Česká právnička, politička, bojovnice za práva žen a oběť justiční vraždy Milada Horáková se jako Milada Králová narodila 25. prosince 1901 na pražských Královských Vinohradech. Zemřela rukou kata 27. června 1950 v Praze.
Jediná žena popravená během komunistických politických procesů v 50. letech 20. století byla obviněna z vykonstruovaného spiknutí a velezrady. Statečná a čestná žena, která nikdy neustoupila ze svých morálních zásad a přesvědčení, se stala symbolem odporu proti totalitě a komunistické zvůli.
Milada Horáková trpěla za své přesvědčení už v době studií. Ze studia na gymnáziu byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly pro studenty zakázané. Mohla ale přestoupit na jiné gymnázium, kde roku 1921 odmaturovala. Zvažovala studium medicíny, ale nakonec vyhrála práva. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy odpromovala v roce 1926.
V roce 1923 těžce onemocněla spálou, na kterou zemřeli dva z jejích tří sourozenců. Dospělosti se kromě Milady dožila jen o 16 let mladší sestra Věra (provdaná Tůmová). Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.
Krátce po ukončení studií se vdala za zemědělského ekonoma a redaktora a programového ředitele Československého rozhlasu Bohuslava Horáka. Pod jeho vlivem přestoupila i se svými rodiči od římsko-katolické církve k Českobratrské církvi evangelické. V roce 1933 se jim narodila dcera Jana.
Od roku 1929 byla Milada Horáková členkou České strany národně sociální (ČSNS), angažovala se ohledně zrovnoprávnění žen, sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku, na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen. Byla také členkou Československého červeného kříže a řady dalších spolků. Obzory si rozšiřovala v Anglii, Francii i SSSR. Mluvila anglicky, francouzsky a německy.
V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona odejity z práce. V srpnu roku 1940 byla společně s manželem zatčena, vyslýchána a bita. Dva roky strávila ve vězení, následně byla převezena do Terezína, kde vedla oddělení "marodky". V říjnu roku 1944 byla v Drážďanech souzena. Hájila se sama v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků vězení. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku), v blízkosti Dachau.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do vedení své obnovené strany ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen (RČŽ). Spoluzaložila ženský časopis Vlasta, který vychází dodnes. Stala se také místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a členkou Svazu přátel SSSR.
V roce 1946 kandidovala byla opět zvolena poslankyní. Kritizovala činnost poválečných lidových soudů a poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Na paškál si ji vzala StB, která ji potají hlídala. V období vládní krize v roce 1948 a 1949 se neúspěšně snažila o svolání schůze parlamentu. Nechtěla, aby RČŽ vstoupila do Ústředního akčního výboru. Byla vyloučena a vedení převzala Anežka Hodinová-Spurná. RČŽ pod jejím vedením do akčního výboru vstoupila.
Milada Horáková přišla o všechny veřejné funkce. 10. března 1948 (v den smrti Jana Masaryka) se demonstrativně vzdala svého poslaneckého mandátu. Nevyužila možnosti emigrovat z Československa. Svůj odchod oddalovala a byla politicky stále aktivní v protikomunistickém odboji. V rámci akce StB "Střed" měla být v září 1949 zatčena. Zatkli ji už ale o několik hodin dříve v její kanceláři v Masné ulici.
Byla ji přisuzována ústřední role v inscenovaném spiknutí. Smyšlená ilegální skupina, kterou údajně Horáková vedla se měla jmenovat "Direktoria". V listopadu 1949 bylo následně zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. V listopadu 1949 byli popraveni Vratislav Polesný, Vratislav Janda, Josef Charvát, Emanuel Čančík, Květoslav Prokeš a Jaroslav Borkovec - představitelé skupin nestraníků, kteří údajně připravovali protikomunistické povstání.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950. Po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové promluvili odsouzení. Milada Horáková se statečně postavila za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. K žádosti se připojili například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.
Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy ve 2:30 hodin ráno. Stojí v něm mimo jiné: "Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."
Milada Horáková byla na příkaz prezidenta Gottwalda oběšena na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Umírala dlouhých a bolestných 15 minut. Popravovalo se totiž pomocí škrtidla, kdy kat tahal lanem za spoutané nohy.
Její poslední slova zněla: "Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…"
Nejvyšší soud v roce 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990. 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě. 21. prosince 2010 udělil prezident Václav Klaus Brožové-Polednové vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu milost.
Na počest Milady Horákové bylo vystavěno několik pomníků. Její jméno nesou i ulice a náměstí po celé republice.
