Věra Čáslavská byla československá sportovní gymnastka, trenérka a sportovní funkcionářka, sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy a čtyřnásobná Sportovkyně roku Československa (1964, 1966, 1967, 1968).
Spolu s Ruskou Larisou Latyninovou je jednou ze dvou gymnastek historie, kterým se podařilo získat zlaté medaile ve víceboji na dvou po sobě jdoucích olympijských hrách. Přes čtyřicet let navíc drží rekord v absolutním počtu individuálních zlatých olympijských medailí mezi gymnasty.
Narodila se 3. května 1942 v Praze, zemřela 30. srpna 2016 tamtéž.
Kariéra
Od dětství se věnovala baletu a krasobruslení. V roce 1957 se setkala s Evou Bosákovou a pod jejím vedením začala trénovat gymnastiku. V témže roce vyhrála gymnastické mistrovství republiky dorostenek i juniorek. 1959 na ME v polském Krakově vybojovala svou první zlatou medaili za cvičení na kladině + stříbrnou za přeskok.
1960 byla členkou stříbrného československého družstva na olympiádě v Římě, kde v individuálních soutěžích skončila ve víceboji žen osmá, na kladině šestá.
Na MS v Praze 1962 vyhrála přeskok, ve víceboji jednotlivců skončila druhá a v prostných třetí, čs. družstvo získalo stříbrnou medaili. 1966 v západoněmeckém Dortmundu ovládla víceboj i přeskok, na kladině a prostných brala stříbro.
Na letní olympiádě 1964 v japonském Tokiu získala zlatou medaili ve víceboji jednotlivců, v přeskoku i na kladině, s čs. družstvem skončila druhá.
1968 se účastnila Letních olympijských her v Mexiku, kde získala zlato za víceboj, přeskok, bradla a prostná, stříbro pak za kladinu a v družstvech. Během slavnostního ceremoniálu předání medailí gesty protestovala proti okupaci Československa ze srpna téhož roku, když stála společně na stupínku se sovětskou reprezentantkou (během hraní sovětské hymny od soupeřky odvrátila hlavu směrem do země).
Po této vrcholné sportovní akci ukončila svou aktivní sportovní kariéru.
V témže roce byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa, zapojila se i do do politického života, když podepsala petici Dva tisíce slov. 1971 byla vyloučena z řad ČSTV. 1974 vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a věnovala se trenérské činnosti, později jí bylo dovoleno vykonávat ji v Mexiku (1979–1981).
Po roce 1989 obdržela nabídky na místo primátorky hlavního města nebo velvyslankyně v Japonsku, ale přijala až místo poradkyně prezidenta republiky Václava Havla pro sport a otázky sociální, od 1991 pak působila jako jeho asistentka. Stala se také předsedkyní Československého (1990–1992) a poté (do 1996) Českého olympijského výboru. V období 1995–2001 byla členkou Mezinárodního olympijského výboru.
V prezidentských volbách 2013 aktivně podpořila Karla Schwarzenberga, naopak hlasitě protestovala proti Miloši Zemanovi a Janu Fischerovi kvůli jejich bývalému členství v KSČ.
V září 2015 napsala otevřený vzkaz adresovaný české veřejnosti, v němž apelovala na solidaritu a pomoc těm, kteří prchají před válkou během uprchlické krize.
Mj. byla držitelkou Ceny Pierra de Coubertina (udělené 1989 Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO), Olympijského řádu (uděleném 1991 Mezinárodním olympijským výborem) a státního vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně (uděleném 1995 prezidentem Václavem Havlem).
1991 byla též uvedena do Dvorany slávy v New Yorku.
Olga Sommerová o ní roku 2012 natočila celovečerní dokument Věra 68.
Osobní život
Během olympiády v Mexiku se vdala za atleta Josefa Odložila (1938–1993), čs. reprezentanta v běhu.
1969 se jim narodila dcera Radka, 1974 syn Martin. Svazek se ovšem rozpadl (1988), především díky násilnickým sklonům manžela, který ji navíc i podváděl.
V srpnu 1993 její bývalý manžel zemřel po potyčce se synem Martinem. Toho měla ve své výlučné výchově a dle informací ze soudních spisů jej vedla k nerespektování otce. Syn byl po dlouhém procesu a mediální kampani odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky, 1997 byl ale osvobozen milostí Václava Havla, o kterou jeho matka nežádala.
Během tohoto období jí došla životní energie, proto se od 1996 začala stahovat do ústraní. Následujících deset let se téměř s nikým nestýkala a nikde nevystupovala, žila v domě s pečovatelskou službou.
S depresemi se léčila v psychiatrické léčebně v Bohnicích, k nim se přidala i závislost na lécích na spaní. Od 2007 se začala vracet mezi lidi a pomáhat českým sportovcům. V létě 2015 ale onemocněla karcinomem slinivky břišní, přičemž na následky této vleklé nemoci zemřela.
Pohřeb se konal v úzkém rodinném kruhu, ostatky byly zpopelněny v šumperském krematoriu. Oficiální rozloučení pro představitele státu, sportovce a veřejnost proběhlo 12. září 2016 v historické budově Národního divadla v Praze. Mělo formu komponovaného pořadu, který moderoval Marek Eben.
