Konflikt s Čínou, boje na Ukrajině i neklidný Balkán: Expert prozradil, co nás čeká

Myslím, že návštěva takto významné americké političky znamená hlavně potvrzení, že se definitivně překreslily velmocenské mapy. Že už Spojené státy nepovažují Rusko za ekvivalentního soupeře a svou pozornost definitivně vrhnou do jihovýchodní Asie. V této souvislosti je zajímavé sledovat počínání americké diplomacie v poslední době, kdy významně utužila vztahy jak s Jižní Koreou, tak Japonskem, tak Austrálií, tedy třemi strategickými spojenci v oblasti, a snaží se také zpevnit vztahy s Indií nebo Indonésií, dalšími silnými hráči.

Válka mezi Čínou a Tchaj-wanem myslím v nejbližší době (rok dva) nehrozí, nicméně zároveň se obávám, že je čím dál blíže a že je nevyhnutelná. Peking si rok od roku vůči Tchaj-peji dovoluje víc a víc a s tím, jak rychle roste jeho vojenská moc, bude pro Tchaj-wan čím dál těžší vlastními silami Čínu nějak odstrašit. Zde připomínám, že Čína spustila na vodu již třetí letadlovou loď, rozestavěla čtvrtou a chystá pátou, což je něco, o čem například Sovětský svaz během celé své historie jen snil.

Ázerbájdžán má díky demografii a značným příjmům z ropy nad Arménií dlouhodobě velkou vojenskou převahu. Za Armény sice do jisté míry stojí Rusové, na druhou stranu Ázerbájdžán vybudoval skvělé vztahy nejen s Tureckem a dalšími muslimskými zeměmi, ale také s řadou evropských zemí (včetně České republiky) nebo například s Izraelem. A Rusové se jistě budou snažit do celé věci vložit (prezidenti Putin a Erdogan už údajně jednali), na druhou stranu jejich vyjednávací pozice není nejsilnější. Přesto jsou to pouze oni, kdo může Arménii zachránit od dalších značných územních ztrát. Z hlediska budoucnosti vidím konflikt v Náhorním Karabachu, o kterém informuje agentura TASS, dost jednoznačně, karty má mnohem lépe rozdaný ázerbájdžánský vládnoucí klan Alijevů a je spíše jen otázkou času, kdy začne svou převahu uplatňovat.

Zde musím jednoznačně říci, že jakoukoli další válku na Balkáně neočekávám, minimálně ne válku mezi Srbskem a Kosovem. Srbové sice Kosovo neuznávají a myslím, že možná ani nikdy neuznají, na druhou stranu dobře vědí, že současná situace jim nedává žádnou možnost proti bývalé provincii vojensky vystoupit. Albánie, na jejíž popud de facto Kosovo vzniklo, už je členem NATO, stejně jako další země, a část srbské politické reprezentace o sblížení s NATO a EU uvažuje dlouhodobě také.

Jakkoli je pozice Ruska v Srbsku silná, ani kdyby proruští srbští jestřábové získali v místní politice převahu, mezinárodněpolitickou realitu změnit nemohou. Takže za mě ne, přesto, že vztahy se opět zhoršují, válka na Balkáně z pragmatických důvodů nehrozí. Řekl bych, že zde budeme svědky něčeho podobného, co se děje mezi Řeky a Turky. Obě země jsou formálně spojenecké v rámci NATO, ale až jednou Srbsko vstoupí do NATO (a to se zřejmě jednou opravdu stane), tak i přesto bude s Kosovem udržovat chladné vztahy na úrovni studené války.

Za sebe si myslím, že na dlouhodobou válku už nemá ani jedna strana dost síly. Rusové se dost vyčerpali a samozřejmě vydrží déle, na druhou stranu také vidí, že Západ nehodlá Ukrajinu nechat padnout. Myslím, že proběhne ještě jedna nebo dvě větší ofenzivy na obou stranách a někdy přes zimu obě strany opatrně přikročí k jednání. Jak dopadnou, si odhadovat neodvážím, samotného by mě zajímalo, jaký bude například status Krymu. Ať už jednání současných politických reprezentací dopadnou jakkoli, čekám, že budou znovu otevřena ve chvíli, kdy prezident Putin zemře a vztahy Ruska se Západem se normalizují. V takové chvíli bych se nedivil dohodám typu navrácení Krymu za dlouhodobý pronájem námořní základny Sevastopol, tedy de facto návrat ke statu quo z dob rozpadu Sovětského svazu.