úmrtí
Alexandr Vondra - český politik
Alexandr Vondra je český pravicový politik, člen Občanské demokratické strany (ODS), od 2019 poslanec Evropského parlamentu (EP).
Narodil se 17. srpna 1961 v Praze (tehdejší Československo).
Je považován za jednoho z hlavních tvůrců zahraniční, evropské i enviromentální politiky ODS i celé vlády Petra Fialy. Po smrti Karla Schwarzenberga (†2023) je někdy označován za doyena české zahraniční politiky.
Kariéra
1984 ukončil magisterské studium Geografie na Přírodovědecké fakultě pražské Univerzity Karlovy. Několik let pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea, pak programátor. Společně s Jáchymem Topolem (1962) a Ivanem Lamperem (1957) vydával samizdatový časopis Revolver revue.
Politika
1987 podepsal Chartu 77, od ledna 1989 do ledna 1990 vykonával funkci jejího mluvčího. Je jedním z autorů petice Několik vět. V únoru 1989 byl podmíněně odsouzen za kladení květin k pomníku sv. Václava v předvečer 20. výročí sebeupálení Jana Palacha (†1969). Do vězení v Praze-Ruzyni nastoupil v září 1989, protože svou disidentskou činností prý porušoval podmínku. K jeho propuštění došlo po necelých dvou měsících.
V letech 1990 až 1992 působil jako zahraničně-politický poradce tehdejšího prezidenta Václava Havla (†2011). V období 1992 až 1997 pracoval jako první náměstek ministra zahraničních věcí a byl vyjednavačem při uzavírání česko-německé deklarace. V letech 1997 až 2001 byl českým velvyslancem v USA a v období 2001 až 2002 vládním zmocněncem pro přípravu summitu NATO v Praze.
V letech 2003 až 2004 působil jako externí spolupracovník The German Marshall Fund of the U.S. a v období 2004 až 2006 jako jednatel a konzultant firmy Dutko Worldwide.
Vládní angažmá
Od září 2006 do ledna 2007 byl ministrem zahraničních věcí ČR v první Topolánkově vládě. V lednu 2007 byl jmenován místopředsedou vlády pro evropské záležitosti. V těchto pozicích prosazoval umístění americké vojenské základny v ČR, která měla být součástí systému protiraketové obrany. V červenci 2009 byl jedním ze signatářů dopisu administrativě amerického prezidenta Baracka Obamy (1961) varujícího před údajnou hrozbou Ruska regionu střední a východní Evropě.
Ve volbách do Senátu Parlamentu ČR 2006 se stal senátorem za obvod Litoměřice (v tomto městě žije). V horní komoře zasedal jako místopředseda ve Výboru pro záležitosti Evropské unie (EU) od srpna 2009 do svého jmenování ministrem.
Na kongresu ODS během června 2010 se stal místopředsedou partaje.
Po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PČR) 2010 byl v červenci 2010 jmenován ministrem obrany v Nečasově vládě. Brzy po nástupu do funkce začal s výraznou personální obměnou mezi vysokými úředníky ministerstva.
Dle depeše uveřejněné WikiLeaks z března 2009 byl „největším spojencem Spojených států na české politické scéně“.
Kontroverze
V lednu 2011 zveřejnilo ministerstvo financí podezření, že se při zakázkách spojených s přípravou českého předsednictví v Radě Evropy ztratily peníze, a to minimálně ve výši 500 milionů Kč. Společností, která měla finance neoprávněně získat, měla být ProMoPro zajišťující audiovizuální služby. Faktická zodpovědnost nebyla jasně určená, ale z pozice místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, kterým v té době byl právě on, měl hospodaření v této souvislosti na starosti. Ten však i po vytrvalém tlaku koaličních partnerů jakékoliv pochybení odmítal
Některá média spekulovala, že původní kontrola, která kauzu odstartovala, byla pomstou Miroslava Kalouska (1960) za Vondrovo rozkrývání korupčních kauz na ministerstvu obrany.
V červnu 2015 soud uložil trest sedmi jednatelům firem, které se na zakázce podílely, včetně společnosti ProMoPro, tři obviněné úředníky zprostil viny. Stát vyčíslil vzniklou škodu na 938 milionů Kč.
Během dubna 2011, v souvislosti s neustávajícím tlakem na svou osobu a pokračující vládní krizí, Vondra nabídl tehdejšímu premiérovi Petru Nečasovi (1964) svou demisi na ministerský post, nicméně i po rekonstrukci vlády téhož měsíce v ní setrval. Jeho pozice na ministerstvu tak byla dále napadána především zástupci koaličních Věcí veřejných. Z funkce nakonec odstoupil 28. listopadu 2012. Jedním z důvodů jeho nepopularity v očích veřejnosti bylo prosazování výstavby brdského radaru navzdory nesouhlasu většiny obyvatelstva.
Ve volbách do Senátu PČR 2012 obhajoval mandát za ODS, ale nepostoupil do druhého kola.
Následně se stal se ředitelem Centra transatlantických vztahů Cevro Institutu. Stál za iniciativou Odmítáme podrážet Izrael kritizující tehdejšího ministra zahraničí Tomáše Petříčka (1981), ministra kultury Lubomíra Zaorálka (1956) a bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (†2023) za jejich společné prohlášení, ve kterém odsoudili plánovanou izraelskou anexi židovských osad, které tento stát od 1967 vybudoval na okupovaném Západním břehu Jordánu, což je území, se kterým Palestinci počítají pro svůj budoucí stát.
Europoslanec
Ve volbách do EP během května 2019 kandidoval z 15. místa kandidátky ODS. Získal 29 536 preferenčních hlasů, skončil tak nakonec na 2. místě a byl zvolen.
Na 29. kongresu ODS v Praze během ledna 2020 byl zvolen místopředsedou strany, 2022 i 2024 tento post obhájil.
Ve svém vystoupení před poslanci EP během října 2021 kritizoval Zelenou dohodu pro Evropu (Green Deal), která podle něj může vytvořit sociální problémy vedoucí až k rozvratu EU.
Na podzim 2023 se objevil na billboardech spolu s bývalou milenkou a europoslankyní Veronikou Vrecionovou (1965). Kampaň sklidila negativní odezvu hlavně z řad koaličních partnerů, jelikož poutač působil, že se snaží od koalice i ODS distancovat. Oba na nich zachycení shodně oponovali, že volební kampaň ještě nezačala a jedná se pouze o informování veřejnosti o jejich práci v EP.
Ve volbách do EP v červnu 2024 obhajoval mandát europoslance jako lídr kandidátky koalice SPOLU a uspěl.
Názory
Dlouhodobě zdůrazňuje, že je třeba mít se před Ruskem na pozoru. Je zastánce tvrdých sankcí vůči této zemi jako reakci na ukrajinskou invazi.
2024 se označil za příznivce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona (1977) a Francii označil za klíčového spojence ČR.
Věří, že Západ „uspokojuje blaho minorit a normální těžce pracující člověk nemá ve světě zastání“.
Viktora Orbána (1963) a Jarosława Kaczyńského (1949) považuje za normální konzervativce a vadí mu jejich „peskování“. 2024 však vyloučil případný vstup Orbánovy strany Fidesz do frakce Evropských konzervativců a reformistů, pokud maďarský premiér nepřehodnotí svůj postoj k válce proti Ukrajině.
2020 vzbudil pozdvižení, když rozhodnutí slovinského rozhodčího Skominy ve fotbalovém zápase SK Slavia Praha a dánského FC Midtylland okomentoval na Twitteru: „Slavie je mi dneska upřímně líto. Zaříznul ji slovinský rozhodčí. Vždycky jsem říkal, že Slovinci dokážou být oportunistický svině. Viz například chování k turistům tranzitujícím do Chorvatska. Dneska se to zas potvrdilo...“ Za tento výrok se později omluvil.
2016 komentoval vítězství Donalda Trumpa (1946) v amerických prezidentských volbách jako vzpouru proti politické korektnosti, sociálně-kulturnímu inženýrství a establishmentu. Obrátil až po lednu 2021, kdy Trump vyburcoval k útoku na Kapitol.
Ocenění
Získal americkou National Endowment for Democracy Medal, Záslužný kříž ministra obrany ČR, Záslužnou medaili generálního tajemníka NATO + polské a lotyšské státní vyznamenání.
Osobní život
S manželkou Martinou má 3 děti: Vojtěcha (1991), Annu (1993) a Marii (1996), z mileneckého vztahu s Vrecionovou syna Jáchyma (1992).
Na velikonoční vigilii 15. dubna 2017 byl pokřtěn v římskokatolické farnosti Horní Police (okres Česká Lípa).
Články
