Biftek Wellington

Jak se dělá ...



... a jak chutná:



Naprostý úspěch!

Perpetuum, Kachní prso se sufflée a borůvkovou marmeládou

Perpetuum, Kachni prso se sufflee a boruvkovou marmeladou
Originally uploaded by miloscermak

Nedělní kačenka

Nedelni kacenka
Originally uploaded by miloscermak

Kancelář, preclík, jablko a chleba s máslem

Kancelar, preclik, jablko a chleba s maslem
Originally uploaded by miloscermak

Dnes pracovně!

Café Louvre, Národní, Velká dvoubarevná polévka

Cafe Louvre, Narodni, Velka dvoubarevna polevka
Originally uploaded by miloscermak

Pizzeria, Bratislava (PixUp)

Pizzeria, Bratislava (PixUp)
Originally uploaded by miloscermak

Jsme v pizzerii podivně zmáčklé do suterénu a přízemí jednoho z domů na bratislavském Starém Městě. Jméno nevím! Kousek od nábřeží a pár kroků od Meděné, kde bydlí Miloš. Byli jsme v téhle pizerii naposledy před dvěma lety, tenhle týden ve středu večer jsme pak učinili marný pokus o získání stolu. Úspěšní jsme až teď v pátek v poledne. Salámová pizza, průměr, k tomu nealkoholický Zlatý Bažant. Měl jsem lepší pizzy, ale celkově je to příjemný oběd.

Božská čokoláda

Pokud si pod nápojem zvaným "čokoláda" představujete řídké kakao, které dostanete ve většině restaurací a kaváren, pak vůbec následující řádky nečtěte. Anebo naopak, začtěte se do nich velmi pozorně. Protože čokoláda je božský nápoj, kterému se přisuzují nejrůznější účinky, počínaje léčením rakoviny a konče stimulováním milostné touhy. Mně osobně stačí, že čokoláda fantasticky chutná. Vyrábí se z kakaových bobů, které to v Evropě neměly lehké (první várku si v alžbětinské Anglii údajně spletli s ovčím trusem a vysypali ji do moře), ale nakonec se prosadily. Čokoláda je skvělá věc, když je zabalená do staniólu a papíru, ale ještě úžasnější je v malém keramickém šálku. Úplně nejlepší dělají v bratislavské Čokoládovni pod Michalom. Její návštěvu nevynechám nikdy. Můj tip: mexická čokoláda s chilli.

Palladium, promiň!

Nedávám si v restauracích příliš často steaky, a to ze dvou důvodů. Za prvé si neskromně myslím, že tomuto odvětví gastronomie rozumím. Dobrou flákotu umím ocenit, zatímco ta špatná mi zkazí náladu. No a za druhé jsem vcelku realisticky přesvědčen, že co se týče přípravy steaků jsem mistr nad mistry. Je celkem známým faktem, že dělám nejlepší bifteky v naší obci a širokém okolí, tedy i včetně Prahy. Nemohl jsem však odolat pověsti, která předchází podnik s názvem Angus Steak.

Že půjde o něco výjimečného, jsem se doslechl ještě předtím, než bylo Palladium otevřeno. V horním patře měla být původně restaurace z amerického řetězce Rodeo Drive, ten však na poslední chvíli hodil ručník do ringu. Do uvolněných prostor - odsouzených ke steakové budoucnosti - se nastěhovala malá rodinná firma ze Soběsuk u Nepomuku nedaleko Plzně. Ta už od počátku devadesátých let chová plemeno aberdeen angus na jihočeských pastvinách.

Většina dobrých restaurací dováží maso těchto krav ze severní nebo jižní Ameriky, zatímco čeští chovatelé téhož plemene naopak své produkty vyvážejí. Soběsučtí se rozhodli zavést poměrně netradiční pravidlo: "co si tu vychováme, to si tu také uvaříme, či lépe řečeno upečeme, a to si tu také sníme." Od roku 2004 provozuje v Soběsukách stylový Steak House, jehož věhlas rychle přesáhl hranice vesnice. Rodina otevřela další restauraci v Plzni, opět úspěšně. Rozhodla se proto pro velkou a zároveň riskantní expanzi: v Praze otevřela v Palladiu Angus Grill House a fastfoodový Angus Burger.

Podle časopisu Euro si pražská expanze vyžádala investice 22 miliónů korun, firma má však plány otvírat "hamburgerové" restaurace v dalších lokalitách: údajně v Plzni, Žatci, Pardubicích a dalších městech. Zda to bude expanze úspěšná, nemám potuchy. Hamburgery neopovrhuji, ale ani je nevyhledávám. Do sousedního steakhouse Angus Grill House jsem ovšem zašel s potěšením. A neudělal jsem chybu. Skvělá obsluha, slušné rozlévané víno a příjemné prostředí představují milý bonus, tím podstatným je ale perfektně upravené maso. Věřte mi, že vím, o čem píšu. Nerad ve svých textech chválím, protože se držím staré známé novinřské poučky, že když něco funguje, tak to není zpráva. S pražskými restauracemi je to však příliš často tak, že neobvyklá je spíše kvalita. A tak hrdě hlásím: Angus v Palladiu je dobrou volbou.

Knedlík na ledovci

Několik věcí mám spojeno se zimou a lyžováním. Kdekoliv jinde a kdykoliv jindy po nich ani nevzdechnu. Jsou to: pšeničné nebo kvasnicové pivo, povidlový knedlík s mákem a šodó a panák zvaný Birne Williams. Všech tří ingrediencí zimy si dosyta užíváme na ledovci v Mölltalu (rakouské Korutany), zvláště v dlouhých a příjemných pauzách mezi lyžováním. Z lyžařské restaurace ve výšce 2800 metrů nad modřem je také publikovaná fotografie.

K pivu a knedlíku netřeba nic dlouze vysvětlovat, k drinku zvanému Birne Williams se sluší připodotknout, že jde o hruškovici s kouskem kompotované hrušky. Lze ji koupit kdekoliv v Rakousku, a pokud vím i Švýcarsku. Váže se k ní částečně veselý a částečně smutný příběh, kdy jsme koncem devadesátých let vypili s kamarádem Mírou těchto sklenek celkem 28 (každý). To bylo v Zillertalském údolí a když jsme objednávali dvacátou rundu, odměnilo nás osazenstvo baru potleskem. Když jsme obejdnávali pětadvacátou, měnil se obdiv ve zdvořilý zájem, kdy odejdeme. Odešli jsme vzápětí. To je veselá část příběhu, ta smutná se odehrála druhý den ráno.

Smutné je i to, že hruška patřila od dětství mezi mé nejoblíbenější ovoce, po zillertalském incidentu (ano, tak se o oné události mluví v naší rodině) jsem několik let neměl na hrušku chuť. Někdy kolem roku 2005 se to konečně zlomilo a dnes mohu hrušky jíst bez problémů (i kompotované), vždy však věnuji tichou vzpomínku těm mnoha hruškám, které jsme onoho večera zkonzumovali společně s destilátem. Jak tvrdil kamarád Míra, s těmi hruškami muselo být něco v nepořádku, protože nám po nich bylo těžko.

Zillertalské hruškové prokletí jsem definitivně prolomil v roce 006, kdy jsem nejprve ze zdvořilosti a posléze upřímně neodmítl několik panáčků od svých švýcarských známých z kantonu Ticino. Až u nich jsem poprvé viděl láhve Birne Willimas, které se prodávají s celými hruškami uvnitř. Jak se tam dostanou? Tenhle hlavolam má jednoduché řešení. Sadaři navlékají skleněné láhve na hrušně počátkem léta, kdy jsou plody ještě malé, a ty pak dozrávají uvnitř. Musí to být legrační pohled.

Dívka s líčky

Rozhovor nad jídelním lístkem v Café Imperial. "Prosím vás, co jsou to ta hovězí líčka?" Servírka se usměje a zlehka zatahá dvěma prstíky za svou vlastní tvář. "Jako dršky?", zeptám se, a jak to vyslovím, hned se polekám té nezdvořilosti až vulgárnosti. Copak ta půvabná dívka má nějakou dršku? Ale ona se naštěstí neurazí a jen zavrtí hlavou. "Ne dršky. Prostě líčka." "A jsou dobrá ta líčka?" "Já je ještě neměla. Ale nikdo si na ně ještě nestěžoval."

Takže? Je to takový hovězí guláš. Lahodné a vyvážené chuti, na tenké vrstvě bramborové kaše a s mně neznámými, ale příjemnými ingrediencemi. Ale stále jen guláš. Za stejnou cenu (cca 280 Kč) by člověk mohl mít slušný steak, a ne jen nějakou povařenou dršku. Tedy, promiňte ... líčko.

Čína v Chodově

Baví mě, jak se lidé učí rozlišovat mezi slovy "gurmán" a "gourmet", a vědí, že zatímco to první označuje člověka, který rád žere, tak druhé naopak toho, který jídlo vychutnává. Mně to zas až tak nezajímá, protože mé zařazení není nijak defitivní. Mám to rád tak i tak, to podle momentálních časových i jiných možností. Tímto dlouhým úvodem chci pouze vysvětlit to, že jsem byl dnes na obědě v jídelní zóně obchodního centra Chodov, a to je místo, kde se vždycky báječně nažeru. U Číňanů, pochopitelně.

Chodíme sem pravidelně se synem, který miluje kuře na ananasu, a kupujeme obvykle tři balení pro celou rodinu. Naposledy jsme tu byli v pátek odpoledne a doma se pak nacpali k prasknutí, protože dcera nebyla doma a žena do jídla jako obvykle jen šťouchla. Čímž pádem jsem na kuře na ananasu dnes neměl chuť, a objednal si smažené kuře v pálivé omáčce. To poněkud zneklidnělo prodavačku, která tu je pokaždé (nemá vůbec žádné volno?), a dobře si mě pamatuje, protože ani po dvou letech ji nepřestalo bavit dělat si srandu z toho, jak jsem velkej. Ale dnes se mě jen udiveně zeptala: "Dnes ... nééé ... ananás?", a já řekl: "Ne prosím, ananás jsem měl v pátek."

A ta její intonace mi připomněla vtip, který před mnoha lety přinesla naše Jolanka ze školy, když chodila do druhé třídy. Vystupuje v něm Pepíček, který je podobně jako ona Číňanka příslušníkem jisté menšiny (i když jiné), ale to neznamená, že by to byl vtip nějak nevkusný nebo nekorektní. A když, tak jen málo. Paní učitelka dá dětem úkol, aby vymyslely věty se slovem ananas. Přihlásí se Janička: "Ananas je tropiscké ovoce." "Výborně," pochválí ji paní učitelka, a vyvolá Pavlíka. "Ananas jíme doma vždycky na vánoce." "Také výborně," zvolá nadšeně učitelka a rozhlédne se po třídě. Ke svému překvapení zjistí, že se hlásí Pepíček. "Ano, Pepíčku?", vyvolá ho radostně. "Jaká je tvoje věta?" "Prosím, táta loni zdrhnul a na nás se vykašlal."

Pod ledem

Ráno jsme se synem odházeli sníh (čtyři centimetry!) a vyrazili na oběd. A kam jinam, když udeří zima? Do velkopopovické restaurace Pod ledem. Dříve se jmenovala obyčejněji - U zimního stadionu - a vařili v ní výtečně. Před zhruba dvěma lety tu proběhla větší rekonstrukce a podnik také nejspíš změnil majitele. Dnes vypadá mnohem stylověji, kvalita jídla je však o něco větší loterie. Několikrát jsme se spálili, v posledních měsících je to však OK. Dnes jsme si dali klasiku: smažený hermelín (proč se servírka tvářila tak divně, když jsme ho nechtěli s tatarkou, ale s brusinkami?) a smažený vepřový řízek. Málem jsem zapomněl jídlo vyfotit, což se mi stává často. Můj syn ví, proč to tak je. "Vidíš to jídlo na stole, dostaneš hlad a vypne se ti mozek," řekl. Něco na tom je.

Vejce Benedikt

Snídaně se někdy může stát obědem, zvlášť když je konzumována dlouze a příjemně v pozdním dopoledni. A zvlášť když je jídlem sytým a lahodným. Američané pro takovou snídani vynalezli hezký termín "brunch", který je kombinací obou slov, a mojeděti ho překládají jako "snoběd". Brunch je typickou nedělní institucí, za určitých okolností si ho lze dopřát i ve čtvrtek.

Objednali jsme si v hotelu ve Vídni "vejce Benedikt", což je ztracené vejce na toustu se slaninou a holandskou omáčkou. Tento pokrm servírují k snídani v každé lepší restauraci. Zajímavé na něm je, že "autorství" si nárokuje hned několik Benediktů. Jak tvrdí Wikipedie, jedním z nich byl newyorský investiční bankéř Lemuel Benedict, který v roce 1942 v rozhovvoru s časopisem New Yorker tvrdil, že si toto jídlo objednal v roce 1894 ve známém hotelu Waldorf, a to jako lék na kocovinu. Šéf hotelu Oscar Tschirky byl prý zvláštní kombinací ingrediencí tak uchvácen, že jídlo zařadil trvale na jídelníček.

Podle jiné teorie vymyslel pokrm kapitán E. C. Benedict, bankéř a jachtař, který zemřel v roce 1920 ve věku 86 let. Speciálně upravené vejce dělal sám sobě i přátelům několik desítek let. Recept se pak předával z ruky do ruky mezi příbuznými a známými. Jeden z nich to tak aspoň popsal sloupkaři nedělního magazínu deníku New York Times. Ten o tom v září 1967 napsal sloupek.

Je celkem jedno, jak to bylo doopravdy. Důležité je vejce Benedikt jen lehce posolit, případně mírně popeřit, ale v žádném případě nedochucovat kečupem ani ničím jiným. Jen tak si zachová svou typickou, zajímavou chuť. Je totiž výtečná!

Losos doma

Tentokrát jsem odolal vábení noblesních restaurací i příjemných putyk a rozhodl se poobědvat doma. V samoobsuze jsem si koupil třicet deka vakuovaného uzeného lososa a jedno balení slunečnicového chleba. Doma jsem pak obojí - s pár kapkami citronu a sklenkou lehkého bílého vína - nekompromisně sežral. Bylo to chutné a nepochybně velmi zdravé.

Jistou nevýhodou bylo, že jsem už za hodinu dostal zase hlad.

Husa v Budějovicích

Kolik je restaurací na náměstí v Českých Budějovicích? Odhadem deset až dvacet (dá si někdo z Budějičáků práci s přesným počtem?), přesto je však v neděli v poledne problém najít tu pravou. Některé jsou utopené v hustém cigaretovém dýmu (nic proti kuřákům, ale základem dobré putyky je kvalitní větrání), další jsou naplněné do posledního místa (lépe řečeno těch několik posledních má na stolech cedulky Reserve) a jiné naopak zejí prázdnotou (není nic depresivnějšího, než když v poledne vejdete do restaurace, a zjistíte, že jste prvními hosty). Zoufalá situace!

České Budějovice navíc v poledne připomínaly policejní stát, protože na všech čtyřech rozích rozlehlého náměstí stály hloučky policie (státní), další policisté (městští) byli v zaparkovaných autech. Zda to mělo co dělat s naší návštěvou (spojenou s basketbalovým utkáním syna), není známo. Ale byly to nakonec bezpečnostní složky, které nás zachránily, a poradily zajít "do Husy". Ukazalo se, že v ulici hned vedle náměstí je Potrefená husa, neboli takový pivně-gulášový McDonald´s vlastněný Pražskými pivovary. Ale byla to dobrá volba, ať to vezmeme z kteréhokoliv konce: vepřový megasteak (400 gramů grilovaného vepřového s rozpečeným chlebem), guláš v chlebu, noky s tomatovou omáčkou či vepřový smažený řízek s jarním salátem. O pivu nemluvě. Dobrý oběd!

U vyoperovaného žlučníku

"Období salámové pizzy" už mám několik let za sebou. Nebyly to špatné roky a rád na ně vzpomínám, a tak si celkem s chutí (a nostalgickými vzpomínkami) užívám i občasné recidivy. Jako třeba dnes.

Jednu z nejlepších salámových pizz ve městě dělali v pizzerii Rustica v Opletalově ulici. Přesně takovou, po jaké jsem se mohl utlouct. Jak taková dokonalá salámová pizza vypadá? Na tenkém těstě se v milimetr hlubokém olejovém jezírku koupají přismahlá kolečka salámu, sem tam vykukují na strávníka pálivé feferony. Prostě něco úžasného! Kvalitu dokazuje i to, že kolegu Jana Nováka (dnes Hospodářské noviny) po konzumaci této pizy postihl před pár lety žlučníkový záchvat, s kterým skončil v nemocnici a nakonec až na operačním stole. Od té doby říkáme této pizzérii "U vyoperovaného žlučníku".

Navštívil jsem ji shodou okolnosti s kolegou Novákem. Že ani po žlučníkové epizodě na podnik nezanevřel, je pro tento podnik ta nejlepší vizitka! Salámová pizza z jídelníčku zmizela, kvalitní alternativou je však pizza Alla Diavola. Neboli ďábelská. Z nějakého důvodu je o něco zdravější (Kam se poděl všechen ten olej? A proč jsou tam, hrome, ta rajčata?), ale stále chutná výborně. Konec konců, k čemu je člověku nějaký žlučník?

PS: Fotografií talíře nemohu sloužit, protože můj mobilní telefon odmítl v příšeří pizzerie pořídit publikovatelný snímek. Ale o obsahu talíře si lze udělat představu z rozkošnicky najedeného výrazu Jana Nováka.

Cibulové kroužky s Grossem

Muselo se to stát! Byl jsem tak pohroužen do konzumace jídla, že jsem zapomněl pořídit jeho fotografii. Na zveřejněném snímku tak můžete vidět už pouze vyjedený papírový kalíšek od lososové polévky, prázdný pytlík (obsahující původně smažené cibulové kroužky) a použitý plastikový příbor.

Ale abych byl upřímný, nezaujalo mě až tak jídlo, jako papírové prostírání. V řetězci rychlého občerstvení Boulevard se - kromě výroby baget - specializují na více či méně vtipné hlášky (typu "uzený losos sežral návštěvníka supermarketu"), tentokrát však překonali všechna očkávání. Bagetu Caprese propagují textem nazvaným "Skandální Standa".

Kdo si pamatuje, že někdejší premiér vzbudil pozornost vlastnictvím akcií v hodnotě zhruba 300 miliónů korun, se asi nebude divit faktu, že tentýž bývalý politik nakoupil ve zmíněné bageterii 300 baget s mozarellou. "Jakkoliv jsou tyto bagety chuťově vynikající, subtilní Gross by je asi sám nespořádal. Proto se spekuluje, komu bagety koupil a za jakým účelem."

O Grossovi se v textu píše jako o "nejmlaším a nejkomičtějším českém premiérovi", je citován současný šéf ČSSD Paroubek a Radim Uzel je představen coby "reklamní tragéd a sexuolog". Ten Grossovo chování dává na vrub vzácné devicaci zvané skandalofilie. Bageterie pak celou šarádun uzavírá lingvistickou úvahou, že se v češtině vedle slova "skandál" začne brzy používát i synonymum "standál".

Ne že by to nebylo vtipné a ne že bych většinu z toho okamžitě nepodepsal. Zajímá mě jiná věc, lépe řečeno, přemýšlím o určitém dilematu. Má se svoboda slova vztahovat i na texty zjevně reklamní a komerční? Jsou lidé jako Gross či Uzel, případně Paroubek uznáni za všeobecně komické, a jsou tudíž využitelní i v reklamní textu, anebo by mohli zmíněnou bageterii žalovat?

Přiznám se, že mám z celé věci ambivalentní pocity. Jsem stoprocentně pro, aby si kdokoliv mohl dělat legraci z lidí veřjně činných, zejména politiků. A není důležité, zda si to zaslouží, anebo nikoliv (což je subjektivní kritérium). Ale má být politická nebo společenská satira prostředkem ke zvýšení prodej baget? Nota bene s rajčaty, mozarellou, mascarpone, presto genovese a ledovým salátem? To celé za cenu 49 korun?

Nevím, a zajímá mě váš názor. Přemýšlel jsem o tom celou dobu konzumace losové polévky a cibulových kroužků s rokfórovým dipem. Byly vynikající. Ale ani chuťově kvalitní prožitek z jahodového smoothie (ovocný pohár z kefíru) mě nezbavil dojmu, že tahle bagetová grossiáda úplně v pořádku není. Pletu se?

P.S.: A ještě něco mě zajímá. Kdo všechny ty texty (počínaje Grossem a konče navigací na toalety) v Boulevardu píše? Je to najatá reklamní agentura, nebo bohem nadaný (a mimořádně vtipný) zaměstnanec? Ví někdo?

Na Mexiku v Palladiu

Rozjeden z Londýna a rozdrážděn rafinovaným promotion jsem na oběd vyrazil do nově otevřeného Palladia na Náměstí Republiky. Z kanceláře to mám doslova pár kroků, ale i tak se dá napsat, že je to zatím zbytečná cesta. Většina restaurací je umístěna v horním patře, to však působí dost neutěšeně a nedodělaně.

V podniku plzeňského restauratéra, podle článku v Euru údajně jednoho z největších českých machrů na steaky, to vypadá jako v truhlářské dílně, a sousední mexická restaurace zase ze inzeruje především "omezenou nabídku". Udělal jsem chybu, že jsem si z ní přesto rozhodl vybrat. Začal jsem cibulovou polévkou s rajčaty a burritem, tedy kukuřičnou plackou. V nákupním centru bych však čekal přece jen přátelštější cenu (téměř 80 Kč).

Také ostatní pokrmy na menu byly spíše exkluzivní: ne že by za steak různé kvality bylo přehnané platit kolem 300 korun, správná mexická restaurace má však mít na svém repertoáru také lidovější pokyny, jako jsou nejrůznější tacos, quesadilly a další. Nakonec jsem si z předkrmů vybral salát Desperado (za necelých 130), který měl být kombinací listových salátů, ztraceného vejce a věhlasného salámu Choriso (moc bych za to však nedal, že to byl jen mírně připálený poličan nebo paprikáš). Celkově byl salát mdlé chuti, a můj dojem z něj byl ve vzácném souznění s jeho jménem.

Závěr: hned tak se do Palladia za jídlem nevydám. Vím, že je nefér kritizovat cokoliv v plenkách. Ale stejně tak je nefér lákat reklamou zákazníky někam, kde je to hotové jen tak napůl.

Café Imperial

Kavárnu Imperial (pověstnou Saturninovými ztvrdlými koblihami) rekonstruovali dlouho, teď je však radost ji navštívit. Rohový dům v ulici Na Poříčí (kousek od Bílé labutě) vypadá noblesně zvenku i zevnitř. Cena jídel je mírně nadprůměrná, ale jejich kvalita slušná a obsluha vesměs příjemná. Na snímku je dršťková polévka z denní nabídky, křupavé rohlíčky s pomazánkou a plzeňské pivo.

Co je doma, to se počítá

Hned druhý den mého "fotoobědového experimentu" ... a já obědvám doma! Ještě že jsem tak výjimečný kuchař. Upekl jsem si pizzu, kterou dělám tak, že použiju těsto ze samoobsluhy (v ideálním případě originální pizzové, ale pokud není, tak stačí obyčejné listoové), na něj "nakydnu" libovolnou tomatovou omáčku na těstoviny (nejlepší je "olivy a balsamiko"), na omáčku naskládám kolečka salámu paprikáše a strčím do trouby. Po deseti minutách posypu celou pizzu strouhaným sýrem, troubu vypnu a nechám vše dalších deset minut vevnitř. Hotovo! Případné chuťové nesrovnalosti "zarovnám" lavinami kečupu, otevřu si vypeckované olivy s papričkou (rovněž ze samoobsluhy) a zapíjím pivem hořké chuti a nejmenované značky.

Café Dinitz

Když jsem v jídelním lístku četl "kuřecí srdíčka", představil jsem si něco na způsob obalovaných a smažených kuřecích kousků a lá "chicken nuggets" v McDonald´s. Chyba lávky! V mém oblíbeném podniku Café Dinitz jsou "kuřecí srdíčka" opravdu kuřecími srdíčky! Můj spolustolovník je vegetarián (na fotografii můžete zahlédnout pohublou ruku a nějaké nudle s omáčkou), a tak neopoomene zdůraznit,kolik kuřat muselo kvůli mému obědu zahynout. "Kolik?", ptám se škodolibě, protože vím, že má srdíčka na talíři ani nemůže mít přesně spočítané. "Hodně," říká.

Restaurace Café Dinitz je v ulici Na Poříčí v paláci YMCA. Ano, v té budově, kde je v suterénu ten podivně dlouhý a ještě podivněji úzký bazén, kde jsem se před pětatřiceti lety učil plavat. A kde jsem se jeden pátek roku 1972 - patrně předávkován bazénovým chlórem - ošklivě poblinkal. Dodnes si to pamatuju, protože jsem ve svém životě blinkal jen dvakrát nebo maximálně třikrát, a tak je to jeden z mých nejsilnějších zážitků. Jsem si stoprocentně jist, že jídlo v Café Dinitz žádný takový problém nezpůsobí.

Tahle restaurace je jen pár kroků od mé kanceláře. Konkrétně asi třicet kroků, to když k opuštění své kanceláře ve čtvrtém patře použiju výtah pater noster a dojedu do přízemí, kde restaurace sídlí. V době oběda je tu klidná až lenošivá atmosféra, poznamenaná stylem art deco. To neplatí pro večery, kdy zde hraje živá hudba.

Jsem příznivcem seriálu Ally McBealová, který jsem si koupil kompletní na Amazonu na DVD, a vždycky jsem hrdinům seriálu záviděl jejich "bar", do kterého se po pracovní době dopravili výtahem a všechny ty životně důležité problémy řešili na pozadí autentické barové hudby. A když píšu "barová hudba", nemám tím na mysli levný šunt pro turisty, ale ani kvalitní jazz s pražských klubů, kde se člověk bojí cinknout sklenkou a kde se každé zafoukání do trubky vytleskává jako sólo Louise Armstronga. Myslím, že by se Café Dinitz mohla stát mým "barem".

Namířil jsem objektiv ...

… na rostbífový salát s parmazánovými krutóny a zmáčkl spoušť. Ale ještě dřív, než jsem fotografii stačil zkontrolovat na displeji, stál u mého stolu číšník. „Něco není v pořádku?“, zeptal se.

Odpověděl jsem, že právě naopak. Pizza na talíři vypadala skvěle a já se nemohl dočkat, až se do ní pustím. „Ale vy jste si to jídlo fotografoval,“ řekl. Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem dlouho abstinující bloger, který do „toho“ zase spadnul, a že jsem se – inspirován jednou zahraniční stránkou – rozhodl fotografovat po dobu jednoho měsíce každý den svůj oběd.

Ale protože jsem v tom hlase cítil určité nepřátelství, nebo minimálně konfrontační tón, řekl jsem podobně nabroušeně: „No a co má být?“ Číšník nepatrně znejistěl. Rozhodl jsem se proto využít momentální převahy a pokračovat v ofenzívě: „Je snad ve vaší restauraci fotografování jídel zakázáno?“

To zabralo. Muž zalapal po dechu, řekl „Moment!“ a zmizel za dveřmi vedoucími pravděpodobně do kuchyně. Pochopil jsem, že mé vítězství je pouze dočasné, a neztrácel proto čas. Posunul jsem svůj talíř s pizzou blíže k oknu a udělal několik dalších snímků. Italská restaurace byla poloprázdná, takže mé poněkud extravagantní chování prošlo bez větší pozornosti.

Budou fotografie jídla na mém blogu někoho zajímat? Upřímně řečeno, nemám nejmenší ponětí. Ale osobně mám takové snímky rád a vyhledávám je, a to jak v časopisech, tak na webu. Rozumím neobvyklé slovní vazbě „jíst očima“. Prohlížet si pečlivě připravené a hezky upravené pokrmy je ta druhá nejlepší věc, kterou s nimi můžete udělat.

Navíc jsem zrovna minulý týden četl v New York Times článek o tom, jak si vyhlášené manhattanské restaurace předcházejí právě blogery. Restauratéři totiž zjistili, že když se o jejich podniku objeví zmínka na nějakém čteném blogu, má to větší efekt, než když vyjde recenze v papírových novinách. Někteří restauratéři proto blogerům poskytují slevy, a taky pro ně pořádají speciální večirky. S jídlem zadarmo, pochopitelně.

Ne že bych čekal, že za svůj rostbífový salát nebudu muset platit. Ale už si dovedu představit, jak ten úslužný čulibrk přisviští po obědě s čokoládovým dortíkem a se slovy „Na účet podniku, vážený pane blogere!“ ho položí přede mě. Případně přivede majitele, který mi z láhve nejlepšího koňaku – schované pod barovým pultem pro nejváženější hosty – naleje sklenku a potřese pravicí.

Jenže houby s octem! Nestihnu ani sníst první osminku pizzy, když je ten tučňákovitý mamlas zpátky. „Právě jsem mluvil s majitelem. Fotografování a filmování bez výslovného povolení je v naší restauraci zakázáno!“ Odpovídám mu něco v tom smyslu, že pizza i salát jsou moje a že si je tudíž můžu fotografovat, jak chci. „Pizza je vaše, ale talíř patří naší restauraci,“ odpoví na vše připravený číšník.

Potlačím nutkání vzít salámovou pizzu do ruky a plácnout mu ji do obličeje. Místo toho na něj namířím objektiv a zmáčknu spoušť. „Dám vaši fotku na svůj blog, vy fanatiku!“, zasyčím zlostně. Muž zkoprní, ale pak se rychle vzpamatuje. „Budete platit hotově, nebo kartou?“

(Na fotografii jsem se svým sousedem Rosťou, s kterým mě spojuje radost z dobrého jídla i pití).