Jogínem na zkoušku, kapitola první: Vstal jsem jako vegetarián a vyrazil na bikram jógu zjistit, že peklo skutečně existuje!

Šéfredaktor eXtra Pavel Novotný činí další pokus, jak změnit životní styl a ukončit nekonečnou sérii jo-jo efektů! V rámci operace "Jogín" bude tři měsíce žít jako jogín, myslet jako jogín a chovat se jako jogín. A protože nesnáší vegetariány a pohyb, stane se ještě navíc vegetariánem s úchylkou na Bikram jógu. Do toho bude držet dietu a pokusí se stát kliďasem na pozadí boje s neurotičností a nezřízenou chutí na kus žvance! Cíl: Zhubnout dvacet kilo a nenabrat je hned zpátky, dojít osvícení, ujistit se, že vegetariánství je šílenost a pohyb správná věc, přežít, něco se o sobě naučit a každé úterý o tom psát blog pro budoucí generace svých následovníků!

Bylo to takové to ráno, kdy se probudíte jako vegetarián, protože jste se s inzerenty, svou profesí a pudem sebezáchovy dohodl, že popáté v životě shodíte skokově dvacet kilo, tentokrát coby jogín. A jogín je vegetarián a vy jste tlusté prase s mastnou hubou, které by se za normálních okolností trápilo představou sta dnů bez flákoty, ale mně to bylo to osudné pondělí patnáctého září jedno.

Mně totiž bylo jedno všechno, krom toho, že den, který právě nadešel, byl den, kdy jsem měl poznat, že peklo skutečně existuje.

Měl jsem poznat Bikram jógu, něco ještě horšího než Úsvit Tomia Okamury nebo zmutovaná vařená růžičková kapusta s pavoučíma nohama, která je větší než Jolanda a chce v noci vylézt z pod postele a mít se mnou sex. Tedy alespoň se to říká, ale já nemám rád mýty, které tento koníček euforických a permanentně nadšených jógosebevrahů obcházejí od té doby, co ho k nám nějaký můj jogínský bratr přišel šířit z dalekého Tibetu, abychom si uvědomili, že v životě jsou i horší věci než smrt nebo filmy Zdeňka Trošky

O Bikram józe jsem tušil zhruba toto:

• je při ní vedro
• trvá dlouho
• každý ji doporučuje, ale sám nejde
• je strašně in
• cestou na ni se to bere přes notáře

Nic z toho samozřejmě není pravda. Protože ve skutečnosti je to mnohem horší.

Sklízel jsem podezřelý respekt už za velkohubý závazek tuto torturu třikrát týdně až do konce roku díky nekonečné ochotě studia Bikram Yoga Praha podstupovat. Protože se tomu věnují redaktorky eXtra Nikol, Aneta a Veronika a taky sestra, čelil jsem v posledním týdnu nepřetržité masáži v podobě otázek typu "Hele, a víš, do čeho jdeš, jo?", "Hele, a víš, že nesmíš odejít, jo?", "Hele, můžeme jít poprvé s tebou a vzít redakční foťák", "Hele, která z nás bude šéfredaktorka, kdyby ses náhodou nedožil konce měsíce?" atd.

V podobném duchu pokračovala i moje jogínsko-vegetariánská průvodkyně příštích měsíců, manažerka sítě mučíren Lenka: "Pavle, jsi zdráv? Pavle, můžeš podepsat tady těch deset listin, které nás zbavují odpovědnosti za to, že tvé dítě bude možná pozítří sirotek? Pavle, vážím si naší spolupráce a seš mi sympatický i lidsky, proto klidně celou operaci zruš a začneme spolu třeba běhat maraton nebo pojedeme na ironmana, no prostě něco, co není tak náročné..."

Když mi to samé včera ráno řekla mně představená Bikram instruktorka (je milá, má příjemné jméno, opravdu mě provedla mou první lekcí a byla neskutečně profesionální, a proto jí budu říkat Blonďatá nacistka), zopakoval jsem celému tomu starostlivému hejnu, že nejsem žádná padavka, ušel jsem loni Prčice, díky loňské eXtra akci Frackovo peklo udělám dva shyby, jsem třetí až čtvrtý brankář řeporyjského béčka a do práce chodím z taxíku k výtahu denně tam a zpět padesát metrů, a jen jsem to dořekl, suverénně jsem napochodoval do sálu, kde jsem měl prožít nejhorší okamžiky svého života, který včera neskončil jen shodou okolností.

Předně není pravda, že při Bikram józe je vedro. Mně bylo už před Bikram jógou.

Prostě jsem si v divné místnosti plné divných lidí a s divnou pokojovou teplotou sedl na žíněnku, tvářil se světácky a čekal, až to vypukne, a než to za tři minuty vypuklo, byl mi takový hic, že jsem vážně přemýšlel o tom, že ty dveře do sálu jsou stále ještě otevřené a odejít na záchod a tam se zamknout je sice směšné, ale může mi to zachránit život.

Pak vešla nacistka, zavřela bránu ke svobodě a začalo něco, co bych rád k něčemu přirovnal, ale nemám zkušenost s plaveckou disciplínou 1000 m kraul v jícnu sopky...

Začali jsme, jak to tam zjevně chodí, procházet šestadvacet základních poloh Hatha jógy, což jsem si našel na Wikipedii, kde to kupodivu není k nalezení přes klíčová slova smrt a utrpení.

Celý ten proces, sestavený podle zkušeností generací s východní filozofií, vědci, učenci, zástupci federace sebevrahů a pod záštitou ministerstva ztráty soudnosti, při správném praktikování vede k osvícení těla i duše, detoxikaci, euforii a šťastné, zdravé budoucnosti, tedy asi, protože moje seznámení s mým novým koníčkem mělo k hlubokému duševnímu a fyzickému prožitku stejně daleko jako Roman Šebrle (39) k moderování Oscarů.

Nacistka předcvičovala a ještě než se rutinéři okolo mě dostali do tempa, já už seděl v odpočívací poloze, kterou můžete zaujmout, pokud toho náhodou máte plné zuby, a stává se to po hodině cvičení, někdy i dříve, i ostříleným jogínkám a jogínům. Já tohoto žolíka využil poprvé po patnácti minutách a prakticky jsem si jen sporadicky odskakoval zpátky k programu, který vypadal tak, že všichni v sále dělali pod přesnou rytmickou taktovkou zkušené a ostřílené jóga nacistky se svým tělem věci, které jsem viděl jen v cirkuse při vystoupeních čínských artistek, případně na fotografiích, které v tiskových zprávách Celní správy dokumentují, jak se někteří ilegálové pokoušejí dostat do země nasoukáni v příručním zavazadle či ukryti v kaslíku auta v přestrojení za smotané horolezecké lano.

Po patnácti minutách jsem pochopil, že boží mlýny opravdu melou a na každou svini se vaří voda a taky to, že je dobře, že mě tatínek s maminkou naučili v dětství plavat.

Já se totiž topil ve vlastním potu, který se proměnil v nekonečný oceán, který asi někde končí, ale je vymezen nikoli břehem, ale koncem oceánu, ve kterém se topí ten, co cvičí vedle vás. Říkali vem si plavky, ale neřekli vem si kyslíkovou bombu. Říkali přines si na lekci vodu, ale neříkali, že má mít podobu palety minerálek, říkali, že nesmím odejít v průběhu lekce, ale zapomněli dodat, že i kdybych chtěl, není jak, protože necítím nohy a ruce a vynášet mě nikdo nebude.

Chtěl jsem brečet, ale nikoho bych nedojal, protože na slzícím vodníkovi nikdo nepozná, že slzí, taky jsem chtěl naposledy vzpomenout na to hezké (dětství v Řeporyjích, postup Slavie do Ligy mistrů, narození dcery, zrušení pořadu Pošta pro tebe apod.), ale nešlo to, protože má mysl se zúžila na snahu neomdlít hned zkraje devadesátiminutové tortury a přemýšlení o tom, zda by si nacistka všimla, kdybych nenápadně, až budou všichni zkroucení strkat nohu za krk a hlavu pod chodidlo, obtočené okolo pasu, přetočil hodiny, které tam visí, a v důsledky vedra jim podle mě jdou pomaleji rafije, které se v kombinaci s mou otupělostí na propocené cestě k nirváně staly po chvíli nástrojem jednoznačně největšího šoku mého života.

Ony mi totiž všechny jogínky okolo tvrdily, že to uteče. A taky jo. Lekce byla od devíti a ono už bylo deset. Ta hodina mi přišla strašně rychlá, protože jsem v předsmrtné agonii zapomněl, že se začalo v půl desáté, v devět jsem měl s majitelkou mučírny Lenkou (velká kočka, kluci, opálená z Nepálu, prsa, a je strašně pozitivní, no prostě kus, časem vám ji vyfotím a zjistím nějaké podrobnosti z privátní sféry, akorát bacha, život po jejím boku bude život s Bikram jógou a bez flákoty, zatímco do té doby to bylo naopak, takže to je spíš pro jogína, konec technické vsuvky) pardon, jen schůzku nad detaily spolupráce jejího skvělého podniku a našeho webu. Jenomže já si to nepamatoval a říkal si, napůl šílený a napůl mrtvý, ty vole, za půl hodiny konec, to už překlepeš, i kdyby ses měl schovat tady za tu švédskou bednu a předstírat, že jsem bradla, případně nacistce namluvit, že neumíš plavat a musíš si skočit do šatny pro křidýlka a pak utečeš oknem, nebo si vezmeš u recepce rukojmí a budeš požadovat zrušení členství a vyvedení před barák. A najednou bylo čtvrt na jedenáct a já, polomrtvý a v pominutí mysli mylně přesvědčený, že cvičíme od devíti, prosil velkou ručičku, ať přidá, najednou slyšel nacistku, jak najednou udělá pauzu mezi hádjá kuná a baná sálá (nějak podobně znějí jména těch cviků, nepamatuji si to, nepamatuji si nic), aby nám oznámila skvělou zprávu "Už jsme v polovině", což vyslovila, všichni se zaradovali a šli se napít, zatímco mně se zhroutil celý svět.

Svět tam venku, kde není padesát stupňů, kde nevládne nacismus, kde se může dýchat pusou a kde se pot počítá na centilitry a ne kubíky. Svět, kde se správné provedení úkonu neměří na počet uzlů, které si uděláte na noze pomocí ruky, kterou máte na krku místo hlavy, kterou si přidržujete kolenem u lopatky, a to vše ve stoji na špičce jedné nohy, která váš strašně bolí, ale vy to nevíte, protože nemáte čas na to myslet, neb zrovna řešíte, jak se nadechovat rychle pusou tak, aby si nacistka myslela, že se nadechujete pomalu nosem...

Jo, já vím, moc to prožívám, prostě jsem byl poprvé na Bikram józe, o které mi poté, co lekce skončila a já byl schopen za hodinu vylézt ze šatny a vzpomenout si, kde jsem, jak se jmenuji a kde bydlím, majitelka této pobočky řekla, že dvě třetiny nováčků odpadají po pár lekcích.

Já neodpadnu, protože jsem se rozhodl, že své páté zhubnutí dvaceti kil zrealizuji coby jogín a jogín má silnou vůli. Musí ji mít. Protože kdyby ji tihle blázni neměli, tak Bikram jóga existuje jen na papíře. A protože jsem tam potkal fajn lidi. A protože cejtím, že by mě to mohlo v horizontu dvou set let chytnout. A protože se sebou potřebuju něco dělat. Fyzicky a co si budeme povídat, i duševně...

Ve středu jdu zase. Tedy pokud mě do té doby nezabije dieta, stesk po škvarkách nebo zaměstnavatel, který čekal, že z ranní jógy přijdu do práce nastartován a euforický, zatímco já nepřišel, ale připlazil se, abych z posledních sil vynadal těm, co mě do toho navezli, a napsal tento článek, který jsem musel nadiktovat (nemám ruce) pomocí posunků (nemám sílu mluvit) a toto jsem částečně činil ze záchoda, kde jsem strávil odpoledne s průjmem, které mi tělo seslalo jako trest za to, že k obědu byl místo dvou řízků a šesti tatarek salát a sklenice vody.

Přemýšlím, co říci závěrem o józe, víte, jako něco velkého, přece jen jsem jogín na cestě k osvícení, ale jsem teprve na jejím začátku plném pochybností a nacistů a zbytečných dramat typu "Hurá, jsme v polovině", což střídá starostlivé Lenčino "Pavle, nám nevadí, že si po lekci ještě v sále chvíli poležíš, ale pomalu vstávej, už tu čumíš do stropu na zádech hodinu a za chvíli začíná další lekce...".

Ze které se nesmí odejít...

P.S.: Včera jsem měl poprvé vegetariánský oběd, ale nechci to téma otevírat, vytěsnil jsem to z paměti. To samé udělám s tím dnešním... A zítřejším...

Těším se příští úterý a nezabíjejte zvířátka kvůli masu, mějte se rádi a make peace, no war...

Váš

Jogín

Partnery projektu jsou Bikram Yoga Prague a veganská restaurace LOVEG

+ Další 3 fotografie

Julie Hojdyszová jako oběť nechutného obtěžování. Odporná zpráva od zvrhlého fanouška