Válka na Ukrajině je konfliktem nejen vojenským, ale také informačním. Ruský agresor totiž odmítá přiznat, že svého západního souseda napadl, a místo toho šíří řadu dezinformací s cílem přimět veřejnost, aby si myslela, že právo je na straně Kremlu. Analytik z Asociace pro mezinárodní otázky a odborník na tzv. fake news Dominik Presl v rozhovoru pro eXtra.cz mimo jiné popsal, jak hoaxy vznikají a kdo za nimi stojí. "Mnohdy je u zrodu dezinformace zcela obyčejný člověk, který ji vypustil na sociální síť, kde už poté začala žít vlastním životem," říká Presl, podle kterého falešným zprávám podléhají desítky procent Čechů.
S příchodem války na Ukrajině se šíří řada dezinformací. Jaké typy nejčastěji monitorujete?
Dají se rozlišit dva hlavní typy. Ten první se týká války samotné a tyto dezinformace se snaží de facto překreslit realitu - tedy že Rusko je agresor, který na území Ukrajiny páchá válečné zločiny, a Ukrajina se brání - a vytvořit jakousi alternativní realitu, ve které je agresorem Ukrajina a Rusko je v pozici legitimního obránce. Konkrétní tvrzení tohoto typu jsou pak poměrně různorodá: od zpráv o tom, že ruské zločiny na ukrajinských civilistech jsou zfalšované a oběti jsou ve skutečnosti ukrajinští herci, až po zprávy, které tvrdí, že se na Rusko chystalo zaútočit NATO a invaze byla jejich jedinou možností. Což jsou mimochodem podobné dezinformace a pseudo-argumenty, kterými ruská propaganda obhajovala sovětskou invazi do ČSSR v roce 1968.
A ten druhý typ?
Ten se zaměřuje na ukrajinské uprchlíky v ČR, jež se snaží vykreslit ne jako lidi utíkající před válkou, ale jako ekonomické migranty, kteří do Česka přicházejí, aby zneužívali systém pomoci a dávek. Tyto dezinformace se snaží vzbudit dojem, že současná uprchlická vlna je v zásadě identická jako migrační vlna z Blízkého východu a Afriky v předchozích letech a že je tedy normální a v pořádku tyto uprchlíky odmítat.
Jak tyto dezinformace vznikají?
To je složitá otázka stejně jako v případě dezinformací na jiná témata, jako byl například covid, a nedá se rozhodně říci, že by za všemi dezinformacemi stálo přímo Rusko. Jedná se o kombinaci několika faktorů - část dezinformací přichází z ruských zdrojů, část vytvářejí "profesionální dezinformátoři" - tedy jednotlivci, kteří dezinformace monetizují a postavili si na nich byznys - ale velmi podstatná a dost možná největší část přichází od obyčejných lidí. Jejich motivace je individuální a může se lišit případ od případu, ale nejčastěji se jedná o snahu podpořit postoj, který považují za správný - například podpora Ruska - vědomým rozšiřováním nepravdivých informací.
Často se ozývají názory, že Rusko platí některé lidi v Česku, aby šířili hoaxy. Je na tom něco pravdy?
O tom, že by Rusko přímo financovalo české dezinformační weby (vyjma oficiálních ruských médií působících v ČR, jako je Sputnik), nemáme potvrzené informace. Podle slovenské vlády v minulosti Rusko tajně spolufinancovalo slovenský dezinformační web Hlavnespravy.sk a příliš by mě nepřekvapilo, kdyby k tomu v omezené míře docházelo i v Česku, ale zároveň si nemyslím, že by Rusko představovalo nějaký zásadní zdroj financí pro dezinformační scénu.
Jinými slovy - je možné, že k tomu docházelo, ale nedíval bych se na to tak, že dezinformační scéna existuje díky ruským penězům, to by byl podle mě nesprávný předpoklad.
Kde tedy berou dezinformátoři finance?
Dezinformační scéna se primárně zvládá financovat sama přes prodej reklamy, merchandising, sponzoring od čtenářů a podobně.
Dá se vůbec dopátrat zdroj hoaxů?
Když se do toho investuje dostatečné množství času a úsilí, pak to ve většině případů možné je, ačkoli ne vždy. V některých případech už byl například mezitím původní zdroj smazán a dohledat jej je téměř nemožné. Ve většině případů je původní zdroj v zahraničí (tzn.
dezinformace byla převzata z nějakého zahraničního zdroje, např. ruských médií) a stojí za ním některý z českých dezinformačních webů. Je tu ale jeden překvapivě častý původce dezinformací.
Jaký?
Mnohdy je u zrodu dezinformace zcela obyčejný člověk, který ji vypustil na sociální síť, kde už poté začala žít vlastním životem. Řada českých médií v posledních letech podnikla investigativní reportáže, při nichž konkrétní zdroje jednotlivých dezinformací dohledávala, a v mnoha případech na konci nalezla běžné lidi, kteří na Facebook napsali něco, co možná někde zaslechli, nebo si zcela vymysleli, a příliš nepřemýšleli nad tím, jestli nedělají něco špatného.
Můžeme vidět, že dezinformace o Ukrajině šíří často lidé, kteří šířili tzv. fake news během posledních dvou let o koronaviru. Jaká je v tomto případě spojitost?
Dezinformační scéna v Česku, tak jak ji známe teď, vznikla v reakci na ruskou anexi Krymu už v roce 2014, to znamená, že ji od počátku definoval obdiv k Rusku a podpora veškerých kroků ruského vedení. Ke covidu si v posledních letech tak trochu odskočila, využila toto téma k upoutání pozornosti a nových čtenářů a
nyní se opět vrací tam, kde začala.V Česku se "proslavili" jako největší covidoví dezinformátoři Patrik Tušl nebo Jana Peterková. Byť oba čelí několika obviněním a trestům, stále jsou na svobodě a šíří hoaxy. Není v tomto ohledu česká justice příliš mírná?
Rozeznávat dezinformace na internetu jako společensky škodlivý fenomén jsme začali až v posledních letech, stejně jako nějakou osobní zodpovědnost za to, co píšeme na sociální sítě. Až donedávna byly pro většinu lidí tyto dva pojmy zcela oddělené. Policie se tak tomuto tématu věnuje intenzivněji poměrně krátce a pokud to mohu posoudit, nyní na to nemá zdaleka tolik lidí, aby zvládala monitorovat a vyšetřovat všechny potenciálně nezákonné projevy.
Myslím, že policie i státní zástupci ke stíhání projevů na sociálních sítích navíc doposud přistupovali poměrně opatrně, což je sice dobře pro ochranu svobody slova, ale zároveň to mohlo dát mnoha
lidem, jako je Tušl nebo Peterková, pocit nedotknutelnosti. Osobně nedokážu objektivně posoudit, zda v jejich případě mohlo dojít k porušení zákona, ale to, k čemu spolu s kolegy vyzýváme, je výrazné navýšení kapacit policie a státních zástupců, kteří se tomuto typu kriminality věnují, aby se tomu mohli věnovat ti, kteří to mají v popisu práce.
Válka na Ukrajině
Lze určit, kolik lidí dezinformacím podléhá?
Takhle plošně se to nedá říci, respektive každé takové tvrzení bude nutně velmi nepřesné, protože bychom nejdříve museli určit, o jakých dezinformacích konkrétně mluvíme. O dezinformacích týkajících se Ukrajiny zatím podobná data nemáme. Dezinformacím o covidu podle různých průzkumů věřilo až 40 % lidí, i tady ale záleží, o jakých konkrétních dezinformacích mluvíme, a je nutno přiznat, že zrovna v případě covidu se v několika případech to, co jsme původně považovali za dezinformaci, později změnilo na obecně přijímaný fakt či hypotézu. Vhodnější by tedy bylo mluvit o dosahu, který má v Česku tzv. dezinformační scéna, a ani tady nemáme úplně kompletní data, podle mě se bude jednat o nižší desítky procent populace.
Jak může běžný konzument médií rozlišit falešné informace od těch skutečných?
Doporučil bych představit si, že je každý den 1. duben a na apríla většina z nás u každé zprávy často přemýšlí, jestli je to skutečně pravda. Vzhledem k množství nejen nepravdivého, ale i "jen" manipulativního obsahu, který se na internetu denně objevuje, bychom si v ideálním případě stejný odstup a nedůvěru měli zachovávat permanentně. Jednoduše řečeno, dávat si pozor na zprávy, které útočí na emoce a které neuvádějí zdroje, u každé informace zapřemýšlet, jestli to skutečně může být pravda, a před tím, než ji případně budu sdílet, bych si měl zkusit některá tvrzení ověřit z dalších zdrojů.
Rozhodně ne všechny. Ve válečné zóně a v prostředí, které je velmi chaotické a rychle se mění, je velmi obtížné ověřit 100 % všech informací, které k nám přicházejí. S nějakým časovým odstupem jsou ale ty nejdůležitější informace prověřovány, zvlášť pokud se objeví v tradičních médiích, které na ověřování informací kladou důraz. Obecně bych tedy řekl, že náhodné výkřiky a "zaručené zprávy" z Twitteru bych bral s rezervou a značnou dávku skepticismu. To, co projde filtrem tradičních médií, už ale alespoň částečně ověřené bude.
Dezinformace o invazi šíří především Rusko. Sahá k hoaxům i Ukrajina, aby kontrovala okupantům?
Nezaznamenal jsem žádný případ, že by Ukrajina šířila dezinformace. Sice se velmi aktivně angažuje v tzv. informační válce, v jejím podání to ale vypadá spíše tak, že uvalila embargo na vlastní ztráty a naopak zviditelňuje svá vítězství a ruské prohry a zločiny. To může způsobit, že situace na bojišti může působit poněkud zkresleně, pokud ji budeme posuzovat jen podle informací pocházejících z ukrajinské strany, ale nemyslím, že by Ukrajina cíleně vypouštěla nepravdivé informace, tak jako to dělá Rusko.
Válka na Ukrajině
Rusové popřeli i masakr v Buči, který je podle nich zinscenovaný. Zatímco Andrej Babiš stejně jako většina českých politiků se proti tomu nedávno vymezil, v komentářích pod jeho příspěvkem na Facebooku mu ale lidé psali, jak je zradil a že záběry z masakru jsou podvrhem, protože tam například není krev. Jak na to pohlížíte vy?
Myslím, že proti
Andreji Babišovi a zejména jeho marketingovému týmu se obrátila zbraň, kterou oni sami úspěšně používali. V posledních letech ANO často naskakovalo na některé populární dezinformační narativy, typicky například vzbuzování strachu z migrace. Kvůli tomu ale nyní značnou část voličů ANO tvoří lidé, kteří jsou pod silným vlivem dezinformační scény, která je dlouhodobě velmi proruská a jakékoli protiruské vystupování Babiše bude vnímat velmi nelibě.
Může se to Babišovi a dalším antimigračním stranám jako třeba SPD vymstít?
Ukazuje to, že zneužívání konspiračních teorií a dezinformací pro zvýšení vlastní popularity je dvojsečná zbraň - může to sice fungovat, ale není to zadarmo a může vás překvapit, jaké názory vlastně vaše voličská základna má. Babiš se tím trochu chytil do pasti názorů a nálad, které sám pomáhal a nadále pomáhá budovat.
Když vypukla válka, naše vláda odstavila osm dezinformačních webů v Česku. Byl podle vás tento hodně diskutovaný krok v pořádku?
To je poměrně složitá otázka. Zablokování dezinformačních webů (teď nemyslím zdroje provozované Ruskem, jako jsou weby Sputnik či RT, to je podle mého názoru zcela v pořádku) je, ať se nám to líbí či ne, určité omezení svobody slova. A v demokratickém systému musíme k takovým krokům přistupovat s maximální opatrností, jen ve výjimečných případech a za předem stanovených pravidel. To se v tomto případě nestalo, první krok navíc vzešel od soukromého poskytovatele a stát jen následoval jeho rozhodnutí. Navíc to celé proběhlo v právním vakuu, bez jasných pravidel, což je podle mě jednoznačně špatně.
Měl by tedy stát takto bránit šíření dezionformací i běžně, nejen během války?
Stát má, alespoň podle mě, mít možnost ve výjimečných situacích svobodu slova omezit. Obecně bychom ale jako občané měli chtít, aby tato možnost byla co nejvíce regulovaná, ačkoli to někdy může být nevyhnutelné. Měli bychom se mít na pozoru v otázce, kdo a za jakých okolností může svobodu slova omezit.
Mělo zastavení webů nějaký vliv na něco?
To je další rovina věci, kromě té etické je tu ještě praktická stránka. Podle mě to sice mělo efekt, ale poměrně malý. Zablokování největších webů určitě na chvíli omezilo množství dezinformací a možnosti jejich šíření, většina z nich se ale velmi rychle vzpamatovala a přesunula se na nové domény, kde fungují stejně jako předtím. Ať už to tak vláda zamýšlela či nikoli, ve finále to bylo spíš jen gesto než krok, který by skutečně něco změnil, a zvláště do budoucna bude jeho praktický dopad na omezení šíření dezinformací minimální.
