extra

Až nás budou miliardy...aneb poslední zprávy z planety Twitter

2010-03-12T09:02:00.001+01:00

Chybělo mi tak asi...120 milionů. Teď nemyslím dolarů a dokonce ani korun, byť by samozřejmě nějaký ten miliónek také bodnul. Ale řeč není vůbec o penězích, nýbrž tweetech. Ano, těch krátkých a zdánlivě bezvýznamných textíků, které poletují webem i éterem. Prostřednictvím mikroblogovací služby Twitter jich bylo publikováno už rovných deset miliard. Tedy v tuto chvíli už asi víc. Dotyčná hranice "padla" minulý týden v pátek. Čtěte v mém posledním člkánku pro Technet.

Pane redaktore, ještě jednou mě naštvete ... a zesměšním vás na svém blogu

2010-03-11T10:39:00.004+01:00

Ta otázka padne dřív nebo později na každém takzvaném mediálním tréninku, kde se manažeři firem učí rozumět médiím, vystupovat před kamerou a obstát v pabě novinářských dotazů. Zní: "A co máme udělat, když si jsme jistí, že nás nějaké noviny nebo konkrétní reportét cíleně a dlouhodobě poškozují?"

Dobrý lektor se v takovém případě zamyslí a začne vyjmenovávat možnosti. "Můžete napsat dopis šéfredaktorovi, poslat dopis Etické komisi při Syndikátu novinářů nebo dát na vydavatele žalobu v občanskoprávním řízení." Pak se zarazí, jako by si ještě na něco vzpomněl. "Nebo se taky můžete postavit na hlavu." Manažeři nadzvihnou v údivu obočí. "Ta poslední možnost je možná nejlepší. Výsledek bude stejný, a aspoň vás to vyjde levně."

Spory s médii jsou problematické všude na světě. Proti sobě tu stojí na jedné straně důsledná ochrana soukromých či obchodních zájmů a na druhé straně svoboda slova. Obecně se soudí, že svoboda slova je coby hodnota pro demokracii důležitější a nezpochybnitelnější. Funguje tedy systém, který při práci s informacemi dává médiím určitou benevolenci a právo na omyl. Kde jsou hranice této benevolence, se samozřejmě liší podle konkrétních zákonů či právních zvyklostí v té či oné zemi.

Platí však, že ve vyspělých demokratických společnostech mají média spíše navrch. Společenský konsensus spolehá na to, že se média budou "hlídat" sama, prostřednictvím samoregulace. Což v Česku moc nefunguje, protože ani dvacet let po změně režimu nemáme v žurnalistice fungující instituce. Neustavily se autority, a to ani ty přirozené (respektovaná média či konkrétní novináři), ani formální (Syndikát novinářů je nefunkční profesní organizací). Vzhlížíme k zemí s delší tradicí svobodné žurnalistiky, zejména k těm anglosaským, Německu, či Francii, ale pravda je taková, že i tam mají poměry často k dokonalosti daleko.

Otázka zní: jak se mají či vůbec mohou instituce médiím bránit? Jedna z možných odpovědí může být: bojovat s nimi jejich vlastními zbraněmi. Takový příklad nabízí v Americe Scientologická církev, která už delší dobu zaměstnává novináře a reportéry. V současné době, kdy mediální firmy naopak spíše propouštějí, nemá nouzi o kvalitní profesionály. Co je na tom divného? Copak firmy neměly odjakživa svá firemní média, ve kterých vychvalovaly své produkty? Jistě, jenže v tomto případě se jedná o něco jiného. Novináři placení scientology nemají psát o samotné církvi, nýbrž o médiích. Zpochybnit jejich důvěryhodnost, nezaujatost a férovost v tom, jak naopak ona referují o scientolozích. Tedy cosi jako otevřená válka, ovšem na mediálním hřišti.

Minulý týden se na téhle frontě rozhořely nové boje. Církev najala tři opravdu špičkové novináře, aby se zaměřili na reportéry a redaktory deníku St. Petersburg Times, který v minulosti o scientolozích mnohokrát psal. A jde vskutku o esa: dva reportéry, z nichž jeden je držitelem Pulitzerovy ceny za novinový žurnalismus a druhý ceny Emmy za práci v prestižním televizním pořadu "60 minut". Šéfem týmu je pak Steve Weinberg, bývalý manažer IRE (americké profesní organizace sdružující investigativní reportéry) a profesor žurnalistiky na univerzitě v Missouri, kde je nejstarší a jedna z nejrespektovanějších novinářských škol v Americe.

Na všechny tři se snesla kritika ostatních novinářů. Tvrdí, že se zaprodali a že pracovat proti nezávislým médiím je nejen nekolegiální, ale také neetické. Oni se naopak brání v tom, že sama média se navzájem kritizují, takže nejde o nic neobvyklého. Navíc kontrakt se scientology mají uzavřený tak, že mohou pracovat zcela nezávisle a bez ohledu na zadavetele. ten si pouze vyhrazuje výsledek jejich práce nezveřejnit. No a pak je tu samozřejmě argument finanční: žádný žurnalista, tím méně investigativní, si dnes v Americe nemůže dovolit odmítnout dobře placenou práci. Je jí příliš málo a kvalitních reportérů bez zaměstnání zase příliš moc.

Není to nic radikálně nového. Byli to opět scientologové, kteří před dvěma lety najali speciální televizní tým, aby natočil televizní reportáž o tom, jak televizní tým BBC točí o scientolozích reportáž do prestižního britského pořadu Panorama. Reportér John Sweeney se tehdy nechal vyprovokovat v Muzeu psychiatrie (kde scientologové srovnávají tento obor medicíny s čiností nacistů), ztratil nervy a začal na mluvčího církve nepříčetně ječet. Záznam této scény se pak stal hitem na YouTube, a to ještě dřív, než BBC stačila svoji reportáž odvysílat. Musela do ní poté - chtíc nechtíc - zařadit i tuto událost, která byla pro zkušeného reportéra jistě trapná. A scientologové o natáčení vytvořili vlastní reportáž, kterou jednak publikovali na webu a jednak distribuovali na DVD ve vysokém nákladu.

Není důležité, co si myslíme o scientolozích. Nepochybně nejde o sympatickou "firmu", třeba už proto, že má dlouhou tradici v dobře vymyšlené demagogii a že má zároveň dostatek financí na to, aby s médii vedla právě takovou válku. Ale v době, kdy se mezi médii a objekty jejich zájmu rozostřují kdysi jasné a nezpochybnitelné hranice, a kdy moderní technologie dávají možnost "být médiem" vlastně každému, se s touto taktikou budeme asi setkávat stále častěji.

Až přijde doba, kdy lektoři na mediálních trénincích odpoví na otázku zvídavých manažerů: "Na stížnosti, stavění se na hlavu a věšechny podobné hlouposti zapomeňte. Radši o těch zmetcích zkrátka natočte reportáž."

(Sloupek pro časopis Strategie).

Tenhle sroupek by se klidně mohl jmenovat: Do pldele pláce!

2010-03-08T10:09:00.001+01:00

Písmeno "r" má klíčový význam pro české vulgarismy. Nejenže ho najdeme v překvapivě vysokém počtu neslušných slov, ale zároveň jim - při vyslovení nahlas - dává patřičnou razanci, správný rytmus a lascivní drnčivost. Protože čtete slušný sloupek, nemůžu uvést konkrétní případy. Ale pokud zrovna nejedete v tramvaji nebo nesedíte v kanceláři, zkuste si některé z dotyčných slov - a nesnažte se předstírat, že je neznáte! - říct nahlas. A pak ještě jednou, jen písmeno "r" nahraďte nějakým jiným, třeba "l". Zní to stlašně, tedy vlastně strašně.

Asi jako slovo Polnohvězdy, což je jméno neexistujícího muzikálu. Můžeme se dohadovat, jestli znamená hvězdy popadané na pole, anebo třeba zaměstnance s výbornými výsledky v zemědělství. Ve skutečnosti jde však o název neexistujícího muzikálu a v Praze ho budou propagovat reklamy nalepené na tramvajích. Proč na nich nebude napsáno Pornohvězdy, jak se dotyčné dílko ve skutečnosti jmenuje? Agentura se bála ohrožení mravnosti. Tomu celkem rozumím. Chápu, jak by pro pracující lid bylo nepříjemné jet v takto označené tramvaji do práce. A to ani nemluvě o dětech na školním výletě.

Ne snad že by přejmenováni na Polnohvězdy bylo bez problémů. Představuju si žáky, pronásledující dotazy svou učitelku: "A co to plosím jsou ty polnohvězdy?" "To je taková plasálna, milé děti," odpoví nebohá pedagožka. Ale když už se hlídá mravnost v reklamě, žádal bych větší důslednost. Na světě jsou i nemravnější věci než pornohvězdy. To ostatně záleží na osobním vkusu. Zvlášť před volbami nás může potkat ledacos. Jen si představte, že čekáte na tramvaj a v kolejišti se objeví v nadživotní velikosti … například politik.

S nápisem Paloubek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Deset miliard se blíží!!

2010-03-04T14:15:00.002+01:00

Počet tweetů dosáhne velmi brzy čísla 10000000000. Sledujte počítadlo. Tweet s pořadovým číslem napsal jistý Robin Sloan. Zněl: "Oh Lord", dnes je však už smazaný. Kdybyste měli možnost napsat vy ten jubilejní, co by to bylo?

Zlato vyhrává ... bývalý ředitel rozhlasu

2010-03-04T10:45:00.001+01:00

Nevíme, co trápí - od pondělka už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být pdoboné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nemohli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi.

Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný!

To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti, jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo,jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu. "Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc," řekla novinářům místopředsedkyně rady rozhlasu dana Jaklová. Když o platu ředitele Rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo "důvěrné" by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého miliónu korun. Mimochodem, je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní terminologií - "dojel" pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

(Komentář pro LN).

Prý je to nejdražší webová doména. A je zase na prodej

2010-03-04T10:41:00.001+01:00

Vlastním už přes deset let doménu extra.cz. Čas od času dostávám nabídku, jestli bych ji nechtěl prodat. A protože všechno je na prodej, vždy se ptám na cenu. Obvykle se pohybuje v řádu desítek tisíc. Je to cena odpovídající, vždyť ta doména je pěkná. Ale abych ji opravdu prodal, musela by být nabídka o řád vyšší. Je to její "sentimental value". jak vysvětluji cizojazyčně.

Dopředu každému říkám, že mnou požadovanou cenu nemá ani náhodou. Jenom pro mě.
Existuje velmi málo domén, které lze prodat za hodně peněz. Asi nejslavnější a co víme, tak zatím nejdráž prodanou doménou je Sex.com. V roce 2006 změnila majitele údajně za 15 miliónů dolarů. Příští týden bude zase na prodej, a to v aukci. Vyvolávací cena je milión dolarů.

Za tou doménou je skvělý příběh, o kterém byly napsány hned dvě knížky. Ta úspěšnější vyšla v roce 2007 a napsal ji britský novinář Kieren McCarthy. Píše o tom, jak si ji už v roce 1994 registroval kalifornský byznysmen Gary Kremen, mimo jiné zakladatel asi prvnéí webové seznamky Match.com. Ale dřív než stačil Kremen i na Sex.com vybudovat nějaký byznys, ukradl mu ji jistý Stephen Cohen. V roce 1995, v éře internetových počátků. k tomu stačil jeden fingovaný dopis firmě Network Solutions. Ta tehdy domény s koncovkou .com spravovala.

Následovala několikaletá právní bitva. Cohen celou dobu na zcizené doméně provozoval úspěšný pornografický web. Nebyl žádný začátečník. V osmdesátých letech v takzvaných BBS (počítačových sítích, které se rozvíjely paralelně s Internetem) provozoval cosi jako erotickou seznamku. V roce 1990 byl zatčen a obviněn jako majitel sexklubu, případ se však nedostal před soud. Odsouzen byl nakonec v roce 1991 za podvod a ve vězení strávil necelé čtyři roky.

Sex byl v druhé polovině devadesátých let jednou z hybných sil webu. Posouval dopředu technologie i byznys. Cohen patřil mezi ty, kteří pro pornografii zavedli obchodní model, jenž dodnes funguje. Staré pravidlo říká, že sex a finanční informace jsou jedinými "komoditami", za které jsou lidé na webu ochotnit platit. V devadesátých letech byli ochotni hodně, odhaduje se, že Cohen vydělával 10 miliónů dolarů ročně. Celkem mu byznys na ilegálně vlastněné doméně vynesl odhadem kolem 100 miliónu dolarů. Tak to aspoň později uznali právníci.

Až v listopadu 2000 rozhodl soud o tom, že doménu získá zpátky Kremen. Následovaly další soudy, v nichž se Kremen domohl i odškodnění. S firmou, která doménu neoprávněně převedla, se dohodl mimosoudně. Na Cohenovi vysoudil 65 mioliónů dolarů, ale nikdy je nedostal. Podvodník vyhlásil bankrot a většinu svého majetku převedl nelegálně do ciziny. V roce 2005 byl zatčen v mexické Tijuaně, později propuštěn. V současnosti snad žije oficiálně v Mexiku. Soudní procesy pokračují.

Čímž se dostávám k dnešku. Za happyend lze považovat, že Kremen v roce 2006 prodal doménu bostonské firmě Escin LCC za 15 miliónů dolarů a že sám úspěšně podniká. Jako i před patnácti lety, i teď ví, kde jsou peníze. V lednu získal od investorů zhruba sedm miliónů dolarů na svou novou firmu Clean Power Finance, která se zaměřuje na byznys kolem solární energie.

A doména Sex.com? Uvidíme, zda najde nového majitele. potenciální zájemci se musí dostavit 18. března na určenou adresu na newyorském Manhattanu a musí se prokázat ověřeným šekem na minimální sumu jeden milión dolarů. Má takovou cenu? Někteří komentátoři o tom pochybují. Upozorňují na to, že současný obsah je slabý a nevýdělečný, a že si doména dnes nevede dobře ani ve vyhledávačích. Například není na první, ale ani druhé nebo třetí straně výsledků v Googlu, když do vyhledávacího řadku napíšete "sex".

Na druhou stranu, stále je to nejslavnější doména světa. A taky kus historie a mizející fenomén webu. Čím víc se Internet bude stávat mainstreamovým médiem, tím méně sexu na něm bude. Podívejme se na firmy jako Facebook či Apple, které uživatelům svých služeb upírají byť sebemenší náznak erotiky. Kdybych ty peníze měl, možná bych si tu doménu koupil. Tak jako si lidé kupují nepojízdné veterány nebo podobné neužitečné věci.

Psal bych na ní blog muže středního věku.

(Psáno pro Strategii).

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

2010-03-01T15:16:00.001+01:00

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Mým studentům! Aneb co vás čeká, když si budete celé přednášky číst ten zatracený Facebook

2010-02-28T19:49:00.004+01:00

via youtube.com

Profesor fyziky Kieran Mullen z Univerzity v Oklahomě ukázal studentům, co je čeká, když si nudou nosit do hodin elektronické přístroje. Podle všeho jde o zinscenovanou show, takže se ve skutečnosti nejedná o zabavený počítač, nýbrž nějaký starší krám nevalné hodnoty. Mullen už sehrál podobný výstup před pár lety s mobilním telefon. I ten namočil do tekutého dusíku a pak snadno roztříštil. Každopádně je to efektní ... jako fyzikální pokus i výchovná lekce.

Posted via web from Poznámkový blok

Vyhrál jsem v ruletě. Dívku z Londýna

2010-02-25T11:36:00.001+01:00

Sedí před počítačem a na tváři má nejistý úsměv. Lhal bych, kdybych napsal, že je půvabná, ale určitě není ani ošklivá. Je jí kolem dvaceti. Odhrne si vlasy z čela. Trvá to dvě, tři, čtyři a nakonec celých pět vteřin. Zatím nejdéle ze všech mých pokusů. Kdyby chtěla, tak už to skončila. "Ahoj," napíšu anglicky. Další vteřina, dvě. Pak se skloní ke klávesnici a napíše: "Ahoj! Chceš si povídat?" A je to tady! Moje první výhra v ruletě. Jaká ruleta to je, čtěte víc v mém článku pro Technet.

Mé noční zprávy aneb když CNN nestíhá

2010-02-24T17:13:00.002+01:00

Smrt Michaela Jacksona, udělení Nobelovy ceny Baracku Obamovi, zlatá olympijská medaile Martiny Sáblíkové. To jsou namátkou tři relativně důležité či zajímavé události. Co mají společného? O všech jsem se dozvěděl prostřednictvím Twitteru.

Dovolím si obtěžovat se soukromou, ba téměř intimní informací. Zradil jsem noviny, a to dost možná v jedné z jejich nejzákladnějších funkcí. Každé ráno „v koupelně“ (uvozovky znamenají, že tím ve skutečnosti myslím, že sedím na záchodě) čtu na svém telefonu Twitter. Sleduji asi pět set lidí, jejichž 140znakové textíky se mi během noci nahromadily v mobilu. A tak se dozvídám důležité zprávy (naposled tu o Sáblíkové), čtu, jak tráví čas kupříkladu takový Lance Armstrong (minulý víkend hrál golf na Havaji), případně sleduji, jak probíhají mejdany vrstevníků mých dětí (přímo své děti nesleduji, protože to je jedno ze základních pravidel pro zachování duševního zdraví rodičů dětí v pubertě). Zkrátka se za těch deset minut „v koupelně“ dozvím všechno, co potřebuju vědět.

Beze vší ironie tvrdím, že Twitter je dnes jedním z mých nejdůležitějších médií. Ne všichni jsou z téhle mikroblogovací služby nadšeni. Někteří tvrdí, že je oslavou blábolení (podle jedné studie je více než polovina tweetů bez jakékoli informační hodnoty), zatímco jiní o ní mluví s despektem jako o „telegrafu celebrit“ (to proto, že v anglosaském světě je dnes Twitter módním způsobem, jak známí lidé komunikují se svými fanoušky). V Česku je navíc tato služba mnohem méně populární než třeba v Americe, počet jejích uživatelů se odhaduje řádově na desítky tisíc.

Nesporné ovšem je, že mění definice toho, co jsme si uvykli nazývat žurnalistikou.
Novinář George Packer se v intelektuály zbožňovaném časopise New Yorker obul do všech, kteří údajně nekriticky Twitter vychvalují. „Vždycky, když slovo Twitter slyším, mám chuť křičet Stop!“ napsal. A také: „Každý žurnalista, který obdivuje Twitter, si zároveň koleduje o své vlastní sebezničení.“ Proč? Twitter je takovým roztěkaným zdrojem informací, které však mají jen velmi daleko k tradiční žurnalistické definici zprávy. Jsou maximálně zjednodušené (jak to také jinak udělat na rozměru 140 znaků?), nejsou řádně ověřené ze dvou či více zdrojů a především jsou zaujaté. Není divu, vždyť jejich autoři je pouštějí do světa stejně jako své pocity.

To jsou však standardy platné pro jeden jednotlivý tweet, nikoli Twitter jako celek. Líbí se mi zkušenost, kterou popsala minulý týden Natalie Hopkinsonová na webu deníku Washington Post. Vrací se do doby loňského září, kdy během proslovu prezidenta Obamy v americkém Kongresu jeden ze zákonodárců zakřičel: „Ty lžeš!“ Všichni to slyšeli, počínaje diváky u televizorů a konče samotným Obamou, kterého výkřik zjevně vyvedl z rovnováhy.

Na Twitteru se informace o tom začaly objevovat během několika vteřin. Někdo napsal jméno zákonodárce, který uvedenou větu zakřičel. Během chvíle se na Twitteru objevilo i jeho telefonní číslo a adresa webové stránky, která vzápětí pod náporem návštěvníků „spadla“. O několik minut později někdo -rovněž na Twitteru - zveřejnil adresu stránky, kde bylo možné přispět na kampaň politika, který proti dotyčnému zákonodárci bude kandidovat ve volbách. Ještě týž den dorazily na konto tohoto politika tisíce dolarů.

Řekli bychom rozjetá mediální „mašinérie“ v praxi. A co na to tradiční (a profesionální reportéry zaměstnávající) média? Televize CNN po skončení projevu pyšně oznámila, že se jí „narušitele“ podařilo identifikovat a že právě ověřuje své zdroje, aby mohla co nejrychleji sdělit jeho jméno.

Máloco tak přesně definuje roli Twitteru v dnešních médiích jako tahle zkušenost. Ano, my můžeme těžko srovnávat jeden jednotlivý tweet s článkem, který například vyšel v New York Times nebo v Lidových novinách. Většinou neznáme jeho autora, nevíme, jaká ctí pro zveřejňování informací pravidla a nakolik je případně v dané věci zaujatý. Ale ono je to jedno. Protože výsledná informace nebude výslednicí jednoho, ale mnoha desítek, možná i stovek tweetů.

Twitter je takovými New York Times pro čtenáře, kteří ctí heslo udělej si sám. Za informaci získanou z Twitteru neručí světoznámá značka, staletá tradice ani etický kodex. Ale pro nelenivého konzumenta médií může být velmi šikovným nástrojem, který klasická média může předčit.

Samozřejmě, že nikdy nemáte jistotu, že jste se dozvěděli pravdu. Ani já ji nemám. Získala Sáblíková fakt tu medaili?

(Psáno pro Strategii).

Topolánek bije na poplach, sociálním demokratům hrozí vyhynutí

2010-02-22T09:36:00.000+01:00

Bude naložen do lihu a vystaven v muzeu. Tenhle osud čeká všechny poslední žijící živočichy svého druhu a nevyhne se zřejmě ani Miloši Zemanovi. Proč zrovna jemu? Bývalý premiér Mirek Topolánek nazval svého kolegu expremiéra v rozhovoru s deníkem Právo posledním žijícím "autentickým sociálním demokratem".

Možná se sluší připomenout okolnosti, za kterých Miloš Zeman do ČSSD počátkem devadesátých let vstupoval. Ona to byla víc náhoda než cokoliv jiného. A také klakul chytrého a ambiciózního politka. Jeho bonmoty už tehdy sklízely úspěch na stránkách novin i v televizních estrádách, o jejich autora však v žádné z voličsky silných politických stran neprojevili zájem. Proto si vybral ČSSD, tehdy malou stranu, sice s velkou historií, ale potácející se mezi bytím a nebytím.

Tak jako nouze naučila Dalibora housti, naučila i Miloše Zemana zpívat "autenticky" sociálně-demokratickou píseň. Ovšem zatraceně dobře! Zemanův restart ČSSD je i z dnešního pohledu majstrštykem, kterému patří místo v politologických učebnicích. Od voleb v roce 1996, které byly prvním velkým "nevítězstvím" Václava Klause, byl Miloš Zeman jedním z těch velkých zvířat, kterým dnes říkáme dinosauři české politky. A zůstal jím až do svého dobrovolného odchodu v roce 2002, či spíše přesněji do neúspěšné kandidatury v prezidentské volbě v roce 2003.

Mám Miloše Zemana rád. Ne jako politika a už vůbec ne jako sociálního demokrata. Mám ho rád jako člověka mimořádně inteligentního, vtipného a - byť se to někdy nezdá - taky laskavého. Mé přání, aby jeho návrat do politiky v nadcházejících volbách neskončil autodestrukcí zajímavého politického osudu, patří zřejmě do kategorie nesplnitelných. Na druhou stranu ani budoucnost v lihu nemusí být pro Miloše Zemana špatná. Zvlášť pokud půjde o kvalitní slivovici. Můžeme-li soudit z fotografií v tisku, proces konzervace byl už zahájen.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ten chlápek je nebezpečný. Ne ten s pistolí … ten s Twitterem!

2010-02-20T12:40:00.002+01:00

Je to taková trapná věta, kterou můžeme slyšet, když se někomu děje nějaké příkoří. Nebo když si to aspoň on sám myslí. "Víte, kdo já jsem?" Adresát takové poznámky nad tím většinou mávne rukou. A správně dělá. Jenže ono také od rozhořčeného stěžovatele může zaznít: "Víte, kolik mám followerů na Twitteru?" No a pak se zúčastněným radí nejvyšší ostražitost. Tak jako v kauze amerického režiséra Kevina Smithe, kterého kvůli tloušťce vykázal kapitán z letadla. Kdyby věděl, že je ozbrojen účtem na Twiteru ("ostře nabitým" více než půldruhým miliónem followerů), asi by to neudělal. Čtěte v mém článku pro Technet.

A tuhle znáte? To se potká krávovina s dobrým byznysem...

2010-02-16T21:09:00.001+01:00

Oznámil mi, že je tu starostou. "Jako že tady?", rozhlédl jsem se překvapeně po pankráckém obchodním středisku. "Jako že tady," odpověděl. "A to znamená, že máš například pod palcem černé šerify?", zeptal jsem se. "To ne," řekl. "Nebo že ti někdo otevře dveře, když jdeš dovnitř?", nenechal jsem se odbýt. "Tady jsou automaticky se otvírající dveře," řekl významným tónem, ve kterém bylo slyšet člověka, který je tady důležitý. Prostě někdo jako starosta. Jak to je se starosty a dalšími důležitými lidmi, čtěte v mém článku pro Technet.

Nové heslo českého parlamentu: nezasedat a chránit

2010-02-16T06:29:00.001+01:00

Čeští poslanci věvsili v pátek na sněmovnu „Přijdeme hned“. Za poslední dva týdny se neshodli na ničem kromě přestávek na oběd, a tak pro jistotu probíhající řádnou i všechny mimořádné schůze ukončili. Možná se už nesejdou až do voleb. Podle některých politiků tak bude sněmovna lidem víc užitečná, než kdyby zasedala.

Nedá se to vyloučit. Nic nedělají ani senátoři, kteří naposledy zasedali v prosinci. Sejít se měli v lednu, ale to schůzi zrušili, protože neměli co projednávat. Poslanci jim totiž nedodali žádné zákony! Lednovou schůzi proto přeložili na březen. Jenže ta nejspíš bude také zrušena, protože poslanci opět žádné zákony neschválili. A hned tak neschválí. Tomu se říká vzorná spolupráce dvou parlamentních komor.

Možná to je něco na způsob výpalného, které známe z gangsterských filmů. V nich také platí majitelé restaurací za "ochranu", ale ve skutečnosti za to, že jim jejich podniky nevypálí sami jejich ochránci. Poslanci nás chtějí chránit tím, že nebudou zasedat, a tudíž ani schvalovat blbé zákony. Slovy mafiánské literatury je to ona pověstná nabídka, co se "nedá odmítnout".

Jen se bojím, aby se toho nechytili také lidé dalších profesí. Řidiči metra přestanou sloužit směny, aby náhodou s cestujícími nenabourali, a učitelé nebudou učit žáky, aby je nenaučili nic špatně. Třeba bychom mohli na celý stát pověsit cedulku "Přijdeme hned". Počkat do voleb ... a pak se uvidí. Nejspíš stejně dopadnou tak, že tam tu cedulku necháme.

V této souvislosti začínám lépe rozumět tiskové zprávě, kterou vydala v pátek společnost Nokia. Podle ní patří Česko mezi země, kde si lidé v poměru na počet obyvatel stáhli v posledních týdnech z Internetu nejvíc satelitních navigací. Mám takový pocit, že kdo je v Česku jen trochu chytrý, bude brzy někam cestovat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak jsme domluveni. Já teď udělám nějakou sviňárničku ... a pak přispěju na chudé

2010-02-10T08:56:00.003+01:00

Uráží mě, jakým způsobem politici instrumentalizovali svou dobročinnost. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých ministrů Topolánkovy vlády, kteří čerpali poslanecké náhrady na dopravu a zároveň využívali i po odchodu z funkce služební auto s řidičem, na což mají podle zákona nárok. Princip kauzy je jednoduchý. Jestliže si politici vozili své zadky v ministerské "drožce", a zároveň dostávali svůj senátorský ši poslanecký plat, neudělali nic fakticky protiprávního, ale chovali se nemravně.

Nic nezvyklého, chce se říct, jako bychom právě na to nebyli od politiků zvyklí. A abychom jim nekřivdili, připusťme, že si to možná někteří ani neuvědomili, což jen dokazuje už mnohokrát prověřený fakt, že zákonodárci nahlížejí na své nedaněné náhrady jako na obyčejný příjem. A také s nimi podle toho nakládají. Ale dotýká se mě reakce, které se reportér Lidových novin od většiny dotyčných bývalých ministrů dočkal. Totiž že vše napravili nebo napraví tak, že poukážou srovnatelnou sumu na dobročiné účely.

Nechápu tu souvislost. Co má společného dotyčný konkrétní případ s tím, že Alexander Vondra dá peníze nějakým sportovcům ve Slaném nebo že Vlasta Parkanová vydražila na charitativní aukci obraz? Proč mě s tím zatraceně vůbec obtěžují? Vždycky jsem vnímal dobré skutky jako něco velmi křehkého a hlavně intimního. Když jsou vytaženy na světlo, působí nepatřičně a trapně. Chápu, proč se o dobročinnosti musí nahlas mluvit, protože je to způsob, jak ji veřejnosti připomínat a že je to jakýsi druh morálně akceptovatelného vydírání. Ale v této souvislosti - když dobročinnost vytahují politici jako omluvu nemravnosti - mi to přijde trapné a hloupé.

Navíc to není řešení ani logicky správné. Politici - ať už vědomě, či nikoliv - si dotyčné peníze vzali ze státní kasy. Pokud tedy mají pocit, že to nebylo správné, mají je na stejné místo vrátit. Z toho důvodu se mi líbí mezi potrefenými husami pouze jediná odpověď, a to bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, který suše oznámil: "Již jsem dotyčné peníze poukázal na konto senátu." Žádné výmluvy a ani malicherné vypočítávání, jestli ve vyhřívané sedačce ministerského votzu seděl dvakrát, anebo třikát, případně zda jezdil čtyři týdny, nebo šest. "Co mi nenáleží, ihned jsem vrátil." Klobouk dolů, děkujeme. Pro případné budoucí polemiky dopředu podotýkám: ano, je asi pravda, že mnohé charitativní organizace by se zmíněnými penězi asi naložily lépe než stát. Ale jde mi o elementární logiku a princip.

A vlastně se mi v porovnání s těmi ostatními zákonodárnými apoštoly dobrosrdečnosti líbí i odpověď Mirka Topolánka, který narovinu a přímo říká: "Plnění jsem přijal v dobré víře, nemám komu co vracet." Má tu odvahu to říct a netahá si z malíčku seznamy všech svých dobrých skutků, které v minulosti nepochybně udělal. Topolánek bývá obviňován z vulgárnosti, ale tentokrát se zachoval slušněji a poctivěji než většina ostatních.

Vždyť je to nevídané. "Když k vám přijde Tříkrálová sbírka, nenecháváte si vystavit potvrzení," prohlásil bývalý ministr kultury Václav Jehlička. Ano, to si nenechaly desetitisíce, možná statisíce lidí, vždyť jak jsme se shodou okolností tento týden dozvěděli, letošní Tříkrálová sbírka vynesla nejvíc peněz v historii. A to navzdory ekonomické recesi. Ale jen jakýsi senátorský termit má potřebu obhajovat svým příspěvkem ježdění v papalášském autě.

Byly to přímo závody v lásce k charitě, co politici předvedli. Chápu poslance Kalouska, kterého vyprovokovalo, že nebyl v článku vykreslen v tak úplně pozitivním světle, protože na rozdíl od ostatních nepředložil detailní seznam svých milodarů. A ani nenabídl reportérovi nějaké hezké vyznání, jako třeba jeho bývalá stranická i vládní kolegyně Vlasta Parkanová, jejíž „slabostí jsou opuštěná zvířata a staří lidé“. Ale místo aby nad touhle neuvěřitelností mávl rukou, tak do dalšího vydání napsal článek o tom, že má dvě adoptované děti v Africe. V duchu jednoho českého úsloví o čemsi, co se rozšlape.

Dobročinnost je pozoruhodná věc. Je v protikladu se sobectvím a chamtivostí, které jsou evolučními psychology pokládány za hlavní motor lidského pokroku. Nevíme, jestli nás lidskými z hlediska vývoje činí více sobecví, anebo naopak milosrdenství. Jsou to zajímavé a taky provokativní otázky. Líbí se mi pragmatické vysvětlení dobročinnosti, které nabízejí někteří psycholové, a podle kterého jsou i naše dobré skutky určitým druhem pozitivního sobectví. Děláme je hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Že pomůže potřebným, je vynikající vedlejší produkt.

Můžeme věřit tomu, že jednoho dne naše dobré i špatné skutky někdo sepíše, podtrhne a sečte. A podle výsledku nás pošle na naše místo na věčnosti. Bývalí ministři se rozhodli trochu předběhnout události a nabídli seznam těch svých dobrých skutků dopředu. Nebylo to božské, ale pitomé.

(Komentář pro LN).

Už slyším hvízdat kulky

2010-02-08T10:18:00.005+01:00

Možná si z nás Vláďa dělá jen "dobrý den" ... ale člověk nikdy neví. Můj oblíbený ekonomický žurnalista ve svém sloupku píše, že v Praze má chuť střílet cyklisty. Ano, ani já nemám radost, že v Praze jsou - měřeno náklady na postavený kilometr - nejdražší cyklostezky v Evropě (a zřejmě i na světě), a i já chápu rozčílení řidiče, který například v úzkém prostoru mezi tramvajovým pruhem a chodníkem čas od času musí - kvůli nám cyklistům - jet pár desítek metrů nikoliv komfortní padesátkou, ale třicítkou. Na svou obranu uvádím, že se vždycky snažím šlapat jako drak. Jsou to nepříjemné pravdy, a to ani nebereme v úvahu estetické kritérium, totiž smutný fakt, že pohled na tučná těla nacpaná do cyklistických dresů je skutečně příšerný. Ale Vláďo, zatraceně, přece hned nebudeš vytahovat bouchačku?

Chci ještě podotknout (a rozhodně bych byl nerad, aby to kdokoliv chápal jako vyhrožování), že podle neurologů je automatická obranná reakce rychlejší než akt, který ji vyvolá. Přeloženo do češtiny to znamená, že chlápek, který vytahuje bouchačku, bývá pomalejší než ten, na koho ji vytáhl. Tím se někdy vědecky zdůvodňuje hollywoodské klišé, podle kterého obvykle správní chlapi v přestřelce na hlavní třídě westernového městečka zastřelí padouchy. Ano, podle posledních experimentů to ještě trochu komplikuje reakční doba, ale mé stanovisko je takové, že zkrátka budeme připraveni.

No a na závěr chci prohlásit, že my cyklisti budeme držet při sobě, tak jako lovečtí psi drží s kachnami. Narážím tak na aktuální zprávu z Kalifornie, podle které pes postřelil svého pána na lovu. Možná se k nám přidají i chodci. Čímž končím krátký výlet do světa kulek a jdu si připravit kolo na jarní sezónu.

Máš-li něco na duši, svěř se... třeba své wi-fi

2010-02-03T09:45:00.001+01:00

Řekněte, jak jste pojmenovali svoji wi-fi, a já vám řeknu, jací jste. Pokud se jmenuje "linksys" a podobně, pak jste liknaví a pohodoví, protože jste své wi-fi nechali jméno od výrobce. Pokud to je "Anička", "Kačenka" nebo "Kocourek", případně "Miluji tě!", potom jste nenapravitelně romantičtí. A pokud má vaše wi-fi jméno "Děláte moc velký hluk při sexu", máte jednoduše smysl pro humor. Anebo opravdu hlučné sousedy. Čtěte nejen názvy wifin svých sousedů, ale i můj článek na Technetu.

Chci tě držet za ruku, zbožňuju tvé oči ... no a o tom dalším snad ani nebudeme mluvit

2010-02-02T13:47:00.003+01:00

via fleshmap.com

Která část těla se nejčastěji vyskytuje v textech písniček? Myslíte si, že je to záludná otázka? Ale vůbec ne. Například v rocku a country jsou to oči, v blues a gospelu zase ruce. Pak jsou ... ehm ... určité hudební žánry, které mohou přinést problém. Obrázek nahoře ukazuje, jak je to v hip-hopu. Tedy ne že by mě nějak zajímala hudba, ale považuju to za skvělou ukázku dobré infografiky. Ono ... jak by se to taky dalo říct? ... vymyslet něco takového není žádná prdel.

Posted via web from Poznámkový blok

Umlčet své kritiky? Dobrý nápad. Anebo si s nimi povídat

2010-01-29T09:47:00.003+01:00

Nevadí mi, že o mně říkáte, že jsem idiot. Ale chtěl bych se té debaty zúčastnit. Tak nějak by mohlo znít motto taktiky, kterou mnozí uplatňují v éře sociálních sítí.

Například americký fastfoodový řetězec Domino´s Pizza. V něm se o pizze říká, že se prakticky nedá jíst. Zákazníci si stěžují, že těsto je tuhé jako kus krabice, sýrová kůrka příliš tenká a všechny chutě potlačuje kečup. Aby bylo jasno, řeč není o pizze žádného z konkurentů. Domino´s tak představují tu svoji. Prostě nestojí za nic. "Ví to naši zákazníci a víme to i my," říká na kameru šéf firmy.

Ale cílem není jen zničující sebelítost. Firma strávila dva roky vývoje a utratila desítky miliónů dolarů, aby vylepšila stávající recepturu. Začíná prodávat novou pizzu. A chce, aby se to dozvěděli potenciální zákazníci.

Celá strategie je vysoce neobvyklá. Když nějaká firma vylepší výrobní postup nebo přijde s novým modelem, tak ho obvykle inzerzuje tak, že se už beztak nejlepší výrobek na trhu stal ještě lepším. Jenže to je marketingová hantýrka, která nikoho nezaujme. Domino´s se rozhodla "odstřelit" svou minulost a získat zákazníky pro budoucnost.

Je to riskantní, protože už teď měl dotyčný řetězec bezpochyby spousty spokojených zákazníků. Funguje půl století a na světě provozuje kolem devíti tisíc restaurací. Reklamou jako kdyby firma svým dosud věrným zákazníkům řekla: doteď jsme si z vás dělali legraci a jestli vám naše pizza chutnala, tak s vámi něco není v pořádku. Protože teprve teď začínáme dělat slušnou pizzu.

Ale úmyslem tvůrců je zjevně šokovat, tedy zaujmout. Čtyři a půl minuty dlouhý dokument z firemního zákulisí, který obsahuje komentáře kuchařů, manažerů i zákazníků, se jmenuje "Pizza Turnaround", což by se dalo volně přeložit jako "Pizza na otočce". Kampaň připravila agentura Crispin Porter and Bogusky, která má ve svém portfoliu kontroverzních věcí už víc. Režisérem byl renomovaný filmař Henry Alex Rubin, mimo jiné nominovaný na Oscara. Třicetivteřinový spot, který vznikl sestřihem ze zmíněného krátkého filmu, běží teď zrovna v televizi. Ale tvůrci kampaně sázejí na nová, či v tomto případě konkrétně sociální média. Pro ně je ušitá na míru. Očekává se, že provokativní klip bude budit pozornost a vyvolávat diskuse. Na blozích, na Facebooku i na Twitteru.

Na Twitteru vznikl speciální hashtag "#newpizza", kterým může kdokoliv svůj názor na pizzu od Domino´s označkovat. Automaticky se pak publikuje na stránku "Pizza na otočce". Je jasné, že jsou zde názory jak pozitivní ("konečně to chutná jako pizza"), tak i zcela negativní ("děláte si legraci? dva roky jste vymýšleli novou recepturu a vymysleli TOHLE?"). Domino´s nad debatou v sociálních sítích nemá žádnou kontrolu. Je to riskantní, ale každopádně to poutá pozornost. Jakoby firma testovala staré (a nikoliv vždy uznávané) pravidlo, že každá publicita je dobrá publicita. Anebo jiné pravidlo: že nemůžete lidem zakázat, aby se o vás bavili negativně (pokud tedy nejste zrovna diktátorem), ale že je vždycky lepší aspoň moci poslouchat, co si o vás povídají.

To ostatně tvrdil minulý týden na debatě klubu Media Monday někdejší "webový guru" banky mBank Adam Zbiejczuk, který na webových stránkách dotyčného finančního ústavu zprovoznil diskusní fórum. To je něco, co si žádá sebevědomí a odvahu, zejména ze strany manažerů. Ale podle Zbiejczuka to byl krok, který se nakonec vyplatil.

Kontroverzní kampaň si pochvaluje zatím i Domino´s. On tenhle fastfoodový řetězec byl vždycky zvyklý, že se s ním ve veřejném prostoru nejedná v rukavičkách. Satirický zpravodajský web Onion.com si z Domino´s udělal před časem legraci, když publikoval fiktivní zpravodajský spot s názvem: "Vědci ze společnosti Domino´s testují limity toho, co lidé dokáží sníst." Reportérka v něm říká, že vědci s úžasem zjistili, že snižování nutriční hodnoty a zvyšování vizuální odpudivosti učinilo pizzy Domino´s ještě oblíbenějšími. A vědec v reportáži dodává: "Plánujeme na závěr experimentu připravit pizzu ze skutečných odpadků. Ale na základě předešlých výsledků předpokládáme, že i tu lidé asi snědí."

Domino´s má za sebou i jednu vyloženě negativní zkušenost. To když se loni v dubnu objevilo na YouTube rádobyvtipné amatérské video, natočené dvěma zaměstnanci. Kristy a Michael v něm pizzu připravují z ingrediencí, do kterých se předtím vysmrkali nebo si s nimi vytřeli zadek. Vše je samozřejmě předstírané a velmi veselé, dopad zveřejněného videa byl však katastrofální. Během několika hodin ho viděly stovky tisíc lidí.

Odkazy si lidé předávali na všech sociálních sítích. Návštěvnost v restauracích okamžitě dramaticky poklesla. Situace byla natolik vážná, že nebylo vyloučené, že celý řetězec kvůli jedinému incidentu zkrachuje. Oba zaměstnanci samozřejmě přišli o místo, ředitel firmy natočil vlastní video, ve kterém se zákazníkům omluvil. Incident se s vypětím sil podařilo vyžehlit. Ale jednou z výtek bylo, že vedení na něj zareagovalo příliš pozdě. Krize jako tato se musí řešit ne v řádu dnů, nýbrž hodin.

Možná i proto dnes Domino´s dává prostor svým kritikům. Dát jim slovo, dokonce ve své reklamě? To je přece šílené. Ale když je nemůžete umlčet, je to hned ta druhá nejlepší věc, jak se s nimi vypořádat.

(Psáno pro Strategii).

Spolčení pohodlných hlupců ... aneb obrana povinné maturity z matematiky

2010-01-28T23:43:00.000+01:00

Děkani vysokých škol píchli do vosího hnízda, když připustili, že by státní maturity mohly aspoň na některých školách nahradit přijímací zkoušky. Ale podmínili to zařazením matematiky mezi povinné maturitní předměty. V zemi, kde se právě zrušení povinné maturity z matematiky bere jako součást demokratických svobod zavedených s novým režimem, je to poměrně nepopulární požadavek.

Součástí maturity by měla být povinná zkouška z matematiky. Tečka. Tady by komentář mohl skončit, protože takový je můj názor. Nemám zvláštní potřebu ho nějak zpřesňovat nebo byť o milimetr posouvat. Ale vždycky mě překvapuje, že si někdo může myslet něco jiného. Jenže takových lidí je překvapivě mnoho. Berou matematiku jako nějakou formu útlaku nebo dokonce druh diskriminace. Koho? Přece těch, kteří "na matematiku" nejsou dost chytří. Ale tím mohou obalamutit jen oni sami sebe. My ostatní víme, že je to spolčení hloupých, líných nebo prostě pohodlných.

Speciálně upozorňuji na spojku "nebo" v předešlé větě. Z toho plyne, že si nemyslím, že komu nejde matematika, je nutně hloupý. Dokonce bych řekl, že to platí pro drtivou většinu "odpíračů" matematiky. Ono je pohodlné vymluvit se na nedostatečnost svého mozku, lépe řečeno zastávat obvykle nepodloženou domněnku, že mozek těchto lidí exceluje v něčem jiném. Středoškolská matematika nevyžaduje nadprůměrnou inteligenci ani zvláštní talent. Ale je spojena s tvrdou prací, kterou nejde lidově řečeno ošulit. Odměnou pak nejsou žádné speciální dovednosti, které člověk v dospělosti používá. Ba naopak, ve většině profesí a oborů lidské činnosti nevyužije z matematiky nic. Ale získá základy pro dobrou duševní kondici a schopnost logicky myslet.

Nepodceňoval bych ovšem ani tu méně častou variantu, totiž že poznáme ty hloupé. Ona matematika je jedním z mála předmětů, kde se to opravdu poznat dá. A její univerzálnost ji předurčuje k tomu být maturitním předmětem, tedy žádat, aby si určitou míru znalostí a dovedností osvojili všichni. Ta míra určitě nebude stanovena tak, aby středoškolské vzdělání dokončili jen géniové či nadprůměrně chytří. Ale neberu jako nijak velkou diskriminaci, když do dalších pater vzdělání nepustí úplné pitomce. Občas se mě někdo ptá, zda považuju za důležité, aby například lékař, který mě bude operovat, uměl spočítat trojčlenku. No to si pište, že je to pro mě důležité! Víc než to, jestli umí žonglovat s osmi skalpely v jedné ruce.

Zařazení matematiky do povinné maturity má důležitou symbolickou hodnotu. Když z ní byla naopak vyřazena, učinilo to z její výuky cosi nadbytečného a extravagantního. Učitelé matematiky se pro část studentů změnili v samoúčelné sadisty, kteří od nich žádají něco, co nikdy nebudou potřebovat. Není divu, že se podle testů žáků v zemích OECD ukázalo, že Česko je třetí mezi zeměmi, ve kterých se znalost matematiky od roku 1995 nejvíc zhoršila. Není to proto, že by se učila méně nebo že by ji učili méně dobří učitelé. Je to proto, že je matematika jako něco zbytečného neoblíbená až nenáviděná. Podle téhož výzkumu dokonce nejvíc ze zkoumaných zemí.

Učení matematiky podporuje logický úsudek a systematické myšlení. Obojí představuje kvalitu samo o sobě, takže se nenechme zavléct do diskusí, k čemu jsou filosofovi kvadratické rovnice či zdravotním sestrám geometrie. Dá se říct, že v "éře Googlu" bude schopnost jasně a racionálně myslet ještě mnohem důležitější. Informace a data lze všechny najít na webu. Co tam nenajdete, je schopnost s nimi pracovat a používat je v souvislostech. Prostě přemýšlet.

Dám malý příklad. Před pár týdny zveřejnily Lidové noviny článek na toto téma. Studentka filosofie v něm popisuje, jak ohromné útrapy jí středoškolská matematika způsobovala a jak ji dodnes pouhé pomyšlení na ni stresuje. Toť přímo esence sebeobrany lenosti, kterou popisuji výše! Autorka článku s ní ovšem zjevně sympatizuje, a dodává, že i takoví „géniové vědy“ jako Edison nebo Einstein měli se školní matematikou potíže. Že je to „známo“.

Má to dva háčky. Za prvé Edison nebyl žádný génius vědy a za druhé Einstein v matematice od mala exceloval. Ano, když se to pokusíte vyhledat na Googlu, najdete tvrzení o jeho potížích se školní matematikou ve stovkách tisíc odkazů. Jenže to není pravda! Je třeba zapojit hlavu, oddělit odkazy relevantní od nedůležitých, a pokusit se najít spolehlivá fakta. A podle nich byl Einstein už na základní škole v matematice nejlepší ve třídě. Diferenciální i integrální počty zvládl v patnácti. Na střední škole studoval matematiku z vysokoškolských učebnic. Že v ní byl slabý, je mýtus, který se rozšířil už za jeho života a on sám ho vyvracel. Proč byl a je tak populární? Protože se hloupým, líným nebo pohodlným lidem, kteří se matematiku nechtějí učit, hodí do krámu.

Takže ještě jednou. Matematika by u maturity měla být povinným předmětem. Tečka.

(Psáno pro LN).

Nic vám neřekneme. Ale vy to všechno napíšete

2010-01-27T11:40:00.001+01:00

Dnes v sedm hodin večer našeho času se to stane. Nikoliv, na západě nevyjde slunce, Země se nepřestane točit kolem své osy a Václav Klaus se nestane čestným předsedou Strany zelených. Bude to něco mnohem důležitějšího a napjatěji očekávaného. Čtěte můj článek pro Technet o očekávaném představení zázraku jménem Apple Tablet. Případné uvozovky u slova "zázrak" si buď přimyslete, nebo odmyslete.

Ježek v kleci, ODS v Praze

2010-01-25T10:02:00.000+01:00

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Mám pro vás takovou nabídku

2010-01-23T11:43:00.000+01:00

Když si tenhle článek přečte od začátku do konce padesát tisíc lidí, daruju jednomu ze čtenářů půl království a princeznu za ženu. Článek pak opatřím novým titulkem: „Tenhle text si přečetlo padesát tisíc debilů,“ a zveřejním ho v deníku New York Times. Co tomu říkáte? Vy snad ještě váháte, jestli číst dál? Jen čtěte.

I když už vám asi došlo, že se pouze oslím můstkem snažím dostat k jedné z prvních pseudoafér letošního roku. Tou byla „podvodná“ proměna lidí lačnících po telefonu zadarmo na příznivce Jiřího Paroubka. Stalo se na sociální síti Facebook. Desítky tisíc lidí zde naletěly člověku, který založil skupinu, jejímž členům slíbil rozdávat telefon značky iPhone. Pak ji ale přejmenoval na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“.

Některé novinové články naznačovaly, že by za celou věcí mohl být politický marketing Lidového domu. Jenže to je pitomost. Nejde o nic jiného než hru s důvěřivostí a nedovtipností některých uživatelů. V běžném životě jsme si už zvykli, že když nám někdo nabízí něco zadarmo (případně za supervýhodnou cenu), takzvaně to smrdí, lépe řečeno, že nedostaneme nic a dost možná ještě sami o něco přijdeme. Simsalabim, velké překvapení ... hle, na Facebooku to funguje stejně. Zadarmo ani kuře nehrabe a pečení holubi létají lidem do huby jen ve snu nebo nanejvýš v předvolebních programech.

Co tedy za těmito skupinami na Facebooku je? Nic temného, v drtivé většině asi jen čirá radost z toho, dělat z lidí pitomce. Historicky byl prvním asi uživatel, jenž vymyslel fiktivní osobu Brodyho Ruckuse a pod jeho jménem už v roce 2006 založil skupinu s názvem „Jestli tahle skupina bude mít 100 tisíc členů, zúčastní se moje holka švédské trojky“. Požadovaného limitu bylo dosaženo za týden a Ruckus slíbil, že ze zmíněné události zveřejní fotografi e, a to pokud počet členů dosáhne 300 tisíc. I tato hranice padla za necelý týden. Ruckus vyhlásil, že jestli se skupina stane největší na celém Facebooku, zveřejní také video. Prvenství se ovšem už dosáhnout nepodařilo, protože Facebook Ruckusův profil zrušil.

Od té doby vznikly stovky, či spíše tisíce a tisíce podobných skupin. I na českém Facebooku byla dlouho nejpopulárnější skupina ta, jež pod dosažením určitého počtu členů slibovala uspořádání „megakalby“. A na nějakou podobnou lze i dnes narazit každou chvíli.

Celkem mě baví sledovat, kteří z mých přátel či známých do takových skupin vstupují. Někdy jde o recesi, ale jindy je naopak jasné, že v takových novopečených členech skupin hlodá červíček pochybnosti. Co když se opravdu budou nějaké telefony rozdávat? Anebo peníze? Případně aspoň fotografi e se sexem?

A mimochodem, pokud jste dočetli až k této větě, tak opravdu nemáte šanci vyhrát princeznu a půl království?

Odpovězte si sami.

(Notebook pro Reflex).

Kdybyste vytiskli celý Twitter ...

2010-01-21T18:55:00.002+01:00

Infographic by Cartridge Save for printer cartridges

Amazon otvírá svou čtečku Kindle vývojářům

2010-01-21T14:12:00.001+01:00

via mashable.com

Elektronická čtečka Kindle by mohla nabídnout svým majitelům o hodně víc než čtení knih. Ne že by rozšíření funkcí plánoval samotný výrobce, tedy internetový obchod Amazon. Ale rozhodl se, že platformu "otevře" pro vývojáře, kteří pro Kindle budou moci vytvářet a prodávat vlastní aplikace. Vznikne tak obdoba AppStoru, který se tak osvědčil firmě Apple u iPhonu. Zájem už potvrdily například firmy vyvíjející elektronické hry pro obdobné platformy, například iPhone nebo Android. Ale čekat lze i jiné aplikace než hry. Otevření platformy vytváří příležitost pro nakladatele i mediální firmy. Konkurenční prostředí určitě přinese celou řadu nových nápadů i možností, jak Kindle využívat. Oznámení Amazonu přichází necelý týden před napjatě očekávaným představením tajemného tabletu od firmy Apple. Ten by právě pro Kindle mohl být velkým konkurentem.

Posted via web from Poznámkový blok