Po roce zpět v Mojžíři, nejhorším ghettu Česka: Naději na zlepšení už ztratili i místní

Hned po příjezdu na sídliště si všímáme první věci, která se od minula změnila – zmizely vraky aut. Ne že by tu nebylo několik kousků vozidel, která mají své nejlepší roky rozhodně za sebou, ale parkoviště, na kterém jsme stáli minule, bylo na vraky a jejich obyvatele – narkomany – poměrně bohaté. To je jedna z mála pozitivních změn, které v Mojžíři zaznamenáváme.

Minule jsme se obyvatel, a to jak starousedlíků, tak těch, které na Mojžíř dostala jejich sociální situace, ptali, jak se jim na sídlišti žije. Nedostávali jsme příliš pozitivní odpovědi, a tak teď přicházíme možná na první pohled s naivní, ale logickou otázkou. Co by se muselo změnit, aby se Mojžíř zlepšila? Odpovědi, které dostáváme, nás ale nadějí v lepší budoucnost nenaplňují. Vrátíme se k nim ke konci článku.

"Já tu bydlím už třicet let a vlastně je to jen čím dál horší," říká žena v důchodovém věku, kterou potkáváme v samoobsluze hned vedle problémového sídliště. "Já špatně chodím a jak je tu všechno poničené, špatně se mi jde i do samoobsluhy. Bydlím v jednom z těch vnitřních domů a to, co se děje kolem nich, je prostě hrůza," líčí paní. Ano, všechny paneláky na sídlišti Mojžíř totiž rozhodně nejsou stejné. Tři velké vnitřní domy jsou ty nejproblémovější. Byty v nich patří soukromníkům a využívají se pro ty sociálně nejslabší.

Vybydlené a zapáchající chodby

Domy kolem jsou částečně družstevní a částečně soukromých majitelů, kteří si více dávají pozor na to, koho si do domu jako nájemníka pustí. Na budovách je to drasticky vidět. Ty, s řekněme uvědomělými majiteli, mají nové omítky, fungující okna a vchody jako každý jiný činžák v Česku. Nás zajímají ale hlavně ty, kde bydlí nejproblémovější lidé. Několik minut nabíráme odvahu a vklouzáváme do vchodu jednoho z nejvíce vybydlených domů. V živé paměti přitom ještě máme panelák hrůzy z Klášterce nad Ohří, kde jen procházka po chodbě přinášela zdravotní rizika.

Tady to tak zlé není, ale rozhodně to není dům, ve kterém by většina z nás chtěla bydlet. Chodby jsou vybydlené, špinavé, často se seškrábanou barvou. O stavu výtahů raději pomlčíme. Nejhorší to bývá vždy v prvních několika patrech. Na schodech tu sedí a kouří děti kolem deseti let, z mnoha bytů, které mají otevřené dveře, se linou rozličné pachy a vyhrává z nich romská hudba. My s fotoaparátem působíme vyloženě jako pěst na oko. Nebezpečí nám sice nehrozí, ale vítanými hosty rozhodně nejsme.

Před jedním z lépe vypadajících domů potkáváme dvě ženy středního věku, jedna z nich venčí psa. "Jak se nám tu žije? No, podívejte se kolem," říká s lehkým posměškem v hlase jedna z nich. Nemůžeme se jí divit. "My máme štěstí na přísnou správcovou, ta nedopustí, aby se v domě děly nekalosti, proto vypadá, tak jak vypadá. Ale čtyřikrát ročně deratizace a neustálé odhánění podivných lidí, to je tu na denním pořádku," shodují se obě ženy.

Tuny odpadu pod okny

Všude je ohromné množství bezprizorních dětí. Hrají si v odpadcích nebo bezcílně bloumají po sídlišti. Výjimkou nejsou ani rvačky celých part. Potkáváme však i mladíka, který na sídliště už na první pohled příliš nepatří. "Žiju tu s prarodiči už šestnáct let, posledních pár let je to tu fakt peklo," říká nám mladík. "Tady na sídlišti jdu tak maximálně vyvenčit psa, ale jinak utíkám do města, tady se fakt nedá nic dělat," říká se smutným úsměvem. "Chtěli jsme tu byt prodat a jít jinam, ale vzhledem k místu, na kterém jsme, za něj nedostaneme tolik peněz, abychom si mohli dovolit bydlení jinde," shrnuje nejčastější problém spořádaně žijících lidí, kteří by chtěli nepopulární sídliště opustit.

Pod problémovými paneláky se hromadí odpadky. Potkáváme sice jednoho mladíka s popelnicí na kolečkách, ale pod domy jsou vyhozené tuny odpadu, takže jeho práce spíše připomíná marný boj s větrnými mlýny. Vzhledem k jeho pracovnímu nasazení si toho je dotyčný zřejmě vědom. Jak říkají místní, je to nekonečný úklid. "Jakmile se setmí, je vidět, jak odpadky zase létají z oken," říká jeden z místních. Nemusíme ani čekat do tmy a vidíme, jak z domů létají na trávník zbytky jídla z kuchyně.

Co se musí změnit?

Všichni, kterých se ptáme, co by mohlo sídlišti pomoci, se shodují na něčem, co se jen těžko poslouchá. "Nic. Jedině vyměnit lidi, vystěhovat ty nepřizpůsobivé a nastěhovat sem ty slušné. Ale kdo slušný by sem chtěl, na místo s takovouhle pověstí?" shodují se dámy venčící psy, mladí lidé i romští starousedlíci jednohlasně. A to je scénář, který hned tak nenastane. Z téhle návštěvy ústeckého sídliště neodjíždíme s vědomím, že tu někdo pracuje na zlepšení tak, jako se to dělo třeba v Krupce. Jak potvrzují místní, tady lépe už bylo.