Bedřich Smetana - český hudební skladatel

Bedřich Smetana byl významný český hudební skladatel období romantismu.

Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli (tehdejší Rakouské císařství), zemřel v šedesáti letech 12. května 1884 v Praze (tehdejší Rakousko-Uhersko).

Pocházel z (do určité míry) poněmčené sládkovské rodiny. Od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici.

Hlavním hudebním vzorem mu byl skladatel a klavírista Franz Liszt (†1811). Svými osmi dokončenými operami různých žánrů položil základ českého repertoáru (viz níže). Vedle toho napsal také četné klavírní skladby a vokální díla pro pěvecké sbory.

Ačkoli jeho působení i tvorba vyvolávaly bouřlivé polemiky, stal se ještě za svého života předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Je tradičně označován za zakladatele moderní české národní hudby a výrazně ovlivnil následující generace skladatelů.

Jeho dílo i osobnost jsou v tuzemském prostředí předmětem soustavné pozornosti odborníků i interpretů, těší se rovněž značné oblibě u posluchačů. Ve světovém měřítku se však zájem o něj zcela nerovná proslulosti Antonína Dvořáka (†1904) nebo Leoše Janáčka (†1928).

Kariéra, dílo, osobní život

Rodinné poměry a dětství

Bedřich (pokřtěn jako Fridrich, respektive v česky vedené matrice psáno jako Frydrych) se narodil v přízemí litomyšlského pivovaru do poměrně zámožné rodiny.

Jeho otec František (Franz) Smetana (†1857) se vyučil sládkem. Po praxi si pronajal postupně pivovary ve slezské Nise, Chvalkovicích, Novém Městě nad Metují a od konce roku 1823 měl v nájmu panský (valdštejnský) pivovar v Litomyšli.

Byl třikrát ženatý (s Annou Bartoníčkovou, Ludmilou Exnerovou a Barborou Lynkovou) a měl celkem 18 dětí, z nichž však sedm zemřelo v raném věku. Bedřich byl třetí dítě z třetího manželství (celkem jedenácté) a první přeživší syn. Vedle pěti nevlastních sester z otcova druhého manželství (Anna, Klára, Žofie, Marie a Ludmila) měl vlastní sestry Albínu, Barboru (Betty), Františku a mladší bratry Antonína a Karla.

Oba jeho rodiče měli jisté hudební nadání: matka Barbora Lynková (†1864) pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek (†1791). Syna od útlého věku zasvěcovala do hry na housle. 4. října 1830 vystoupil poprvé veřejně na hudební akademii litomyšlských filozofů. Ještě v rodišti začal komponovat i jednoduché kousky, první dochovaná skladba, nedokončený kvapík D dur, však vznikla až v Jindřichově Hradci.

Tam se rodina přestěhovala 1831, když otec získal výhodnější čtyřletý nájem zámeckého pivovaru hraběte Černína z Chudenic. Jindřichův Hradec neměl tak bohatý kulturní život jako Litomyšl, Smetana zde však (vedle školní docházky do hlavní školy a prvního ročníku gymnázia) navštěvoval první pravidelné vyučování hře na housle, violu a klavír u místního regenschoriho Františka Ikavce (†1860). Ten jej učil i zpěvu, hoch vystupoval v sopránových sólech v místním proboštském kostele. V tomto městě se jeho rodina též úzce stýkala s rodinou Kolářovou, z níž pocházela jeho pozdější první manželka.

V deseti letech utrpěl zranění, které zanechalo trvalé následky. Při klukovské hře došlo k explozi láhve se střelným prachem a Bedřicha zasáhly střepiny do pravé tváře. Snažil si zranění ošetřit omytím v rybníce, zřejmě i proto, aby se vyhnul potrestání za klukovinu. Následoval však bolestivý zánět postihující horní i dolní čelist a spánkovou kost. Důsledkem byla deformita tváře a přetrvávající bolestivost. Ve vyšším věku maskoval důsledky zranění plnovousem, který nosil z tohoto důvodu poněkud nesymetricky.

Gymnaziální studia

1835 skončil jeho otci nájem jindřichohradeckého pivovaru a podařilo se mu v dražbě výhodně koupit svobodnický statek Růžkovy Lhotice poblíž Čechtic (dnes Středočeský kraj) se zámečkem, pivovarem a hostincem. Přestěhoval se tam i s rodinou, Bedřich zde však trávil jen školní prázdniny, neboť ve školním roce 1835/36 nastoupil do gymnázia v Jihlavě (zanechavše své nepříliš úspěšně předchozí vzdělávání v Jindřichově Hradci), ale i zde se mu nedařilo a navíc propadal depresím. Nakonec uprosil otce, aby jej odtud ještě před koncem školního roku odvedl. Následně nastoupil na doporučení svého (o 23 let staršího) bratrance, premonstráta Josefa Františka Smetany (†1861), na řádové gymnázium v (tehdejším) Německém Brodě, kde se mu líbilo více a kde se seznámil mj. s Karlem Havlíčkem Borovským (†1856).

Od podzimního semestru 1839 odtud přecházela řada jeho přátel na akademické gymnázium v Praze a hoch přemluvil otce, aby mu rovněž zařídil přestup. Ve městě plném kulturních podnětů, z nichž velký význam pro něj měla zejména série koncertů Liszta v březnu 1840, se však začal brzy zabývat více hudbou než studiem.

Oznámil proto tehdejšímu gymnaziálnímu řediteli Josefu Jungmannovi (†1847), že ze školy vystupuje. Otec, který s tím přirozeně nesouhlasil, jej odvezl z Prahy a od následujícího školního roku jej zapsal na premonstrátské gymnázium v Plzni, na němž působil jako profesor jeho výše zmíněný bratranec. Pod jeho ochranou a dohledem zde Bedřich studia přece jen dokončil a složil maturitu (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem.

V Plzni se pod patronací svého profesora humanitních předmětů, hudbymilovného Gustava Beera, živě zapojil do společenského života, hrál na návštěvách, v salonech a k tanci. Dle svého deníku v té době prožil také několik citových vzplanutí, první ke své sestřenici Aloisii (Louise). Té také věnoval Louisinu polku, jež je jeho první v úplnosti dochovanou skladbou.

Od května 1842 se však datuje dlouhodobý vztah ke Kateřině Otílii Kolářové (†1859), dceři otcova přítele a talentované pianistce. V Plzni složil řadu dalších drobných klavírních skladeb, většinou tanečních, z nichž zejména zmíněná Louisina polka + Jiřinková polka (dle jiřinkových slavností v České Skalici) a polka Ze studentského života dosáhly již ve své době značné popularity. Po dokončení studií se vzepřel přání otce, aby se stal úředníkem či pokračoval ve studiích na univerzitě, a odešel do Prahy s úmyslem věnovat se výhradně hudbě.

První pražský pobyt (1843 až 1856)

Bydlel u své příbuzné a první tři měsíce žil nuzně. Otec jej peněžně nepodporoval, nacházel se v té době sám ve vážných finančních potížích. 1844 byl nucen prodat statek v Růžkových Lhoticích a přijmout nájem pivovaru v Obříství (dnešní Středočeský kraj). Zapojil se však do umělecké společnosti Concordia, v níž se seznámil mimo jiné s ředitelem pražské konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem (†1868), na jehož přímluvu se od 18. ledna 1844 stal domácím učitelem pěti dětí hraběte Leopolda Thuna (†1877).

V této funkci navázal mnoho užitečných kontaktů mezi aristokracií i hudebníky a rodina Thunových zůstala po celý život jeho podporovatelkou. Bydlel s ní v pražské rezidenci a doprovázel je i na venkovská sídla. Na přímluvu Anny Kolářové, Kateřininy matky, zahájil tehdy soustavné studium hudební kompozice u Josefa Proksche (†1864). U něj získal v poměrně krátkém čase důkladnou teoretickou průpravu, již později postrádal u řady svých současníků, s výjimkou Dvořáka.

Vedle studia kompozice pokračoval ve hře na klavír a po třech letech se rozhodl pokusit o kariéru koncertního pianisty. Ta mu měla sloužit především k získání peněz a proslulosti vedoucí k získání postu kapelníka, dirigenta nebo učitele, případně sestavit vlastní orchestr. 1. června 1847 ukončil vyučování u Thunů i studium u Proksche.

Jeho plánovaná koncertní cesta po západočeských lázních však skončila fiaskem. Plzeňský koncert byl sice slušně navštíven, ale v Chebu se sešli jen čtyři diváci a vystoupení v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Karlových Varech musel odvolat. Rozhodl se tedy založit v Praze hudební ústav (klavírní školu) a 24. ledna 1848 podal zemskému guberniu žádost o její povolení.

Při pražském povstání v červnu 1848 se nechal strhnout k účasti na barikádovém boji. Napsal také Pochod Národní gardy a Pochod studentské legie, které se staly jeho prvními skladbami vydanými tiskem, jakož i revoluční Píseň svobody na slova Josefa Jiřího Kolára (†1896).

Po porážce povstání nakrátko uprchl k rodičům do Obříství, kde jej zastihlo příznivé vyřízení výše uvedené žádosti, a s finanční podporou matky, otce a známých mohl od 8. srpna 1848 otevřít zmíněný ústav na Staroměstském náměstí v Praze.

V době příprav na jeho otevření poprvé navázal kontakt se svým vzorem Lisztem. Zaslal mu mj. žádost o půjčku 400 zlatých, která však byla odmítnuta.

Ústav zpočátku značně prosperoval a získal si dobré jméno žákovskými koncerty, vedle toho získal Smetana řadu soukromých žaček v aristokratických kruzích, krátce byl zaměstnán pro klavírní předehrávky u císaře Ferdinanda V. (†1875).

Dobré majetkové situace mohl využít k založení rodiny. 29. srpna 1849 se v novoměstském kostele sv. Štěpána oženil s Kateřinou Otilií Kolářovou. Do 1854 se jim narodily čtyři dcery (viz níže). Nadále vystupoval jako pianista, na koncertech komorní hudby a jako sólista se vyznamenal účinkováním při Beethovenových (1854) a Mozartových (1856) slavnostech.

Také pokračoval v komponování, jeho specialitou se stávaly polky, oproti těm z plzeňského období umělecky stylizované do koncertní podoby. Usiloval o její pozvednutí na umělecký žánr tak, jak to učinil Fryderyk Chopin (†1849) s mazurkou a polonézou. V letech 1853 až 1854 složil také svou jedinou symfonii, Triumfální, kterou ke konci života revidoval a přejmenoval na Slavnostní, určenou ke sňatku císaře Františka Josefa I. (†1916) Při jejím prvním veřejném provedení 28. ledna 1855 se poprvé představil jako dirigent.

V polovině 50. let jeho rodinný život zasáhly vážné rány. Tři z jeho čtyř dcer – Gabriela († 1854), Bedřiška (†1855) a Kateřina (†1856) – zemřely a naživu zůstala pouze Žofie (†1902). Smrt hudebně nejtalentovanější Bedřišky jej velmi zasáhla a na její památku zkomponoval svou dosud nejmodernější a nejvýznamnější skladbu, Klavírní trio g moll (1855). Ale i jeho manželku tyto tragédie zdrtily, navíc se u ní začala projevovat tuberkulóza, přičemž změna její povahy vedla k manželským neshodám.

V Göteborgu (1856 až 1861)

Tyto ztráty + nespokojenost s pouhým vyučováním a nemožností získat v Praze význačnější hudební postavení, snižující se příjmy z hudební školy i politicky tíživá situace přispěly k tomu, že využil příležitosti, kterou mu zprostředkoval pražský klavírní virtuos Alexander Dreyschock (†1869). Tomu bylo na turné v severských zemích nabídnuto ředitelství Filharmonické společnosti ve švédské Göteborgu.

To dotyčný odmítl, doporučil však na místo Smetanu a ten 11. října 1856 odjel do Švédska. Nejprve uspořádal na zkoušku dva klavírní koncerty, již 12. listopadu pak byl přijat za dirigenta; současně se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír pro místní dívky i dámy a vůbec významnou osobností místní společnosti.

Göteborg bylo otevřené a prosperující, ale z kulturního hlediska (ve srovnání s Prahou) velmi provinční město. Orchestr a sbor, které zde měl k dispozici, byly jen amatérské. Pro něj osobně však bylo zdejší působení velmi přínosné, získával zkušenosti jako kapelník i sbormistr a měl volnou ruku v dramaturgii, navíc pobíral poměrně vysoký plat i honoráře za hodiny.

V průběhu svého pobytu v této zemi složil postupně tři symfonické básně: Richarda III., Valdštýnův tábor a nakonec Hakon Jarl. V červnu 1859 se pak účastnil významného sjezdu umělců v Lipsku, na němž byla mj. vyhlášena tzv. novoněmecká škola v hudbě.

První rok ve Švédsku strávil bez rodiny. V létě obvykle navštěvoval Čechy a na druhou sezónu se vrátil na sever s manželkou. Ta však trpěla depresemi a měla i fyzické problémy. V dubnu 1859, při předčasném návratu do Prahy, zemřela cestou v Drážďanech.

Léto toho roku trávil Smetana u svého bratra Karla a blíže se seznámil s jeho švagrovou Barborou (Betty) Ferdinandiovou (†1908). Požádal ji o ruku a o rok později, v červenci 1860, se s ní oženil. Brzy se však ukázalo, že manželství bylo omylem: Betty necítila k více než o šestnáct let staršímu skladateli lásku, nepřitahoval ji a neměla porozumění pro jeho talent ani temperament. Od poloviny šedesátých let žili již z větší části odděleně. Zejména později, v době nemoci, odcizením a nezájmem své ženy velmi trpěl. Z manželství se přesto narodily dvě dcery, Zdeňka (†1936) a Božena (†1961).

V této době již začínal být nespokojen se svým švédským působištěm. Byl tu jednak stesk po domově, současně však toužil naplnit své umělecké ambice.

Se Švédskem se rozloučil sérií koncertů v březnu až květnu 1861. Návrat do Čech však nebyl zprvu definitivní, nejprve se pokusil prosadit jako klavírní virtuos vystoupeními v Německu a Nizozemsku, avšak s neúspěchem, který musel zhojit novým krátkým pobytem v Göteborgu (březen až květen 1862). Veškerou svou další činnost již soustředil na Prahu.

Zpět v Praze (1861 až 1866)

Jedním z důvodů, proč opustil zajištěné postavení ve Švédsku, bylo znatelné politické a společenské uvolnění po publikaci Říjnového diplomu. Svým žákem a přítelem Janem Ludevítem Procházkou (†1888) byl uveden do Měšťanské besedy a začal navštěvovat také úterní schůzky české inteligence u knížete Rudolfa Thurn-Taxise (†1904). Spoluzakládal Uměleckou besedu a 28. ledna 1863 byl zvolen prvním předsedou jejího hudebního odboru.

V té době také usilovně zdokonaloval svou češtinu (pocházel sice z česky mluvící rodiny, ale dosud veškeré jeho vzdělání a společenský kontakt probíhaly v němčině). Politicky se brzy přiklonil k mladočeské frakci Národní strany a její soupeření se staročechy ovlivňovalo celou jeho další kariéru.

Se zvláštním zájmem sledoval přípravu otevření první české pražské stálé profesionální scény, Prozatímního divadla. V něm se hodlal ucházet o místo prvního kapelníka a připravoval si k tomu půdu. Při obsazování tohoto místa však byla dána přednost osvědčenému profesionálovi, dosavadnímu druhému kapelníkovi Stavovského divadla Janu Nepomukovi Maýrovi (†1888). Rovněž jeho úsilí o získání místa ředitele pražské konzervatoře nepřineslo výsledky, neuspěl ani se žádostí o rakouské umělecké stipendium. Pro obživu tedy k 1. září 1863 založil s přítelem, sbormistrem a skladatelem Ferdinandem Hellerem (†1912), hudební školu v paláci Lažanských na Novém Městě u Vltavy.

Svou výkonnou uměleckou činnost v té době soustředil do své funkce sbormistra Hlaholu (1863 až 1865) a do práce v Umělecké besedě. Vedle toho psal především do Národních listů kritiky hudebního života.

Hlavní úkol však od návratu ze Švédska spatřoval v práci na české opeře. V únoru 1862 zakoupil od Karla Sabiny (†1877) libreto k opeře Braniboři v Čechách. Práci na ní dokončil v dubnu 1863 a stihl tedy (odloženou) uzávěrku operní soutěže vyhlášené hrabětem Janem Harrachem (†1909). Současně ji nabídl Prozatímnímu divadlu, v němž se její premiéra konala, i když po jistých obstrukcích, 5. ledna 1866. Velmi úspěšné přijetí u obecenstva i kritiky upevnilo Smetanovo postavení jednoho z vedoucích českých skladatelů a vedlo k tomu, že Harrachova komise s výhradami přiznala Braniborům v Čechách první cenu 600 zlatých ve zmiňované soutěži.

Bezprostředně po jejich dokončení požádal Smetana Sabinu o libreto ke komické opeře. Ten první verzi Prodané nevěsty dodal v červenci 1863, již 18. listopadu téhož roku měla premiéru předehra, celá kompozice byla dokončena 15. března 1866. Po úspěchu Braniborů byla nová opera zařazena na program Prozatímního divadla bez odkladu. Premiéra 30. května 1866 však nebyla příliš úspěšná, zejména v důsledku bezprostředně hrozící prusko-rakouské války.

Mnoho Pražanů se uchylovalo na venkov (následoval je i Smetana obávající se, že jej Prusové jakožto autora Braniborů v Čechách zastřelí) a nedostatek diváků vedl k finančnímu kolapsu uvedené scény. Situace se však nakonec vyvinula ve Smetanův prospěch: vedení divadla převzalo nově utvořené družstvo, které ho od 13. září 1866 jmenovalo prvním kapelníkem. Následující reprízy Prodané nevěsty již byly přijímány stále nadšeněji, v její partituře však probíhaly nadále podstatné změny a teprve roku 1870 byla představena konečná, dnešní verze.

Kapelníkem Prozatímního divadla (1866 až 1874)

Tuto funkce přebíral s cílem učinit z této scény „centrální středisko veškerého domácího světa uměleckého“. Stísněné prostory divadla však značně omezovaly inscenační možnosti, orchestr zůstával již velikostí orchestřiště stlačen na 35 členů, podobně i sbor. Pěvecký soubor byl nevyrovnaný a podléhal četným změnám, z nichž nejkontroverznější bývaly odchody do pražského německého divadla. 1868 byla při divadle jeho zásluhou zřízena baletní škola, podobně usiloval o zlepšení divadelní režie.

Svůj dramaturgický program mohl realizovat jen v omezené míře. Limitovaly ho přitom nejen provozní a finanční otázky. Musel také ustoupit ohledům na konzervativní vkus publika, jež dávalo přednost výpravným, zábavným nebo pěvecky efektním představením.

Jeho práce také opakovaně vyústila v konflikty s uměleckým souborem a vzájemné nepřátelství.

Jako dirigent se uvedl v září 1866, vedle této činnosti využil dostupnosti orchestru od sezóny 1869/70 k pořádání symfonických koncertů, na nichž prosazoval náročnější nebo modernější repertoár včetně děl domácích umělců

Jako první kapelník zastával významné společenské postavení a účastnil se řady národně politických akcí, v červenci 1868 např. národní pouti do Kostnice nebo 1870 pouti do Borové u příležitosti odhalení Havlíčkovy pamětní desky. Nejvýznamnější pro něj byla slavnost položení základních kamenů Národního divadla 16. května 1868.

Kompozice z doby kapelnictví

Soustředila se především na operu. Ihned po dokončení Prodané nevěsty začal pracovat na Daliborovi na původně německé libreto. Celá opera pak byla v partituře hotova 29. prosince 1867. Premiéra se konala 16. května 1868, v již zmíněný den položení základních kamenů Národního divadla. Premiérové přijetí bylo příznivé, ale již při první repríze se nedostávalo diváků. Ani revize na základě kritických připomínek provedená 1870 nezvýšila oblibu díla a pro Smetanu byl neúspěch této opery, na níž si velice zakládal, doživotním zklamáním.

Koncem šedesátých let se začal zabývat Libuší. Libreto obdržel 1868, kompozici dokončil v listopadu 1872. Tato práce byla původně určena k zamýšlené korunovaci císaře Františka Josefa I. českým králem. Když z ní však po ztroskotání fundamentálních článků 1871 definitivně sešlo, určil ji pro otevření „velkého národního divadla“ a její uvedení odložil.

Velmi vážně vzal připomínky, které formulovala Eliška Krásnohorská (†1926). Navázal s touto mladou básnířkou kontakt a přihlížel k jejím názorům. Navíc od ní získal dvě nová libreta: 1870 Lumíra, kterého si však Krásnohorská sebekriticky vyžádala zpět, a 1871 Violu.

Pod výčitkami skladatelské nečinnosti se bezprostředně po jejím dokončení Libuše pustil do nové, méně náročné, komické opery Dvě vdovy. Její velmi úspěšná premiéra se konala 27. března 1874.

Nemoc a závěr života (1874 až 1884)

Po roce 1870 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů jej trápilo „pálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Nemoci mu často bránily v plnění pracovních povinností, což mu vyčítala kritika.

V červenci 1874 jeden z katarů přešel ve sluchové halucinace, hučení a zaléhání zejména v pravém uchu a ztrátu rovnováhy. Nastoupil léčbu u pražského profesora Emanuela Zaufala (†1910), ale přes ni postupně ztratil sluch v pravém uchu. Na levé ucho plně ohluchl náhle k ránu 20. října 1874.

Příčina choroby je dosud předmětem odborných diskusí. Profesor Jaroslav Hlava (†1924), který prováděl pitvu jeho těla, diagnostikoval progresivní paralýzu jako následek příjice (syfilis). Ke stejnému závěru vedl výzkum Smetanových ostatků, jejž provedl roku 1987 tým pod vedením profesora Emanuela Vlčka (†2006). Hlavním argumentem byla velmi vysoká hladina protilátek na syfilis v ostatcích, což by bez onemocnění nebylo možné.

Podle docenta Jiřího Ramby (†2023) však vysoká hladina protilátek nemusela být průkazná, protože ostatky Smetanovy tkáně byly ničeny opakovaným zaplavováním hrobky. Nicméně od 20. let 20.století se alternativně navrhovalo kornatění mozkových tepen (arterioskleróza). Na začátku 21. století se názory na skladatelovu nemoc opět rozcházely, profesor Jiří Raboch (1951) se dokonce domníval, že při nedostupnosti důkazů není možné diagnózu jednoznačně určit.

Ramba, který vyšetřoval Smetanovu lebku, odvozoval skladatelovu nemoc od chronického infekčního zánětu kostní dřeně v obličejové oblasti, jímž trpěl od úrazu v dětství (popsán výše). Tuto diagnózu podpořila i Alena Němečková, která vyšetřila ušní kůstky skladatelova pravého ucha a zjistila, že byly prohlodány chodbičkami (lakunami) vyplněnými migranulační tkání. Dle jejího názoru v těchto místech musel probíhat zánět, který přešel do chronického stádia.

Smetana zprvu neztrácel naději na konečné uzdravení. Jelikož sám neměl peníze na léčení u nejlepších odborníků, přijal je ze sbírky uspořádané v Göteborgu (1244 zlatých), výtěžku soukromého koncertu uspořádaného jeho aristokratickými žačkami v čele s hraběnkou Kaunicovou (1800 zlatých) a veřejného koncertu z března 1875, na kterém poprvé zazněla Vltava. V dubnu odjel do bavorského Würzburgu k přednímu ušnímu specialistovi, poté do Vídně, avšak vždy bezvýsledně. Lékaři konstatovali nezvratnou paralýzu sluchových nervů.

7. září 1874 požádal správu divadla o zproštění povinností na neurčitou dobu a k 31. říjnu téhož roku v něm pak rezignoval na veškeré své funkce. Jelikož aktivní hudebnická i pedagogická činnost při jeho stavu nepadala v úvahu a příjmy z vydaných skladeb byly nepravidelné + velmi nízké, ocitl se ve značné finanční tísni. Divadelní družstvo se k němu ale zachovalo čestně, ponechalo jej v zaměstnání jako divadelního komponistu a vyměřilo mu čestnou penzi 1200 zlatých ročně. Za to se však musel zříci příjmů za své dosavadní čtyři opery. Za ty později vzniklé opět pobíral tantiémy.

Žil v neustálých finančních starostech a tahanicích s měnícím se vedením divadla. Vysoké životní náklady v Praze jej donutily pobývat i s rodinou na venkově, totiž v Jabkenicích (dnes okres Mladá Boleslav) u své dcery Žofie Schwarzové, kam se 3. června 1876 odstěhoval definitivně. Prozatímní divadlo se do roku 1877 potýkalo rovněž s finančními problémy, navíc i vnitřní krizí, přičemž byly činěny snahy o snížení jeho penze, kterou vedení navíc několik měsíců zadržovalo, což skladatele téměř zruinovalo.

Až těsně před smrtí se jeho finanční situace zlepšila díky vzrůstající popularitě skladeb. V létě 1883 mu ředitel Národního divadla zvýšil penzi na 1500 zlatých ročně. Jabkenické ústraní však nebylo izolací, přijímal zde návštěvy, vedl čilou korespondenci a podle finančních možností navštěvoval Prahu, kde rád chodil do divadla, sledoval zkoušky (během kterých dokonce opravoval dirigentova tempa) i představení svých oper.

Tvorba v období hluchoty

Ohluchnutí neznamenalo ztrátu jeho schopnosti skládat hudbu, naopak kvůli tomu, že většina ostatní činnosti mu byla nyní znemožněna, patří první léta nemoci mezi jeho nejplodnější. Již v září 1874 začal pracoval na cyklu symfonických básní oslavujících krásu i dějiny české vlasti, na který myslil od dokončení Libuše. První z nich byl Vyšehrad, dokončený 18. listopadu, v rychlém sledu pak vznikly Vltava (8. prosince 1874) a Šárka (20. února 1875). Po návratu z léčení pak v létě zkomponoval Z českých luhů a hájů. Tím byl cyklus prozatím ukončen; až koncem 1878 vznikl Tábor a začátkem roku následujícího Blaník, celý cyklus nazval Vlast, později Má vlast.

Vedle toho se vrátil ke klavírní tvorbě. Pozdější dva cykly Českých tanců (1877, 1879) vznikly vědomě jako protipól Dvořákových Slovanských tanců, kterými jeho mladší současník razantně pronikl na mezinárodní scénu.

1876 napsal smyčcový kvartet e moll Z mého života, jedinečnou programní komorní skladbu zachycující běh jeho života od mládí přes vzpomínky na první ženu až po ohluchnutí. Proti tomu dvě dua pro housle a klavír Z domoviny (1880) jsou jakýmsi intimním protějškem Mé vlasti. 1879 pak napsal svůj jediný písňový cyklus, intimně a autobiograficky laděné Večerní písně na slova svého přítele, básníka Vítězslava Hálka (†1874).

K vokální tvorbě se vrátil až po téměř roce od ohluchnutí. Jeho jedinou libretistkou v této životní etapě byla Krásnohorská. která mj. odmítala za svou práci pro něj jakoukoli odměnu. Již těsně před ztrátou sluchu skicoval jak její Violu, tak Hubičku, ke které se vrátil v listopadu 1875 a dokončil ji v srpnu následujícího roku. 7. listopadu 1876 měla nadšeně přijatou premiéru.

Od června do května 1878 pracoval na další opeře Tajemství (premiéra v září 1878). I tato byla přijata příznivě, ačkoli méně vřele než Hubička.

Poslední roky života a smrt

Již v průběhu 70. let 19. století se stával pro českou veřejnost reprezentantem národní hudby, počátkem 80. let toto jeho postavení potvrdila série událostí. 4. ledna 1880 se na Žofíně konal velký koncert při příležitosti 50. výročí jeho prvního veřejného vystoupení. 19. září 1880 byl v Litomyšli přítomen národní slavnosti, při níž mu byla odhalena pamětní deska. 11. června 1881 bylo prozatímně otevřeno Národní divadlo, a to jeho Libuší.

Před definitivním otevřením ovšem budova vyhořela. Smetana se aktivně zapojil do sbírek na její obnovení. 5. května dosáhla Prodaná nevěsta jako první česká opera stého představení. Ta byla rovněž posledním představením hraným v Prozatímním divadle (14. dubna 1883). Nadšeného přijetí se dočkalo také první souborné uvedení Mé vlasti 5. listopadu 1882.

O něco dříve (29. října 1882) měla premiéru jeho poslední opera Čertova stěna. Pro postupující chorobu jej její kompozice stála mnohem více času i fyzického a duševního úsilí než předchozí díla. Zásahy, které přitom učinil do libreta, vedly přitom k ochlazení vztahů s Krásnohorskou. Tím spíše byl hořce zklamán neúspěchem jejího nastudování, na němž měly podíl i zanedbaná výprava, nepromyšlená režie a nešťastné obsazení. Po pěti představeních byla stažena.

Koncem roku 1882 se skladatelův stav vážně zhoršil. Obavy ze šílenství, o kterých se zmiňoval již v dopise Janu Nerudovi (†1891), nabývaly reálné podoby. V polovině listopadu nastal první záchvat, při němž ztratil schopnost číst, mluvit i vybavovat si jména. Takové stavy se vracely, množily se i halucinace. Skladatelská práce byla již téměř nemožná, mohl se na ni soustředit jen po krátké okamžiky. Na jaře 1883 napsal svůj poslední sbor Naše píseň, začal nový cyklus symfonických skladeb pod názvem Pražský karneval, z něhož dokončil jen první část. Od dubna 1883 pracoval na čtyřikrát odložené Viole, která však zůstala torzem. Naposledy komponoval 25. února 1884.

Ještě 18. listopadu 1883 se účastnil druhého otevření Národního divadla Libuší. Jeho písemné i ústní vyjadřování se však již stávalo nesrozumitelným. Od počátku roku 1884 světlých chvílí ubývalo, až zmizely docela, celonárodních oslav svých šedesátin si již nebyl vědom. Když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným a často nebezpečným pro své okolí, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné na pražském Novém Městě, kde bez nabytí čistého vědomí zemřel v půl páté odpoledne 12. května 1884.

Jeho tělo bylo po pitvě oděno do čamary a převezeno do Týnského chrámu. Slavnostní pohřeb se konal 15. května, pořádala ho Umělecká beseda a účastnila se ho řada zástupců politického i uměleckého života, zástupci různých spolků a personál Národního divadla. Průvod vedl od Týnského chrámu na Vyšehradský hřbitov, kde byl pohřben v samostatném hrobě. Účastníci pohřbu pak pokračovali zpět do Národního divadla, kde se hrála již plánovaná Prodaná nevěsta. Jeviště bylo při této příležitosti potaženo černým suknem.

Smetanovo dílo doma a v zahraničí

Některé skladby dosáhly větší obliby než jiné, přičemž úspěch Prodané nevěsty skladatele samotného až zarážel. Vcelku se však velká část jeho díla dostala v českých zemích do repertoáru divadel, orchestrů a jiných hudebních těles ještě za jeho života, případně v následujících desetiletích a udržela se tam hojně dodnes.

Mezi jeho nejznámější skladby (a to i díky využití jako různých znělek) patří vedle mnoha čísel z Prodané nevěsty také některé melodie z ostatních oper (sbor Uhodila naše hodina z Braniborů v Čechách, ukolébavka Letěla bělounká holubička z Hubičky, fanfáry z Libuše, píseň Nekamenujte proroky z Večerních písní).

O oblíbenosti jeho děl, ale i o oficiální podpoře smetanovského kultu v době vlády KSČ, svědčí četné rozhlasové, gramofonové a CD záznamy i filmové a televizní inscenace oper.

Do zahraničí pronikal později a pomaleji než jeho mladší současník Dvořák. Z oper byly za jeho života v zahraničí provedeny jen Prodaná nevěsta (1871 Petrohrad, 1873 Záhřeb) a Dvě vdovy (Hamburk 1881), avšak v podstatě bez úspěchu.

Průlom představoval triumf, kterého na Mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni 1892 docílila Prodaná nevěsta. Brzy se rozšířila zejména v německy mluvícím prostoru a též v USA. V menší míře se ve stejném prostředí prosadily i další opery (Dalibor, Dvě vdovy, Hubička), přičemž jejich prvními velkými propagátory byli pěvci Ema Destinnová (†1930), Karel Burian (†1924) a skladatel + dirigent Gustav Mahler (†1911).

Prodaná nevěsta byla velmi dlouhou dobu nejhranější českou operou v zahraničí, avšak od poslední čtvrtiny 20. století jí značně konkurují Janáčka díla + Dvořákova Rusalka. Rovněž cyklus Má vlast, a z něj zejména Vltava, se koncem 19. století rozšířily.

Smetanovu osobnost reflektovaly i jiné obory umění. Jeho sochařské a malířské portréty vytvořili například Josef Václav Myslbek (†1922), Jan Štursa (†1925), Josef Wagner (†1957), Max Švabinský (†1962), ze spisovatelů inspiroval například Jaroslava Vrchlického (†1912), Josefa Svatopluka Machara (†1942) nebo Vítězslava Nezvala (†1958) . Nejznámější literární reflexí je báseň Antonína Sovy (†1928).

Smyčcový kvartet e moll Z mého života posloužil jako název pro stejnojmenný životopisný film (1955) režiséra Václava Kršky (†1969) s Karlem Högerem (†1977) v hlavní roli.

Muzea, památníky a instituce nesoucí Smetanovo jméno

Již roku 1883 bylo založeno Družstvo ctitelů Smetanových, jehož prvním činem bylo vydání klavírního výtahu Dalibora ke skladatelovým šedesátinám. 1909 pak vznikl Sbor pro postavení Smetanova pomníku v Praze, který brzy rozšířil svou aktivitu na výstavní, sběratelskou a vydavatelskou. 1931 se přejmenoval na (dosud existující) Společnost Bedřicha Smetany. Z jí shromážděných sbírek pak bylo 1936 otevřeno Muzeum Bedřicha Smetany v Praze na Novotného lávce, roku 1952 zestátněné, od 1976 spravované Národním muzeem.

To spravuje též Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích, odkoupený roku 1936 spolkem Dědictví Bedřicha Smetany. Od 1949 existuje muzejní expozice Rodný byt Bedřicha Smetany v Litomyšli, od 1956 expozice na zámku v Benátkách nad Jizerou, od 1968 pak Památník Bedřicha Smetany na Lamberku u Obříství a od 1984 smetanovská expozice na zámku v Růžkových Lhoticích.

Od 1961 existuje též jeho expozice v budově bývalé burzy v Göteborgu. 2015 vzniklo Muzeum Bedřicha Smetany v Týnu nad Bečvou.

Na mnoha místech mu byly postaveny pomníky nebo zasazeny pamětní desky. Již první zmíněná v Litomyšli (1880), posléze Jabkenicích (1888) a Jindřichově Hradci (1893), první pomník byl postaven v Hořicích 1903. V mnoha českých městech je po něm pojmenováno některé veřejné prostranství, v Praze je to Smetanovo nábřeží, vedoucí od Národního divadla k výše zmíněnému a po něm pojmenovanému muzeu. V Luhačovicích, kde zemřela jeho žena Bettina, nese jeho jméno lázeňský dům.

Jeho podobizna se objevila i na československé tisícikoruně (v oběhu 1985 až 1993) a pětitisícikoruně (v oběhu 1946 až 1953). V letech 1949 až 1992 nesla jeho jméno budova dnešní Státní opery Praha (tehdy Smetanovo divadlo). Hlavní koncertní prostor pražského Obecního domu má název Smetanova síň. Mezinárodní hudební festival Pražské jaro začíná každoročně v jeho úmrtní den (12. května) cyklem symfonických básní Má vlast. Ve skladatelově rodném městě se koná festival Smetanova Litomyšl a v Plzni každoročně Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž.

Jsou po něm pojmenovány rozsáhlý kráter Smetana na planetě Merkur a planetka 2047 Smetana.

Rodina

První manželka (1849 až 1859, to †): Kateřina Otylie Kolářová, do 1854 se jim narodily čtyři dcery. Gabriela (†1854), hudebně talentovaní Bedřiška (†1855), Kateřina (†1856) a Žofie (†1902).

Druhá manželka (1860 až 1884): Barbora (Betty) Ferdinandiová (†1908). Dcery Zdeňka (†1936) a Božena (†1961).