KONEC JARKA NOHAVICI? Spousta lidí ho odepsala a může si za to sám!

Stvořil tak nádherné lyrické balady, že když na koncertě hrábne do strun a začne je svým mile neohrabaným hlasem zpívat, notují si je s ním všichni. Otvírá srdce snad i zkamenělinám. Jenže bohužel to všechno čím dál víc doprovází hořká pachuť.

Autor těchto řádků se přiznává bez mučení, že ještě donedávna patřil k fanatickým obdivovatelům Jaromíra Nohavici. I když někde přišla řeč na jeho tanečky s komunistickou Státní bezpečností, zuřivě ho obhajoval: Autor takových písniček přece nemůže být svině! Dnes už si však myslí, že zlo může mít i ty nejmilejší podoby.

Likvidace Okamurou

Co mě ke změně názoru přivedlo? Je to jednoznačné: vědomá a zřetelná podpora politika Tomia Okamury (46). Nohavica, jakého jsem si vysnil, tedy přímý, rovný člověk se srdcem na dlani, by nikdy nevyjádřil náklonnost k politikovi, jehož živnou půdou je nesnášenlivost a populismus toho nejhoršího kalibru. Jenže když jsem se po e-mailu písničkáře ptal, jestli ho k fotce Tomio jen nezneužil, odpověděl mi, že ne, že o tom focení věděl a že česko-japonského zlověstného mužíka považuje za sympaťáka.

To byl v mých očích konec. Přivíral jsem oči nad nesnášenlivou říkankou Arab mi šahá na babu, i ty estébáky jsem si pro sebe vykládal různě. Přitom jsem se v tomhle ohledu choval hodně selektivně. Když se člověk začte do článků, pochopí, že z toho prostě Jarek nevyšel s čistým štítem.

Trocha historie: Před dvanácti lety vyšly na světlo světa fragmenty z jeho skartovaného spisu, který si na něj vedla Státní bezpečnost Přiznal tehdy dost otevřeně, že se bál odmítnout ji, a tak na schůzky chodil, ale nikdy prý o nikom neřekl nic zlého. Agent Mirek, jak Nohavicu komunističtí agenti nazývali, jim třeba vyprávěl o své cestě do Vídně mezi disidenty.

Hovořil s nimi o Pavlu Kohoutovi, Karlu Krylovi a dalších. V roce 2006 to s novinářem Respektu ještě rozebíral věcně a slíbil, že se ponoří do vzpomínek a zápisníků, aby mohl i svým fanouškům říct, jak to vše bylo. Nechci mu nijak křivdit, ale připadá mi, že místo toho se uzavřel do sebe, napsal pár uražených písniček, jak po něm zase jdou, a nikdy pořádně nebyl schopný říci: Sorry, zvojtil jsem to. To by mu odpustil každý.

Co vadilo Krylovi

„Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí - že nepromluvil o své minulosti,“ napsal ve své knížce třeba takový Karel Kryl

Jarek se pak ještě vlastně začal bránit. Najednou přišel protiútok, že o žádnou spolupráci nešlo, že ho agenti vydírali přes nemocnou matku, výčitky, co se na něj vytahuje před volbami (?), a doufání, že jeho fanoušci ho znají a chápou.

Později se objevily ještě další archivní dokumenty, z nichž vyplynulo, že Jaromír Nohavica měl údajně prásknout ty, kteří za ním v únoru 1989 přišli s peticí za propuštění Václava Havla z vězení. To dotyčným mohlo zničit živobytí. A z materiálů vyplynulo i to, že jen během let 1987 a 1988 se měl písničkář setkat s estébáky rovnou patnáctkrát. Nohavica reagovat odmítl s tím, že si musí vše najít ve svém archivu. Redaktorovi ale ještě děkoval, že mu pomáhá s pochopením toho, co si proti němu StB vedla.

Ublížínek

Jenže zakrátko už o sobě ublíženě psal, že z něj dělají opět nepřítele státu a že co příslušníkům řekl, to už stejně věděli. A že se nikdy ani na kafe pozvat nenechal.

Od té doby nic. Někteří jeho písně začali vnímat s pachutí teprve až loni, když převzal vyznamenání od kritizovaného prezidenta Miloše Zemana. Jiným se nelíbí, že kývnutím na ocenění od Vladimira Putina legitimizuje jeho režim, který i s naší zemí vede hybridní válku a je otázkou, zda ho nevnímat jako nepřítele.

Nevím, kolik mu ubylo fanoušků. Někteří jistě. Jiní nad tím mávají rukou s tím, že hudbu a jeho osobní názory oddělují. Další však říkají, že to nejde a že měl na ně právě takový vliv, že ho vnímali jako nositele slušnosti, pravdy a bůhvíčeho. A tyto lidi už asi navždy zklamal.

Hvězda Zlatovlásky drsně zkritizovala Českou televizi. Nebýt starých pohádek, nemají co vysílat, tvrdí Štěpánek