Tati, já musím kakat! Četli jste už povídku, která válcuje internet?

Jestli máte dceru, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne:

„Tati, já musím kakat.“

Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje:

„Ale tohle je klučičí! A já jsem holka.“

„No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?“

Načež Viki pronese nesmrtelnou větu:

„Protože tady je to plný bimbasů.“

Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát.

„A kluci jsou čuňata. Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě.“

„No, to má výkon.“ ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.

„A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral.“

Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Viki si smíchu vůbec nevšímala.

„A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka.“

Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Viki si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko.

„A taky ji počůral.“

Pánské záchodky se změnily v Comedy Show.

„Radši tlač.“ pronesl jsem zničeně.

„Mě to nejde. Pomůžeš mi?“

Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkejsneme navěky.

„Heeee…“ začal jsem neochotně.

A Viki se chytla: „Heeee…“

A odvedle z kabinky se ozvalo: „Heeee…“

A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: „Heeee….“

Byli jsme Pražsky Tlačící sbor.

Viki to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: Jé, mně se úplně vysypalo bříško.“ A pak to zazdila:

„Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?“ radovala se. Jen jsem odevzdaně přikývl.

„Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka.“ kopala nožkama spokojeně do mísy.

„Já to tady snad dneska nedodělám…“ ozvalo se od pisoárů, když ustal smích.

Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Viki chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá:

„Ty si zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu.“ Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Viki chtěla sama spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona:

„Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam.“

U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem dceru ven. Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne:

„Tati a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?“

Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce.

Pisoáry se konečně uvolnili a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi:

„Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji.“

No.

My ne.

Už nikdy.

Pokud si budete chtít knihu M. M. Cabicara pořídit, podívejte se ZDE.

Hvězda Zlatovlásky drsně zkritizovala Českou televizi. Nebýt starých pohádek, nemají co vysílat, tvrdí Štěpánek