Wanda Adamík Hrycová o válce na Ukrajině: Nežiju ničím jiným, kamarádi mi bojují v zákopech, říká pro eXtra.cz
Válka na Ukrajině velkou měrou zasáhla do života Wandy Adamík Hrycové (44). Slovenská producentka filmu Známí neznámí, který aktuálně promítají v kinech, má v okupované zemi řadu přátel, kteří nyní bojují o své životy v zákopech. Sama se proto rozhodla aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. "Nakupujeme vesty, nosiče, pláty, helmy, uniformy, všechno, co potřebují, protože Ukrajina nebyla na válku v takovém rozsahu připravena," říká v rozhovoru pro eXtra.cz, ve kterém také prozradila, že u sebe ubytovala rodinu uprchlíků.
Na Ukrajině jste v minulosti koprodukovala čtyři filmy a máte v zemi spoustu přátel. Jak vnímáte situaci, ve které se nyní nedobrovolně ocitli?
V poslední době nežiju ničím jiným než Ukrajinou, protože tam mám opravdu mimořádně silné vazby. Mám tam hrozně moc kamarádů, kteří místo toho, aby točili filmy, tak bojují o život. I proto se na podpoře Ukrajiny podílím celkem intenzivně, protože oni nejsou vyzbrojení a chybí jim třeba základní potřeby. Nakupujeme proto vesty, nosiče, pláty, helmy, uniformy, všechno, co potřebují, protože Ukrajina nebyla na válku v takovém rozsahu připravena.
Máte nějaké přátele, kteří bojují přímo na frontě?
Mám kamarády napříč celou Ukrajinou. Jeden z nich bojuje v Černivci a když mi posílá hlasové zprávy, tak kolem něj jsou slyšet exploze. Je to neuvěřitelné. Další kamarád je třeba sniper, jiní pracují ve zdravotnictví, v logistice. Opravdu skoro všichni jsou zapojení do boje.
Zatímco vaši přátelé bojují na frontě, vy se musíte i nadále věnovat práci u filmu včetně účasti na premiérách. Nedělá vám, v souvislosti s válkou na Ukrajině, problémy soustředit se na váš osobní či profesní život?
Toto je věc, se kterou jsem se musela vypořádat poměrně rychle, protože ta naše pracovní realita je taková, jaká je. Já jsem se smířila s tím, že když je válka vedle, tak to neznamená, že my se nemůžeme těšit a radovat. Právě naopak, my musíme být silní a optimističtí, nesmíme zapomínat na smích a radost, abychom byli v pohodě a zvládli tak lépe pomáhat. Takže já jsem si to sama se sebou urovnala.
Vy sama jste zapojila do pomoci Ukrajině skrze charitu i humanitární dodávky. Nabídla jste také uprchlíkům možnost ubytování u vás doma?
Mám pět ubytovaných Ukrajinců u sebe na chatě v Bratislavě. Snad každý můj kamarád má doma ukrajinskou rodinu nebo matku s dítětem. Pomáháme tedy, jak se jen dá. Ať už je to ubytováním, nebo sbírkou. Ano, jsou někteří Ukrajinci, kteří nepotřebují finanční pomoc, ale je mnohem víc lidí, kteří přišli prakticky o všechno a těm je třeba pomoct.
Jaká vlastně na Slovensku panuje nálada ohledně přijímání uprchlíků?
Musím říct, že jsem nadšená z toho, co se na Slovensku děje. Je tam mimořádná vlna solidarity a pomáhá se na všech frontách, ať už jsou to dobrovolníci na hranicích, kteří sekundují státním složkám a bez nichž by to stát opravdu nezvládl, či lidé, kteří nabízí pro rodiny v nouzi své vlastní domovy.
Během prvních týdnů války jste se vypravila se zásobami na Ukrajinu, konkrétně do Užhorodu, který leží kousek za hranicemi. Zvažovala jste, že byste se vydala ještě dál, jako to někteří lidé dělají?
Dál to neplánuji, přeci jen mám doma vlastní rodinu, o kterou se musím starat a nemohu si dovolit zbytečně riskovat. Nejsem voják a nemám ani výcvik.
Média jsou plná smutných výjevů z hranic, kdy se muži loučí se svými rodinami, které se následně vydávají často do neznáma. Jak to na vás působilo, když jste to sama viděla?
Byla jsme svědkem toho, jak muži vysazují ženy s dětmi před hranicemi v Užhorodě a následně se šli hlásit na vojenskou správu. Viděla jsem spoustu mužů, jak fasují zbraň a čekají, do které části Ukrajiny je velení pošle. Už jenom tohle sledovat je mimořádně náročné. Je třeba říct, že je na Ukrajině spousta profesí, které odejít nemohou, jako třeba zdravotníci. To se týká i žen, takže ty často posílají přes hranice děti samotné. Byly to otřesné pohledy.
Už jste mluvila o tom, že u vás bydlí ukrajinská rodina. Jak zvládají náročnou situaci, kdy je jejich země ve válce a oni se nemohou vrátit domů?
Je to náročné. Děláme všechno pro to, aby přišli na jiné myšlenky. Mám tam jednu sedmdesátiletou paní s třemi dcerami a jedním třináctiletým vnukem. Toho vozím na tréninky s mými dětmi a snažila jsem se mu zařídit školu, ale naštěstí jeho škola v Kyjevě stále kupodivu funguje v online režimu, což je neuvěřitelné.
Jak je to možné?
Pandemie je na to celkem dobře připravila, takže už tento systém měli vyzkoušený. Přestože chlapec nyní žije v Bratislavě, tak je v každodenním kontaktu se svými kamarády. Což je na jednu stranu super, na druhou sleduje, jak spousta jeho přátel odchází ze země a vlastně každý den vidí, jak je ta situace nepříjemná.
Budou se chtít vrátit zpět, nebo plánují usadit se na Slovensku?
Ta rodina je nastavená tak, že jsou neustále připravení jít zpět. Jakmile válka skončí, okamžitě se chtějí vrátit na Ukrajinu, nic jiného pro ně nepřipadá v úvahu. Jsou to hrdí Ukrajinci a chtějí svou zemi vybudovat znovu. Mentálně jsou nastavení tak, že si ani nepřipouští možnost, že by to mohlo trvat déle.
Zvládají se začlenit do běžného života i přes jazykovou bariéru?
Z mé zkušenosti někteří lidé hovoří anglicky a navíc ukrajinština a slovenština nejsou zas tak odlišné. Ti, co mluví jenom rusky, tak mají problém, protože to už je úplně odlišný jazyk, ale tou ukrajinštinou se u nás dá domluvit. Myslím, že to celkem zvládají, ale samozřejmě pokud zůstanou dýl, musí počítat s tím, že se budou muset integrovat.