REPORTÁŽ: Kupjansk se drží z posledních sil, zkáza v Izjumu je strašlivá. Po nájezdu Rusů zbyla z dětských pokojíčků jen torza

Kupjansk je momentálně v hrozné situaci. I mezi ukrajinskými nejvyššími činiteli se začíná připouštět, že město může každým dnem padnout do ruských rukou, a ukrajinská armáda se ze všech sil snaží o to, aby se tak nestalo. Chceme zjistit, jak to na takovém místě vypadá, a když dorážíme do Charkova, rozhodujeme se, že naše další kroky povedou právě tam. Noc v Charkově je všechno, jen ne klidná. Budí nás poplachy každých pár okamžiků, od půlnoci do osmi do rána je jich celkem jedenáct. Nedá se tedy říci, že bychom spali klidně. Ráno se dozvídáme, že ukrajinská protiletecká obrana zlikvidovala šestnáct z osmnácti íránských dronů Shahed, které Rusové na Charkov vyslali.

reportáž

REPORTÁŽ: Dvě tváře Charkova, který neuhnul Rusku: Na jihu život běží dál, sever byl srovnán se zemí

Hodně štěstí

Vyrážíme tedy směr Kupjansk a čím více se k městu blížíme, tím výrazněji si uvědomujeme vážnost situace. Na rozstřílené benzínky jsme si vcelku zvykli, když nám ale jeden z vojáků na kontrolním bodě, kterých cestou do města projíždíme minimálně deset, popřeje lámanou angličtinou hodně štěstí, pocit jistoty to v nás rozhodně nevyvolává. Příjemné dojmy nebudí ani ohořelé vraky civilních aut podél silnic a fakt, že po chvilce už v podstatě na silnicích nepotkáváme nikoho jiného než vojáky.

dva roky

Dva roky od války na Ukrajině: Prezident Petr Pavel odsoudil ruskou agresi, lidé plakali

Místo nejhoršího masakru války

Vesnice Hroza je asi na půli cesty z Charkova do Kupjansku. Až do minulého roku to byla jen další vesnice podél fronty, ale kvůli ruskému útoku, který tam během ceremonie za zemřelé vojáky zabil dalších 59 lidí, se stala dějištěm nejhoršího jednorázového útoku na civilisty od začátku války. Hledání místa, kde se tragédie stala, nám nějakou dobu trvalo. Z kavárny, kde se ceremonie odehrála, totiž nezbylo absolutně nic. Na blízkém dětském hřišti ji připomíná jen pietní místo a základová deska domu. Trosky kavárny dodnes visí i na okolních stromech. Na hřbitově hrají pestrými barvami desítky čerstvých hrobů. Spojuje je minimálně jedna věc – datum úmrtí je pátého října minulého roku.

Dále se přibližujeme ke Kupjansku a cítíme, že situace houstne. Ten pocit se těžko popisuje, ale člověk ho prostě vycítí z chování vojáků i rozmístění bunkrů a další techniky podél silnic. Asi pět kilometrů před Kupjanskem, kdy už nervy pracují naplno, přichází studená sprcha. "Na vstup do města potřebujete speciální povolení, je mi líto," říká voják na posledním checkpointu. "Jaká je tam situace? Všelijaká," říká voják s výrazem, který hovoří za vše. Kupjansk je na tom špatně a my se do něj nedostaneme. Zklamání se mísí s určitou úlevou. Jaké to je být na mušce nepřítele, to už jsme si zkusili, ale chtěli jsme vidět město, o kterém se teď ve zprávách z války mluví nejvíc.

válka na Ukrajině

REPORTÁŽ: Pět kilometrů od fronty. Dostat se na Ukrajině pod palbu je jednodušší, než se zdá

Místo do Kupjansku tedy cestujeme do Izjumu. Je to poměrně velké město, o které se dlouho bojovalo, nakonec pak skončilo až do září 2022 pod ruskou kontrolou. Ta se na něm osudově podepsala, obrovská část města je vypálená a kompletně neobyvatelná. Symbolem Izjumu se staly dva paneláky, které Rusové zasáhli dávno poté, co z města odešli, devátého března minulého roku. Zemřelo v nich kolem padesáti lidí, okupanti údajně použili munici s červeným fosforem a oba dva paneláky s lidmi uvnitř prostě těžkými zbraněmi rozstříleli vejpůl.

Zničené dětské pokoje

Domy jsou v troskách, přesto se dá vejít dovnitř. Na to, co vidíme uvnitř, se ale prostě nedá připravit. Některé byty jsou sice vyklizené, některé ale zůstaly přesně tak, jak byly v den bombardování. Jejich obyvatelé jsou totiž do jednoho mrtví a jediné, co je připomíná, jsou památníčky s jejich fotkami před domem. Nejhorší je, když člověk vejde do dětských pokojů. Jeden z nich je kompletně vybavený růžovým nábytkem a každá holčička po celém světě by za něj dala cokoli. Ta, které patřil, však už není mezi živými. Ač se člověk snaží zachovat klid a myslí si, že už viděl mnohé, tady se to prostě nedá. Mezi dvěma půlkami domu je pětimetrový kráter. Rusové nepřestali pálit, dokud z domu ještě něco zbylo.

válka

Tým eXtra.cz na Ukrajině: Po sousedčině bytě zbyly jen dveře do prázdna, říká Olesja z Dnipra

Na místě se proti původnímu plánu zdržujeme asi o hodinu déle. Člověk se to, co vidí, snaží jakkoli zpracovat, čím více se ale snažíme, tím více zjišťujeme, že to nejde. Když vycházíme z posledního vchodu, kolega si všímá, že na nás před vchodem čekají lidé. Vycházíme ven a čekáme dotazy, co tu děláme. Když muž a žena, kteří stojí před zbytky domu, vidí naše výrazy, vědí, že říkat nám cokoli je zbytečné. Jen se váhavě pozdravíme, s pocitem marnosti odcházíme do auta a jedeme zpátky do Charkova. Zpracovat tenhle zážitek je obrovské sousto i pro největšího cynika na světě.

+ Dalších 86 fotografií