Velký rozhovor s Ivo Rittigem: Lidi po mně chtějí peníze a práci!

"Určitě si přeji, aby moje děti vyrůstaly jako každé jiné. Rád bych, aby z nich vyrostli normální sebevědomí lidé," řekl Ivo Rittig (56) redakci eXtra.cz, když jsme ho kvůli jeho instagramovému účtu kontaktovali. A ochotně souhlasil s rozhovorem...

Pokud znáte jméno Rittig pouze z novin, museli jste nabýt dojmu, že jde o silného, tvrdého zákulisního hráče, který umí hovořit s mnoha politiky. Na instagramovém účtu se však prezentuje jako pohodový chlapík, který žije pro svou rodinu a nemá co skrývat. V otevřeném rozhovoru pro eXtra.cz popsal, co pro něj Instagram znamená. Ptali jsme se ho, zda nemá pocit, že mu odkrývání soukromí může ublížit. Vyprávěl o tom, jak ho výchova dětí změnila, jaké dětství měl on, po čem vždy toužil...

První část rozhovoru je o Instagramu, rodině a výchově potomků. Ve druhé části rozhovoru se dostaneme na vztah s manželkou, ptali jsme se na přátelství s Karlosem Vémolou a nemohli vynechat, co pro Rittiga představuje bohatství a luxus.

Rozhodl jste se vstoupit na Instagram. Jste tam velmi aktivní, dáváte tam i hodně intimní fotky s rodinou. Čí to byl nápad, že se takto odkryjete?

"Vzhledem k událostem, které nastaly a jsou známé, jsem pochopil, že čím více se člověk uzavírá za ploty a dveře, tím více fám vzniká. Než jsme se začali prezentovali veřejnosti, čítal jsem o sobě úplné nesmysly. Přitom jsem normální člověk jako každý jiný. Tak jsme se s mojí paní rozhodli, že není důvod částečně neotevřít soukromí. Lidé, kteří nás znali jen z médií, tak mohou poznat, jací opravdu jsme."

Máte pocit, že vám tenhle záměr vyšel?

"Tím otevřením soukromí jsme hodně nesmyslných příběhů ukončili. Jasně, že když jdu na nákup, tak si mě dva tři lidé všimnou, třeba si něco šeptají a koukají. Teď už jsme známější, nebojíme se chodit ven, jsme více vidět, třeba když jdeme za sportem, za kulturou. Nechci, aby naše děti žily v nějakém vakuu, že je nikdy nikdo neuvidí a pak jednou řeknou jméno Rittig a vznikne panika."

Máte na sociální sítě poradce?

"Na Instagram ani Twitter nemám profesionální poradce. Vedu si ho sám a poradcem je moje paní. Máme docela významné ohlasy. Dělí se to do tří skupin. Jedna skupina ví, že máme peníze, takže neustále zkouší, zda jim půjčím. Vypráví u toho historky, že přichází poslední hodina, že jde o život. Tato skupina je nejmenší. Druhá skupina by chtěla zaměstnat. Těch lidí ale také není moc. Největší skupina jsou kamarádi a pak lidé, které neznám. Mají plno dotazů, na které se snažím odpovídat. Necítíme v tom žádnou záludnost či podlost. Negativních ohlasů a komentářů je vyloženě málo. I když žádost odklepnu každému, tak ty negativní komentáře téměř nejsou. Twitter je něco jiného, tam vystupují novináři a lidé, který zajímá politická či byznysová situace. Tam podstupuju řadu soubojů. Ctím oponenty i nepřátele, ale když někdo píše úplně z jiného světa, že se smějí i ti nepřátelé, zda náhodou není na fetu, tak je to složité. Takže na Twitteru vedu cílené rozhovory, ale Instagram je něco jiného. Ten si vedu se svou paní, proto je tam i řada chyb. Netajím se tím, že s češtinou mám problémy – nepíšu čárky a háčky, někdy přemýšlím, zda mám napsat měkké i či ypsilon. Někdy se i spletu, takže je vidět, že za tím stojím skutečně já."

Máte tam i řadu bizarních fotek. Košile s leopardem je dnes už kultovní...

"Ta se váže k roku 1994, kdy jsme jako první získali zastoupení značky Versace. Tehdy byly trendem barokní košile a já si ji koupil. Mám ji dodnes. To byla první fotka v té košili. Teď po 28 letech se ta móda opět opakuje. Začalo to přehlídkou v New Yorku, kam si Donatella Versace objednala modelky z roku 1994, takže dojela Cindy Crawford, Kate Moss, Naomi Campbell. Tak jsem si řekl: Je to tu, vrací se to. Takže když moje paní viděla v butiku Versace košili s leopardem, bylo jí hned jasné, kdo ji oblékne."

Otevřeně mluvíte i o dětech. Vašemu nejmladšímu synovi je rok a půl...

"Je to čtvrté dítě a mohu říct, že při příchodu každého dítěte poznávám, co jsem dříve nepoznával. Myslel jsem si, že v padesáti nebo šestapadesáti letech to už může být složité. Neskutečně to ale užívám."

Takže páté dítě bude také?

"Dětem jsme se nikdy nebránili. S mojí paní jsme to vždy nechávali na přírodě. V našem věku je to možná trošičku na hraně, ale jak říká moje paní – nikdy neříkej nikdy."

Vaší dceři Sofii je jedenáct let. Už ví, co by chtěla v životě dělat?

"Moje děti jsou názorově hodně odlišné. Snažil jsem se zajistit školy, kde by se učily v angličtině, ale zachovaly i český jazyk a český zeměpis. Snažil jsem se zajistit školy, kdy by se učily v angličtině i češtině. Jsem proti školám, kde se učí jen v angličtině. Ve škole, kam chodí moje děti, se tak výuka střídá v obou jazycích. Angličtina je základ. Nejstarší syn si svoji budoucnost představuje v zahraničí. Sofie ale ve svém věku už budoucnost plánuje. Je to taková malá generálka. Živě se zajímá, co děláme, co je ekonomika a obchodní myšlení. Výrazně se zajímá o budoucnost a její názor se hodně tříbí, že není jen škola a zábava, ale i práce."

Když dobrovolně odkrýváte soukromí, jak tedy s rodinou vypadá váš volný čas?

"Když máte čtyři děti, je to plánování složitější. Když se někam vyjíždí, říkám tomu 'karavana otroků'. Musíme vyjít vstříc všem dětem, protože každé má rozdílné názory či chuť něco dělat. Takže s manželkou plánujeme opravdu řádně, abychom každému aspoň částečně vyhověli. Takový den začíná v sedm ráno a končí kolem 23. hodiny večerní. Střídáme kino, výlety, chvilku v přírodě, pak ve vodě... Děti se rády koupou. To je taková ideální náplň dne."

A jak trávíte čas v Praze?

"Moje paní dbá na to, aby naše děti nežily tzv. za oponou, aby chodily ven a poznávaly krásy našeho města a všechny krásy přírody. Takže je čapneme, provedeme Prahou, ukazujeme památky, páčíme z nich, zda si něco pamatují ze školy. Samozřejmě při tom čtyřikrát proběhnou louží, čtyřikrát trávníkem. Když se vracíme, jsou od paty až po hlavu od bahna. Končíme typicky u mekáče, na trdelníku nebo na zmrzlině. Naše děti rozhodně neseparujeme a dělají si prakticky vše, co chtějí."

Takže většina vašeho rodinného života se odehrává v Praze?

"Upřímně řečeno, Praha pro děti moc není. Vyrůstal jsem v Libni, to tehdy byla periferie. Pak jsem žil v Chabrech, to v té době byla vesnice. Nebyl problém sednout na kolo, jít na pole, jít do lesa, jít se podívat, co je nového v pískovně na skládce. Hodně trpím tím, že takové to přátelství dětských skupin a partiček zkrátka pominulo. Takže když se nám podařil sehnat dům na Vinohradech, který má velkou zahradu, nahradil jsem kousek té přírody – kouskem dřívějška. Děti se tak můžou rozběhnout po zahradě, protože rozběhnout se po vinohradských ulicích úplně nejde. Pražské děti, které žijí v centru města na rušných ulicích, moc příležitostí, kde se vyřádit, nemají. Takže všechna ta dětská hřiště a stezky, co pro děti vznikají, jsou k dobrému. Je třeba podporovat to, co dětem přibližuje, co my jsme měli v mládí."

Co bavilo vás, když vám bylo těch deset, dvanáct let?

"Zkoušeli jsme různé sporty – od hokeje po fotbal. Od čtrnácti jsem závodně vesloval. Chodil jsem do tzv. pionýrského oddílu, i když to byl vlastně skautský oddíl. Měl jsem štěstí, že jsem si prošel etapu klasického dětství – výlety, voda, koupání. Všude jsme jako děti chodily samy, nikdo nás nehlídal."

Líčíte to velmi idylicky...

"Tak úplně to není. Myslím, že učitelům a učitelkám, pokud ještě žijí, po mně zbyla výrazná vráska na čele. Nebyl jsem žádný hodný klučík. Když vyrůstáte na vesnici a máte míč, hokejku, tenisák, berete školu trochu jako vedlejší produkt. Moji rodiče měli velký problém, abych se vůbec něco učil, abych dělal úkoly. Byl jsem samý průšvih. Když jsem měl jako vzorný žáček jít hrát na flétnu, tak rodiče po půl roce zjistili, že místo toho chodím hrát hokej. Lumpík jsem byl. Zhoršené známky z mravů jsem neměl. Ale tašku jsem hodil do kouta, vzal si brusle a šel na rybník. Prostě žádný hodný naškrobený klučík jsem nebyl."

DRUHOU ČÁST ROZHOVORU S IVO RITTIGEM O BOHATSTVÍ, PŘÁTELSTVÍ I MMA PŘINESEME ZÍTRA.

+ Dalších 42 fotografií