Dominik kardinál Duka (občanským jménem Jaroslav Václav Duka) je vysoký římskokatolický klerik, dominikán, 36. arcibiskup pražský, 24. primas český a kardinál.
Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové (tehdejší Protektorát Čechy a Morava).
Jeho titulárním kostelem je kostel sv. Marcelína a Petra v Lateránu (město Řím na Via Merulana).
Kariéra
První roky prožil s rodiči na Pouchově, kde v kostele svatého Pavla apoštola od dvanácti let ministroval. Před ním celebroval 1970 první mši svatou (= primici).
Vystudoval Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové a bezprostředně po maturitě se vyučil strojním zámečníkem. Po absolvování základní vojenské služby mohl 1965 začít studovat teologii v Litoměřicích. V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů a v červnu 1970 kardinálem Štěpánem Trochtou (†1974) vysvěcen na kněze.
Nejprve působil v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze, 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V této době rovněž pracoval, spolu s Metodějem Habáněm (†1984), na možnostech formace členů řádu dominikánů, později se stal magistrem kleriků a vikářem provinciála. Tato činnost skončila jeho odsouzením roku 1981 a pobytem ve vězení Plzeň-Bory. Po propuštění až do 1989 pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač.
1986 byl tajně ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie, po 1989 působil v této funkci již veřejně. Souběžně s tím vyučoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a vykonával též úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených.
Byl iniciátorem českého překladu Jeruzalémské bible (vytvářeného od 1980), spolu s Františkem X. Halasem (1937) i jejím hlavním překladatelem. Vyprofiloval se jako teolog a plodný církevní spisovatel, zejména v oboru biblistiky.
V červnu 1998 byl jmenován biskupem Královéhradecké diecéze, v listopadu 2004 též apoštolským administrátorem Litoměřické diecéze z důvodu indispozice biskupa Pavla Posády (1953), přičemž tuto funkci zastával až do jmenování Jana Baxanta (1948) roku 2008.
V únoru 2010 byl jmenován nástupcem kardinála Miloslava Vlka (†2017) ve funkci pražského arcibiskupa, úřadu se ujal v dubnu. V témže roce byl zvolen předsedou České biskupské konference, úřad opustil po deseti letech.
V lednu 2012 oznámil papež Benedikt XVI. (1927), že jej spolu s dalšími 21 duchovními jmenuje v blízké budoucnosti kardinálem. K uvedenému aktu došlo 18. února 2012 ve vatikánské bazilice sv. Petra.
V dubnu 2018, v den svých 75. narozenin, poslal papeži Františkovi (1936) dopis, ve kterém rezignoval na post pražského arcibiskupa. Odpovědí byl souhlas s demisí a zároveň výzva, aby jej vykonával dále, dokud za něj nebude nalezena náhrada, což se k dubnu 2022 stále nestalo.
V březnu 2020 byl vzat do domácí karantény, protože se setkal s biskupem Karlem Herbstem (1943), který byl pozitivně testován na nemoc covid-19.
Veřejná činnost
Bývá charakterizován tím, že dobře vychází s politiky napříč spektrem. Doposud byl za dobře se všemi prezidenty ČR. Jako jeden z mála katolických kleriků blahopřál 2018 ke znovuzvolení Miloši Zemanovi (1944), za což se stal terčem kritiky hlavně u mladých věřících. V listopadu 2015 za něj dokonce v Lánech odsloužil mši, v reakci na to pak od desítek občanů obdržel kritický otevřený dopis.
Nepochopení si vysloužila i jeho slova na adresu uprchlíků a postoj k LGBT komunitě. Ještě coby královéhradecký biskup v roce 2006 kritizoval zákon o registrovaném partnerství, který dle něj znevažuje tradiční hodnoty rodiny.
2012 se postavil za myšlenku obnovení pomníku maršála Josefa Václava Radeckého z Radče (†1858) na pražském Malostranském náměstí.
Po demonstraci odborů v březnu 2013 jej bývalý dominikánský spolubratr Ivan Odilo Štampach (1946) obvinil, že ve své glose na Českém rozhlase Radiožurnálu označil její účastníky za „lůzu“
V říjnu 2018 dopisem Jaroslavu Vodičkovi (1948), předsedovi Českého svazu bojovníků za svobodu, ukončil své členství v této organizaci. Své důvody nesdělil, dle médií tak učinil patrně kvůli faktu, že uvedená organizace ocenila poslance KSČM Zdeňka Ondráčka (1969).
Festival Divadelní svět Brno 2018 uvedl koncem května kontroverzní hry Naše násilí a vaše násilí a Prokletí chorvatsko-bosenského režiséra Olivera Frljiće (1976). Ty se dle Duky hrubě dotkly jeho práv, zaručených Listinou práv a svobod. V první uvedené je totiž scéna s Ježíšem znásilňujícím muslimskou ženu, kdežto ve druhé (již dříve jím označeném coby „hnus“) figuruje socha s vizáží papeže Jana Pavla II. (†2005) s erigovaným penisem. Kardinálův právník Ronald Němec (1981) proto zažaloval Národní divadlo Brno a organizátora festivalu, Centrum experimentálního divadla, přičemž od nich žádal omluvu. Soudy však dospěly k závěru, že se nikdo omlouvat nemusí.
Duka v prosinci 2019 oznámil, že ve sporu podá dovolání a nebude váhat obrátit se ani na Evropský soud pro lidská práva. V červnu 2021 jeho právník Česká televizi potvrdil, že proti výše uvedenému soudnímu rozhodnutí podávají ústavní stížnost.
V září 2019 na něj bylo jednou z obětí (označovanou jako Patrik R.) podáno trestní oznámení za nadržování pachatelům sexuálního násilí, kteří se této činnosti dopouštěli v dominikánském řádu, jenž v té době vedl. Údajný pachatel byl vysvěcen na kněze, později z řádu vyloučen. Verdiktu soudu se však nedočkal, neboť 2007 zemřel.
Policejní vyšetřování dospělo k závěru, že R. byl obětí sexuálního násilí dokonce ze strany dvou kněží. Ústavní soud však v dubnu 2021 konstatoval, že případ je z pohledu práva uzavřen, protože oba duchovní jsou již po smrti.
V květnu 2021 vydala nezisková organizace Kverulant zprávu, ve které tvrdila, že podezřele vyvedl majetek církve přes svou nadaci Arietinum. Dle ní mělo jít o dva pražské pozemky v hodnotě cca 250 milionů korun, které nadace převedla na developerskou firmu Central Group výměnou za budoucí obdržení bytů. Dle zjištění Deníku N ovšem sdělení nebylo zcela přesné. Potvrdili, že kardinál sice založil nadaci v prosinci 2020 coby soukromá osoba, v čele její správní rady ovšem zasedá z titulu arcibiskupa (coby statutárního orgánu). V podstatě jde tedy o nadaci církve, nikoliv jeho jako fyzické osoby.
V říjnu téhož roku Kverulant informoval o dalším převodu majetku církve na nadaci Arietinum. Tentokrát šlo o pozemky v pražských Bohnicích v odhadované hodnotě 170 milionů korun, které jí v srpnu darovala tamní Římskokatolická farnost. Duka se opět, jako v předchozím případě, snažil zprávu nechat odstranit, když požadoval soud o vydání předběžného opatření, ten mu ovšem nevyhověl. Na spolek proto podal žalobu, ve které požaduje peněžní zadostiučinění ve výši 3 milionů korun a omluvu k tomu.
V dubnu 2022 oslovil veřejnost s tím, aby neodsuzovala ruské vojáky po útoku tohoto státu na území Ukrajiny. Jak uvedl na svém blogu, mnozí z nich pomáhají znásilněným ženám, a ti, kteří se tohoto aktu dopouštějí, konají tak pod tlakem emocí a vášní ve stavu agonie. Dodal, že to však není důvod pro jejich omluvu. Proti uvedenému vyjádření se vymezily ženskoprávní organizace i část veřejnosti.
Je držitelem několika vyznamenání, mj. francouzského Řádu čestné legie a českého Řádu Bílého lva.
Osobní život
Jeho otec František Duka byl za druhé světové války nejdříve příslušníkem vládního vojska, z něhož 1944 v Itálii dezertoval a přes Švýcarsko se dostal do Anglie, kde působil jako zbrojíř 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva (RAF). V 50. letech byl spolu s dalšími lety ze Západu odsouzen k žaláři na Mírově.
Matka Anežka Duková pocházela ze šumavských Hor Matky Boží.
