POZOR, nenechávejte tatínky samotné s dětmi! Nebo to dopadne přesně takhle

Čekáme na zastávce tramvaje.

Manželka se snaží zabavit tříletou dceru: "Pojď, Viki, už dlouho jsme neříkali barvy, tak co to jede kolem za auta?" "Sejvená. Modjá. Selená. Vyblitej platejz. Bílá. Uschlý hovínko. Modjá. Zlutá. Kydanec leča. Sejvená. Ojanžová. Rozšjápjej bobl. Bílá. Modjá. Shnilý listí. Zlutá. Sedivá. Cejná. Had s plůjmem..."

Celý ostrůvek se ohromně bavil. Má žena mne však nenápadně chytla pod krkem, přitáhla k sobě a zasyčela: "Ty už nikdy nebudeš učit malou barvy!" Já nevím, co se po mně chce? Jsem muž. Rozeznávám 16 druhů barev, stejně jako výchozí nastavení Windows a nějaká puškvorcová mi vůbec nic neříká.

Většinu barev není absolutně možné identifikovat, ale to dítě vyžaduje odpověď a nespokojí se s "nevím." Tak něco jsem si vymyslet musel. Káťa mi náhle vrazila ruku dcery, že se musí jít podívat na jízdní řád. Odešla a studovala ho, dokud tramvaj nepřijela Tak jsem tam stál a držel Viki.

"Cejná. Modjá. Cejná. Plíseň ze zadku. Zlutá. Cejná. Vyvlhlnutej heml. Cejná. Hnědá. Natjávenej tucňák. Sejvená..." Dobře. Možná... Možná to byla chyba.

Pokud vás povídka zaujala a máte chuť si koupit parádní knížku M. M. Cabicara, tak můžete ZDE.

První odpadlice ze Survivoru Denisa o kruté zradě: Byla jsem strašně zklamaná