Šporcl o umělcích: Jsme vnímáni jako póvl, nemáme zastání. Schůzku s Babišem beru jako šanci

Proč jste se rozhodl napsat otevřený dopis premiérovi?

Protože vnímám situaci kolem nás. Kultura je podle mne nejvíce postižený obor pandemie. Nemáme zastání, nikdo o nás nemluví, mnohdy jsme vnímáni jen jako póvl. O finanční podpoře nemluvím. Ale můj dopis se netýkal pouze kultury aktivní, ale i školství a hudby ve školách. Cítil jsem, že je potřeba, abych za všechny umělce promluvil… za všechny, kteří třeba nemohou vyvolat takový ohlas jako já.

Co si od toho slibujete?

Jsem rád, že téma rezonuje a že to rozčeřilo stojaté vody. Že se o kultuře díky mému dopisu začalo mluvit a psát. Význam a potřeba kultury bývají i v normálních časech podceňovány a teď je to ještě více vidět. Chtěl jsem tímto dopisem spojit lidi v kultuře a ukázat kolegům, co jsou na tom psychicky a finančně špatně, že v tom nejsou sami, že při nich stojím a že jsme na tom všichni podobně, že řešíme stejné problémy. A na ty upozornit. Jsem obyčejný muzikant a hrdě se k tomu hlásím.

Neměl být dopis směřován spíše ministru kultury?

V dopise jsem psal i o školství a jiných tématech, proto jsem jej směřoval na vládu, tedy k rukám premiéra. K mému překvapení se toho premiér ujal a na čtvrtek si se mnou domluvil schůzku. Beru to jako určitou šanci. Chtěl bych dokázat co nejlépe pojmenovat to, co kultura nutně potřebuje. Ale myslím, že z mého dopisu, který je v plném rozsahu na mém Facebooku, je to jasné.

Jaká by měla tedy podle vás být podpora umělců a osob, které pandemie dramaticky zasáhla?

Je to jednoduché, jako v Německu nebo v Americe. Tam se vypočítá z minulého daňového přiznání měsíční plat nebo firemní příjem a 70 až 80 % se vyplatí. Je to jasně dané, transparentní. Tady se pořád handrkujeme o nějaké stokoruny. Je to nedůstojné a frustrující. Představte si vážené herce, tanečníky, nebo koncertní mistry na volné noze, aby na rok změnili práci, protože se teď neuživí a podpora je nedostatečná, a pak se vrátili v naprosté kondici zpět? To nejde a je ostuda tohoto státu, že si nedokáže svých elit vážit. A přitom by v tuto chvíli stačilo tak málo – aby někdo z vlády předstoupil a řekl kulturní sféře „myslíme na vás a vážíme si vašeho nasazení a umění“, ale nikdo nic takového neřekl, neexistujeme. Vždyť by nám stačilo, kdybychom měli pocit, že si nás někdo váží. A že to zvládneme.

V tento moment se do rozhovoru přidává manželka herečka Bára Kodetová a smutně doplňuje pocity…

„Ono je to složitější ještě v jiném ohledu. Třeba divadla. Ta mají momentálně nazkoušeno několik inscenací dopředu, to znamená, že herci na volné noze nemají šanci získat novou roli. Když budou něco zkoušet, tak třeba za rok, za dva. V soukromém divadle se zkouší zdarma po tři měsíce. Vydělávat začínáte až s odehranými představeními. Než se tedy dostanete do plusu, bude to opět trvat mnoho měsíců. A pak je otázka ztráty formy. Například v plzeňském divadle zkouší už rok My fair lady, udělali neveřejnou premiéru a herečka v hlavní roli čeká na svou příležitost. Ztratila rok svého uměleckého života. Jako mnozí jiní. Jsem ráda, že to Pavel napsal, protože už léta je v této zemi opomíjena kultura a morálka obecně. Rétorika prezidenta Zemana (76) a jiných je nastavena tak, že jsme vlastně nepotřební, otravní a neschopní. Smutné. Mladí lidé přerušují svá studia umění, protože v nich nevidí budoucnost. Je to ponižující. A je velký rozdíl mezi soukromým sektorem a příspěvkovými organizacemi. Ti mají aspoň nějaké zastání. Soukromý sektor nikoho nezajímá. Kultura přece formuje národ. Speciálně český národ by bez kultury nebyl, čím je. Jsem smutná z toho, jakým způsobem se na nás nahlíží. Je to frustrující. Celý život toužím hrát divadlo, mám to v genech… má rodina tvořila historii českého umění, divadla, kinematografie. Moji rodiče, prarodiče… a teď se mám stydět za to, že jsem si vybrala uměleckou dráhu. Nebo si hledat jiné zaměstnání? Vždyť jsme také součástí společnosti, občané tohoto státu. Kde máme ministra kultury, který by nám dal pocit, že jsem potřební?“

A pokračuje:

„Mnoho lidí teď pronese, že si stěžuji a pláči v době, kdy jde všechno stranou a je důležité přežití. A mají naprostou pravdu. Samozřejmě chápeme, že jsou tady skupiny potřebnější pro chod státu a zvládnutí pandemie a soucítíme s každou z nich, ať už jsou to přetížení zdravotníci, policisté, hasiči… Umělci jsou ale lidé, kteří reflektují emoce a dobu. Máme přinášet radost i moudrá slova dramatiků. Máme hlídat, co dělají naši politici, a upozorňovat na lež a faleš. To bylo vždy cílem dramatiků. Nejsme lidé, co se chtějí povyšovat. Všechno, o čem tady mluvíme, jsou otázky pro budoucnost. O tom, jakým národem chceme být. Zda hrdým a kulturním, který dbá na morálku a základy slušného chováni, má skvělé školství a váží si svých elit, ať už jsou z kteréhokoli oboru. Anebo ne, ale pak pro mnoho slušných lidí bude život v této společnosti velmi těžký. Jako už je nyní. Pandemie jen zjitřila emoce a vyplavila dlouhodobě neřešené problémy. Teď už je téměř jisté, že čtyřicet let komunismu se na nás podepsalo víc, než jsme si mysleli.“

Hvězda Zlatovlásky drsně zkritizovala Českou televizi. Nebýt starých pohádek, nemají co vysílat, tvrdí Štěpánek