Pohřbení zaživa bývalo skutečnou hrozbou: Pro živé mrtvé byly jedinou nadějí bezpečnostní rakve
Společně například s upálením či utopením je pohřbení zaživa jedním z nejobávanějších způsobů smrti, jakým by zemřít nikdo nechtěl. Viktoriánská éra přitom je pověstná právě pro chybná prohlášení živých lidí za mrtvé a za jejich pohřbívání, i když ještě žili.
V této době nebyla medicína ani zdaleka tak vyspělá jako dnes a nemocí bylo požehnaně. Některé z nich způsobovaly takové útlumy srdeční činnosti, že nebylo možné poznat, zda člověku srdce bije či nikoliv. Často se proto stávalo, že rodiny a přátelé truchlili pro osoby, které na druhý břeh ještě neodešly.
Jedinou nadějí pro údajné nebožtíky byly bezpečnostní rakve a hroby. Známé jsou například zvony na hrobech, na které mohla osoba v rakvi zazvonit za pomoci provazu, který vedl od zvonu z povrchu země až do rakve. Úloha správců hřbitovů kdysi jednoduchá nebyla, obchůzky museli dělat několikrát denně a jakmile se zvon rozezněl, přispěchali na pomoc člověku pohřbenému zaživa.
Kontrola
Kromě zvonů existovaly i další způsoby, jakými se mohli zaživa pohřbení lidé dostat ze svých hrobů a jakými mohli správci hřbitovů kontrolovat, zda nebožtíci náhodou nejsou naživu. Jedním z takových způsobů bylo například okénko v rakvi, které i po jejím uložení do země zůstalo odhalené. Nejen správci, ale i pozůstalí skrz ně sledovali, zda se nebožtík neprobouzí k životu. Jakmile byly na těle patrné známky rozkladu, rakev byla hlínou zaházena úplně.
V roce 1790 pak byla zkonstruována rakev, díky které by v ní živý člověk přežil a dostal se ven i bez pomoci. Rakve v minulosti nebyly ukládány tak hluboko do země jako dnes a v této, kterou navrhl vévoda Ferdinand z Brunswicku, byly dva klíče. Vedla z ní širší roura, díky které do rakve proudil vzduch a dostalo se do ní světlo.
Zaživa pohřbený člověk tak po probuzení v rakvi, za předpokladu, že se probudil ve dne, téměř okamžitě spatřil dva klíče, za pomocí kterých mohl nepřibité víko rakve odemknout a dostat se z ní. Další designy pak poskytovaly živému mrtvému i jídlo a vodu, jiné například vzbuzovaly pozornost za pomocí petard, jejichž šňůry vedly do rakve, kde je mohl člověk zapálit sirkami, které při pohřbívání dostal.