Zločiny Velké Prahy, Hříšní lidé a další: Nakolik odpovídají skutečnosti a hříchy prostitutky Pulpánové

„Jsou tam věci, které by se v té době asi stát nemohly,“ říká ředitel jmenovitě ke Zločinům Velké Prahy, ovšem zároveň podotýká, že ať se už jedná o jakýkoliv ze jmenovaných seriálů, vždy musí laici i odborníci počítat s uměleckou licencí. „Ani jeden z těch seriálů není takový, že by se tam nenašlo něco, co by byl historicky nesmysl,“ říká Galaš. „Tyto seriály ale nejsou určeny předně odborníkům, kteří se vyznají v uniformách, v právu, ve vraždách a podobně, ale normálnímu divákovi. Mají mu přiblížit dobu, jak fungoval systém. Měly by mu také navodit nějakou pohodovou atmosféru, pokud můžeme říct ‚pohodová atmosféra‘ v případě vražd,“ usmívá se historik.

Historie

Zločiny Velké Prahy: Nárůst kriminality a brutality za první republiky, lidé chránili své obce

Výjimkou není ani Dobrodružství kriminalistiky, které se divákům snaží přiblížit historii vyšetřování co nejvěrněji. „Celý seriál je velmi dobře zpracovaný, ale tak, aby byl pochopitelný pro normálního diváka. Kdybyste ho pustil čistě historikům, balistikům a dalším specialistům, tak si poklepou na čelo. K této tvorbě je zkrátka třeba přistupovat tak, že je hlavně zábavná, byť s přidanou hodnotou v podobě některých historických reálií,“ říká Radek Galaš s tím, že ale stále platí, že pokud se dělá film nebo seriál, který se týká konkrétní historické věci či události, je dobré, aby se přiblížil realitě, jak nejvíce to jen jde.

Nic by se ale nemělo přehánět. „Hrozně mě pobaví, když si někde přečtu článek o tom, že divák je seriálem podveden, protože se to netočilo v Praze, ačkoliv se to jmenuje Zločiny Velké Prahy. Dnes byste v Praze beze změn nenatočili možná ani film, který by se odehrával v roce 1989, natož v letech 1922 a 1923,“ podotýká Radek Galaš, který dále trefně poznamenal, že seriál musí pro současného diváka přizpůsobit i mluvu.

Zachovat jazyk, nebo ho upravit?

„Je to složité, protože mám obavu, že polovina diváků by vůbec nemusela rozumět tomu, co kdo říká. Pořad by musel mít nejspíš titulky. Nejen kvůli slangu, který byl obrovsky bohatý, ale především kvůli slovosledu a vyjadřování, které bylo úplně jiné,“ vysvětluje historik a dodává, že jazyk té doby byl navíc kvůli předcházející dlouholeté autoritě Rakouska-Uherska stále plný germanismů. Představte si, že by například zazněla věta: „Muskýho nezajímá, estli je nebo nejni hořejší klekač, muskýho zajímá, estli je v pařezu lišková hihi a prachovej jekef, a kde je zrovna pařezník.“ Divák by asi do konce dílu přemýšlel, o co v rozhovoru mezi chamatákem a cherubínem vlastně šlo.

Docela věrným ovšem zůstává jazyk periferie v seriálu Hříšní lidé města pražského. „Nesmíte ale zapomenout, kdy byl točený (rok 1969 - pozn. autora). Periferie a věci s tím spojené nebyly od toho roku tolik vzdálené. Zločiny Velké Prahy ale vypráví dnes už o sto let starých reáliích,“ říká ředitel.

Historie

Zločiny Velké Prahy: Četníci versus policisté a jak se mezi sebou snášeli doopravdy

Prostitutka Pulpánová: Policisty nenáviděla z hloubi duše

Některé diváky Zločinů Velké Prahy také zarazilo, jak hrubě se některé postavy chovají k policistům. To, že by si k nim nebo četníkům tehdy nikdo vůbec nic nedovolil, je ale poněkud zkreslený pohled na věc. „V Praze tehdy například existovala prostitutka Pulpánová, která byla známá tím, že jakmile viděla policistu, okamžitě ho buď napadla slovně, nebo i fyzicky. V jednom případě to skončilo i tím, že ji pokousaný policista musel praštit košem šavle, protože už nevěděl, co dělat. Mohli ji zatknout, až když omdlela,“ líčí Radek Galaš s tím, že žena pokaždé skončila v Bohnicích.

Takové napadání policistů tehdy ovšem nepředstavovalo nic neobvyklého, zvlášť ne v tak krátké době od rozpadu Rakouska-Uherska. „Celé řadě policistů lidé předhazovali, že sloužili monarchii a podobné věci,“ potvrzuje Radek Galaš.

+ Dalších 7 fotografií

Julie Hojdyszová jako oběť nechutného obtěžování. Odporná zpráva od zvrhlého fanouška