GLOSA: Tenhle mandát není pro starý aneb Petr Pavel ukázal, že vitalita prezidenta je zásadní
Jestli někdo názorně ukazuje, jak mylná je představa velké části voličů, že ideálním kandidátem na prezidenta je starší člověk s množstvím zkušeností v politice, je to Petr Pavel. Byť je současné hlavě státu 61 let, stále se řadí mezi ty mladší politiky, kteří usedli na Hradě. A také z toho náležitě těží nejen on, ale i Česká republika. Po letech totiž máme aktivního prezidenta, který zvládá Česko pravidelně důstojně reprezentovat v zahraničí. Právě na jeho mandátu se pak ukazuje, jak moc tento post není vhodný pro lidi v důchodovém věku.
Když před prezidentskými volbami dělala redakce eXtra rozhovor s Evou Pavlovou, říkala nám, že z kandidatury svého muže zrovna dvakrát neskákala radostí. Jak její manžel, tak i ona sama zažila práci ve vysoké pozici, a tak dobře věděla, co to obnáší. Respektive, že moc času na odpočinek nebude. A to se po zvolení Petra Pavla také potvrdilo, jelikož se zdá, že prezident s první dámou nevynechají téměř žádnou akci a jsou v jednom kole. Speciálně náročné jsou pak zahraniční cesty, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži.
Petr Pavel je aktivní
Během několika dní se prezident při návštěvě Brugg a Štrasburku takřka nezastavil. Setkal se s desítkami lidí, pronesl dva sáhodlouhé projevy, poskytl řadu rozhovorů a objevil se na mnoha tiskových konferencích. Na jídlo, natož nějaký odpočinek, nebyl téměř čas a byť se řadím mezi sportovně aktivní lidi, i já jsem toho měl po několika dnech plné kecky, jak se lidově říká. To mě ale přivádí k otázce, jak se pak musí cítit člověk po padesátce. Nebo po šedesátce, natož pak po sedmdesátce! Člověk se nediví Miloši Zemanovi, že to na zahraničních cestách zařízl ve 4 hodiny odpoledne, později na ně raději ani nevyrážel, byť se na tom podepsalo především jeho zdraví.
Jenže o tom to právě je. Byť se vitalita prezidenta zdá až jako druhořadý, ne-li třetiřadý faktor, který je třeba při volbě hlavy státu zvážit, je podle mého naopak jeden z těch zásadních. Samozřejmě, zkušenosti jsou třeba, ale k čemu vám jsou, když je nemáte sílu uplatnit? Nedávná vláda Miloše Zemana je toho jasným důkazem, kdy zejména ve druhém volebním období neměl síly reprezentovat stát tak, jak by si prezidentova role žádala. O to údernější je nyní srovnání dvou lídrů - Zemana a Pavla. Ať už se současnou hlavou státu souzníte, či nikoli, jedno se mu musí nechat. Je aktivní.
Češi preferují staré kandidáty
Jako paradox pak působí pohled českého voliče, který ve většině vnímá jako rozhodující faktor pro volbu prezidenta právě pokročilý věk kandidáta. Václav Klaus nastoupil ke svému druhému mandátu, když mu bylo 68 let, dokončil jej v 73 letech. Miloš Zeman byl poprvé zvolen v 68 letech, proti němu stál ve druhém kole o šest let starší Karel Schwarzenberg. I Jiří Drahoš Zemana vyzval, když mu táhlo na 70 let. Troufám si říct, že nikdo ze zmíněných mužů by druhý mandát nezvládl, podobně, jako ho nezvládl současný exprezident.
Tendence českých voličů je tedy jasná. O to hloupěji působí případ Marka Hilšera, u kterého jsem často slýchal argument "je mi sympatický, avšak příliš mladý a nemůže mít zkušenosti". To bylo už před 6 lety. Před rokem to zkusil znovu, tentokrát obouchaný Senátem. Opět jsem však slýchal onen argument. Jenže jak ukázal Zemanův příklad, který nyní ještě více obnažil Pavel, vitalita není něco, co by se u prezidentských kandidátů mělo přehlížet tak, jako jsme to doposud dle výsledků dělali. Nabízí se tak vypůjčení názvu slavného filmu bratří Coenů, byť s menší úpravou - tenhle mandát není pro starý.