sílu;
• na vyhladovělém, „zBučkovatělém“ krku mu skáče jablko, kdysi schované pod tukovou izolací;
• tvrdí, že vegetariánství je zdravé a tělu prospěšné a přitom vypadá velmi nezdravě, až koncentráčnicky;
• lže, že dušená zelenina je chutná, brokolice je dobro a flákota mu ale vůbec nechybí;
• volí Zelené jen proto, že jsou zelení jako zelenina, a když si to konečně přizná, konečně upřímně odevzdá hlas KSČM, případně volit nejde, stejně nemá sílu někam chodit;
• odmítá tezi, že po dvaceti letech vegetariánství skončí se všemi vegehovady na Homolce s chudokrevností, ale zdravotní pojištění si pro sichr poctivě platí;
• nikdy nepřizná, že když jde okolo KFC a cítí tu vůni, lehce zapochybuje, a když pak ve výčitkách z myšlenek na selhání usne, zdá se mu o grilování;

Jednou už jsem vegeblázen byl. Prohrál jsem sázku a nejedl měsíc maso, což byl prvních 14 dnů pohodový festival smažáků s hranolky a nekonečným zástupem tatarek a ve druhém taková deprese, že severská detektivní krimi je proti tomu Novoměstský hrnec smíchu.

Tentokrát je to jiné.

Nemůžu žrát denně šest smažáků s třiceti šesti tatarkami, protože jsem se rozhodl držet k projektu i lehkou dietu. Nesnáším a nepozřu tepelně upravovanou zeleninu. A aby má jogínská anabáze měla pro mé nepřátele ještě nějakou třešničku na dortu, je restaurace Loveg, která se mi stará o obědy, RESTAURACÍ VEGANSKOU. Pro neznalé:

Vegan:

• je asi tak 5x větší hovado než vegetarián;
• odmítá jíst cokoli, co je živočišného původu, takže vegani, co nejedí zeleninu, zpravidla během měsíce umírají hlady po marném pokusu hryzat v lese kůru;
• na rozdíl od vegetariána neříká, že se cítí super, přitom by to rád vykřičel do světa, ale nemůže mluvit vůbec, natož křičet, občas se mu povede udělat sotva pár posunků rukama při vysíleném popohánění invalidního vozíku, na kterém vozí své unavené nohy a zbytek kostry, která z něj zbyla;
• nemá na krku skákající jablko, protože jeho tělo ho dávno vstřebalo, byť se jedná vlastně o kost, ale v hladomoru se žaludek neptá;
• nevolí nikoho, protože Zelení jedí sýr, volební místnosti často nebývají bezbariérové a zvát si domů komisi s urnou nechce, protože ji nemá čím pohostit, často stejně nemá (ožebračen veganskou lobby, které odevzdal vše) ani žádný domov.

Aby bylo jasno, Praha je rájem vegesektářství, oni mi přivezou i svíčkovou, co vypadá jako svíčková, nebo guláš, co vypadá jako guláš, on dobrý salát s balkánským sýrem a ředkvičkami, co mi dělá má mými neurózami trpící žena, se dá pozřít, ale já pořád uprostřed té zelené louky plné pozitivních a zdravých lidí a budhistické úcty ke všemu živému pořád vidím tu svoji kravičku, které utrhnu hlavu a dám si ji "rare" na posezení i s plastovou visačkou zdejšího JZD na krku.

A jak je tělo, uvyklé vyznávat Boha Škvarků a ne Budhu, nasrané, mám pořád průjem. Díky kterému ale kupodivu netrpím hlady, protože mi je buď blbě, nebo umírám, což nebývá hladem provázeno.

O mém průjmu mi ale jogíni tvrdí, že je projevem právě cvičení jógy, tedy systému, který udělal z následujících tří měsíců něco, co asi není úplně smrt, ale ta je proti tomu milosrdná.

Ne, že bych necítil pozitivní vliv na svou tělesnou schránku, ale Bikram jóga je mi zatím soupeřem. Nejenže nechápu, jak ji mohou všichni ti dobří lidé, co tam potkávám, milovat, ale po setkání s ní se v duchu omlouvám Gábině Partyšové za to, že jsem ji považoval za esenciální zlo skryté pod pláštíkem dobra.

Pokud jste nečetli první díl tohoto blogu a nikdy jste hodinu a půl lámání kolem v nepředstavitelném vedru za zamčenými dveřmi nevyzkoušeli, pak jste při vší úctě k divákům filmů Tomáš Magnuska nepoznali, co je to skutečné peklo.

Peklo, které jsem při své druhé návštěvě dokázal nepochopitelně podcenit, i když jsem ze zkušenosti věděl, že tentokrát už jdu definitivně na smrt. Já jsem totiž nenašel jiný termín, než ve čtvrtek po práci před vysíláním pořadu Prásk!, který moderuji živě na TV Nova. Pořadu, kde od moderátora nežádají než to, aby stál na nohách, soustředil se a četl písmenka ze čtecího zařízení, což se dělá blbě, jste-li někde napůl cesty mezi nirvánou a klinickou smrtí.

Zatímco každý, kdo ve zpravodajském týmu Novy vysílá živě, včetně největších hvězd, je na místě dle svaté pracovní smlouvy a v pudu sebezáchovy tři hodiny předem a odpočatý, já jsem se dostavil do vrátnice Novy de facto po čtyřech, s jazykem na podlaze a smrtí v očích.

Předcházela tomu lekce, o které jsem si předem myslel, že přeci nemůže být horší než ta první, protože nic horšího než první Bikram jóga v životě lidském ani žádném jiném nemůže existovat. A přeci.

Je to druhá lekce Bikram jógy. Nepřivítala mě Nacistka z minule, ale instruktorka jiná, tentokrát Natálie. Chtěl jsem k ní přistupovat objektivně, oni jsou tam všichni profíci, jsou na ně vysoké požadavky (aby ne, šéfovat mučírně a dělat kata nemůže každý nedouk, musíte vědět, jak na to), ale přeci jen jsem chtěl věnovat každému zvláštní pozornost v tomto seriálu.

Natálie, které budu po dlouhé úvaze o jejích charakteristikách říkat Nacistka 2, začala věnovat pozornost mně. Oni totiž nechávají klienty první hodinu cokoli, jen přežít.

Tím benevolence končí a já to poznal hned při svém prvním pokusu napít se mimo pauzu na pití, kterých jsem si udělal minule asi šedesát v rámci hodinové pauzy na ležení na zádech a modlitby, ať už je konec.

"Pavle, teď není přestávka na pití," vyhlásila mě s úsměvem, ale rázně Nacistka 2. A já byl rudý až za ušima (což bylo jedno, stejně to na už tak rudém obličeji nebylo poznat, a navíc se mi nikdo nesmál, rádi by, ale mají co dělat se sebou) před ostatními cvičenci a ne naposledy. "A příští pozici jdeme všichni", "Ve druhém setu se zapojí ti, co první odpočívali," a další hřebíčky do mé rakvičky létaly mým směrem jako projektily a já vzpomínal, jak jsem na první hodině víceméně nedělal nic jiného, než ležel v poloze savá sana (nebo tak nějak, prostě poloha mrtvého muže) a přemýšlel, jak Nacistku 1, která hlídala dveře a tempo, buď zabít, nebo uplatit.

Tentokrát jsem byl po pěti minutách snahy o to, zaujmout polohu, ve které netrpím, vždy ponouknut ke znovuzapojení se do hromadné rituální sebevraždy upečením se, abych po minutě už zase trapně skučel na podlaze, zatímco slečna vedle mě hodinu a půl střídavě ťukala špičkami o strop, dotýkala se jednou rukou žíněnky a druhou sto metrů vzdáleného Národního divadla, neodpočinula si ani jednou a ještě to vypadalo, že ji to baví.

Taxikář z Novy čekal venku 45 minut. Co mu zbývalo, když jsem celou tu dobu strávil střídavým kempováním u recepce, kam jsem se vyplazil z jícnu sopky, pak na zemi, na gauči u baru, pod oknem, na několika místech šatny, nevím. Nevím nic. Jen to, že mi vždycky někdo strčil do ruky něco ještě energetičtějšího, než jsem právě dopil a já místo poděkování dál čuměl do blba.

Tento text dopisuji ve 14:30 dnešního dne, hodinu před další lekcí. Čeká mě, ne já to nevyslovím, fakt ne. Ale tak jo, nejsem přeci bábovka. Ne. Ježíši, no prostě čeká mě Uršula. Mytizovaná bytost, které se bojí i Bikram jógou posedlá kolegyně Aneta. Prý tě nenechá vydechnout, což zní, jako by mě ty dvě esesačky předtím nechaly.

Začínám se bát.

Že Uršula nebude Nacistka 3. Že bude Goebbels, nebo nedej Bože…

Že večer neuvidím podesáté Záskok v Divadle Járy Cimrmana, protože oči mrtvého nevidí.

Že zítra nevyjde slunce.

Že se po blbém týdnu jógy a střídmosti cítím tak nějak jinak a hůř to kupodivu není.

Že mě to nakonec ještě začne bavit.

Že to i Urschula Goebbels se mnou přes to všecko za chvíli bude myslet dobře...

Uvidíme se za týden!

Namasté...

Váš Jogín

Partnery projektu jsou Bikram Yoga Prague a veganská restaurace LOVEG

Julie Hojdyszová jako oběť nechutného obtěžování. Odporná zpráva od zvrhlého fanouška