Advent (z latinského adventus = příchod) je začátek liturgického roku, období čtyř nedělí před 25. prosincem. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, rozjímání a dobročinnosti. Dříve byl zároveň dobou půstu, kdy byly zakázány zábavy, svatby a hodování.
Charakteristika
V západní tradici by měl být také dobou zklidnění. Odpovídalo to životnímu stylu našich předků, jejichž přirozeným rytmem byla intenzivní práce v době od jara do podzimu, kdy bylo nutné zvládnout veškeré zemědělské činnosti, a odpočinek v zimě, kdy se vykonávaly domácí práce jako draní peří, šití, pletení, předení, tkaní atd.
První stopy adventní liturgie lze nalézt již v polovině 5. století v italské Ravenně. Významnými předvánočními dny jsou (mimo nedělí) svátky sv. Barbory (4. prosince), sv. Mikuláše (6. prosince), Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince) a sv. Lucie (13. prosince).
Čtyři adventní neděle
Západní církev původně slavila různý počet (4 až 6) adventních nedělí, až papež Řehoř Veliký (†604) ustálil jejich stálé množství na čtyřech.
U pravoslavného náboženství trvá advent od 15. listopadu (tj. 28. listopadu podle přepočtu juliánského kalendáře na gregoriánský) do samotného dne svátku, který má pevné datum a připadá na 25. prosince (7. ledna ve zmíněném přepočtu).
Závěrečná adventní neděle předchází Slavnosti Narození Páně (25. prosince).
Jejich označení jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá má původ v obchodním ruchu před Vánoci a s církevními tradicemi nemá žádnou souvislost.
Zvyky
Tradičním symbolem je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech odlišnou podobu, v tuzemsku nejčastěji se čtyřmi svíčkami, z nichž tři jsou fialové (modré) a jedna růžová. Fialová barva symbolizuje pokání, ztišení a čekání. Zapalování svíček na věncích přímo vychází ze židovského obyčeje během Chanuky.
Lidé si také rádi zdobí svoje domovy jmelím, které má přinášet štěstí a požehnání do domu, dle Keltů také pak i plodnost. Políbení pod jeho větvičkou má zajistit lásku až do příštích Vánoc.
V této době je také zvykem pečení medových perníčků, které má v českých zemích tradici pravděpodobně od 12. století.
Samozřejmostí je příprava vánočního cukroví, které má původ v pohanské oslavě slunovratu, kdy mělo funkci ochrannou a obřadní. Jeho pečení umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickým kořením, a umožňuje zpívat, případně poslouchat, vánoční koledy.
V dnešní době si zejména děti od začátku prosince otevírají adventní kalendář, který jim připomíná, že se Vánoce blíží a i ony musí svým způsobem dodržovat půst: být „hodné“, aby jim Ježíšek přinesl dárky.
Na samém sklonku adventu si lidé staví betlémy (jesličky) po vzoru sv. Františka z Assisi (†1226), Ty mají větší význam v některých evropských zemích, např. Itálii, kde se nezdobí stromek a ony jsou tedy jediným vánočním symbolem.
Vánočky dříve pekli mistři pekaři. Do nich se zapékala mince, která předpovídala svému nálezci zdraví a bohatství po celý příští rok. Popraskaná a nepovedená vánočka naopak znamenala neštěstí.
Naše hudební tradice se může pochlubit výjimečným počtem kvalitních adventních písní. Uplatňují se zejména při jitřních mariánských mších zvaných roráty.
Vánoční stromek má svůj původ ve zdobení lidských obydlí chvojím na ochranu před vším zlým. Ještě počátkem 16. století bylo jejich zdobení pronásledováno katolickou církví jako pohanský zvyk, později však bylo akceptováno. Větve jehličnanů se staly symbolem věčného života. První stromky byly údajně zavěšovány za špičku ke stropu, později i špičkou dolů. K jejich zdobení se používalo pečivo, perníky, ovoce, ořechy, později stuhy, kraslice, slaměné ozdoby atd.
Od roku 1986 se v předvánoční době zapaluje v Betlémské jeskyni plamínek, který je pak skauty a dobrovolníky rozšiřován do světa jako Betlémské světlo.
V posledních letech se stále větší oblibě těší květina zvaná vánoční hvězda.
Vánoční ryba byla často na stole zastoupeně symbolicky pečivem v jejím tvaru. Teprve v 19. století se v měšťanském prostředí prosadil kapr obecný jako jídlo, které běžně patří k těmto svátkům, a to podle Domácí kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi venkovany a nižšími vrstvami obyvatelstva se tento zvyk rozšířil až po první světové válce. Zpočátku se podával v úpravách na modro (vařený ve zředěném octě nebo bílém víně s kořenovou zeleninou) či na černo (ve sladké omáčce z povidel a perníku), až po druhé světové válce získala největší oblibu jeho smažená verze.
Šupiny z kapra jsou symbolem bohatství, proto se před večeří umisťují pod talíře, případně se drží v dlani nebo dávají do peněženky.
