Válka na Ukrajině obrazem: Dnipro je poslední velké město před frontou, boj je tu cítit na každém kroku

Ukrajina je obrovská země, to není žádná novinka. Ale až poté, co člověk cestuje do střední nebo východní části země, pochopí, proč se jí říká obilnice Evropy. Od Lvova, poblíž kterého jsme překročili polské hranice, směřujeme přes Vinnycji, Umaň až do Dnipra. Několik stovek kilometrů je krajina téměř pořád stejná. Obrovská pole, která se s těmi v Česku nedají srovnat, neskutečné množství zemědělské techniky - teď už chápeme, kde Ukrajinci vzali obrovské traktory, které jsou schopny odtáhnout tank. Mnohé si s nimi co do velikosti nezadají. Po válce tu ale kromě několika billboardů na první pohled není ani stopy.

Do té doby, než člověk potká třeba mladého muže, který má nad kotníkem utrženou končetinu. Ani se ho nemusíme ptát, jak ke zranění přišel, na sobě má totiž část uniformy ukrajinské armády. To, že něco v zemi není v pořádku, připomíná i pohled na hřbitov v každé vesnici, kterou projíždíme. Drtivá většina z nich má obrovské množství nových křížků s pestrobarevnými ozdobami. Po dlouhých třiadvaceti hodinách na cestě se přibližujeme k Dnipru. Do města dorážíme v noci, čím více se blížíme, tím více je poznat, že válka je nedaleko.

V Dnipru je válka cítit

A to nejen na počtu vojenských kontrolních bodů, kterými projíždíme, ale také na počtu vojenské techniky a autobusů s vojáky, které s námi sdílí cestu. Vidíme německé leopardy, americké Hummery i typické obří náklaďáky Kraz sovětské výroby. Co může bojovat, jede na frontu.

Druhý den ráno vyrážíme na místa, kde došlo ve městě k těm nejničivějším útokům. Všude po městě se pohybuje obrovské množství vojáků, kteří se buď připravují do akce, nebo pro ně právě skončila a vybírají si volno - cestují vlaky, autobusy a jejich koncentrace je logicky největší právě v okolí obřího nádraží. Je tu také mnoho obchodů s vojenskými potřebami. Tolik míst, kde si můžete koupit taktické brýle, vestu nebo i noční vidění, jsme snad ještě neviděli.

Zničená místa

Vydáváme se k paneláku, který před více než rokem trefila ruská raketa a zabila v něm téměř padesát lidí. I rok po útoku je panelák v troskách, v bytech jsou stále věci, jako by lidé, kteří v nich našli smrt, odešli včera. Je to tísnivá podívaná. Stejně jako na porodnici, kterou raketa minula jen o pár metrů. Vybuchla sice vedle, ale budova porodnice je přesto v troskách. Třetí místo, na které dojíždíme, je bývalá psychiatrická klinika.

Tam, kde byla oddělení pro pacienty, je prostě obrovská díra v zemi. Budovy se neopravují, přeživší se přesunuli a energie se dává tam, kde je třeba více. Výjimku tvoří jen obchodní centrum Apollo, kde už naplno makají jeřáby a centrum obchodů a zábavy dávají znovu dohromady.

Nikdo se nesměje

Jak jsou na tom ale lidé? Už v první chvíli si všimnete, že jejich nálada je na bodu mrazu. Na Ukrajině nejsme poprvé a víme, že se srdečností a milým vystupováním je to v téhle zemi ještě více na štíru než u nás, ale tady je to prostě jiné. Nikdo se tu nesměje, usmívajících lidí je jako šafránu a místo štěstí je na nich vidět únava. Tíseň, panika i bědování už dávno opadly.

Ukrajinci se rvou, boj je to ale extrémně dlouhý, náročný a proti mnohem silnějšímu nepříteli. Přesto se tu nikdo nevzdává. Všichni vědí, že půjde o běh na dlouhou trať, a čím dříve si to samé uvědomí Evropa, tím lépe.