Jana Bobošíková je česká moderátorka, redaktorka a politička.
Narodila se 29. srpna 1964 v Praze (tehdejší Československo).
Kariéra
Postudiu na gymnáziu v Praze (1978–1982) absolvovala 1987 studium na Obchodní fakultě pražské Vysoké školy ekonomické (VŠE). Během této doby působila ve volených funkcích Socialistického svazu mládeže, včetně jeho ústředního výboru. V červnu 1985 předávala před Staroměstskou radnicí kytici tehdejšímu komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi (†1991).
Po získání inženýrského titulu studovala v období 1988 až 1990 postgraduálně na Národohospodářské fakultě VŠE, kde byla posluchačkou oboru Výuka ekonomických předmětů. Rok si mj. přivydělávala jako uklízečka.
Od prosince 1989 začala působit jako redaktorka domácí rubriky v Československé televizi, kde se zabývala tématy Občanského fóra a privatizace. 1993 a 1994 působila v Hospodářských novinách, nejdříve jako redaktorka, později vedoucí oddělení hospodářské politiky. Paralelně spolupracovala s Radiožurnálem, dnes prvním okruhem Českého rozhlasu. Od listopadu 1994, až do prosince 1998, byla ekonomickou redaktorkou České televize. Současně v ní moderovala zpravodajský pořad „21“ a spolupracovala s rádiem Frekvence 1.
1. dubna 1998 se spolu s vrcholným managementem ujal své funkce nově jmenovaný generální ředitel ČT Jakub Puchalský (1969). Šéfredaktorem zpravodajství se stal Ivan Kytka (1958). S ním otevřeně kritizovala práci redaktorů i Bobošíková. Kytka byl ze své funkce odvolán již v květnu zmiňovaného roku, nahradil ho Zdeněk Šámal (1966). Bobošíková i poté kritizovala editorskou a personální politiku ČT, zejména způsob řízení zpravodajství. Proto byla stažena z moderování pořadu „21“ i přípravy zpravodajských relací. Následně během prosince z ČT odešla.
V březnu 1999 se zúčastnila konkursu na místo generální ředitelky Českého rozhlasu, nebyla ovšem vybrána. V červenci 2000 neúspěšně kandidovala do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Od září téhož roku byla redaktorkou a spolumajitelkou internetového zpravodajského serveru Interview21 pro ekonomiku a politiku, jehož provoz byl ukončen v únoru 2002.
Od 24. prosince 2000 byla během tzv. televizní krize ředitelkou zpravodajství ČT až do svého odvolání 9. ledna 2001. Toto období se dodnes posměšně označuje jako „Bobovize“. ČT 15. února téhož roku definitivně opustila.
Od 9. září 2001 moderovala diskusní pořad TV Nova Sedmička, a to do 4. dubna 2004. Působením v této nedělní politické debatě zakončila svou dosavadní práci v médiích. Ke konci května 2003 byla v souvislosti s výroky a položenými otázkami ve zmíněném pořadu vyslýchána policií.
2002 poskytla rozhovor časopisu Playboy.
V květnu 2009 postoupila do druhého kola volby ředitele ČT, v ní však od radních nezískala jediný hlas.
Od listopadu 2018 moderuje rozhovory s hosty v pořadu JB Talk na internetové televizi XTV.
Působila také jako konzultantka a vysokoškolská pedagožka (odborná asistentka) na Katedře Public Relations a komunikace soukromé Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vyučovala předmět Mediální komunikace.
V roce 2004 byla spolu s Vladimírem Železným (1945) zvolena do Evropského parlamentu (EP) za hnutí NEZÁVISLÍ, ze kterého později vystoupila a stala se předsedkyní strany Politika 21. V EP působila jako nezařazená poslankyně, byla členkou Výboru pro regionální rozvoj. 2009 se neúspěšně pokusila o znovuzvolení.
2008 byla KSČM nominována jako kandidátka na post prezidenta ČR pro druhou volbu. 15. února 2008 na Pražském hradě sice pronesla svůj projev, následně však oznámila, že kandidaturu stahuje.
V květnu 2010 se její jméno objevilo na internetovém seznamu pravicových osobností, kterým bylo vyhrožováno fyzickou likvidací.
Kandidaturu na prezidentku zopakovala 2013, se ziskem 2,39 % hlasů skončila na posledním místě.
Opakovaně se rovněž pokoušela uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR: 2010 na kandidátce Suverenity pro Moravskoslezský kraj, 2013 ve Středočeském kraji jako lídryně hnutí Hlavu vzhůru, 2021 z pozice nestraníka v Praze jako lídry někandidátky uskupení Volný blok.
Nikdy se jí to nepodařilo, stejně jako 2010 při kandidatuře na primátorku Prahy, ve stejném roce (s tímtéž výsledkem) usilovala o post senátora za obvod Praha 10 (se ziskem 9,20 % hlasů obsadila 4. místo). Kandidovala i v doplňovacích volbách do Senátu v březnu 2011, ve kterých se obsazovalo v Kladně místo po zemřelém Jiřím Dienstbierovi starším. Ani v těchto volbách neuspěla, nepostoupila do druhého kola.
2015 byla zvolena předsedkyní Lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu. To přimělo některé příslušníky této skupiny, včetně posledních 3 žijících "Lidických žen", k odchodu z organizace. Důvodem bylo podezření ze snahy zviditelnit se a její údajné xenofobní výroky.
Na konci 2019 založila think tank s názvem Institut svobody a demokracie, kterým zaštiťuje své aktivity v politice. V něm pracuje také bývalá radní ČT Hana Lipovská (1990), která dle některých názorů zastupovala v RRTV právě názory Bobošíkové.
Vystupuje nacionálně a euroskepticky, vyslovila se pro zrušení zákazu osvojení dětí homosexuálními páry, je proti zavedení eura a pro vystoupení z Evropské unie.
Osobní život
Má sestru Miroslavu (1967).
Jejím manželem byl v letech 1986 až 2022 (16. 3. zemřel po dlouhé a těžké nemoci) Pavel Bobošík (narozen 1964), který v devadesátých letech 20. století založil českou pobočku německé rodinné sklářské skupiny Sahm a postupně s ní expandoval na Slovensko, do Polska, Ruska nebo Číny.
Po třiceti letech soužití se opět vzali, a to v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Prodělali takzvanou konvalidaci, tedy zplatnění civilního sňatku uzavřením nového, a to v kostele před příslušnou církevní autoritou.
Narodily se jim dcery Pavla a Jana.
