Marcello Mastroianni – nejnovější zprávy a fotografie

Marcello Vincenzo Domenico Mastroianni, rozený Mastrojani, byl italský herec, jedna z největších hvězd evropského filmu 2. poloviny 20. století.

Narodil se 28. září 1924 ve Fontana Liri (na půl cesty mezi Římem a Neapolí), zemřel 19. prosince 1996 v Paříži.

Nejznámější filmy a seriály

Manžel dvou žen (Mario De Santis)
Otcové a synové (Cesare Marchetti)
Sladký život (Marcello Rubini)
Rozvod po italsku (Fernando Cefalú)
Včera, dnes a zítra (Carmine Sbaratti / Renzo / Augusto Rusconi)
Manželství po italsku (Domenico Soriano)
Velká žranice (Marcello)
Město žen (Snaporaz)
Oči černé (architekt Romano Patroe)
Zvláštní den (Gabriele)
Drama žárlivosti (Oreste)

Kariéra

V patnácti letech si začal přivydělávat v komparzu ve filmových ateliérech, při tom studoval na stavební průmyslovce. Následně pokračoval na fakultě ekonomických a obchodních věd, což mu umožnilo stát se členem Univerzitního divadelního klubu.

Za druhé světové války byl poslán do německého zajateckého tábora, ale podařilo se mu uprchnout do Benátek. Po válce studia neobnovil, hlavně kvůli finanční situaci rodiny, a vzal místo účetního v britské filmové distribuční společnosti. Byl však nadále pevně odhodlán stát se hercem.

Od roku 1945 se tedy zapsal na divadelní akademii (Centro Universitario Teatrale). Na doporučení herečky Giulietty Masino (†1994), manželky režiséra Federica Felliniho (†1993). Její choť zprostředkoval přijetí Marcella do profesionálního hereckého souboru. 1948 byl obsazen do Shakespearovy komedie Jak se vám líbí a v divadle působil až do roku 1956, přičemž vytvořil řadu rolí ve hrách klasického i moderního repertoáru. 

Setkání se zmíněným Fellinim mělo určující vliv i na jeho pozdější profesní dráhu. Stali se z nich opravdoví přátelé a společně natočili 5 filmů.

Jako profesionální divadelní herec současně obcházel producenty a režiséry se svými fotografiemi v ruce. První zajímavou filmovou roli získal v Bídnících (1947).

Od konce šedesátých let 20. století byl vyhledávanou hvězdou a se pravidelně objevoval v televizních pořadech a seriálech.

Ústup ze slávy byl spojen s diagnostikovanou rakovinou slinivky, kvůli zhoršení zdravotního stavu totiž musel veřejné vystupování ukončit. Poslední představení absolvoval v Neapoli. Zesnul v hlavním městě Francie v kruhu svých blízkých, je pohřben na hřbitově Campo Verano v Římě.

Osobní život

V roce 1928 se s rodiči přestěhoval do Turína, zde se narodil jeho mladší bratr Ruggero. O pět let později se usadili v Římě, kde si otec otevřel dílnu na výrobu nábytku.

Roku 1950 se oženil s kolegyní z divadla Florou Carabell, 1951 se jim narodila dcera Barbara, pozdější kostýmní výtvarnice. Rozešli se 1970.

Jeho názor na manželství vycházel z tradiční katolické výchovy a přestože měl několik milostných vztahů s jinými ženami, nikdy se nerozvedl.

Jeho velkou láskou byla americká herečka Faye Dunaway (1941), s níž se seznámil 1968 při natáčení filmu Místo pro lásku. Protože se nechtěl rozvést, vztah ukončila. V letech 1971–1975 žil v Paříži s francouzskou herečkou Catherine Deneuve (1943), dokonce spolu zplodili dceru Chiaru (1972).

1976 navázal vztah s režisérkou Annou Marií Tatò (1949), který trval až do konce jeho života. Tato natočila čtyřhodinový dokumentární film Marcello Mastroianni: Nenápadné kouzlo normálnosti, který byl 1997 uveden na filmovém festivalu v Cannes, přestože jeho manželka, dcera Chiara a Catherine Deneuve se tomu snažily zabránit.

Mezi jeho další partnerky/milenky patřily mj. i Ursula Andress (1936), Anouk Aimée (1932), Claudia Cardinale (1938), Lauren Hutton (1943).

Třikrát byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší herec: za Rozvod po italsku, Zvláštní den a Oči černé. Získal 2 Zlaté glóby (1963, 1965), 2 ceny BAFTA (1964, 1965), 8 Donatellových Davidů, 8 Stříbrných stuh. Dvakrát získal cenu pro nejlepšího herce Prix d'interprétation na filmovém festivalu v Cannes, stejně jako Volpi Cup pro nejlepšího herce na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Tamtéž mu byl 1990 udělen Zlatý lev za celoživotní dílo.

1988 získal Evropskou filmovou cenu za celoživotní přínos kinematografii, 1994 pak rytířský velkokříž Řádu za zásluhy Italské republiky.