Unikátní svědectví českého policisty z evropských hranic: Vedro, hluk kamionů a strach o čtyřnohého parťáka Fanouše
O “migraci” před volbami mluvil každý politik. Kdo ale nebyl slyšet, jsou čeští policisté, kteří slouží ve stálém útvaru Evropské pohraniční a pobřežní stráže (agentura Frontex). Tihle lidé vidí problém z první ruky, ale většinou nesmí z pochopitelných důvodů mluvit s novináři. Nyní zase eskaluje napětí na polsko-běloruské hranici, kam Lukašenkův režim záměrně posílá stovky migrantů. Redakce eXtra.cz přináší vyprávění Miloše Blažka, jednoho z řady českých policistů, kteří v agentuře Frontex sloužili, aby - podle jeho slov - zbytek jeho rodiny a přátel mohl v Česku o něco klidněji spát. Připraveno ve spolupráci s projektem České zájmy v EU.
I když celkový počet migrantů do Evropy klesl na deset procent toho, kolik lidí přicházelo a připlouvalo v krizovém roce 2015, práce Miloše Blažka je pořád náročná. Naštěstí k tomu má čtyřnohého parťáka a kolegu, psa Fanouše, který na sociálních sítích zdatně soutěží s komisařem Rexem. Jejich poslední mise byla ve Španělsku.
S čím jste na vaší poslední misi v obrovském španělském přístavu Algeciras pomáhali?
Z České republiky jsme tam byli dva psovodi a další dva kolegové, kteří tam působili jako specialisté na doklady. Moje a Fanoušova práce spočívala v prohledávání aut, kamionů nebo autobusů s cílem zajistit, že se v nich neukrývá osoba nebo osoby, které by chtěly nelegálně překročit hranice a takto vstoupit do prostoru EU. Také jsme na místě se služebními psy pomáhali místní policii, pokud by vznikl nějaký konflikt.
Zažil jste nebezpečné situace?
Mým úkolem coby psovoda bylo najít ukrývající se osoby a ty pak se služebním psem střežit až do příchodu ostatních členů policie. Strach jsem měl každou směnu. Ale ani tak ne o sebe, ale o mého parťáka, psa Fanouše. Jeho práce totiž spočívala v prohledávání motorových vozidel - ve většině případů šlo o kamiony, kdy pes byl pro efektivnější prohledání nucen dostat se i do míst a prostor okolo náprav a kol kamionů. Čas od času se stávalo, že se řidič kamionu bezmyšlenkovitě rozjel a já jsem musel okamžitě reagovat a udělat vše pro to, aby se parťákovi nic nestalo.
To muselo být náročné. Jak spolu s Fanoušem vlastně fungujete?
Faník je parťák tělem i duší. Za ty roky jsme společně už tak sehraní, že kolikrát mám pocit, že mu už nemusím vůbec nic říkat. Jen ukážu a on pochopí, co se po něm chce. Samozřejmě je to s nadsázkou. Ale je to o důslednosti, pečlivosti, řádném výcviku a také o našem společném souznění.
Dostal jste Faníka přiděleného, nebo jste si ho vybral sám?
Faníka jsem si vybral, když byl ještě štěně. Byla to tehdy taková malá černo-zrzavá kulička s obrovskýma očima, ve kterých hráli všichni čertíci. Byl to takový pankáč odmala, což mi už hodně imponovalo. S tímto psem sloužím i v České republice.
Co musí takový pes umět?
S Fanoušem komunikuji převážně na bázi naučených signálů. Samozřejmě záleží na povaze nějakého zákroku, zda s ním budu komunikovat za pomoci verbálních nebo neverbálních signálů. Vše se zakládá pouze na důsledném a pečlivém výcviku a v neposlední řadě oboustranné důvěře. Já se na psa můžu spolehnout a on ví, že se může spolehnout na mě. Fanouš doma v Čechách pak pomáhá především při pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách nebo v případě potřeby vypracování pachové stopy nějaké osoby. Dále v rámci pořádkových jednotek na demonstracích nebo při zajištění veřejného pořádku při sportovních utkáních. A v neposlední řadě plníme úkoly společně s hlídkovými policisty, kdykoliv je třeba zajistit jejich bezpečnost na místě. Jinak Fanouš má atest psa pro výjezdovou činnost v rámci základních policejně-kynologických činností.
Co považujete za svůj nejlepší úspěch?
Já jsem o vyslání do Frontexu měl zájem již delší dobu před mým nástupem ke kynologii a když se tato možnost před pěti lety poprvé naskytla, ochotně jsem ji přijal. Za největší úspěch považuji to, že jsme se společně s Faníkem mohli aktivně podílet na ochraně hranic EU. Díky tomu jsme mohli přispět trochu k tomu, že zbytek mé rodiny a přátel během naší nepřítomnosti v Česku mohl o něco klidněji spát.
Jak vypadala vaše služba ve Španělsku?
Naše služba v přístavu Algeciras byla docela náročná. Jen si to představte - všude je hluk, řinčení kol, pískání pneumatik, hlahol rozzlobených řidičů, kteří čekají na odbavení delší dobu. Všude výfukové plyny a v letošním a loňském roce k tomu všemu přibyla ještě vysoká pravděpodobnost nákazy covodem-19. Během nočních směn je provoz největší, tudíž v jednom okamžiku začnete, po chvíli se podíváte na hodinky a zjistíte, že je již pět hodin ráno a vy ani nevíte, kam ten čas najednou zmizel. K odpolední směně si ještě připočtěte teplotu vzduchu průměrně 35 stupňů a úměrně tomu rozpálený beton, na kterém se celou dobu pes i já pohybujeme. Během toho všeho bylo nutné všemi možnými prostředky chladit psa i sebe. A tedy se postarat o zdraví a bezpečnost sebe i zvířete, které tam odvádí práci.
Slouží v přístavu také kynologové z jiných evropských zemí? Jak spolupracujete?
V přístavu slouží velké množství kynologů z různých zemí EU. Spolupracujeme mezi sebou na základě informací, které si na první směně předáme, neboť jak každý člověk, tak i pes je jiný a má jiný výcvik. Těmto věcem se postupně věnujeme tak, abychom společně odvedli naši práci, jak nejlépe dokážeme. Mezi sebou s kolegy z ostatních zemí potom bez problému komunikujeme anglickým jazykem.
Připraveno ve spolupráci s České zájmy v EU – společný projekt STEM, AMO, EUROPEUM a Evropa v datech.