Zločiny Velké Prahy: Policie versus novináři. Někteří měli privilegia, jiní rychle skončili
Tehdejší čtenáře nejvíce zajímalo, když se podařilo vyřešit případ. Takové informace novináři získávali například při tiskových konferencích. „Už v roce 1860 dokonce vznikla po rekonstrukci pražského policejního ředitelství speciální místnost pro žurnalisty,“ upřesňuje Radek Galaš s tím, že jedním z nejznámějších soudničkářů, tedy novinářů, kteří se zaobírali soudy a zločiny, byl za první republiky František Gel. „Kamarádil se s celou řadou policistů. ‚Nepouštěli‘ mu, ale přijímali ho přednostně, takže měl perfektní informace. Díky němu byly také napsáni Hříšní lidé města pražského,“ vypráví Radek Galaš.
Naopak novinář, který by svými články policii nebo četnictvu spíše uškodil, se už jen tak k informacím nedostal. „Bylo to něco za něco. Buď se k policistům a četníkům novinář choval s respektem a slušně, nebo prostě měl smůlu,“ vysvětluje ředitel, který zároveň upozorňuje, že v dobovém tisku se téměř nevyskytuje článek, který by osočoval četnictvo nebo policii. Výjimku představuje Rudé právo a levicově zaměření novináři, kteří psali o útlaku ze strany establishmentu.
Cenzura tisku
Ovšem existovala i cenzura, kdy policie mohla nařídit zabavení celého výtisku čísla. To platilo již od Rakouska-Uherska, kdy v roce 1907 například nechala pražská policie zabavit celý výtisk Národních listů jenom proto, že článek se po vraždě policisty policistou vyjadřoval v tom smyslu, že je potřeba policii odzbrojit. Tisková policie fungovala samozřejmě i v období demokratické první republiky, a to včetně cenzury.
Podobně jako dnes ovšem novináři nemohli pokládat otázky ohledně případů kterémukoliv policistovi nebo četníkovi, ale museli využívat k tomu určené kontakty. „Tisk se musel obrátit na policejní ředitelství nebo komisařství, dnes by se řeklo na tiskového mluvčího,“ popisuje Radek Galaš. Jinak než dnes se ale nakládalo s osobními údaji. „Když si najdete dobový článek a jdete v tisku dál a dál, můžete odhalit i pachatele. Média neměla problém uvádět celá jména, mnohdy dokonce i věk nebo bydliště, a to i u osob, které ještě nebyly odsouzené,“ říká historik.