Džamila Stehlíková je lékařka, univerzitní pedagožka, blogerka a politička kazašské národnosti žijící od roku 1988 v České republice (tehdy Československu). Byla ministryní pro lidská práva a národnostní menšiny ČR, zastupitelkou města Chomutov, místopředsedkyní Strany zelených, od 2021 je předsedkyní Liberálně ekologické strany (LES).
Narodila se 6. února 1962 v kazašské Alma-Atě (dnes Almaty).
Kariéra
1986 absolvovala obor Všeobecné lékařství na První vysoké škole lékařské v Moskvě. V období 1985–1988 pracovala jako vědecká pracovnice a pedagožka na katedře psychiatrie téže univerzity. Od února 1989 do srpna 1992 působila jako odborná lékařka-psychiatrička v Nemocnici s poliklinikou v Chomutově, 1992–1997 jako vědecká pracovnice v Národním centru podpory zdraví v Praze a ve Státním zdravotním ústavu.
1998–2006 vykonávala soukromou psychiatrickou praxi v Chomutově. Jako pedagožka působila na Fakultě životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, zabývala se výzkumem vlivu médií na hodnoty a chování obyvatel.
Od 2010 se v Praze soustřeďuje především na soukromou psychiatrickou praxi, pomáhá mj. rizikovým pacientům, drogově závislým a v Domě světla lidem postiženým HIV-AIDS. K jejím léčebným metodám patří mj. skupinová terapie, zooterapie a arteterapie.
V období 2009–2014 pracovala na částečný úvazek opět v pražském Státním zdravotním ústavu na pozici Národní manažerky programu HIV-AIDS. Během své praxe napsala desítky lékařských publikací i popularizujících statí.
2019 založila svým jménem nakladatelství zaměřené na ruskojazyčnou i ukrajinskou disidentskou literaturu a její české překlady.
Politická činnost
Zahájila ji 1998, kdy se stala členkou chomutovského zastupitelstva (do 2010). Poslední dvě volební období byla rovněž městskou radní.
2006 neúspěšně kandidovala v senátorských volbách v obvodu č. 5 – Chomutov. V letech 2005 až 2007 vykonávala funkci místopředsedkyně Strany zelených, byla též předsedkyní ústecké krajské organizace a členkou republikové rady téže partaje. Vstoupila do ní 1998, vystoupila na sjezdu v lednu 2014.
Následně se stala členkou LES a na jejím ustavujícím sněmu v únoru 2014 byla zvolena do jejího předsednictva. Na sněmu v červnu 2017 byla zvolena místopředsedkyní, v červnu 2021 (po odstoupení Martina Bursíka, 1959) předsedkyní.
Ve volbách do Evropského parlamentu 2014 kandidovala na 9. místě její kandidátky, ale neuspěla.
2001 založila občanské sdružení Relikty, které se zabývá projektem Paměti Krušnohoří. Mapuje osudy starousedlíků české a německé národnosti v příhraničních oblastech na severozápadě Čech.
V lednu 2007 se stala ministryní pro oblast lidských práv a menšin ve vládě Mirka Topolánka (1956). Mezi jejími návrhy byly některé záměry veřejností vnímány kontroverzně. K nim patřil návrh na vytvoření zákona zakazujícího tělesné tresty na dětech.
Z funkce odstoupila v lednu 2009 při hromadné rekonstrukci vlády. Nahradil ji Michael Kocáb (1954).
Je členkou Výboru pro sexuální menšiny Rady vlády pro lidská práva. V květnu 2016 získala cenu bePROUD za celoživotní přínos komunitě leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT).
Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2017 kandidovala za LES na kandidátce TOP 09 v Ústeckém kraji, leč mandát nezískala.
V říjnu 2021, v souvislosti se zdravotním stavem prezidenta Miloše Zemana (1944) uvedla, že jeho abstinence v nemocnici vedla k náběhu na delirium tremens, díky čemuž se hospitalizace dotyčného prodloužila. Mluvila také o jeho těžce poškozeném mozku nebo metabolickém rozvratu kvůli alkoholické jaterní cirhóze. Prezidentská kancelář ji následně zažalovala o omluvu a milion korun, který by měla poslat Fondu ohrožených dětí.
Osobní život
1988 uzavřela sňatek s klinickým psychologem PhDr. Miloslavem Stehlíkem a přestěhovala se do tehdejšího Československa. Od 1997 je rozvedená, má dvě děti: dceru Kamilu (1988) a syna Adama (1993).
Československé státní občanství získala 17. února 1992 na přímluvu tehdejšího prezidnta Václava Havla (†2011).
