Den v ústeckém ghettu Mojžíř: Jak se žije na sídlišti plném nepořádku a chudoby?
Chcete vidět ghetto? Jeďte na Mojžíř. Asi tak by se dala shrnout odpověď, kterou jsme nejčastěji dostávali v Ústí nad Labem, když jsme se ptali na problémové lokality. Severočeské město řeší problémy se sociální situací nepřizpůsobivých velmi často. Není to tak dávno, kdy se stavěla a zase bourala zeď v Matiční ulici a řešily se potíže s místními Romy. Od té doby situace relativně utichla, Ústí se už denně neobjevuje v celostátních zprávách. To ale neznamená, že se situace zlepšila. Redakce eXtra.cz se vydala do největšího ústeckého ghetta, sídliště Mojžíř, aby zjistila, jak se tam žije.
Z Matiční na Mojžíř
Problémy v Matiční ulici si ze zpráv pamatuje snad každý. Na jedné straně starousedlíci, na druhé problémoví obyvatelé, z velké části Romové, které město sestěhovávalo z celého svého území do jedné lokality. Postupně se tak vytvářela časovaná bomba, která jednou musela vybuchnout. V roce 1999 se město rozhodlo, že uprostřed ulice postaví zeď, která bude chránit starousedlíky na jedné straně ulice od nepřizpůsobivých na straně druhé. Zeď stála něco přes měsíc a bylo jasné, že jako řešení se neosvědčí. Město proto začalo lokalitu postupně vyklízet a budovy jsou dnes prázdné a určené k demolici.
Nepřizpůsobiví, většinou Romové, se tak museli začít přesouvat jinam - tím místem bylo právě nejčastěji sídliště Mojžíř, několik paneláků na okraji Ústí v městské části Neštěmice. Rychle se tam začala vytvářet další vyloučená lokalita. Město se tomu snažilo v roce 2018 zabránit tím, že na sídlišti vyhlásilo takzvanou bezdoplatkovou zónu - to aby zabránilo obchodníkům s chudobou vydělávat na předražených nájmech. Vytvoření nefalšovaného ghetta to však už nezabránilo. Do ghetta se stěhovali další a další problémoví obyvatelé.
Jak tedy Mojžíř vypadá dnes? Když přijíždíme na sídliště, okamžitě si všímáme, že všechny paneláky rozhodně nejsou ve stejném stavu. Při krajích sídliště jsou některé zrekonstruované, směrem do středu se však jejich stav rapidně zhoršuje. Celým sídlištěm se táhne ulice, kterou musí návštěvník chtě nechtě projet, pokud se chce po sídlišti rozhlédnout. Silnice je plná odpadků, hrajících si dětí, a jakmile se na ní objeví neznámé auto, začnou ho kontrolovat tisíce pohledů. Jakmile projíždí podruhé, už je to obyvatelům podezřelé.
Dáte si pervitin?
Parkujeme na jednom ze vzdálenějších parkovišť, kde mají napilno drogově závislí. Ve dvou vracích aut si připravují k nitrožilní aplikaci pervitin. Nabídku na sdílení dávky pervitinu s díky odmítáme a s mírným strachem o služební auto odcházíme do centra sídliště. Okamžitě se k nám připojuje chumel dětí, které upoutal náš foťák s velkým objektivem, všichni se chtějí fotit. K nim se postupně připojují starší a starší, až se dáváme do řeči s hloučkem asi osmnáctiletých kluků. Rozhodně to nevypadá, že by šlo o nějaké gangstery. Jsou milí a je vidět, že je dění na sídlišti zajímá.
"Teď je to tady dobrý, horší by bylo, kdybyste přišli navečer, tak kolem šesté, sedmé," říká asi osmnáctiletý Nicholas, sympatický mladík s překvapivě dobrým společenským přehledem. "Jo, ghetto to asi je. Hodně se tu pije a berou drogy, ale rozhodně vám tu nehrozí, že by vám na ulici někdo něco udělal nebo podobně," ochotně odpovídá na dotazy a společně s partou kamarádů nás pomalu provází sídlištěm. Hlavní ruch tu podle něj probíhá ve večerních hodinách.
Problém je náplava
Podle zdrojů z posledního sčítání obyvatel bydlí na Mojžíři asi čtyři a půl tisíce obyvatel, reálné číslo se ale může dost lišit. Spousta obyvatel je nezaměstnaných a ve špatné sociální situaci, ke klidu ve čtvrti nepřispívá ani to, že obchodníci s chudobou sem stěhují Romy třeba i z východoslovenských osad. "Je to neuvěřitelné, nemají vůbec žádné hygienické nároky, jsou zvyklí odpadky prostě vyhazovat z okna na trávník," říká muž, který nás sám vyhledal, aby si na neutěšenou situaci v ghettu postěžoval. "Bydlím tu šestatřicet let a občas je to tu o nervy," říká asi padesátiletý starousedlík, ale na druhou stranu podotýká, že se na sídlišti rozhodně o život nebojí.
"Město se snaží, ale je hrozně těžké s tím něco dělat, když tady doděláte úklid na jedné straně, můžete na druhé začít znova," poukazuje starousedlík na to, že radnice je v podobných záležitostech bezbranná. Potkáváme tu i hlídku státních policistů, kteří mají nedaleko služebnu, ale ta sídlištěm pouze kontrolně projíždí za ne zrovna nadšeného uvítání od místních. Jak se od obyvatel dozvídáme, zasahují tu častěji, než by i sami chtěli.
Co nás fotíš?
"Co nás fotíš, kdo ti to dovolil?" To je asi nejčastější reakce dospělých, kteří nejsou z publicity sídliště právě nadšení a fotoaparát na ně často působí jako červený hadr na býka. Když ale vysvětlujeme, že tu nejsme kvůli nim, ale kvůli reportáži z vyloučené lokality, jako je Mojžíř, emoce chladnou a dávají se s námi do řeči. Většině z místních vadí nepořádek na ulicích, lidé, kteří vyhazují odpadky z okna nebo mezi paneláky vaří pervitin, zatímco si kolem nich hrají děti. Řešení ale není jednoduché, nezařídí ho zákon a spousta lidí si tu uvědomuje, že za ghetto si nejvíce mohou sami jeho vlastní obyvatelé. Snaha jednotlivců to změnit by byla, ale kolektivní vůle ne.
Při asi třetím kolečku po sídlišti nastává situace, na kterou jsme byli připraveni od samého začátku, ale doufali jsme, že nepřijde. Při pohledu na náš fotoaparát se na nás rozkřikuje asi padesátiletá žena, která pro ostrá slůvka rozhodně nejde daleko. "Co mě tu fotíš, ty m***ko bílá," rozkřikuje se, nenechá si nic vysvětlit a místo toho, aby si vyslechla, proč tady jsme, nás zasypává rasistickými nadávkami a těmi nejhoršími slovy, která dokáže vymyslet. Dochází i na agresivní gesta, rozbíhá se proti nám a fyzicky se nás snaží vystrkat z ulice. Vše před malými dětmi a za nevěřícných pohledů obyvatel, se kterými jsme se do nedávné doby bavili naprosto v klidu. Jen doufáme, že si z ní ty děti berou co nejmenší příklad.
Situace se stává nepřehlednou, začíná se kolem nás a agresivní ženy stahovat kruh zvědavců a poznáváme, že na sídlišti už nebudeme vítáni a další fotky a rozhovory s lidmi už nepřipravíme. Je to dokonalý modelový příklad situace, kdy jeden člověk dokáže zkazit snahu i několika tisíc lidí o normální život a normální obraz u většinové populace. O to více individuálně je potřeba takové lidi posuzovat a pomáhat jim - tedy těm, kteří si pomoci společnosti váží.