Drama Requiem pro panenku pojednává o administrativním omylu, kvůli kterému se čtrnáctiletá Marika dostane místo do dětského domova do ústavu pro mentálně choré, kde nastolují sadistické vychovatelky drastické „výchovné“ metody. Marika řeší bezvýchodnou situaci zoufalým činem.
Premiéra: 1. 2. 1992
Režie: Filip Renč
Obsazení
Film byl natočen na motivy skutečné události, která se stala v roce 1984. Podle očitých svědků ale popisuje spíše verzi, která byla prezentovaná při soudním přelíčení. Čtrnáctileté Marice zemřela matka, když jí byly čtyři roky. Její vlastní otec ji znásilnil a místo spravedlnosti ji čekal ústav sociální péče. Kvůli administrativní chybě se ale nakonec místo dětského domova v Hradci ocitla v ještě větším pekle - v Ústavu pro mentálně postižené dívky na Šancích. Přestože se snažila, co jí síly stačily přesvědčit vychovatelky, že tam nepatří, všem to bylo jedno. Tvrdé, až sadistické tresty, tišící léky, zneužívání chovanek... To byla péče, které se tam děvčatům denně dostávalo. Marika v zoufalství ústav podpálí. Hasiči, kteří ho přijeli hasit, se prakticky nesnažili s ohněm bojovat. Uhořelo 26 dívek.
Ve skutečnosti ale příběh vypadal mírně odlišně. Divokou Evu Kováčovou, Romku z rodiny s mnoha sourozenci, odmalička zavírali do sklepa. Je pravdou, že ji otec později znásilnil. Nahlásila ho sama. Vzpurná a drzá dívka, která se už tehdy cítila a chovala spíše jako kluk, byla skutečně díky chybě sociálních pracovnic odeslána do ústavu v Měděnci. Problémová dívka neustále utíkala a konflikty s vychovatelkami byly na denním pořádku. Tresty ale nebyly nejspíš zdaleka tak kruté jako ve filmu, tvrdé ale rozhodně ano. Šestnáctiletá Eva nakonec ústav podpálila. V osmdesátých letech napsal novinář Josef Klíma reportáž o místním ústavu, které se následně chytil režisér Filip Renč. V roce 1995 se Klíma veřejně omluvil vychovatelkám, které byly filmem očerněny. O jejich vině ale svědčí fakt, že byly za své činy odsouzeny.
Eva Kováčová strávila ve vězení 9 let. Dostala se z něj díky prezidentské amnestii. Několikrát se pokusila o sebevraždu. Její osud alespoň částečně pozitivně ovlivnil jezuitský páter František Lízna, díky kterému si nakonec nechala změnit pohlaví i jméno. Přejmenovala se na Reného Líznu. Několik let žil s páterovou příbuznou. Po rozchodu ale založil další požár v bytovém domě. Prý se chtěl udusit. Ohrozil tak ale všechny lidi v domě. V červenci roku 2014 ve svých 46 letech skočil pod vlak, poté co utekl z brněnské léčebny.
